V korunách stromov
Richard Powers
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/455599/bmid_v-korunach-stromov-STE-455599.jpg
4
86
86
V korunách stromov je dielo plné horlivého aktivizmu a protestu, v ktorom sa ale zároveň pred čitateľom neuveriteľným spôsobom objavuje príroda – a kniha je teda aj ódou na ňu. Dvanásty román Richarda Powersa sa pred nami od koreňov ku korune a potom späť odvíja ako sústredené kruhy navzájom poprepájaných príbehov. Tie siahajú od New Yorku v období pred vojnou Juhu proti Severu až po boje o drevo na severozápade Spojených štátov koncom 20. storočia a ďalej. Existuje totiž svet, ktorý sa odvíja paralelne s tým naším – tento svet je nesmierny, pomalý, navzájom poprepájaný, bohatý, neuveriteľne tvorivý a našimi očami takmer neviditeľný. Prichádza príbeh o niekoľkých ľuďoch, ktorí sa tento svet naučia vidieť, a ktorí sú vtiahnutí do prebiehajúcej katastrofy. „Dômyselne vystavaný príbeh, ktorý sa vetví a týči ako stromy, čo sa nachádzajú v jeho jadre. Ich výnimočnosť a vzájomná prepojenosť pritom odráža ľudí, ktorí medzi nimi žijú,“ zhodnotila komisia, ktorá románu udelila Pulitzerovu cenu za beletriu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , PremediaOriginální název:
The Overstory, 2018
více info...
Přidat komentář
Naprosto úchvatná kniha. Narazila jsem na ní úplnou náhodou, zaujal mě název a podtitul temně optimistický román. Nevěděla jsem, co očekávat a jsem absolutně pohlcena. Už dlouho se mi nestalo, že bych u knihy musela tak přemýšlet o tom, že je to vlastně všechno pravda, je to přeci absolutně jasný, tak proč to lidi nevidí. Dráždilo mě to. Moc. A nedokázala jsem jí odložit, byť jsem si musela čtení dávkovat. Geniální.
Román je náročne napísaný. Jeho umelecké jazykové prostriedky mi nesadli, v jeho filozofovaní, ktoré od stromov a prírody celkovo zabieha neraz veľmi ďaleko, som sa strácala. Mám rada širokotematické romány ukazujúce problémy v čo najširších súvislostiach, ale toto spracovanie ma neoslovilo.
Ďalším obrovským problémom sú postavy. Všetci muži trpia, tápu a nevedia, čo od života chcú. Ak sa v ich blízkosti zjaví nejaká žena, osudovo na nej visia. Ženy: svojské, nezávislé, sexuálne povoľné, svadbu nechcú, deti chce len jediná z nich. No tak ako aj muži, ani ženy inak netušia, čo so životom. Nemajú žiadnu motivickú stránku. Len sa tak potácajú svetom tam, kam ich ruka autora sťaby predĺžený konár stromu postrčí. Aj ich náhly ekoaktivizmus je nevysvetlený a nezrozumiteľný pre každého, kto nie je akoaktivistom sám od seba. Väčšinou mi teda postavy boli nesympatické až ľahostajné, čím sa strácal silne emotívny účinok, ktorý autor chcel ich pohnutými osudmi dosiahnuť. Boli príliš čudné, nečitateľné, éterické, nepozemsky uvažujúce na to, aby som sa s nimi mohla stotožniť.
Koncepcia knihy tomu vôbec nepomáha. Predstavovať postavy osemkrát, vždy presne v momente, keď predošlý príbeh začal byť konečne trochu zaujímavý, je utrpenie. Je toho priveľa a zároveň primálo. Podivnosti sa len nabaľujú a nabaľujú a nič nezačínalo dávať zmysel.
Stromy sú tie najsympatickejšie postavy. Mohutné a pritom také bezmocné. Stromom, len v malinkej miere aj postavám, som tuho držala palce. Lepšie pasáže sa striedajú s horšími. Autor niekedy ponúkne celkom peknú myšlienku, aby ju ale vzápätí zabil do neba volajúcou naivitou. Na jednej strane je autor vzdelaný, ohuruje poznatkami o stromoch, na druhej strane napísal (už takmer na druhej strane) taký kiks, že som bola len kúsok od znechuteného odloženia knihy. Najtragikomickejšia pasáž sa ale nachádza v Kmeni. Párik ekoaktivistov je vyslaných, aby sedeli na najvyššom strome v okolí a tým zabránili jeho výrubu. Dvaja mestskí ľudia tam, prosím krásne, v pokoji a harmóniou s prírodou aj sebou samými prežijú takmer rok s rovnakým nepratým oblečením, na malých množstvách biednej stravy, pod holým nebom v daždi a vetre, chladení zo všetkých strán, ešte aj odspodu v tomto má aj zvierací brloh navrch v úplnej izolácii od zvyšku sveta. Chápem zapálenie pre vec a túžbu zachrániť strom, ale čo je veľa, to je veľa.
V podstate ani neviem, ako tá kniha skončila. Asi s istou nádejou, ktorej dôvody mi však, tak ako mnoho iného, unikli. Posledné zamyslenie, ktoré vo mne kniha vyvolala je, či je nutnou podmienkou súčasného umenia jeho nezrozumiteľnosť. Moje skúsenosti so staršími nositeľmi Pulitzerovej ceny boli totiž lepšie.
To, co je na románu nejzajímavější a nejuhrančivější, jsou jeho skutečné hlavní postavy, stromy, ve svém přirozeném symbiotickém společenství - lese. Všechny ty informace vložené mezi řádky, ať formou popularizační, poetickou či metaforickou... a rozkošatělé dramatické příběhy románových lidských hrdinů, vtažených do jejich lesního světa, působí jen jako literární díleček člověka jejich mnohem staršímu a důležitějšímu příběhu... Čtenář (aspoň ten co vydrží) žasne, je fascinován, obohacen i vyděšen vším o čem netušil nic...a tady je možná zakopán pes toho, před čím se autor snaží burcovat. Každopádně silný podnět, třeba přečíst si konečně některou dlouho odkládanou knihu P.Wohllebena, kde to bude bez té nezbytné románové omáčky... rozšířit pohled na život za hranice lidského druhu a smyslů.
Jsem na tom stejně jako Šárka_D. Kniha skrývá mnohá závažná poselství současnosti. Škoda, že autor neovládá umění zvané "méně je často více". Takhle je mnohé zabito jeho mnohomluvností a příliš košatou konstrukcí. Za mě není úderná ani depresivní, pouze celkem reálná a zbytečně ukecaná. Autor má co říct, ale čtenářovu odvahu číst a zájem zadusí až do plytkosti a nudy. Odloženo za polovinou, bez chuti k návratu i přesto, že by mě velice zajímalo, kam vše ústí . . .
Škoda.
Nádherný přebal.
P.S. A podnět k přečtení Wohlenberga to pro mě není. Stromy miluju, bezmezně si jich vážím, chápu nutnost ochrany, ale panteismus nevyznávám - což je omáčkou zase u tohoto autora :o)
Velká očekávání zůstala nenaplněna. Což o to, informací o stromech kniha přináší spoustu, a populárně naučné povídání o nich také považuji za nejsilnější stránku knihy. S příběhem to bylo horší. Ačkoliv se autor rozmáchl mezi množství postav a dlouhé časové období, nemohla jsem se zbavit dojmu plytkosti a nudy, a kdyby byla kniha o polovinu kratší, úplně by to stačilo, protože hlavní myšlenky by se daly zhustit.
Zpočátku musím přiznat, že nejde o knihu dokonalou, ale její poselství zastíní i mnohé nedostatky. Nedostatky dost patrné, jako například jisté grafomanství, přílišná popisnost, a také přehnaná komplikovanost a kostrbatost ve vyjadřování v předkládaných tezích (které v důsledku pak nedávají moc smysl, že by kvůli překladu? Těžko říct). Přesto je kniha dost úderná a často nezakrytě depresivní a plná bezútěšnosti. Jako by autor rezignoval, pochopil, že dnešní pozdně kapitalistický svět již nemá budoucnost. A je jen otázkou času, kdy se lidé zahubí. Z čehož nakonec čerpá jakousi zoufalou jiskřičku naděje alespoň pro ostatní život na naší planetě. Otázkou tak není, co se dá dělat proto, aby k ekologickému kolapsu nedošlo, ale to, co zde zbude potom? Potom, co člověk jednoho krásného dne svou vlastní vinou zmizí z povrchu zemského... A zda to nakonec nebude pro Zemi úleva, zda z dlouhodobého hlediska není lidstvo jen jakousi rozbujelou rakovinou, která ale (jak už to rakovina dělá), zničí sama sebe a ostatnímu životu tak poskytne prostor k zotavení.
Přiznávám, že zájem o tuto knihu ve mě vzbudila její obálka, anotace jej pak prohloubila a zpětně jsem moc ráda, že ten nápaditý přebal upoutal mou pozornost. Nečetla se lehce, to vůbec ne, musela jsem si dávat pauzy a dávkovat po troškách, ale stálo to za to! Nutí k zamyšlení, ponouká k tomu, zjistit o stromech a jejich fungování více, ale nejvíc mě dostala pasáž v závěru knihy "...představte si, že planeta Země trvá 24 hodin..." To uvědomění si, jak se tvor (rozuměj člověk), který je tu ve srovnání s ostatním živým nepatrných pár vteřin, snaží vše podrobit (rozuměj zničit) a přetvořit planetu k obrazu svému (rozuměj zisku)...tady jakékoliv známky optimismu, byť temného, hledám marně.
Nejde o jednoduché čítanie, jednoduchý text a ľahké myšlienky. Ale kniha je úderná, aktuálna, bolestivá, pravdivá, prekvapivá a poučná. Zaberie veľa času a v mysli sa k nej bude čitateľ vracať viac krát.
- "Pád stromu sprevádza obrovský hluk. Ale sadenie prebieha potichu a rast je neviditeľný."-
- "Kedy je najlepšia chvíľa na vysadenie stromu? Pred dvadsiatimi rokmi."
Neobyčejná kniha, která se nedá číst rychle - a ani v případě, že si ji rozdělíte na jednotlivé části podle času nebo postav nebo témat, případně ve smyslu "dvacet stran a dost" nebo (rozumněji) "dvacet metafor a dost", nelze jí beze zbytku porozumět. Těch devět postav, devět stromů, devět silných příběhů ohromuje; ne každý je identifikační, ne ke každému lze zaujmout souhlasný postoj, ale amygdala po celou dobu čtení pracuje na x procent přes možnou stovku. Nick Strážce, Mimi Ma, Adam Javor, dubový Ray a lipová Dorothy, Douglas Pavlicek, Patt Jinan a Olivia s dvojím smrtelným zážitkem, stejně jako (nejen) PC bůh Neelay jsou někdy nekomfortní, ale rozhodně podmaniví společníci. Na druhou stranu - jestli se k této knize někdy vrátím, dám si na ni minimálně půl roku - a změním bydliště na místo, kde obzor bude bez komínů a stromy bez konce...
Náročné čtení. Ale nejen proto, že se musíte neustále prát se spoustou metafor a nečekaných slovních spojení. Především ale proto, že tahle kniha přináší poselství. Je to první kniha, která mě donutila se snažit dozvědět o stromech víc. A to je právě ono. Tím je jedinečná. Už věřím, že stromy opravdu znamenají svět...
Není to malina na zhltnutí je to na delší čtení a příběhy a osudy lidi jsou těžké a v některých kruté smutné i zdlouhavé. Ale i takový je život. Kniha vybočuje svou originalitou, propracovanistí a co víc spoustou k přírodě a stromům, které knihu zcela podtrhují.
Ako sa "pomstíte svetu" , keď vám pánboh vezme nohy? Vymyslíte niečo, čo chcú ostatní natoľko, že sa dobrovoľne vzdajú vlastných krokov a vymenia Veľkú matku za inú magna mater.
Aj o tom je kniha.
Ľudstvo, ktoré už dávno prekonalo Nohavicov Bod Zvratu, na semafore mu svieti jasné finíto a napriek tomu si naďalej naivnou kriedou kreslí budúcnosť.
Aj o tom je kniha.
Chválim prekladateľa pána Marca a vydavateľstvo za skvelú prácu.
Aj o tom to je.
Kniha vonia drevom. Príbehom. Príbehom "dostatočne smutným, aby umlčal sťahovavé vtáky".
Svoje korene si človek ani strom nevyberie. To ostatné už je na ňom.
Ak môžete, aspoň na chvíľu ktorá nemá brehy vylezte do koruny stromu a nechajte za seba premýšľať vietor, zatiaľ čo vám bude do tváre padať "hanblivý dážď".
Aj o tomto je táto Kniha.
Skúsiť sa naučiť "obyčajné" veci.
Poselství knihy je úžasné a odpouštím kvůli tomu autorovi i těch pár desítek hluchých stran, které knihu trochu rozředily....prosím, kdo se to rozhodnete číst, vytrvejte, je to krásné!!
Vzdávám to, takže ani nehodnotím. Nedostal jsem se přes Kořeny. Vůbec ne proto, že by mě to nebavilo, příběhy jsou silné a moc by mě zajímalo, kam dospějí a kde se propojí, ale prostě mi ta kniha nedělá dobře. Je to pro mě úzkostné, zneklidňující až trýznivé čtení a myslím, že to nemám zapotřebí. Kromě toho mi nějak nesedí zvláštní způsob "rychlopsaní". Často padají věty, kterým vůbec nerozumím. Jako by autor psal s předpokladem, že všichni čtenáři jsou Američané a tudíž americké reálie stačí jen naťuknout a netřeba je vysvětlovat. Ale i metafory jsou občas tak zbrklé, že mi uniká jejich význam. Škoda, ne že bych nelitoval, že na tuto knihu nemám. Uvidíme, třeba někdy v budoucnu si dodám síly a odvahy.
V korunách stromov Richarda Powersa vystupuje do popredia striedanie bohato rozvetvujúcich sa opisov rôznych situácii s prestupovaním opisov prežívania, prijímania, nastavenia a chápania samotného poslania pozemskej existencie jednotlivých postáv tohto (Nad)príbehu. Stretávame sa s osobami, ktoré sa svojimi životnými cestami ocitnú na strane barikády obraňujúcej práva a nároky na mierumilovnú existenciu stromov a divokej prírody ako takej. RP sa pri písaní doslova rozvetvuje, čo symbolicky potvrdzuje aj v Overstory. Často však toto vetvenie uberá šťavu rytmickejšiemu tempu deja. Nehovoriac o momentoch, ktoré končia v prázdnych uličkách ulietajúceho rozpisovania, na striedačku so zábleskami umelecky poetického vyjadrovania. Niektoré časti pôsobia ponechané navyše, akoby len zo spisovateľovho zápalu vypísať sa do posledného joulu energie, no niekedy s deficitnými účinkami, bez pevnejšej predstavy odkiaľ a hlavne kam príbeh kompaktnejšie usmerniť. Akoby RP v zápale písania už neriešil sebareflexnejšie obsahovú mieru knihy.
Koho nadšením nadchol pôvabný úvod hneď od šiestej vety: „... a v srdci lesa znie mocný zvuk. Snaží sa zachytiť sluchom jeho najnižšie frekvencie. Strom jej niečo hovorí slovami, ktoré vznikli ešte predtým, než vznikli slová“, a teší sa na jazdu, na práve takýchto poetických hĺbavých vlnách, toho hneď na začiatku upozorním, že v Overstory si zajazdíte „zeleným myslením“ oveľa zriedkavejšie, akoby sa na prvý pohľad mohlo zdať. Filozoficko-mystickú fenomenologickú poetiku totiž do veľkej miery prekrýva často ťažkopádny text s hutnými „rozpisovačkami“. Ak sa vám však tieto smaragdové semiačka poetického jazyka podarí nájsť a zachytiť, vychutnajte si ich do sýtosti a zasaďte hlboko do vášho myslenia a bytia. V prírode, v lese, v horách a na lúkach sú všade navôkol, a tak stále prítomné, aj v nás.
Hlavný odkaz tak hutnej knihy, spočívajúci v precítení citlivejšieho prístupu k prírode a k uznaniu práv na životný priestor prežiť život v mieri, na ktoré má nárok každá existujúca bytosť v hocktorej existenčnej forme na tejto planéte, vrátane stromov a samotnej divokej prírody ako takej, zhodnocuje Overstory sám o sebe. No aby som mohol považovať Overstory za naozaj výnimočnejšie dielo, ubral by som s prozaického, rozvláčneho obsahu, a oveľa viac zapracoval na poetickom, fenomenologicko-filozofickom jazyku, oživujúcom a transcendentujúcom prenikavejšie a citlivejšie vyjadrovanie vzájomných vzťahov prírody a jazykových živočíchov - nás ľudí (H.D. Thoreau, R.W. Emerson).
Kto sa teší na poetickú jazdu environmentálneho fenomenologického myslenia, ktorého príbeh Overstory „utopí v pochopení“ prírody stromov a lesa, mal by sa pripraviť na častejšie bezvetrie. Pôvabná poetika „zeleného jazyka a myslenia“ prírody, ktorou sa Richard Powers snaží oživiť odkaz environmentálnej filozofie vychádzajúcej zo šírenia citlivého fenomenologického jazyka a myslenia, ktorým prekračujeme pomyslené hranice striktného (Descartesovho) racionalizmu a prenikáme do živého života prírody, ktorej sme úplnou súčasťou (Spinoza) sa nachádza roztrúsená vo vyše 500 stranovom hutnom prozaickom texte striedmejšie.
No možno práve individuálne hľadanie, objavovanie, nachádzanie a vsádzanie týchto poetických iskričiek a čriepkov do celistvejšej mozaiky obohacujúcej a scitlivejúcej ľudské myslenie vo vzťahu k prírode – v procese stávania sa prírodou, v stávaní sa stromami a lesom, oblohou a vetrom, spevom a letom vtákov a včiel, plynutím riek – je možnou pointou Nad/príbehu. Poetické čriepky enviro/filozofického myslenia sú tak v románe Overstory roztrúsené, alebo skôr zahrabané v hutnom prozaickom texte, ako semiačka čakajúce na oživenie, zavlaženie, rast a život otvorenou mysľou konkrétnych čitateľov. Možno práve preto niekto uprednostňuje poéziu pred prózou. Poézia ide „k veci a na vec“ spriama, aj keď vrstvením metaforických významov súčasne aj hĺbavejšie. Próza má priestor viac sa rozpisovať. Kto má rád oboje, si príbeh Overstory vychutná s pôžitkom úplne.
V korunách stromov sa Richard Powers akoby snažil dotknúť niečoho, čo nám život svojím príbehom hovorí stále dookola, no v každom z nás jedinečným štýlom a spôsobom. Overstory ako bohatý text s rôznymi hlbinnými zákutiami a s poetickými prvkami fenomenologicko-filozofickej metafory (škoda, že ich nie je viac), sa javí na viacero prečítaní. Dočítaním príbehu som nadobudol pocit, akoby by som sa dostal práve vtedy konečne pripravený na jeho začiatok, konečne pripravený vstúpiť ešte raz do príbehu (a aj jeho hlbšej podstaty?). Ak by ďalšie čítania zaručili jeho lepšiu plynulosť, mohli by sme počítať aj s hlbinnejším porozumením? Stálo by to zato sa doňho púšťať znova? Otvorí nám text ďalším plynulejším čítaním niečo nové – niečo hlbšie, niečo cennejšie? No komu by sa dnes chcelo do tohto experimentu, keď na nás za každým rohom knižnice čaká na policiach ďalších 50 svetovo a kvalitou cenených titulov, ktoré by si každý milovník čítania v jeho tele, na tejto planéte a v jeho konkrétnom živote nemal nechať ujsť? Existuje kniha a príbeh, ktorý je Nad všetky ostatné príbehy? Alebo Nad/príbeh do ktorého nevstupujeme, lebo už v ňom dávno sme tými, ktorí sú čítaní jeho tvorcom? Ako stromy, ktoré sa z fenomenologického hľadiska stávajú živými vnímajúcimi bytosťami prostredníctvom konkrétneho procesu vnímania prítomného ľudského pozorovateľa (ako nám to okúzľujúco približuje a pripomína filozof David Abram v jeho výnimočnom diele Kouzlo smyslu (DharmaGaia, 2013) ...
Kniha je tématem i grafickým zpracováním výborná. Omotá si vás kolem prstu, natolik že na konci nebudete mít ani moc chuť ani potřebu ji hodnodnotit, protože kniha je tak nějak živá a vytvoří v paměti nezapomenutelné obrazy. Zaujme veškerou pozornost a člověk se nerad od ní odpoutává a těžko k ní zase usedá když ví, že bude muset za chvilku zase vstát. Proto hodnotím 4,5/5. Za což uznávám autor vůbec nemůže. Jinak je radost ji držet v ruce i přesto že vyvolává smutek. Je to velice citová kniha, mluví mnoha jazyky a vytváří jednu neodiskutovatelnou pravdu. Poslední části mají velkou osobitost.
Kniha mě zaujala obalem v knihovně, spěchala jsem a tak jsem ani nečetla anotaci. A byla jsem nadšená! Zajímavé čtení, spoustu informací o stromech. Láká mě to teď se o nich více dozvědět.
Nepamatuji se, že bych s nějakou knihou tak "bojovala", prokládala její čtení několika dalšími, přeskakovala v textu a zase se vracela... bylo to náročné. Nakonec jsem druhé půlce knihy věnovala víkend a po jejím dočtení mi bylo všelijak, nejvíc pak smutno. Jedna hvězda je za téma, stromům je tu věnováno mnoho textu a zaslouží si tu pozornost (některé z nich znám dobře, jako staré známé). Lidské osudy jsou také zastoupeny různorodě, i ty, které v první části nebyly tak zajímavé, v průběhu vyprávění dostávaly od autora opravdu "naloženo". Mrzí mě, že některé věty byly tak složité, že jsem je nechápala ani po několikerém přečtení. Některé věty (a hlavně fakta) jsou, bohužel, jasné až moc. Byl to silný zážitek, tahle kniha - pestrá i temná, rozhodně k zamyšlení.
"Kdy je nejlepší doba na zasazení stromu? Před dvaceti lety. A kdy druhá nejlepší? Právě teď."
(Pozn. k obálce - ať je jakkoli zajímavá, ta u slovenského vydání je - dle mého mínění - překrásná a závidím i tu pevnou vazbu knihy).
Nalákaly mě tři věci: téma, překrásná obálka a skvělá recenze Zaníceného knihkupce (IG) – a stálo to za to!
Všechno to začíná samostatnými linkami devíti protagonistů, které možná něco spojuje, i když to zatím netuší. A jak už se nabízí, linky se začnou trochu prolínat a zašmodrchávat. Tak jako se to má se stromy, i tenhle příběh vyrůstá z pevných kořenů a míří k výšinám. Jeho kmen postupně sílí, větve se košatí, a bude-li mít štěstí, nakonec dosáhne i té nejvyšší mety – podobně jako semena stromů padne možná poselství románu na úrodnou půdu a pak se snad další generace dočkají aspoň trochu zelené budoucnosti.
Není to ale jen nějaký boj ekologických aktivistů proti chamtivé a vše požírající moderní společnosti, tady jde o mnohem více! Dozvíte se tu zajímavosti z říše stromů, o nichž píše třeba proslulý Peter Wohlleben (v knize je mimochodem dendroložka se stejnými iniciálami – náhoda?). Své osobní příběhy tu rozvíjejí i jednotlivé postavy – svébytné osobnosti se silnými i slabými stránkami, které často jednají velmi svérázně a určitě nejsou čistými klaďasy.
Hlavní sdělení knihy je jasné už z jejího názvu, podle mě však stromy především znamenají život. Nevím, jestli je to temně optimistický román, ale rozhodně je temný i optimistický, plný nadějí i zmaru, především však je velmi aktuální. Rozhodně jsem si to užila a doporučuji všema deseti, i když se člověk sem tam musí i vztekat a smutnit.
Mimochodem: Román se honosí Pulitzerovou cenou (2019) a nedávno se objevila informace, že právě tento příběh natočí ve spolupráci s Netflixem jako seriál tvůrci Hry o trůny – máme se tedy na co těšit!
Štítky knihy
ekologie milostné romány stromy americká literatura hledání smyslu života Pulitzerova cena
Kniha je náročná na čtení a udržení pozornosti a z toho důvodu jsem jí četla skoro čtrnáct dní.
V příběhu se mi strašně líbila všudypřítomnost stromů, v jakékoliv situaci. Ale jinak mi příběhy všech hrdinů přišly takové nijaké, místy jsem jen přeskakovala text očima, protože mě to chvílemi fakt nebavilo a kdybych neměla ve zvyku dočítat knihy, tak bych to vzdala.
Od této knihy jsem očekávala více.