Ubavit se k smrti
Neil Postman
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/32313/bmid_ubavit-se-k-smrti-C0X-32313.jpg
4
99
99
Autor, vedoucí katedry kultury a komunikace Newyorské univerzity, v knize vyjadřuje svůj skeptický pohled na směr vývoje mediální sféry a především na roli televize jako média, které, jak věří, negativně ovlivňuje veškeré komunikační formy současné kultury a způsoby našeho poznávání světa.
Literatura naučná Sociologie, společnost Žurnalistika, publicistika
Vydáno: 1999 , Mladá frontaOriginální název:
Amusing Ourselves to Death, 1985
více info...
Přidat komentář
Mám obavu, že se řada recenzentů knihy zcela plete. Ubavit se k smrti zestárlo do té míry, že nepopisuje poslední konvergenci médií. Celá řada tezí a argumentů Neila Postmana a především hlavní myšlenka díla ovšem zůstávají opodstatněné. Televize pořád patří k nejmocnějším komunikačním kanálům, přičemž se šikovně dokázala infiltrovat také do online prostředí. Díky její transformaci vznikly formáty dosud neviděné: YouTube, Netflix, Tiktok, do vysoké míry s jejím audiovizuálním formátem pracují všechny sociální sítě. Ty jsou vystavěny na základě vývoje pravidel televizního vysílání a všechny plní hlavní Postmanovu hypotézu o zábavě vytěsňující ostatní parametry informace beze zbytku stejně jako primární tezi, že přednostní je formát pořadů, u nichž není nutné znát kontext a je možné je konzumovat v kterýkoliv čas na jakémkoliv místě. Rovněž samotná proměna a devalvace tištěných médií, která vyústila v jejich vynucený přesun a přizpůsobení se online prostředí, spíš podtrhuje zkratkovitost, zmatečnost, nesystematičnost a rychlost, s nimiž jsou data předávána publikům. Ač se to tak na první pohled nemusí zdát, problémy mediálního světa se od 80. let pouze prohloubily, rozhodně se však nezměnily. I proto jsou Postmanovo dílo a Huxleyho úvahy, z nichž vychází a opisuje je, mimořádné. A rozhodně je ho i po čtyřech dekádách třeba – i když s lehkým odstupem – brát vážně. Konceptuálně odpovídá reáliím doby stejně jako jím odpovídalo v době svého vzniku, i když se problémy médií propadly ještě o něco níž, než Postman viděl.
Hlavní myšlenka je, že zatímco Orwell varoval, že přijde spolu s totalitní vládou cenzura a lidé se k informacím nedostanou, tak než tohle se spíše stane to, že bude informací tolik, že se ty dobré utopí v balastu a nikoho v podstatě nebude nic pořádně do hloubky zajímat.
Jedná se jinak samozřejmě o velmi zastaralé dílo, televizní vysílání osobně považuji za mrtvé medium, které bude postupně zcela vytlačeno online připojením. Takže v tomto už není absolutně aktuální, nicméně chápu, co chtěl Postman říct. Jenže už jsme jinde, víme. A není to ani nijak extra zábavný.
Teze knihy je vlastně prostá: Společnost se dezintegruje vlivem televize, která je rychlá a povrchní a má mimořádnou, extenzivní schopnost bavit, která vytlačuje z veřejného života veškeré jiné, sofistikovanější formy poznání – komunikace.
A upřímně si nemyslím, že lze tuto tezi vyvrátit, tedy ano, souhlasím s autorem, ač ke knize lze zajisté mít mnoho výtek. Hlavním sporným bodem se zdá být jeho pohled na vztah zábavy a učení, na „školu hrou“. Ale pozor, abychom Postmanovy myšlenky zbytečně nepřekrucovali. On netvrdí, že vzdělání a zábava nemají vztah, že není pro žáka jednodušší, když jej předmět zaujme. On říká, že zábava sama na vzdělání nestačí. Že zábava nějakou tou námahou přeci jenom musí být naředěna. Tedy, že prostý stav veselosti nerovná se ještě vzdělanosti. A s tím se taky asi hádat nebudeme. Tvrdí dále, že televize není schopná systematického vzdělávání (Talk jej interpretuji.). Ač se mi jeho argumentace může zdát plochá, je, po mém soudu, pravda, že při učení jde hlavně o „naučení se učit“, o vybudování solidní systematiky studia, ne o prostou memorizaci. A televize systematiku zkrátka odmítá, je jí nepřípustná. Ale ano, Postman je prostě strašná konzerva a nejraději by jakoukoliv formu vzdělání z televize odstranil, což je očividně extrémní a nepříliš moudrý postoj, se kterým se ztotožnit nelze. Ale to, že výuku nemůže televize plně nahradit, je fakt.
Pravil jsem, že s tezí autora souhlasím. Ano. Je to tak, televize absolutně většinově produkuje brak na míru svým divákům a když už přijdou zprávy, nedá se na to koukat. Podivejte, když vám tam támhle Lucka Borhyová oznámí, že dnes začala ruská invaze na Ukrajinu a Kyjiv je ostřelován, pod raketovým útokem umírají desítky lidí a pak přijde „a teď“ a najednou s úsměvem povidá o tom, jak se brněnským policistům podařilo chytit zloděje kola…. Ne, to nefunguje. To, že prezentace daných informací je naprosto povrchní snad ani není tvrzení, nad kterým by bylo nutno se pozastavovat.
Postman přičítá televizi k dobru zajímavou věc, tedy že je schopna „aktivizace občanů“, dokáže směrovat veřejnou pozornost tím, či oním směrem. Mohli bychom snad vyjádřit opět aktuálně – díky televizi se Ukrajině dostalo tolik pomoci, kdybychom si o tom všem jen přečetli v tisku, patrně bychom z velké části tuto událost ignorovali. Já jsem tu ovšem pesimističtější. Ona je to totiž zbraň dvojsečná, ano, dokáže kladně zaktivizovat, ale stejně dobře by dokázala zahájit nějaký nový pogrom.
K aktualitě… Televize je médiem umírajícím. Člověk by řekl, dnes už máme extrémně širší množství programů, které můžeme sledovat, můžeme si vybírat, už jen otrocky nesedíme před tou krabičkou… A ano, to je fakt. Problém je takový, že od televize se dalo uniknout alespoň v tom smyslu, že poskytovala relativně pevný program, kde si divák mohl vybrat z jasně daného a bylo reálně možné, že se tam nevyskytne nic co by se mu líbilo a odejde. To se vám s internetem nestane. Zapněte si jedno, dvě, pět videí na Youtube o té které konkrétní problematice a už se z toho nedostanete, zabalíte se do bubliny a budete dostávat prakticky nekonečné množství daného obsahu. A to je násobně nebezpečnější, algoritmus je pravý tyran. Čili, kniha na aktuálnosti ztratila, moderní technologie jsou však ještě nebezpečnější.
A zase jsem moc dlouhý. Přitom by se dalo o knize napsat docela dost, ale co už. Přečtěte si to. Je to jednoduché, vtipné (ironické, že?), něco vám to může dát, nic vám to nevezme. Dobrá věc.
Souhlasím s většinou zde napsaných komentářů.
Kniha vycházela ze situace 80. let v Americe, ale podle mého názoru má mnoho dobrých argumentů, které jsou k zamyšlení i v dnešní situaci. Pokud Postman vnímal televizi jako "pokračovatelku" fotky a rozhlasu s mnohem větším vlivem, je celkem snadné a zároveň děsivé si představit, jakou moc musí mít dnešní pokračovatelé televize - internet a sociální sítě.
Knihu tedy srdečně doporučuji. Je k zamyšlení a zabaví. Na tu malou chvilku, než nás zaplaví informace o počasí, politice a nových čistících prostředcích.
"A teď k něčemu jinému..."
Knihu nebudu hodnotit hvězdičkami, nepřijde mi to fér, když reaguje na situaci, která se jevila akutní v době jejího vydání (1985).
Televize vypadá podle této knihy jako Postmanův nejzavilejší nepřítel. Velmi zajímavý byl popis toho, jak se v průběhu času vyvíjelo předávání a uchovávání informací - od orálního způsobu, přes psaný text, telegraf a rozhlas. Nikdy mě nenapadlo zamýšlet se nad tím, že forma sdělení do určité míry determinuje i jeho (možný) obsah, ale přirozeně tomu tak je. V době internetu a počítačů už se tenhle problém může zdát jako obsolentní, ale opak je pravdou a analogie Postmanovy analýzy televize to dokazuje. Vidím sám na sobě, že zpravodajské weby spíše prolétnu a je jen velmi málo titulků, které rozkliknu. Když už, jedná se zpravidla o krátký článek, který se týká bytostně aktuální věci, a ze kterého si málokdy po týdnu něco pamatuji. Čestnou výjimkou budiž v tomto ohledu Deník N a jeho dlouhé analytické články.
Doba zkrátka odsouvá do pozadí hlubokou znalost menšího množství věcí a vyžaduje povrchní znalost velkého množství věcí. A není to tak, že by hluboká znalost mohla být dostupná na pár kliknutí. Z videa na youtube se prostě nestanu svářečem, stejně jako po přečtení článku o principech trestního řízení nejsem kovaným obhájcem (ač si to o sobě někteří myslí). Jen na otázku, zda je to špatně, nemám odpověď.
V některých ohledech s Postmanem a jeho apokalyptickým pohledem na televizi nesouhlasím. Nemyslím si například, že by nebylo možné spojit zábavu a vzdělávání - znám spoustu těch, kteří se obstojně naučili cizí jazyk hraním počítačových her nebo sledováním cizojazyčných filmů/seriálů. Moderní trendy ve vzdělávání pak právě naopak určitou formu zábavy s výukou spojují. Nemyslím si ani, že by televizní zpravodajství bylo k ničemu, nebo že by dokonce škodilo. Ano, je pravda, že do 45 vteřin nelze ani zdaleka vložit podstatný kontext zprávy (za všechny konflikt na Blízkém východě), ale nemyslím si, že by to byl cíl zpravodajství. Naopak - v dnešní době vnímám zpravodajství jako určitý odrazový můstek k tomu, aby si ten, koho zpráva zaujme, o tématu zjistil více. Pokud mi není jasné, proč Palestinci ostřelují Izrael, není nic jednoduššího, než si na internetu přečíst kratší charakteristiku konfliktu a pak najít knižní zdroje, které mi kontext k věci přidají. Ale opět ze narážím na to, že hodnotím Postmanovy závěry z pohledu dneška a z pohledu dnešních možností.
V souhrnu jde o zajímavou knihu, která určitě stojí za přečtení. Televizi doma zapínáme prakticky jen večer, a to kvůli hodině či dvěma seriálu, který si vybereme a který si pustíme, kdy chceme my. Ale při pohledu na starší generace a jejich televizní "závislosti" prostě musím uznat, že Postman měl, alespoň v něčem, pravdu.
ukázka:
"Podstatou mého výkladu však není fakt, že televize má zábavný charakter, ale že učinila ze zábavy přirozenou formu zobrazeni jakékoli skutečnosti. Televizní přijímač nás udržuje v neustálém styku se světem, ale má přitom stále tutéž, neměnnou, smějící se masku. Problém nespočívá v tom, že televize nabízí zábavná témata, nýbrž že jakékoli téma převádí na zábavu, což je úplně jiná otázka. Řekněme to ještě jinak: zábava je zastřešující ideologií veškeré televizní komunikace. Nezáleží na tom, co je předmětem zobrazení a jaký je úhel pohledu; nad vším se vznáší předpoklad, že nám to má přinášet především zábavu a potěšení.
(...)
Řešení, které navrhuji, je vlastně totéž, jaké navrhoval už Aldous Huxley, a stěží ho mohu překonat. Společně s H. G. Wellsem byl Huxley přesvědčen, že máme na vybranou mezi vzdělaností a katastrofou, a vytrvale psal o tom, jak je nutné, abychom porozuměli politickému a epistemologickému významu médií. Snažil se nám totiž sdělit, že tragédie obyvatel „překrásného nového světa“ Konce civilizace nespočívala v tom, že se místo myšlení smáli; nýbrž v tom, že nevěděli, čemu se smějí a proč vlastně myslet přestali."
zdroj: Neil Postman "Ubavit se k smrti: Veřejná komunikace ve věku zábavy"
(Mladá fronta, 1999, překlad: Irena Reifová)
Neil Postman "Amusing Ourselves to Death: Public Discourse in the Age of Show Business" (USA, 1985)
Neil Postman hned v úvodu předestírá svůj názor, že má současná společnost blíže ke koncepci Aldouse Huxleyho a jeho dílu Konec Civilizace než k Georgi Orwellovi a jeho 1984 (případně Farmě zvířat).
Huxleyho vize spočívá v tom, že podle něj nebude potřeba žádného Velkého bratra, aby lidé přišli o svobodu, ale přesně naopak: lidé si svého velkého vůdce zamilují a začnou zbožňovat technologie, které degradují jejich myšlení.
Orwell se bál těch, kteří zákažou knihy, Huxley byl zase toho názoru, že ničeho takového nebude zapotřebí, jelikož lidé sami o ně ztratí zájem a přestanou je číst.
Upřímně se také kloním k názoru, že současná společnost má mnohem blíže k Huxleyho vizi, především náš západní svět. Ano, Orwellův velký bratr je bezpochyby po světě uplatňován (v minulosti SSSR, v současnosti KLDR), euroatlantickou společnost však nejlépe vystihuje Huxley.
Orwell se bál, že před námi budou skrývat pravdu, Huxley toho, že se pravda utopí v moři bezvýznamnosti. A přesně k tomu dochází. Na Hradě sedí prezident, který lže, premiérem je trestně stíhaný člověk, který rovněž prokazatelně neříká pravdu. Jde o veřejná tajemství, která ale podle volebních výsledků evidentně milionům lidí vůbec nevadí. K pravdě se bohužel významná část společnosti staví naprosto lhostejně... A je naprosto jasné, že tento fakt do budoucna nemůže vést k ničemu dobrému....
Postman se zabývá fenoménem televize a popisuje proměnu "věku expozice" ve "věk zábavy". Nejdříve se věnuje fenoménu tištěného slova v USA a rozvojem tamní žurnalistiky a novin. Podle Postmana předkládal tisk kvalitní informace, probíhala racionální debata, lidé lépe formulovali své názory a země se vyznačovala velkou vzdělaností.
S vynálezem a rozšířením telegrafu se mediální obsah začal měnit, čtenářům se předkládaly bezvýznamné zprávy o sexuálních aférách a kriminalitě vyznačujících se nulovou informační hodnotou. S nástupem televize se vzdělání a informování definitivně změnilo v zábavu. Postman v první kapitole zmiňuje fakt, že tehdejším prezidentem USA byl Ronald Reagan, bývalý herec.
Těžiště amerického ducha, které udávalo tvář země, se z Bostonu, New Yorku a Chicaga přeneslo do hříšného Las Vegas, městu zasvěcenému zábavě 24 hodin denně sedm dní v týdnu.
Ubavit se k smrti spatřilo světlo světa v roce 1985 v době, kdy Rambo bojoval ve Vietnamu, Rocky v Rusku proti Ivanu Dragovi, Guns N' Roses se v Los Angeles teprve rozjížděli a Bruce Springsteen zakončoval turné Born In The USA, které ho definitivně katapultovalo mezi největší hudební megahvězdy. Po 33 letech Stallone stále natáčí akční filmy, Rocky bude mladému Creedovi pomáhat porazit Dragova syna, Guns N' Roses pokračují v jednom z nejvýdělečnějších turné všech dob Not In This Lifetime a Boss vystupuje na Broadwayi.
Některé věci se zkrátka nemění. Zrovna tak se nic nezměnilo na Postmanově pohledu na věc. A jako důkaz by použil fakt, že v Bílém domě sedí Donald Trump, jenž svoji image postavil na showmanství, aroganci a neustálém obviňování všech kolem. V éře tištěného slova by stěží obstál, protože by nebyl schopen srozumitelně a kvalitně formulovat své názory. Éra televize (a internetu, který je samozřejmě potřeba uvést do výčtu) však podobným individuím umetá cestu na politický vrchol.
Skvělá analýza vývoje mediálního prostoru a jeho vlivu na společnost a politiku v průběhu dvacátého století. O tom, jak málo stačilo k tomu, aby se z přemýšlivých a vzdělaných voličů stalo nemyslící stádo hledající jen senzace. O tom, jak společnost vyměnila hloubku myšlenky za hezký vzhled a povedené PR.
Po přečtení se jasně ukazuje jeden paradox doby: Jsou to z velké části právě média a lidé s nimi spjatí, kteří vytvářejí požadavek aby vše bylo divácky atraktivní, aby sdělení byla krátká a úderná, aby vše byla jedna velká show. Zpravodajství místo odbornosti dbá na dramatické podbarvení, politické debaty místo prostoru pro vysvětlování na poutavé zkratky. A pak se ti samí lidé a média diví, že v politice vítězí ti, kteří si s nějakým vysvětlováním nelámou hlavu, a hrají na struny jednoduchého populismu. Naučili společnost nepřemýšlet, a teď jí spílají do hlupáků. Chtěli z politiky show, a teď se diví, že vítězí ti, kteří tu show dělají nejlépe. A přitom jen platí, že kdo s čím zachází, tím taky schází.
Pri čítaní ma napadlo upravenie jednej pesničky od Katarzie:,,Zopár dobrých myšlienok,ale kniha toho pána prešla z komédie do náročnej drámy" och plus este len pesimistická budúcnosť Ameriky zapríčinená televiziou.Kedy si už Američania uvedomia, ze oni nie su svet,ze su len veľmoc...
Knihu stojí za to přečíst, ačkoliv je psaná v době vrcholu televizní zábavy a nezachycuje přechod k dominanci internetu jako primárního komunikačního zdroje současnosti. Jde tedy spíše o analýzu určitého období ve vývoji komunikačních prostředků a vlivu střetu klasických textových médií s nastupující nadvládou obrazových médií. Kniha není příliš argumentačně podložená a budí dojem povrchnosti, tematizuje však řadu zajímavých jevů a je celkem čtivá, takže zakončím, čím jsem začal, knihu stojí za to přečíst, ale dodávám, moc od toho nečekejte.
Vskutku provokativní. Doba se samozřejmě změnila, přesto je v textu zachyceno i mnohé z toho, co stále zůstává aktuální.
Zajímavá kniha, ve které se její autor zamýšlí nad tím jaký na nás má dopad televize a její sledování (kniha byla napsána v 80. letech 20. století - internet tedy ještě neexistoval a počítače nebyly nijak rozšířené).
Nechci zde přepisovat co autor televizi vytýká, ale jen podotknu, že kniha je zajímavá i pro někoho, kdo se jinak o epistemologii médií nezajímá (jako jsem já :)) a donutí nás se zamyslet nad způsobem jakým žijeme dnes a jak se žilo v 18. století (autor to srovnává).
Souhlasím s Postmanem, že pravdu měl spíše Huxley než Orwell, což ovšem v konečném důsledku neznamená o nic růžovější svět. I když na druhou stranu… Podle mého názoru se jedná o faktově a argumentačně kvalitně zpracovaný názor, který je ovšem pochopitelně poplatný době svého vzniku v čase dominance televize. Nemyslím si ovšem, že by vynález internetu a sociálních sítí celkové vyznění Postmanových myšlenek úplně negoval či převracel na hlavu. A ačkoliv je v jeho díle mnoho k polemice, oceňuji komplexnost celé jeho teorie a nijak ji v mých očích nesnižuje ani její odmítání „renomovanými“ odborníky tehdejší i dnešní doby. Myslím, že kniha rozhodně stojí za přečtení a to včetně zajímavé předmluvy Ireny Reifové u 2. vydání z roku 2010.
V kontextu současného vývoje nelze brát všechny závěry doslovně, ale bylo by ohromnou chybou zavrhnout všechny myšlenky, které Postman ve své knize shrnuje. Tou naprosto zásadní je, že nám chybí kritický pohled na vliv televize, nedokážeme s odstupem zhodnotit jestli jsou některé věci správné či nikoliv. A ačkoliv nás televize neuvrhla do zkázy (ten potenciál teď náleží kultuře počítačů), tak velmi zásadně změnila naše vnímání světa - i když už sami na televizi nekoukáme, tak celý svět je změnil právě ku obrazu televizoru. Přestože si třeba večer nepouštíme zpravodajství v televizi, tak bez možnosti reakce vnímáme ohromné množství podnětů z jiných médií, které svou klipovitostí téměř kopírují principy televize. Rovněž je nezpochybnitelné, že naše kultura je nadále vizuální atd. Pět hvězd dávám za povedený přehled historie, srovnání orální, knižní a konečně televizní kultury a samozřejmě za podnícení kritického pohledu na tak samozřejmou instituci, jakou je právě televize.
Nehodlám svým komentářem Postmanovu vizi více rozvádět, jelikož to již zvládl kolega fauxthum, ale rozhodně se k tomuto dílu vyjádřit musím. Četl jsem Orwella i Huxleye, nebo třeba Zamjatina, ale rozhodně si nemyslím, že by se náš věk řítil do vize, kdy zábava potlačuje svobodné myšlení. Opravdu úžasné by bylo, kdyby se sám autor dožil toho dnešního boomu, kdy se ve velkém stahují filmy a hudba z internetu a veliké korporace tlačí na cenzuru "nepohodlných" informací. Také rozvoj DVD, Blue-Ray, renesance LP a klesající prodej CD je jasné znamení, že se vše téměř stěhuje na globální síť. V tomhle světě tedy televize zastává už malou část své původní role, než tomu bylo v době vydání - r. 1985. Obrazovka jako taková však žádnou změnou neprošla. Osobně se na ní nedívám, protože od starých debilních estrád s celebritami a "zpěváky" se programové složení posunulo směrem k reality show a různým soutěžím napěchovaných reklamou a sponzory.... Je chybou, že komerční, tak i veřejnoprávní televize! nenabízejí více vzdělávacích a naučných programů (Komenský by neměl moc radost) na úkor nekonečných seriálů, zpráv, kde se to hemží vraždami a sledováním soukromí známých osobností. To dosti nahrává poslední kapitole knihy, kdy podle Postmana televize nemůže naplnit heslo: "Škola hrou." To je dle mě ale značná blbost, trochu přitažená za vlasy navíc. Zde je právě vidět ten rozdíl mezi americkým a evropským kontinentem. Dějiny USA nezažily učitele národů a jeho Orbis Pictus či Didaktiku... Osobně v TV však nevidím až takové zlo, protože se v průběhu let bude muset změnit a virtualizovat. Bojím se jen toho, aby nás pomocí nových technologií naši "vládcové" nekrmili tím, co chtějí oni, abychom viděli a četli jen to, co chtějí, abychom my četli a co bylo jimi schváleno (vzpomeňme na cenzuru KSČ). Hrozba tohoto ovlivňování selekce událostí ze světa v ty bombastické a cenzura událostí "nebezpečných" je dnes dle mě pořád aktuálnější (jak předpověděl Orwell), než Huxleyova vize, kde by se TV stala naší vlastní somou pro uklidnění a držení se ve šťastném davu. Myslím si, že i díky elektronickému věku lidé více čtou (e-book), což opět pomáhá potlačit obrazovou nadřazenost nad tou písemnou. Svět se nestává štastně zábavným místem, ale spíše více globálním, propojeným, prosíťovaným, kde si každý rozumný člověk může vyhledat ty informace a podklady, které chce a nemusí čekat, až mu je reportéři naservírují jak chtějí oni. Existuje přeci i YouTube s amatérskými videi. Dnes už se podle mě na televizi dívají ve velké míře jen děti, důchodci a poněkud omezení lidé s minimálním vzděláním či inteligencí (podívej, hýbe se to!) a jen ti se mohou nechat zlákat ichtylní reklamou a nabídkou teleshoppingu. Ti ostatní spíše už surfují, nasávají informace, stahují hudbu, knihy, čtou zprávy z mnoha zdrojů v různých jazycích, píšou na svůj blog další články, diskutují, hledají v encyklopediích nebo tajné depeše na Wiki Leaks, koukají na seriály online... Svět se změnil, pane Postmane...
Neil Postman na začátku knihy uvádí, že svět se neřítí do dystopické katastrofy Orwellova 1984, nýbrž do společnosti Huxleyho Brave New World, v níž je Velký bratr "velkým bavičem" a společnost intelektuálně atrofuje v křečích smíchu. Veškeré vzdělání a seriózní debaty jsou redukovány přes zábavný mustr. Nejde o to, že kniha vznikla v osmdesátých letech v prostředí Spojených států, kdy věřím, že velmi ubíjející televizně-estrádní zábava nabývala vrchu, tedy, že jde o z tohoto hlediska již poněkud irelevantní intelektuální vyhrazení, ale že Postmanovy argumenty často podléhají podobným nešvarům, které sám kritizuje. Jde tedy z jeho strany o postoj intelektuálně pobouřeného konzervativce, který vnímá mediální situaci značně zjednodušeně v jakémsi dualistickém souboji text vs. pohyblivý obraz. Situaci poměrně dobře charakterizovala v předmluvě k českému vydání (Mladá fronta) Ivana Reifová. Postmanovy knihy či články byly v akademickém prostředí považovány i v jeho době spíše za zjednodušené a společensky přístupné práce než za objevné a bystré sondy do mediálních témat. Dokážu si představit, že text velmi konvenuje řadě intelektuálům samolibě si libujícím ve svých elitářských pozicích odmítání mainstreamové kultury, ovšem bez hlubšího náhledu a sebereflexe. Přestože má Postman nejspíše v jádru pravdu, styl knihy je tedy značně emfatický a argumentačně povrchní. Často jde spíše o dojmologii než smysluplnou argumentaci.
Neustálé omílání jedné myšlenky, že informace v textovém diskurzu mají vyšší hodnotu než v obraze, že s textem lze polemizovat o jeho pravdivosti, lze jím formulovat a prezentovat abstraktní myšlenky, kdežto obrazem nikoliv, je spíše úsměvné. Autorovo vymezení umění fotografie na čistě realistické prezentace fragmentů světa je svojí naivitou zarážející. Dokazování, že propojením zábavy a učení nutně vzniká trivializace hodnot a naopak (!!) oslabování schopnosti paměti a kontextualizace, přičemž jediným argumentem je pro něj to, že prozatím nebyl zcela věrohodně dokázán opak, spolu s řadou edukativních excesů typu "Sezamové ulice", je podobně nedůsledné. Autor navíc tvrdí, že doposud žádný vlivný intelektuál učení a hru nepropojoval - co by asi řekl na Komenského didaktiku. Podobně problematické je ohánění se tím, že mediální zpravodajství lidem neposkytuje žádné relevantní informace, které by se bezprostředně týkaly jejich praktické existence - jakoby toto knihy a všeobecné vzdělání v nějaké výrazné míře poskytovaly. Zajímavější je analýza fragmentarizace a vytrhování z kontextu, jež u diváků vede k neschopnosti udržet pozornost a propojovat, zobecňovat; v tomto směru ovšem opět chybí hlubší vhled. Vše je pouze neustále konstatováno a opakováno. Zajímavé je, že určitý protiklad k Postmanovu skepticismu tvoří jiný vlivný americký intelektuál - Timothy Leary. Learyho provokativní chvála klipovitosti a obrazové nahuštěnosti v některých esejích (viz například Největší hity Timothyho Learyho I) je samozřejmě stejně demagogická a lze ji snadno napadnout, ovšem určitou progresivní radikalitou je imho podnětnější. Neil Postman bohužel podléhá příliš mnoha předsudkům, než aby byl schopen ve své kritice skutečné hloubky a objevnosti, chybí mu břitkost a nadhled. Ve své eseji se svými větrnými mlýny pouze bojuje, aniž by byl schopen jakéhokoliv kreativního přístupu. Jeho postoje jsou čirou negací statutu quo. Lze jej vnímat jako naštvaného čtenáře, který apriorně pohrdá čímkoliv jiným, než písmenky. Psané slovo považuje za naprostý vrchol lidského myšlení a přechod z orálního na písemný projev (na rozdíl od revoluce audiovizuální) za zcela zásadní v pozitivním slova smyslu. Neříkám, že nemá v tomto pravdu, není ji ovšem schopen dostatečně obhájit.
Ubavit se k smrti
Tři skutečné revoluce: Jak změnil člověka vynález písma, vynález knihtisku a vynález televize? Žádná francouzská revoluce, žádná VŘSR. Toto jsou ty zásadní revoluční změny, přičemž v té poslední vězíme až po uši... A je absolutně nemožné se ubránit, neboť na rozdíl od uvedených příkladů tyto tři vycházejí z lidského nitra a těžko s nimi polemizovat. Chce snad někdo zrušit televizi, rozbít tiskařské stroje, či zakázat písmo?
Zřejmě nám nezbývá než se ubavit k smrti... Ale počkat, proč k smrti? Jaká smrt přišla po vynálezu abecedy? Ani s Gutenbergem to nevypadá na smrt. Co vlastně zemřelo? A byť sebe pokládám za člověka kultury tištěného slova a je mi trochu líto těch změn, jež kolem mne probíhají, věděl bych snad, jak vypadá Machu Picchu, nebýt televize?
A tak bych si možná rád počkal na tu další, posttelevizní revoluci. Jen vím, že to je dáno až nějaké jiné generaci. Budiž jí také země lehká...
[Osobně si nemyslím, že televize už je zastaralá a že ji vytlačilo online vysílání. Kdeže. To je jen televizní vývoj, asi tak, jako se zdokonaloval tiskařský stroj až po textové editory, jde o stále stejný rozměr. Tiskové editory pracují se slovem, televize i online videa pracují s obrazem. Čím dál pohyblivějším :-)]