Nové komentáře u knih Neil Postman
Ubavit se k smrti
„Tři skutečné revoluce: Jak změnil člověka vynález písma, vynález knihtisku a vynález televize? Žádná francouzská revoluce, žádná VŘSR. Toto jsou ty zásadní revoluční změny, přičemž v té poslední vězíme až po uši... A je absolutně nemožné se ubránit, neboť na rozdíl od uvedených příkladů tyto tři vycházejí z lidského nitra a těžko s nimi polemizovat. Chce snad někdo zrušit televizi, rozbít tiskařské stroje, či zakázat písmo?
Zřejmě nám nezbývá než se ubavit k smrti... Ale počkat, proč k smrti? Jaká smrt přišla po vynálezu abecedy? Ani s Gutenbergem to nevypadá na smrt. Co vlastně zemřelo? A byť sebe pokládám za člověka kultury tištěného slova a je mi trochu líto těch změn, jež kolem mne probíhají, věděl bych snad, jak vypadá Machu Picchu, nebýt televize?
A tak bych si možná rád počkal na tu další, posttelevizní revoluci. Jen vím, že to je dáno až nějaké jiné generaci. Budiž jí také země lehká...
[Osobně si nemyslím, že televize už je zastaralá a že ji vytlačilo online vysílání. Kdeže. To je jen televizní vývoj, asi tak, jako se zdokonaloval tiskařský stroj až po textové editory, jde o stále stejný rozměr. Tiskové editory pracují se slovem, televize i online videa pracují s obrazem. Čím dál pohyblivějším :-)]“... celý text
— Hobo
Ubavit se k smrti
„Mám obavu, že se řada recenzentů knihy zcela plete. Ubavit se k smrti zestárlo do té míry, že nepopisuje poslední konvergenci médií. Celá řada tezí a argumentů Neila Postmana a především hlavní myšlenka díla ovšem zůstávají opodstatněné. Televize pořád patří k nejmocnějším komunikačním kanálům, přičemž se šikovně dokázala infiltrovat také do online prostředí. Díky její transformaci vznikly formáty dosud neviděné: YouTube, Netflix, Tiktok, do vysoké míry s jejím audiovizuálním formátem pracují všechny sociální sítě. Ty jsou vystavěny na základě vývoje pravidel televizního vysílání a všechny plní hlavní Postmanovu hypotézu o zábavě vytěsňující ostatní parametry informace beze zbytku stejně jako primární tezi, že přednostní je formát pořadů, u nichž není nutné znát kontext a je možné je konzumovat v kterýkoliv čas na jakémkoliv místě. Rovněž samotná proměna a devalvace tištěných médií, která vyústila v jejich vynucený přesun a přizpůsobení se online prostředí, spíš podtrhuje zkratkovitost, zmatečnost, nesystematičnost a rychlost, s nimiž jsou data předávána publikům. Ač se to tak na první pohled nemusí zdát, problémy mediálního světa se od 80. let pouze prohloubily, rozhodně se však nezměnily. I proto jsou Postmanovo dílo a Huxleyho úvahy, z nichž vychází a opisuje je, mimořádné. A rozhodně je ho i po čtyřech dekádách třeba – i když s lehkým odstupem – brát vážně. Konceptuálně odpovídá reáliím doby stejně jako jím odpovídalo v době svého vzniku, i když se problémy médií propadly ještě o něco níž, než Postman viděl.“... celý text
— Rooseman
Ubavit se k smrti
„Hlavní myšlenka je, že zatímco Orwell varoval, že přijde spolu s totalitní vládou cenzura a lidé se k informacím nedostanou, tak než tohle se spíše stane to, že bude informací tolik, že se ty dobré utopí v balastu a nikoho v podstatě nebude nic pořádně do hloubky zajímat.
Jedná se jinak samozřejmě o velmi zastaralé dílo, televizní vysílání osobně považuji za mrtvé medium, které bude postupně zcela vytlačeno online připojením. Takže v tomto už není absolutně aktuální, nicméně chápu, co chtěl Postman říct. Jenže už jsme jinde, víme. A není to ani nijak extra zábavný.“... celý text
— nevermore3
Ubavit se k smrti
„Teze knihy je vlastně prostá: Společnost se dezintegruje vlivem televize, která je rychlá a povrchní a má mimořádnou, extenzivní schopnost bavit, která vytlačuje z veřejného života veškeré jiné, sofistikovanější formy poznání – komunikace.
A upřímně si nemyslím, že lze tuto tezi vyvrátit, tedy ano, souhlasím s autorem, ač ke knize lze zajisté mít mnoho výtek. Hlavním sporným bodem se zdá být jeho pohled na vztah zábavy a učení, na „školu hrou“. Ale pozor, abychom Postmanovy myšlenky zbytečně nepřekrucovali. On netvrdí, že vzdělání a zábava nemají vztah, že není pro žáka jednodušší, když jej předmět zaujme. On říká, že zábava sama na vzdělání nestačí. Že zábava nějakou tou námahou přeci jenom musí být naředěna. Tedy, že prostý stav veselosti nerovná se ještě vzdělanosti. A s tím se taky asi hádat nebudeme. Tvrdí dále, že televize není schopná systematického vzdělávání (Talk jej interpretuji.). Ač se mi jeho argumentace může zdát plochá, je, po mém soudu, pravda, že při učení jde hlavně o „naučení se učit“, o vybudování solidní systematiky studia, ne o prostou memorizaci. A televize systematiku zkrátka odmítá, je jí nepřípustná. Ale ano, Postman je prostě strašná konzerva a nejraději by jakoukoliv formu vzdělání z televize odstranil, což je očividně extrémní a nepříliš moudrý postoj, se kterým se ztotožnit nelze. Ale to, že výuku nemůže televize plně nahradit, je fakt.
Pravil jsem, že s tezí autora souhlasím. Ano. Je to tak, televize absolutně většinově produkuje brak na míru svým divákům a když už přijdou zprávy, nedá se na to koukat. Podivejte, když vám tam támhle Lucka Borhyová oznámí, že dnes začala ruská invaze na Ukrajinu a Kyjiv je ostřelován, pod raketovým útokem umírají desítky lidí a pak přijde „a teď“ a najednou s úsměvem povidá o tom, jak se brněnským policistům podařilo chytit zloděje kola…. Ne, to nefunguje. To, že prezentace daných informací je naprosto povrchní snad ani není tvrzení, nad kterým by bylo nutno se pozastavovat.
Postman přičítá televizi k dobru zajímavou věc, tedy že je schopna „aktivizace občanů“, dokáže směrovat veřejnou pozornost tím, či oním směrem. Mohli bychom snad vyjádřit opět aktuálně – díky televizi se Ukrajině dostalo tolik pomoci, kdybychom si o tom všem jen přečetli v tisku, patrně bychom z velké části tuto událost ignorovali. Já jsem tu ovšem pesimističtější. Ona je to totiž zbraň dvojsečná, ano, dokáže kladně zaktivizovat, ale stejně dobře by dokázala zahájit nějaký nový pogrom.
K aktualitě… Televize je médiem umírajícím. Člověk by řekl, dnes už máme extrémně širší množství programů, které můžeme sledovat, můžeme si vybírat, už jen otrocky nesedíme před tou krabičkou… A ano, to je fakt. Problém je takový, že od televize se dalo uniknout alespoň v tom smyslu, že poskytovala relativně pevný program, kde si divák mohl vybrat z jasně daného a bylo reálně možné, že se tam nevyskytne nic co by se mu líbilo a odejde. To se vám s internetem nestane. Zapněte si jedno, dvě, pět videí na Youtube o té které konkrétní problematice a už se z toho nedostanete, zabalíte se do bubliny a budete dostávat prakticky nekonečné množství daného obsahu. A to je násobně nebezpečnější, algoritmus je pravý tyran. Čili, kniha na aktuálnosti ztratila, moderní technologie jsou však ještě nebezpečnější.
A zase jsem moc dlouhý. Přitom by se dalo o knize napsat docela dost, ale co už. Přečtěte si to. Je to jednoduché, vtipné (ironické, že?), něco vám to může dát, nic vám to nevezme. Dobrá věc.“... celý text
— Set123
Ubavit se k smrti
„Souhlasím s většinou zde napsaných komentářů.
Kniha vycházela ze situace 80. let v Americe, ale podle mého názoru má mnoho dobrých argumentů, které jsou k zamyšlení i v dnešní situaci. Pokud Postman vnímal televizi jako "pokračovatelku" fotky a rozhlasu s mnohem větším vlivem, je celkem snadné a zároveň děsivé si představit, jakou moc musí mít dnešní pokračovatelé televize - internet a sociální sítě.
Knihu tedy srdečně doporučuji. Je k zamyšlení a zabaví. Na tu malou chvilku, než nás zaplaví informace o počasí, politice a nových čistících prostředcích.
"A teď k něčemu jinému..."“... celý text
— TaťkaMF
