Třináct měsíců
David Mitchell
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/223953/bmid_trinact-mesicu-aem-223953.jpg
4
346
346
Autorovo venkovské retro z časů prvních lásek, vinylů a videoher v maringotkách, kdy se všechno zdálo daleko větší, je především subtilním a působivým portrétem dospívání, na jehož prožitku nic nezmění ani válka o Falklandy. Na počátku románu, který se odehrává v době od ledna 1982 do ledna 1983, hrdina zničí nenahraditelné hodinky po dědečkovi, a spouští tím řetězec událostí, v němž autor opět předvede mistrné spředení zápletky. Ze soukromých bitev oněch třinácti měsíců, které jsou pro jeho rodinu tak významné, vychází Jason zralejší i zrazenější. Určitě však s kouzelnými pocity umělce v jinošském věku, o jakých psali už James Joyce nebo Alain Fournier, poněvadž David Mitchell ani v klasičtější poloze nezůstal nic dlužen invenci nejtalentovanějšího anglického prozaika své generace.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , Mladá frontaOriginální název:
Black Swan Green, 2006
více info...
Přidat komentář
Bylo to pěkný čtení, ale protože vím, že to David umí líp, jednu hvězdu mu seberu. I trochu za ty nedostatky, kdy se autor snažil být tajnůstkář a nechat nám překvapení do dalších kapitol, a buď na ně nestačilo místo, nebo na ně prostě zapomněl. Jinak je to příjemný příběh chlapce v začínající pubertě, řešící přesně ty problémy, který pamatujeme my děti vyrůstající v 90. letech (jasně, tam jsou osmdesátky, ale přepočítávám to na dobu po revoluci. Já se alespoň s ním ztotožnila naprosto dokonale). A nejvíc jsem na Taylora byla hrdá v prosinci. Kdybych věděla, že těm šikanátorům stačí rozbít kalkulačku, tak bych si ušetřila pěkných pár starostí!
Ačkoli je to vlastně celkem předvídatelné vyprávění o obvyklých trablích dospívajícího třináctiletého kluka, bylo to pro mne nečekaně příjemné, naprosto vtahující čtení. Asi mne mělo "varovat" jméno autora, že i z takovéhoto všedního námětu dokáže vykouzlit tak strhující a napínavé vyprávění, s humorem, trochou tajemna, osobitými postřehy a poetikou ...takže jsem mu odpustila i ty nervy drásající a občas nedovysvětlené konce kapitol i tradičně lehce neuvěřitelného, předčasně vyzrálého hlavního hrdinu. Popravdě kdyby byl mentálně odpovídající svému věku/průměru, asi by to dospělé čtenáře tolik nebavilo číst.
Pokud máte podobně jako já Mitchella spojeného s Atlasem, Hybateli a dalšími knihami, nakukujícími za oponu reálného světa, můžete být trochu zklamáni. Tenhle příběh je až na jeden „mitchellovský“ propoj na Atlas zcela prost jakékoliv metafyziky. Příběh popisující ve třinácti kapitolách třináct měsíců ze života anglického venkovského kluka je ‚pouze‘ o přerodu dítěte v něco, co se ještě nedá nazvat mužem, ale začíná se mu silně podobat. Jakkoliv se zdá být námět banální, Mitchellův styl dělá i z tohoto tématu napínavou četbu. Pro ročníky, které - stejně jako hrdina - prožívaly svou pubertu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let je navíc kniha okořeněna celou řadou hlavně hudebních reminiscencí, ale třeba i stručným popisem války o Falklandy, která asi tehdy u nás nikoho moc nezajímala, nicméně s odstupem času se pohled běžného Angličana jeví jako velmi zajímavý.
Mitchell buď nezapomíná, nebo musel opisovat své staré deníky. K tomu hra s jazykem (mladistvý básník se nezapře, navíc má smysl pro jazykovou sebeironii), hladký styl, precizní výstavba. Cliffhangery na konci kapitol lákaly číst pořád dál, a že „dál“ znamená skok do úplně jiné situace, mi nakonec nevadilo, příběhy se přece vyprávějí jen potud, pokud jsou zábavné. Stupínky Jasonova dospívání vedou obvyklou cestou, nechybí výprava do divočiny za tajemstvím, několik falešných pokušení a konečné mravní vítězství, ale jednak je to věčně funkční postup, jednak je to v Mitchellově podání radost číst. Jediná drobná výtka: text mi přišel příliš hladký, vycizelovaný k nepřirozené dokonalosti.
Často jsem si při čtení vzpomněla na Kingovo Tělo. Dva obdobné příběhy, jejichž hrdinové jsou duchovní dvojčata, dospívání je zjevně na obou stranách oceánu stejné. Tělo mi přišlo neučesanější, drsnější, což mi osobně sedělo víc, ale přesto byly Měsíce skvělý zážitek.
Nemám moc ráda, když se děti chovají moudře, až dospěle, což se v knihách a filmech velmi často stává... Ale tohle je přece David Mitchell! Takže vše odpuštěno, navíc on to umí podat dokonale.
Jemná směsice vědomí, vyprávění, nostalgie... v roce Jasona Taylora najdeme všehochuť pocitů. Strach, smutek, radost, lásku a jako bonus plno krásných myšlenek…
"Kdyby existovala správná slova, nepotřebovali bychom hudbu…“
Toto je dychberúca sonda do duše trinásťročného chlapca, ktorá nikdy nestratí na aktuálnosti. Viem o čom hovorím, mám doma jedného. Nádherná kniha, parádne čítanie, ktoré pobaví aj obohatí človeka v akomkoľvek veku. Odporúčam chlapcom aj dievčatám, mužom aj ženám, mladým aj starým.
Skvělý exkurz do 80.let 20. století. Nádherně se četlo, od Davida Mitchella už nic jiného než skvělé počtení neočekávám, zatím nikdy nezklamal.
Zajímavý pohled na dospívání anglického kluka v osmdesátých letech minulého století. Četlo se to dobře, takový vážnější Adrian Mole, ale ke konci už mi to přišlo zdlouhavé.
Moje páté setkání s Davidem Mitchellem a zase jsem okouzlená jeho schopností psát úplně jiným stylem, a přesto poutavě a věrohodně.
"Zakopáváte o neviditelný schod, pořád dokola a dokola, dokud vám to konečně nedocvakne......... Největší fór je, že jakmile konečně stoupnete na tenhle neviditelný schod a pomyslíte si: Hele život nakonec přece není taková halda sraček, najednou JAU! Letíte po hlavě po celém novém neviditelném schodišti."
Byl jsem doma, prožíval znovu tu dobu, kdy mi bylo jako jemu, kdy jsem hledal sebe, partu, bál se bejt trapnej, tajně miloval, dělal unáhlený rozhodnutí a prostě tak nějak užíval dětství plný nástrah a nepochopitelnýho světa dospělých! Paráda, Mitchela můžu ve všech polohách! (i 69 zvládnu, když budu muset) :)
Chvíli mi trvalo zvyknout si na styl vyprávění a přeskoky mezi měsíci, ale ne nijak zvlášť dlouho. Příběh dospívání a jeho problémů je zachycen velmi zdařile a situace nešustí papírem - mnohdy se mi propojovaly s vlastními zážitky a dovedla jsem si je živě představit. Výsledný obraz je pak velmi živý a plastický, s pestrou škálou lidských charakterů, které se také hodně povedly. Nesedly mi jen některé úvahy, které byly sice zajímavé, ale k obrazu třináctiletého kluka, který hledá sám sebe, mi nepasovaly.
Vždycky mě překvapuje vyspělost/vyzrálost postavy v tak mladém věku. Nebo to píšu opačně, jsem hlupák a tím pádem jsem v jeho věku neměl takové vědomosti a myšlenkové pochody. Autor myslím míří na ten věk, ale nejde přehlédnout jeho ovlivnění postavy, která je ve výsledku duševně starší. Knížku jsem si nekazil rozbory, nechal se vtáhnout a užil si ji. Chvilku jsem si zvykal na krátké kapitoly, které někdy navazovaly a jindy byl volný řádek i skok časem. Jsou zmíněné i dvě postavy z Atlasu mraků.
Mitchell je mistr a každá jeho kniha je výborná. A z nich nejlepší jsou "Černé Labutice".
Velmi příjemná kniha, moje první od Mitchella, ale určitě ne poslední. Ač ty reálie, problémy se šikanou apod. působily trochu vzdáleně (ne vinou knihy), hodně jsem poznal svoje dětství v tom, jak hlavní hrdina v podstatě banální problémy strašně přifukoval a hrozně dlouho je tajil a snažil se je nějak vyřešit...
Krásná kniha, která pohladí. Jaké by bylo jí číst jako kluk? Jako dospělého mě aspoň do dětství vtáhla. Mám rád knihy, co dýchají životem. Kdy v jední části se nemůžete smíchem nadechnout a v jiné části jste jako pěna. Ke knize jsem se dostal náhodou (tak jako k jiným podobným, u kterých si říkám: "Jakto, že jsem o té knize nevěděl...?"
Rozhodně doporučuji. Kniha co se čte jedním dechem.
Nic nemůže být vzdálenější od japonských, čínských a ruských Hybatelů než pubertální 13letý kluk na anglickém zapadákově. Přesto se ocitnete v dalším neskutečně reálném světě Davida Mitchella . Knihu jsem si koupil v pátek odpoledne a dočetl v sobotu ráno.
"To, co zbylo z Tomovi suzuki, se teď rozebírá na opravu dalších suzuki. Svět nenechá věci na pokoji. Vždycky vstřikuje konce do začátků. Od smutečních vrb se odškubávají lístky. Padají do jezera a rozpouštějí se v sliz. Jaký to má smysl?
A kdo říká, že svět musí dávat smysl?"
Moje první kniha od Mitchella. Očekával jsem něco úplně jiného. Místo očekávání mi ale autor naservíroval úžasný humor, kde jsem se nad všelijakými pohnutkami nebo výbornými dialogy musel minimálně pousmát, spíše knihu na chvíli knihu zavřít, představit si situaci ještě jednou a pořádně se zasmát. Druh humoru, který mi sedl (a to se zase tak často nestává).
Dalšími silnými stránkami Třinácti měsíců je samozřejmě čtivost a opravdovost vyprávění. Mnohdy jsem si říkal, jak daný moment či "vejšplecht" pasuje na něco dávného i z mého života...
Trošku mě možná mrzí, že jsem si nejprve nepřečetl Atlas mraků, dle komentářů je mezi knihami nejspíše jakási spojitost. Tak či onak se budu moc těšit na další setkání s paní Crommelynckovou, její prupovídky, "rž" a nadšení pro literaturu a trochu jiný svět...
Hudba, Falklandy, britské reálie - to už je jen dodatečné vylepšení již tak podařeného příběhu :-)) Kdo chce poznat správného "zelenáče" Taylora, a tím i svět kluků ve všech jeho složitostech, nechť sáhne po Třinácti měsících.
Štítky knihy
anglická literatura psychologické romány šikana koktavost pro chlapce svět očima dítěte romány o umělcích (tzv. Künstlerroman)
Autorovy další knížky
| 2012 |  Atlas mraků |
| 2007 | Třináct měsíců |
| 2013 | Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta |
| 2017 | Hodiny z kostí |
| 2016 |  Dům za zdí |
Zase něco úplně jiného než ostatní Mitchellovy knihy, a zase je to hodně dobré.
Moc hezky se to četlo, je to jedna z těch knih které vás od začátku zaujmou - a to i přesto, že to není žádná třeskutá akce. No a jelikož Jason je přesně můj ročník (v roce 1982 mi bylo taky 13), pamatuju si všechny ty písničky, válku o Falklandy, Margaret Thatcherovou... to byla taková nečekaná přidaná hodnota.