Utekl jsem z Osvětimi
Rudolf Vrba
Hlavní hrdina Walter Rosenberg (Rudolf Vrba) byl při druhém pokusu o útěk za hranice Slovenského štátu transportován do vyhlazovacího tábora v Majdanku a posléze do Osvětimi. Podstatná část knihy je tvořena líčením jeho zážitků a pozorování z táborů. Roku 1944 s jedním ze spoluvězňů z Osvětimi uprchl. Ve zprávě, kterou s sebou přinesli, podávají první ucelené, podrobné a zároveň otřesné informace o situaci, která ve vyhlazovacích táborech panovala. Děj knihy končí ve chvíli, kdy hrdina jde poprvé do boje proti Němcům.... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry Historie
Vydáno: 1998 , SeferOriginální název:
I Escaped from Auschwitz, 1963
více info...
Přidat komentář
Taková kniha by mohla být i v povinné četbě. Vypráví velice poutavým způsobem o zvěrstvech které se děly za 2. světové války v koncentračních táborech. Psáno velice poutavě. Člověka pekně mrazí.
Neskutečná kniha. Při jejím čtení člověka mrazí v zádech a celou dobu si říká: " Proboha, to se stalo doopravdy!" Jedna z nejvíce ucelených a pravdivých výpovědí člověka o hrůzách a otřesných životních podmínkách v koncentračním táboře Osvětimi, kterému se podařilo z něj utéct a vypovědět, tak světu své otřesné svědectví. Kniha je psána bez obalu, syrově, pravdivě a hluboko zasáhne každého čtenáře. Doporučuji!!
Mohu jen doporučit. Četl jsem spoustu knih ny toto téma, ale žádná v mém hodnocení nebyla na takové výši kladného hodnocení. Ucelený obraz holokaustu v dějinách lidstva. Děkuju moc.
Tak jsem byl na prohlídce Osvětimi. Poté jsem si přečetl Továrnu na smrt a tuto knihu.
Kdo nečetl nepochopí!
Kdo neviděl neuvěří!
Kniha je rozdelená na niekoľko častí - prvou (po úvode) je príbeh Rudolfa Vrbu z jeho pohľadu. Od momentu, kedy sa rozhodol utiecť do Maďarska, cez to, ako ho chytili, pobyt v Novákoch, Majdanku, Osvienčime aj Brezinke až po útek s Fredom naspäť na Slovensko, kde nadiktovali svoju správu. Druhou je samotné znenie správy, ako ju na základe nadiktovaného svedectva skoncipovali zástupcovia Židov v Žiline. Treťou je príspevok historika J. Conwaya o význame správy a poslednou (okrem vysvetliviek a poznámkového aparátu) je opäť krátka čast od Rudolfa Vrbu o úlohe holocaustu v nemeckej stratégii a ekonomike.
Keď som celú knihu dočítala, ako prvé mi napadlo - prečo trvalo tak dlho, kým Vrbova kniha vyšla u nás?
Počas knihy som rozmýšľala, že k prežitiu človek potreboval niekoľko vecí. Mať správny vek, dostatočnú silu, ideálnu kombináciu inteligencie, zdravého rozumu, sebavedomia, drzosti a správneho úsudku a ešte riadnu dávku šťastia.
To všetko Rudolf Vrba mal a spolu s odhodlaním nielen prežiť, ale aj dať vedieť ostatným mu to všetko nakoniec pomohlo utiecť.
Kniha možno nie je literárnym skvostom, je písaná normálnym jazykom, ale o to lepšie jej každý porozumie a pochopí, čo sa tam vlastne dialo.
"Snažil jsem se zůstat zticha, ale nepodařilo se mi to. Jak kolem nás procházely další a další zubožené řady a šedé obličeje se měnily v rozmazané skvrny, zničehonic se jeden vynořil z mlhy. Poznal jsem ji. Byla to moje sestřenice Eva. Eva z Topoľčan.
Byli jsme zhruba stejně staří, něco málo přes sedemnáct. Nikdy nebyla veliká krasavice, bývala to ale silná, inteligentní dívka, plná legrace, ve měste proslulá svými elegantními šaty. Vzdělaná Eva, která tak dobře mluvila anglicky. Pianistka Eva, která nevynechala jediný večírek. Eva, která ještě nebyla musulmankou, protože hlavu nesla stále vysoko.
Zavolal jsem její jméno. Otočila hlavu a podívala se na mě, prekvapená, nevěřící. Viděl jsem v jejích očích nejdřív zmatek, pak poznání. Do jejího napjatého, hubeného obličeje se vrátil život.
Vykřikla mé jméno.
Bič se zvedal a dopadal, Eva však nezakolísala. Pozvedl jsem ruce a ona zvedla své v nádherném gestu otevřeného odporu. A jak procházela jenom deset metrů ode mně, ještě jednou zavolala:
"Sbohem, sbohem."
Opět bič, ale mohla to být stejně dobře plácačka na mouchy. Protože to nebyla obyčejná dívka. To nebyl hlas obyčejné dívky. Nebyl nijak silný, ale zněla v něm odvaha. Neměl v sobě nářek, ani prosbu o soucit. Byl tam duch odporu, stále doutnající i na prahu smrti.
"Sbohem Evo. Hodně štěstí!"
Byla to hloupá slova. Slova bez významu. Prázdná slova, protože jsme oba věděli, že štěstí ji teď zachránit nemůže. Oba jsme věděli, že jde na smrt. A když zástup zmizel za blokem budov, nedíval jsem se za ním."
"str. 160 Tito tři muži... (Wiglep, Otto Graff a Hans Konig)...
Otto Graff žil po válce pod svým vlastním jménem ve Vídni. O tom jsem se náhodou dozvěděl v roce 1963 a dal jsem podnět k jeho stíhání. O devět let později byl konečně ve Vídni zatčen a před tamním krajským soudem obviněn ze třiceti zločinů, kterých se dopustil v Osvětimi. Porota ho uznala vinným ve 29 případech, které však byly mezitím promlčeny. V jednom případě, kdy vražda promlčení nepodléhala, došlo při rozhodování poroty k paritě. V takovém případu se podle rakouských zákonů rozhoduje v prospěch obžalovaného. Přestože o jeho zločinech svědčilo více než půl tuctu svědků, byl tedy Graff propuštěn na svobodu, živil se jako natěrač a dnes žije, pokud vím, jako penzista ve Vídni."
Souhlasím s tím, že tato kniha je snad nejlepší knihou z období 2. světové války.Určitě by měla být v povinné četbě. Kniha je naprosto skvělá!
Super kniha, jeho příběh se také dost liší od osudů přeživších českých židů. Také doporučuji film Colette, ten se povedl s Jiřím Mádlem.
Také nechápu přístup Američanů, už dávno věděli o Osvětimi, místo toho potřebovali vybombardovat továrny třeba ve Vysočanech.
Jedna z nejlepších knih o válce a holocaustu, s tím hnusným přesahem, že si každý zahříval ty svoje zájmy a plány a maďarské Židy nakonec nikdo nezachránil, i když ta možnost tu byla a někdo se musel fakt hodně snažit, aby ji vybojoval.
Knih s tématikou Osvětimi jsem četl víc, a tak mě v případě této nejvíc nešokovalo ani tak dění v samotném táboře, jako spíš to kolem - především fakt, že zprávě o Osvětimi nikdo nechtěl věřit a už vůbec s tím něco dělat. Byla by dnes lhostejnost k takovým zvěrstvům stejná? Obávám se, že ano.
"Madam, prosím vás, uklidněte se. Nic se vám nestane. Zabít vás? Vážně si myslíte, že my Němci jsme barbaři?"
Utekl jsem z Osvětimi je kniha, po jejímž přečtení se vám nedostává slov. A ani by nemělo, není co dodávat. Toto dílo vyobrazuje jen jeden příběh, tedy pouze malinký zlomek tak velkého utrpení, a přesto to čtete a zdá se vám to příliš barbarské a výčet hrůz pořád nekončí.
"Naším úkolem bylo vyložit z vagónu mrtvé, umírající a zavazadla. Mrtví, to znamená každý, kdo se nemohl udržet na nohách, byli složeni na hromadu. ... mrtví a umírající šli přímo do pecí. Často se stávalo, že společně s mrtvými těly naházeli do náklaďáků malé živé děti."
Perfektní kniha! Chvílemi máte až pocit, že čtete nějaký fantasy příběh a potom si uvědomíte, že všechno, co se tam píše, je vlastně pravda...
Velmi silný příběh lehce čtivě psaný. Až se to někomu může zdát jako nedostatečně emočně procítěné nebo chvástavé. Psaná forma mi velmi vyhovovala, nenutila čtenáře do těch pocitů - teď musíš být smutný - teď musíš být šťastný - teď by ti to mělo být líto... Jen odvyprávění událostí se snahou nevyvozovat vlastní subjektivní závěry na co se stalo nebo byli viděno. Ostatně v úvodu se hned autor vyjádřil, že se nebude snažit něco zveličovat, dramatizovat a pokusí se o co nejstravitelnější verzi příběhu pro širokou škálu lidí. Povedlo se dle mého. Čert to vem, jestli se skutečně stali jemu nebo část příběhů převzal od nepřeživších.
Jistě, můžeme polemizovat o tom, jestli je autor tak ryzí charakter, zda-li při všem to štěstí pro přežití se zároveň nestával i on svým způsobem vykořistitelem ostatních obětí. Já ale nemohu odsuzovat člověka s tak pevnou vůlí, který se pro něco naplno rozhodl a nevzdával se i při zdánlivě beznadějných vyhlídkách. Protože Ti nejvíce dokážou. Ti mi jsou příkladem.
Knize dodávám obrovské plus i za přiložené dokumenty a studie. Čistě informativní přílohy dost často u jiných publikací chybí. Nedivím se, že tato kniha je tak často základním kamenem pro novodobější příběhy s touto tématikou.
Výborné, doporučuji.
Opravdu dobrá kniha a toho muže nejde neobdivovat, za to kolik si toho prožil a přitom byl schopný napsat o tom knihu. Popravdě kdybych zažila to co on, tak bych asi chtěla tuto část života úplně vytěsnit.,... Každopádně je to podstatný zdroj informací pro další generace.
Tento neskutečně tragický příběh, celé téma, je popsáno tak jednoduše. Opravdu jako vyprávění někoho, s kým se člověk potká a naslouchá jeho zážitkům. I ty nejkrutější pasáže jsou popsány čtivě. Nedá se přestat číst. Mrazí v zádech. Chce se plakat. Kroutila jsem nad tím hlavou. A ani ty nejfantastičtější představy nás čtenářů se nemohou srovnat s tím, jak to tehdy doopravdy bylo.
Doporučuji číst i závěrečné pasáže. Vysvětlují politickou situaci té doby. Proč se něco dělo a proč naopak byly státy nečinné. Popisuje možnosti, úvahy.
A asi si budu muset doplnit své historické znalosti, protože mnohé jsem ani netušila.
Čtěte. Hlavně vy mladí čtěte.
Jedna z nejlepších knih jaké jsem kdy četla...
naprosto mě pohltila a donutila nepřestávat číst...
Skvěle napsané
Další z řady vzpomínkových knih - ač jsem jich přečetla již několik, nikdy mě asi nepřestane šokovat, čeho všeho byli lidé schopni. Pokud otevřete libovolnou knihu, která je postavena jako vzpomínky na koncentrační tábory, dozvíte se o zvěrstvech, která byla na lidech páchána, o tom, jak podmínky mohly člověka dergadovat téměř na zvíře, nebo jak člověk postupem času otupí.
Ano, všechny ty hrůzy se skutečně děly a myslím si, že by to nemělo být zapomenuto - nezapomínejme, že jsou mezi námi stále ještě lidé, kteří by si přáli nástup těchto starých pořádků.
Výborně napsaná kniha. Autor upustil od emotivních komentářů a snažil se sdělit věci, tak jak je zažil. Je až neuvěřitelné, jakou roli v té době hrálo štěstí. Je neuvěřitelné, v jakých podmínkách museli lidé přežívat a umírat...je to něco nepředstavitelného. Jsem ráda za každou takovou knihu, ptž člověk by měl vědět, znát příběhy a vážit si toho, co má. Někteří v té době totiž neměli nic...ani svůj vlastní život.
Po této knize jsem sáhla proto, že jsem si přečetla Vypravěčku od Jodi Picoultové. Téma mě díky Vypravěčce zaujalo natolik, že jsem lačná po dalších informacích týkajících se holocaustu. Zjistila jsem totiž, že i přes můj velmi dospělý věk jsem o tomto nejhorším zločinu všech dob dost mizerně informovaná.
,, Není pochyb o tom, že toto je pravděpodobně největší a nejstrašlivější zločin, jaký kdy byl spáchán v celé historii“. Winston Churchil.
,, Knihu Rudolfa Vrby je možno číst různým způsobem.
Jako strhující příběh, plný nečekaných zvratů a setkání.
Jako zprávu o vzniku a osudu jednoho nejzávažnějších dokumentů druhé světové války. Jako svědectví o vyhlazovacích táborech.
Jako zpověď člověka, který má sílu mluvit otevřeně o věcech, o nichž se téměř hovořit nedá.
Jako dobrodružnou zprávu o jednom z velkých útěků historie.
Jako vyprávění o mladém muži, který vzdoroval nespravedlivému osudu za jakýchkoliv, i zcela nelidských okolností a přitom si dokázal zachovat lidskou tvář."
Tolik anotace knihy, kde je řečeno vše.
Pocity z této knihy, bych si s dovolením tentokrát nechala pro sebe.
Každopádně každému doporučuji přečíst!
Zastavil jsem se u dveří bloku čtrnáct a ohlédl se zpátky.
Zapisovatel, kterého jsem znal mi řekl:,,Jsi zatracený pitomec! Chybělo málo a skončil jsi v peci!“ Neodpověděl jsem mu.
Sotva jsem ho slyšel. Náklaďáky začaly vztekle vrčet a pohnuly se směrem k bráně jako tanková divize. Zvuk motorů naplnil celý tábor a rval mi uši.
Potom jsem skrze tu nelítostnou hudbu zaslechl nový, sladký tón.
Zpěv tisíce žen.
A tou písní byla československá hymna Kde domov můj.
Slábla, jak náklaďáky mizely.
Nastoupily nové hlasy s novou písní, inspirované stejnou myšlenkou.
Tentokrát to byla židovská hymna Hatikva, Naděje.
Šílená doba. Neuvěřitelné hrdinství autora a jeho společníka. Kniha je kruté svědectví doby ne zase tak minulé. Nemůžu pořád uvěřit co jsou lidé schopni provádět druhým, bez ostychu, bez kapky svědomí nebo soucitu. Je dobře že Rudolf Vrba nic nepřikrašloval a nepřekrucoval, že podal svědectví o svém osudu tak jak bylo a jak se stalo. Je velmi smutné politizování a liknavost po předání svědectví o hrůzách v Osvětimi po tom všem čím si prošli. A když jsem nakonec četl, že se Vrba přidal k partyzánům a riskoval život dál, nemůžu jen než říct: "Smekám a opravdu Hluboká poklona pane Vrba."