Úterky s Morriem
Mitch Albom
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/3137/bmid_uterky-s-morriem-OZA-3137.png
4
580
580
Možná to byl váš otec, možná někdo z prarodičů, možná učitel nebo přítel, někdo starší a moudrý, kdo vám porozuměl, když jste byli velmi mladí, když jste hledali a dospívali. Pomohl vám lépe pochopit svět, spatřit v něm dobré místo k životu a svými radami přispěl k tomu, abyste se na cestách tímto světem neztratili. Pro Mitche Alboma se takovým člověkem stal Morrie Schwartz, jeho bývalý vysokoškolský profesor, kterého znovu nalezl pár měsíců před jeho nevyhnutelnou smrtí. Morrie ví, že umírá, přesto - anebo právě proto - se s Mitchem vytrvale schází během tradičních úterních přednášek, životních lekcí, tak, jak to kdysi dělávali na univerzitě. Jak se jejich vzájemný vztah prohlubuje, nezvyklý studijní "semestr" se chýlí ke konci, až zbývá poslední přednáška, poslední absolventská práce: smrt. "Když se naučíš zemřít, naučíš se i žít," opakuje Morrie tak dlouho, až Mitch pochopí. Pochopíme i my?... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Filozofie
Vydáno: 2002 , Columbus (ČR)Originální název:
Tuesdays with Morrie, 2002
více info...
Přidat komentář
Přečteno v angličtině. Stále mám názor, že silné téma zákonitě nedělá knihu výjimečnou. Je těžké hodnotit skutečný příběh o pomalém umírání starého profesora výrazně hůře než ostatní, protože pak může být hodnotící považován za necitlivého. Nicméně... Ač je příběh sebe smutnější, jeho forma ani myšlenky v něm obsažené mi nepřišly nikterak zajímavé. Jsou to takové obecné rady do života, které si mnohdy uvědomujeme, ale často nemáme na jejich realizaci prostředky či čas. A pak je alespoň hledáme někde napsané, abychom si mohli zase na chvíli nalhat, že něco ve svém životě změníme. Ve výsledku tedy hodnotím takovým průměrem. Kniha neurazí, ale ani nenadchne.
O téhle klasice jsem již slyšela ale přečteno mám až nyní. Příběh velmi dojemný ale zároveň i velkým moudrem do života i zamyšlením se nad smrti s prostým faktem. Všichni zemřeme. Ke konci už půjde jen o úhel pohledu.
"Láska je jediný rozumný skutek"
Krásné a dojemné čtení, na konci jsem brečela jak želva. Téma smrti není jednoduché. Umírající profesor odkrývá před svým studentem, co je důležité, co je zdrojem šťastného života, a na co přišel až díky smrtelné nemovi.
Plusy: založené na skutečnosti, plné moudrých myšlenek, které jsou díky situaci Morrieho, ale vlastně celého jeho života ověřené praxí.
Výhrady: příliš stručné. Téma by klidně sneslo román s dvojnásobným rozsahem, který by ty "velké pravdy" dávkoval v rozumné koncentraci. Takhle mi to přišlo příliš "tlačené" a po chvíli únavné, spíš jako nějaká příručka Mudrcem snadno a rychle. Ale chápu, že někomu to naopak takto vyhovuje.
Takže celkově obsah skvělý, forma mi bohužel příliš nesedla.
Ještě poznámka k DK. Úterky s Morriem mi jako duchovní literatura příliš nepřišly. Spíš bych pochopil štítek osobní rozvoj, koneckonců i autor v textu přiznává, že Morrie ve své praxi používal postupy, které jsou dnes tímto termínem označovány.
Skutečný příběh autora, kdy se po letech od školy vydává za svým vážně nemocným profesorem. Jejich setkání se promění v pravidelné úterky, kdy v nastalé životní situaci profesor Morrie dává Mitchovi své poslední přednášky o životě, o smíření se smrtí a o lidském bytí.
Tato útlá knížečka nás donutí zamyslet se nad svým životem, člověk si spoustu věcí uvědomí a podívá se na sebe jinýma očima. Najdete zde mnoho krásných a moudrých myšlenek, které Vás mohou ovlivnit. Některé filozofické myšlenky, jsou zde uvedeny na konkrétním příběhu, na konkrétní situaci, a to nám pomůže lepé text uchopit a pochopit.
Kromě životních rad a přednášky tu poznáváme nelehký život profesora, který si prošel spoustou těžkých situací, ale nezanevřel na svět, a nakonec vedl velice spokojený život.
Bylo to pro mě silné čtení. Knížečka, kterou máte přečtenou za jeden den, ale budete se k ní ještě hodně krát vracet.
Moc pěkná kniha. Takovým tím smutně veselým a hřejivým způsobem. Nemyslím si, že by někomu dokázala dramaticky změnit život (někde jsem to četl v recenzích) ale za přečtení rozhodně stojí a určitě nějakou stopu na mysli a duši zanechá.
Rozmilá kniha ke které jsem se dostala díky čtenářské výzvě. Byla to taková rychlá kniha o životě.
V komentářích většina čtenářů tuto knihu vynáší do nebes, ale mě nijak neoslovila. Téma je sice zajímavé, zdá se mi však zpracované pro typicky amerického konzumenta. Nese se v tom duchu "Don´t worry, be happy", a to za všech okolností. Je plná frází, klišé a prázdných slov, obsahuje jen málo originálních a zajímavých myšlenek. Je sice prima, že se zabývá "tabu" tématem smrti a tím, jak se s ní lze popasovat, ale text je takový nijaký, plytký... Myslím, že ohledně smrti existují daleko lepší a odbornější knihy. Zdá se mi, že osloví lidi spíše frustrované, tedy pokud o to budou stát. Daleko větší výpovědní silou už disponuje třeba písnička "Závidím" od Grossmana.
Knihu jsem četla pouze v rámci Čtenářské výzvy, nijak mě neobohatila - i to se stává :-)
"Ten den, během zpátečního letu, jsem na malý žlutý lístek z poznámkového bloku vypracoval seznam okruhů a otázek, s nimiž se každý člověk potýká, počínaje štěstím a výchovou dětí a stárnutím konče. Danými tématy se samozřejmě zabývaly tisíce svépomocných příruček a rádců, nepřeberné množství televizních pořadů a stovky poraden, v nichž jste za hodinu konzultace zaplatili devadesát dolarů. Amerika se zkrátka stala perským bazarem svépomoci."
Co si z knihy odnáším: když chcete brečet, brečte, prožijte svou emoci, ale pak je čas na další prožitky.
Tohle by měla být povinná literatura - chtělo se mi zprvu napsat. Pak mi došlo, že to bych byla pořádně vedle. Je to blízko, ale napíšu to jinak. Bylo by pěkné, kdybychom se k této knize dříve či později všichni z nás dostali. Nenásilně, v ten správný okamžik, kdy jí budeme otevřeni a kdy nás zasáhne. Kdy ji nehodíme za hlavu s tím, jaké jsou to bláboly. Kdy ji sice neoceníme v průběhu čtení, ale zároveň po poslední stránce si neřekneme, jaký by to byl hezký svět, ale jdeme se i přesto vrátit ke svému životu. Pojďme tímto opravdu žít! Ano, je to těžké a vsadím se, že snad neexistuje člověk, který by po dočtení této knihy změnil kompletně své vnímání světa a života. Už musíme být na cestě. A musíme chtít a toužit změnit aspoň něco, aspoň trochu. Musíme si to připomínat. Držím nám v tom palce. Kniha je o velkých životních pravdách, které ovšem již všichni známe! - tak proč jimi nežijeme, že? Zároveň chci také říci, že se mi velmi líbí, jakým způsobem jsou tyto pravdy podávány, jemně, s citem, s láskou.
Jedním slovem nádherná. I slzy byly. Ale i přes tu dojemnou část je to krásná ukázka toho, co si skutečně člověk z tohoto světa odnese, když z něj odchází a co po něm zůstane...
Mohlo by se zdát, že v knížce se řeší především smrt, ale opak je pravdou. Nosným tématem je život a jeho skutečné uvědomělé prožívání. Kniha shrnuje fakta, která všichni tak nějak známe, ale málokdo se jimi řídí. Skutečnost, že nemá cenu se pachtit za nesmyslnými cíli, které nás nedělají šťastné, je neustále omílaná. Ovšem slyšet to z úst umírajícího člověka, který skutečně žil a který těmto zásadám opravdu věřil, má mnohem větší sílu, než to číst v kdejaké motivační příručce.
Útlá kniha s širokým poselstvím, kterou by mě bez loňské Výzvy (ve které jsem to ale nakonec nestihla) asi nenapadlo číst. Ten typ knihy, ze které si prostě musíte některé myšlenky zapsat. A nejde se aspoň trochu nezamyslet nad sebou a nad tím, jak proplouváme životem. Na konci ukápla i slza, jak by taky ne... Jediné, co jí ubralo na "kráse" byly některé myšlenky zmiňované, na můj vkus, zbytečně dokola. Ale možná to byl záměr.
"Odpusť sám sobě než zemřeš. Pak odpusť ostatním."
"Dokud je nám umožněno navzájem se milovat a uchovat si v paměti pocit lásky, můžeme umírat s pocitem, jako bychom doopravdy neodešli. Láska, kterou jsi vytvořil, přetrvává. Přežívají i vzpomínky. A ty žiješ dál - v srdcích všech, které jsi oslovil a potěšil, když jsi byl naživu."
Asi si troufnu říct, že tahle knížka je jedna z nejlepších, které jsem kdy četla. Než jsem s ní začala, trochu jsem se obávala, jestli to nebude takový ten typ četby o hlubokých životních pravdách, kdy se autor začne po nějaké chvíli opakovat, kdy je to moc vyumělkované a snaží si to hrát na něco, co to není. Ale moje obavy byly naprosto zbytečné. Tahle knížka se doslova čte sama, všechno je podané velice přirozeně, nenuceně, přitom je to skutečně hluboké, neobyčejné ve své obyčejnosti, plné empatie, pravdy. Při posledním rozhovoru učitele a žáka-autora knihy jsem se téměř rozbrečela, což se mi hned tak rozhodně nestává. S klidným svědomím bych tuhle útlou knížku každému doporučila. A všem nám přeji, abychom na své životní cestě měli možnost potkat člověka, který se alespoň trochu bude podobat úžasnému panu Morriemu. Také děkuji Čtenářské výzvě, protože bez ní bych na knihu nenarazila a o existenci moudrého profesora neměla potuchy, což by byla veliká škoda!
Pět hvězdiček ani ne za knihu jako takovou, jako spíš za myšlenky v ní obsažené. Jednoduše a dokonale shrnuto. Shlédla jsem také rozhovor s profesorem Schwartzem na Youtube, byl to velice milý a moudrý pán.
Silný a dojemný příběh aneb poslední "diplomová práce" studenta a milovaného profesora. V knize najdete spoustu otázek o životě a smrti, nad kterými se nejednou zastavíte. Jeden svůj oblíbený odstavec bych si dovolila citovat:
„Tolik lidí vede nesmyslný život. Potácejí se jako v polospánku, i když vynakládají spousty energie na činnost, která jim připadá důležitá. Je to tím, že se honí za nesprávným cílem. Smysl svému životu vtiskneš tehdy, zasvětíš-li jej lásce k bližnímu. Věnuj se lidem ve svém okolí. Soustřeď se na něco, co ti poskytne smysl a určí cíl.“
Skvělá kniha! Hvězdičku ubírám za občasné příliš dlouhé pasáže, kterými jsem se musela doslova prokousat.
Štítky knihy
zfilmováno umírání duchovní literatura rozvoj osobnosti, osobní rozvoj boj s nemocí ALS - Amyotrofická laterální sklerózaAutorovy další knížky
| 2012 |  Úterky s Morriem aneb Poslední lekce mého učitele |
| 2006 | Pět starých známých |
| 2014 |  První telefonát z nebe …a co když to koncem nekončí? |
| 2007 | Ještě jeden den |
| 2012 | Strážca času |
Umírat v sedmdesáti osmi letech není nic výjimečného, nedá se říct, že v tomto věku někdo umírá předčasně, jen ta diagnóza je výjimečná. Kniha je na hranici tuctové show v americkém stylu, takový teleshopping na pár malých mouder o životě, které ze sebe člověk sype, když se blíží konec. Postavy mi nepřirostly k srdci, jsou ploché a jejich rozhovory povrchní, nedodělané a nepropracované, jen tak hop hop a šup šup a už zase jedu a přiletím zase v úterý. Všichni najednou přišli na to, že práce a prachy není to hlavní v životě, že přátelé a rodina je top. Naproti tomu manželka umírajícího si stěžuje, že nemá čas na svého muže, přesto stále chodí do práce a ještě je naštvaná, že v době, kdy není doma a nevěnuje se mu, ho zabaví jeho přátelé a kamarádi. Její nelogické lamentace jsem nepochopila.
„Nyní už v domě zůstával přes noc ošetřovatel a přes den proudili do domu bývalí studenti, spolupracovníci, přátelé nebo učitelé meditace. Některé dny měl Morrie až šest takových návštěv, které se zdržely až do doby, než se Charlote vrátila z práce. Snášela to trpělivě, i když ji tito hosté okrádali o drahocenné chvilky s Morriem.“
Knihu jsem si vybrala, protože byla na prvním místě v žebříčku knih u ČV „Kniha, která má v názvu den v týdnu“. Tak to jsem si vybrala opravdu špatně, ale člověk se díky knize ujistil, že odchod blízkých nebude chtít mít na audio a video záznamech a že mu budou stačit tiché intimní hovory a vzácné niterné pocity z posledních společných chvil.