Uragán nad cukrem

31.12.2024

Reportáže slavného francouzského spisovatele, novináře a filozofa z doby, kdy revolucionáři pod vedením Fidela Castra svrhli nedemokratický režim Fulgencia Batisty, za jehož vlády značná část Kubánců žila v bídě a téměř polovina obyvatel byla negramotná. Není tedy divu, že někdo chtěl zavést nové pořádky. Bohužel se toho zhostila zrovna parta kolem bratrů Castrových, jež na ostrově zavedla komunismus a vlivem studené války se stala spojencem Sovětského svazu.

Sartre popisuje, která opatření Fidel Castro a spol. zavádí i to, jak vypadá jejich běžný den ve funkci. Ze Sartrova podání jsou cítit velké sympatie k Fidelu Castrovi i dalším představitelům tehdy vznikajícího levicového režimu.

Kniha je zajímavou výpovědí o době, kdy byly na Kubě nastoleny základy systému, jež zde přetrvává už 66 let. Jako bonus kniha obsahuje několik fotografií z Kuby z doby, kdy byly tyto Sartrovy reportáže napsány.

30.07.2024

Kniha má svoji hodnotu spíše jako studijní materiál a demonstruje sympatie západoevropských levicových intelektuálů diktátory, kteří své uchopení moci označovali za revoluci proti kapitalismu a kolonialismu. Sartre byl v tomto směru často ochotný ospravedlňovat diktátorské režimy ať už na Kubě, Číně či v Africe.
Problémem těchto reportáží spatřuji v autorově nedůvěryhodnosti. Již dříve navštívil Sartre Sovětský Svaz a v roce 1954 poskytl lživé svědectví pro deník Libération. Teprve od dvacet let později přiznal, že lhal. Z tohoto důvodu si čtenář nemůže být jistý, jestli si autor popisované události vymýšlel nebo se skutečně udály (viz Castrova inspekční cesta, při níž opravuje lidem ledničky nebo kreslí plány nových budov zpaměti). Sartre bohužel uznával zásadu, že účel světí prostředky.
V Sartrově adoraci kubánských revolucionářů (neboli lidí-orchestrů) je dle mého názoru možné pozorovat prvky jeho existencialistické filosofie, navzdory tomu, že Kubánský režim byl postavený na kolektivizaci a potlačení individuality. Castro a kubánský lid jako entita se měli vzbouřit proti danému stavu věcí a prokázat, že lidé mají volbu změnit svými činy svůj osud.
Reportáže byli napsány v roce 1960, tedy ještě před příklonem Castra ke komunismu, ale i tak je kniha důkazem naivity 60. let, které se samozřejmě netýkala pouze Sartra.