Třináct baladických próz

22.11.2024

Byl to dobrý záměr, ale editorsky se nepovedl. Dramaturgie této knihy je sice v doslovu vysvětlována a obhajována, ale už to, že editorka přiznává, že nejde o u mnohých z vybraných autorů o jejich silná díla, je smutné, že to ví. Díky těmto propastným rozdílům v kvalitě je pak celá kniha jen formálním spojením toho, čemu se snad říká balada, když je to tragické, až elegické, ale to je podle mně málo. Třeba Winterovy Dvě košile tam podle mně nemají co dělat - je to kraťoučká povídečka, jakýsi smutný okamžíček, vůbec jsem nedokázal číst Frantinu Jaroslava Kratochvíla, zvláštně plochá a bezvýrazná mi přišla Balada o deštníku od Karla Schulze a zklamal mne i Vladislav Vančura s Dobrou mírou. Mile mne překvapil Václav Beneš Třebízský s Kolednicí, která v sobě má skutečně tragiku zakletou již v samotné zápletce, nezklamal mne Alois Jirásek s Baladou z rokoka - plnobarevnou malou dobovou freskou, jak on to umí, a z předchozí četby už jsem znal pěkného Jaroslava Havlíčka s Amorkem smrti. Šlejharův Pohřeb, který tu jiní vychvalují i zatracují, mi přišel poněkud přepjatý, ale podle mne sem patří i s tím patosem, stejně jako Šrámkova Lavina. Čapkova Balada o Juraji Čupovi je známá z Povídek z jedné nebo Druhé kapsy, a má v sobě dílu morálního zamyšlení českého policajta tváří v tvář lidské síle, která přesahuje i zločin. Vrcholem pro mne byla Dykova Panenka, O velké vášni od Růženy Svobodové a Mrtví se nevracejí od Karla Klostermanna. Za tyto tři dávám tři hvězdičky. Jinak je to výbor nevyrovnaný úrovní i ponorem povídek, výběr autorů nemá žádnou vnitřní logiku a tematicky je to také mišmaš. Což u antologií může být, ale pojivo je zbytečně formální. Škoda.

08.02.2023

Nejvíce se mi líbil Šlejhar. Ukázka českého naturalismu v čisté podobě.

15.12.2022

Chytily mě balady. Je to sice s podivem vzhledem k létu v plném proudu, ale i tak mi tato pozoruhodná sbírka balad českých autorů navodila melancholickou podzimní náladu. Asi za to může Glazarová.
.
Nezapomenutelná pro mě byla Balada z rokoka od Jiráska, tak vyvážená, tklivá, plná symbolů, krása (ten Jirásek mě začíná brát!). Karel Klostermann mě uhranul baladou Mrtví se nevracejí a Karel Schulz nadchnul Baladou o deštníku. Balada o Juraji Čupovi od Karla Čapka mi nedala spát... A co pak Winter, J. Havlíček, Vančura,...
.
Tahle kniha je takový zapadlý klenot. Poznala jsem díky ní nové spisovatele, na které si brousím zuby a pak ty ilustrace... Markéta Králová odvedla nádhernou práci. Jestli na tuhle knihu někdy narazíte, tak neváhejte.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

První, co mě napadá je popsat soubor jako nesourodou sbírku. Některé balady bych hodnotil téměř jako nečitelné a nerozumím, proč si je redakce zvolila mezi ostatní - pokud bych měl nějakou baladu zatratit, bude to asi Šlejhar, jehož dílko se mi táhlo jako nudle pod nosem v mrazu; takhle moc natahovat lyrický popis jednoduché situace pro mě bylo přes čáru. Někteří mě nezklamali (Klostermann), někteří pro mě byli příjemným objevem (Svobodová, Schulz), někteří mě spíše zklamali (Šrámek, Dyk).

Dílko, které je snadno zapomenutelné, protože jako celek mi nedalo vlastně nic, kromě objevu Svobodové a přjemného zážitku z Klostermanna. Jeho jazyk a láska ke kraji vezdejšímu z jeho slov čiší, i když to explicitně neříká.

28.05.2022

Tato knížka už mi doma nějakou dobu ležela a dlouho se mi do ní nechtělo. Sáhla jsem po ní, až když už jsem doma neměla žádnou jinou nepřečtenou prózu pro dospělé. A asi to mělo svůj důvod. K mému překvapení se mi knížka opravdu líbila, vychutnávala jsem si povídky jako bonboniéru. Všechny jsou opravdu tragické, někde jde přímo o smrt, a to dospělých i dětí, někde o pokažený život, někde o osobní tragédii. Každá povídka je jiná, každá je zajímavá.
Balady jsou seřazené chronologicky podle doby vzniku; čím blíž konci knížky, tím ubývá archaismů a tím lépe se čtou. Za přečtení určitě stojí.

10.01.2020

Některé jsem nedočetla. Buď byl předvídatelný konec jako u J. K. Šlejhara Pohřeb a jen se to vleklo (i když se mě téma hodně dotklo), a nebo to bylo tak trochu k nečtení mj. kvůli zdlouhavým popisům jako příběh od A. Jiráska. Nejvíc na mě zapůsobily balady od K. Klostermana Mrtví se nevracejí, Jaroslava Havlíčka Amorek smrti a Zikmunda Wintera Dvě košile. Tentokrát mě nenadchnul K. Čapek. Úplně jsem tomu neporozumněla. Téměř všechny balady spojuje sociální tematika a utrpení poddaných, chudých lidí a nebo jako v baladě Šlejhara tematika ženství a nemanželského dítěte, kdy je za to žena trestána. Též je časté téma lásky. Líbily se mi ilustrace. V dnešních knihách mi chybějí.