Úzká stezka do vnitrozemí
Macuo Bašó
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391002/mid_uzka-stezka-do-vnitrozemi-57H-391002.png
4
105
105
Stylizovaný cestovní deník japonského básníka ze 17. století.
Literatura světová Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2011 , AulosOriginální název:
Oku no hosomiči, 1702
více info...
Přidat komentář
Duchovně-meditační minimalistické maximum.... „Nejdůležitější je udržet mysl vysoko ve světě pravého poznání a přitom se vracet do světa každodenní zkušenosti, kde musíme hledat pravdu krásy. Ať v daném okamžiku děláme cokoli, nikdy nesmíme zapomenout, že každý náš čin má vliv na naše věčné já (str.119/1120).“
Na toto dílko musí být člověk správně naladěn. Jde o meditativní a duchovní počin a ač je kniha útlá a lze ji v klidu přečíst za jeden den, pro větší prožitek by se měla vstřebávat pomalu. Na každém místě se alepsoň v duchu zastavit, představit si ho, a teprve pak jít dál.
Ač Bašóova pouť trvala několik let a byla jistě strastiplná, text se tohoto tolik nedotýká a může se zdát, že sebrat se a projít velkou část Japonska pěšky je jednoduché. Přijde mi zajímavé si uvědomit, o kolik snazší máme cestování v dnešní době a ač existují jedinci, kteří dobrovolně velké poutníky napodobují a jdou pěšky, pro většinu lidí dnes je toto naprosto nemyslitelné a nemožné.
Velice se mi líbilo propojení prózy s krátkými básněmi, které postihly daný moment a celkově odlehčují a povznáší text. Vybrané obrazy knihu hezky doprováděly. Ačkoliv se mi celkově kniha líbila, mám s ní pár problémů (které se týkají spíš mě než díla).
Největším úskalím této knihy se mi jeví neznalost míst, které Bašó popisuje. Nikdy jsem je neviděla, nenavštívila, a proto jsem byla odkázána pouze na vlastní fantazii. Další přitěžující okolností je neznalost japonských literárních odkazů - za Bašóovými popisy a básněmi se skrývá mnohem víc než se na první pohled zdá, což Líman v doslovu výstižně popisuje. Ačkoliv vysvětlivek je mnoho, stále nestačí k postihnutí všeho, co se Bašó snažil vyjádřit. Japonci se s těmito odkazy setkávájí neustále a důvěrně je znají, minimálně jsou seznámeni s nejpopulárnějšími poutními místy. Pro nás "zápaďáky" je to však často velká neznámá a může být těžké pro to nalézt porozumění, pokud nechceme pouze brouzdat po povrchu.
Kniha bude dle mého přínosnější lidem, kteří se o Japonsko více zajímají nebo ho studují. Rozhodně nejde o běžné nenáročné čtení, jak jsem již zmiňovala, dílo je zatíženo četnými historickými a literárními odkazy.
Japanolog nejsem a ani nechci být.
Snad mi prominou ti zasvěcení.
Já četla jen pro zklidnění.
Text povznášející, který pro každého není.
Zvláštní...
P.S.: Tímto já děkuji za vysvětlivky a i to ostatní.
Popsaný vějíř
chtěl jsem roztrhnout,
ale loučení bolí
Velký Lao-c´ napsal:
"Je možno poznávat svět,
aniž vykročíme ze svého domu.
Je možno nazírat tao nebes,
aniž vyhlédneme ze svého okna.
Čím dále někdo jde,
tím méně poznává.
To je, proč moudrý
poznává vše - aniž někam jde,
rozlišuje vše - aniž na něco hledí,
dovršuje vše - aniž něco koná."
Na druhou stranu, i sám Starý Mistr nasedl na vodního buvola a odjel do dálek. Vyrazit na pouť má své nepopiratelné klady - to, jakou cestu člověk volí, dokáže leccos prozradit o něm samotném. Tvar stezky je malován tuší mysli, a kadlub stezky formuje podobu mysli.
Kdo chce poznat ducha velkého Bašóa, měl by kromě jeho básní prostudovat i tento cestopis. Kdo se s básníkem setkává prvně, nebude jeho poetickým srdcem zklamán.
Pár poznámek k pochopení Bašóovy cesty.
Dnes cestujeme ze zcela jiných důvodů, než Bašó ad. tehdy. Klíč ke knize je již v prvním odstavci knihy:
"Měsíce a dny jsou pocestní věků a roky, jež plynou a míjejí, nic než poutníci času. I těm, kdož prožijí život na palubě korábu či potkají stáří vedouce za uzdu koně, jsou dny pouhou poutí a cesta jejich příbytkem. Nejeden bard dávných dob na cestách zemřel, a i mne po léta zval s větrem plynoucí obláček, až jsem nemyslel na nic než na daleké toulky."
Pouť věčností je buddhistické pojetí života jako sled nových zrození. My všichni jsme na této cestě. Tenkrát lidé necestovali z pouhého plezíru, jako my dnes. Ani asketičtí mniši ne. Pro ně měla pouť náboženský význam. Útrapy cest pro ně znamenaly tříbení ducha a osvobození od světských závazků. To samé udělal i Bašó při své poslední cestě. Dovedete si představit, že byste prodali svůj dům a vydali se napospas všemu, co vás může potkat na cestě do neznáma? Bašó na tom ke všemu nebyl zdravotně nijak dobře. Ve svém deníku píše: "Většina věcí, které jsem si vzal na cestu, se ukázala být zbytečnou přítěží a tak jsem je postupně zahodil. Přesto jsem dál nesl na zádech papírové roucho, slaměný plášť do deště, kámen na roztírání tuše, štětec, papír, jídelní krabičku a další věci, což pro mne znamenalo značnou zátěž. Nohy se mi podlamovaly a tělo pozbývalo sil. Snažil jsem se jít dál, ale postupoval jsem jen velmi pomalu s třesoucími se koleny, zcela vyčerpán."
Zdá se, že Bašó vyhledával utrpení. Jednou napsal haiku:
Jsem odhodlán
vyblednout na pustých pláních
Mé tělo je probodáno větrem
Za těchto zkoušek pak psal svá haiku o krajnostech i krásách života. Jeho básnický projev se tříbil. "Bez slz není satori," řekl znalec zenu R.H. Blyth.
Osamělé cestování se nám může zdát poněkud bláznivé. Ale jak praví WU-men:
Na Velké cestě není žádná brána
Jsou tisíce cest
Jakmile jednou projdeš hradbou
Kráčíš vesmírem docela sám
Co znamená "osamělost" pro zenového básníka? Znamená to "sám a zakořeněn v základním já". Je to Buddha sedící pod stromem bódhi předtím, než nalezl svých pět žáků. Jsou tisíce cest a podle buddhismu existují 84 tisíce klamných cest, které se stávají cestami k poznání. "Jakmile jednou překonáš tuto hradbu, kráčíš vesmírem docela sám." D.T. Suziku dodává: "...v královské osamělosti kráčíš vesmírem." Rodíme se nazí a sami a takto také odcházíme. Mezitím jdeme po stezce poznání. Bašó své prožitky vtělil do svých haiku. Jak podotkl Róši Aitken: "Tento duch sdílení s ostatními je duchem bódhisatvy zachraňujícího všechny bytosti. Skutečná samota je právě tak s vesmírem, jako ve vesmíru." Básník je na cestě, jeho já se rozplývá v nekonečnosti...
A nakonec ještě Bašóův epitaf:
Ne, nemohu dál
Jen veškeré mé snění
Jde pustým krajem
Pro příznivce japonské poezie a historie je tato útlá knížka povinností, pro ostatní čtenáře asi příliš srozumitelná nebude. Každopádně jí patří čelní místo v kánonu japonské literatury z období Edo. Text skvěle doplňují minimalistické ilustrace Kamedy Bósaie.
K překladu a doslovu japanologa Antonína Límana mám jen dvě botanické výtky: Banánovník (rod Musa) není strom a pinie (Pinus pinea) v Japonsku nerostou.
Náladový poutnický deník, zachycující většinou pěší cestu autora mezi březnem a zářím, navazující na předchozí spočinutí a ústící do následující plavby do svatyně. Poetické postihování rázu toho kterého místa (forma haiku), vychutnávání si poklidného ubírání se a setkávání, zprostředkování prosté existence. Mácha by se vzteknul během několika prvních stránek... Přečteno pro lepší porozumění Úzké cestě na daleký sever.
Chápu o čem byl příběh, ale ta omáčka co byla okolo, tak to jsem nepobrala. Tento styl mi nevyhovuje.
Budem sa opakovať, no aj tak. Knižka útla textom, bohatá obsahom, cestovný denník jedného z verejnosti asi najznámejších japonských básnikov.
Do rúk sa mi dostala aj "novodobá verzia" Bašóovho cestovného denníka, kedy si autor sám znova prešiel rovnakú trasu ako Bašó. Je zaujímavé porovnávať tieto knihy napísané s rozostupom pár storočí.
Příjemné zvolnění v dnešní uspěchané době. Poutnický deník, který příliš nerozpitvává jednotlivé události, spíš jde po atmosféře míst a vnitřního světa poutníka. Koneckonců podle Murakamiho překladatele do češtiny, japanologa Tomáše Jurkoviče, lze originální název přeložit též jako Úzká stezka do nitra.
Kraťoučké kapitoly a jakou dokáží ve čtenáři navodit náladu. Kniha vydaná nakladatelstvím DharmaGaia je navíc doplněná ilustracemi Kameda Bósaie z obrazového alba Kjóčúzan (Hory mého srdce) a potěší už jen svým provedením. Za přečtení stojí také doslov Antonína Límana a na ilustrace zaměřený text Heleny Honcoopové. Obě doplnění knihy obsahují mimo jiné několik ukázek haiku.
Macuo Bašó složil:
Starý rybník
a žába hop –
žblunknutí vody.
Téměř o sto let později Kameda Bosai parafrázoval:
Do staré tůně
skočila žába a –
voda šplouchla
A o několik desítek let poté složil ještě pokračování:
Do staré tůně
jsem pak skočil i já
A žába nikde
Cítím v tom klidnou atmosféru rákosem zarostlých prastarých tůní mého rodného Polabí.
Povinná četba pro každého, komu hory a řeky "opíjejí srdce".
"Měsíce a dny jsou pocestní věků a roky, jež plynou a míjejí, nic než poutníci času. I těm, kdož prožijí život na palubě korábu či potkají stáří vedouce za uzdu koně, jsou dny pouhou poutí a cesta jejich příbytkem. Nejeden bard dávných dob na cestách zemřel, a i mne po léta zval s větrem plynoucí obláček, až jsem nemyslel na nic než na daleké toulky."
Cesta do duše a osobnosti básníka a zároveň do duše čtenáře. Překlad Antonína Límana je osvědčenou zárukou precizního převodu do češtiny. Doporučuji.
Autorovy další knížky
| 1996 |  Pár much a já |
| 2006 | Úzká stezka do vnitrozemí |
| 1996 | Měsíce, květy |
| 2019 | Haiku |
Některé knihy mají stovky stran, ale nejen že nepřináší nic nového či povznášejícího, ale naopak ještě nudí.
Haibunová próza Macua Bašó je nevelká rozsahem, však nasycená kvalitními ingrediencemi od první do poslední řádky. Text prozaický-jakýsi filozofický přírodní cestopis, je protkán korálky haiku a vnímavý čtenář fascinovaně a s pokorou následuje autora-básníka, filozofa a poutníka krajinou dalekého, však v něčem přece blízkého Japonska.
V jednotě s jedinečným textem pak obstarávají výtvarný doprovod krajinné malby Kamedy Bósaie a imaginární portrét básníka od slavného Hokusaie.
A dvě ukázky korálků-haiku:
Veškeré krásy počátek-
píseň žen při sázení rýže.
Pod jednou střechou spím s kněžkami lásky-
měsíc a květy hagi.