Uragán nad cukrem přehled
Jean-Paul Sartre
Pod názvem Uragán nad cukrem vydalo r. 1961 SNKLU v Praze v knižním souboru překlady 16 reportáží, které v roce 1960 posílal z Kuby Jean-Paul Sarte listu France-Soir. Tyto reportáže jsou dodnes zajímavé svým pohledem na příčiny kubánské revoluce (Sartre navštívil Kubu již podruhé, poprvé ještě před nástupem Batistovy diktatury) a na první porevoluční období (před pokusem o vylodění v Zátoce sviní, zostřením vztahů s USA a příklonem Kuby k sovětskému táboru). Účinkují i svým jazykem a uměleckým stylem, jehož kvality se překladateli podařilo působivě přetlumočit. Zajímavým dokumentem doby je i původní doslov ke knize, jehož autorem je A. J. Liehm. — Fotografie Milana Jariše.... celý text
Literatura světová Žurnalistika, publicistika
Vydáno: 1961 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Ouragan sur le sucre, 1960
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Uragán nad cukrem. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (2)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Uragán nad cukrem v seznamech
v Právě čtených | 2x |
v Přečtených | 23x |
v Doporučených | 1x |
v Knihotéce | 18x |
v Chystám se číst | 5x |
v Chci si koupit | 4x |
v dalších seznamech | 1x |
Autorovy další knížky
1992 | Zeď |
1993 | Nevolnost |
2006 | Bytí a nicota |
2004 | Existencialismus je humanismus |
1965 | Slova |
Kniha má svoji hodnotu spíše jako studijní materiál a demonstruje sympatie západoevropských levicových intelektuálů diktátory, kteří své uchopení moci označovali za revoluci proti kapitalismu a kolonialismu. Sartre byl v tomto směru často ochotný ospravedlňovat diktátorské režimy ať už na Kubě, Číně či v Africe.
Problémem těchto reportáží spatřuji v autorově nedůvěryhodnosti. Již dříve navštívil Sartre Sovětský Svaz a v roce 1954 poskytl lživé svědectví pro deník Libération. Teprve od dvacet let později přiznal, že lhal. Z tohoto důvodu si čtenář nemůže být jistý, jestli si autor popisované události vymýšlel nebo se skutečně udály (viz Castrova inspekční cesta, při níž opravuje lidem ledničky nebo kreslí plány nových budov zpaměti). Sartre bohužel uznával zásadu, že účel světí prostředky.
V Sartrově adoraci kubánských revolucionářů (neboli lidí-orchestrů) je dle mého názoru možné pozorovat prvky jeho existencialistické filosofie, navzdory tomu, že Kubánský režim byl postavený na kolektivizaci a potlačení individuality. Castro a kubánský lid jako entita se měli vzbouřit proti danému stavu věcí a prokázat, že lidé mají volbu změnit svými činy svůj osud.
Reportáže byli napsány v roce 1960, tedy ještě před příklonem Castra ke komunismu, ale i tak je kniha důkazem naivity 60. let, které se samozřejmě netýkala pouze Sartra.