V kruhu prvním 1
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/68_/68070/mid_v-kruhu-prvnim-1-64l-68070.jpg
5
37
37
Kniha psaná v letech 1955-1967 vyšla v USA a ruském samizdatu poprvé v roce 1968. Děj románu popisuje životní osudy vědců, inženýrů, inteligentů a válečných zajatců uvězněných z politických důvodů v padesátých letech v Sovětském svazu, ve věznici Marfino u Moskvy, kde byl sám autor také skutečně zadržován, a jejichž posláním je bádat a vyvíjet vynálezy ve prospěch zločinného komunistického režimu. Toto vězení s mírnějším způsobem zacházení nazývá autor prvním stupněm pekla - kruhem prvním. Základním průvodním jevem vyprávění jsou debaty lidí, jenž už v životě bez vlastního přičinění přišli úplně o všechno a přesto si zachovali svoji tvář. Řeší se tu otázky lidské hrdosti, věrnosti, ideových postojů, umění, smyslu existence, epikurovi filozofie nebo hledání absolutní duševní rovnováhy tzv. ataraxie.... celý text
Přidat komentář
Děj se odehrává kdy dvě velmoci SSSR a USA soupeřili o světovou nadvládu jak politicky tak vojensky, počátek studené války píše se rok 1949 Berija, šéf NKVD se postavil do čela projektu výroby atomové bomby, kterou se Rusům podařilo vyrobit a odpálit 29.srpna 1949. Mimo pracovišť na výrobu atomové bomby vznikali tehdy výzkumné ústavy, které se zabývali jinými technologiemi a snažili se dohnat západ, k jedním z nich patřila ,, marfinská lehárna,, speciální výzkumný ústav zabývající se telefonií ( souhrný název pro komunikační technologie). Se sžíravou ironii se Solženicyn snažil vylíčit poměry v ústavu a postavy pracující v ústavu, vězně a protipól jejich věznitelé. Některé postavy jsou vykresleny až komicky , matematik Čelov ( Stalina nazval podlým netvorem) , který odmítá modrou kombinézu, kterou nosí všichni vězni, chodí v pletené dívčí čepici a ponču z dek ( hned se mi vybavil Peruánec) a jako svoji národnost píše do rubriky ,, vězeň,,. Některým postavám se věnuje v knize větší pozornost, kniha nemá jednoho hrdinu. Nad všemi visí v ústavu Damoklův meč Stalina a jeho poskoků, některé debaty věznů jsou filozofického charakteru a nutí k zamyšlení, doporučuji denní dávku 50 - 70 stran. V kriminále se nedá nic kloudného psát, leda udání, největším nepřítelem vězně je jiný vězeň. Solženicynův styl psaní a obžaloba tehdejšího režimu v SSSR je geniální.
Tato kniha je neskutečně intenzivní. Obžaloba elit ovládajících životy mas a obžaloba koncentrace moci v rukách vyšetřujících orgánů a všemocných soudů. Celá tato moc však ve skutečnosti představuje hada požírajícího vlastní ocas. Nikdo si nemůže být jist, nikdo nemůže být v klidu. Dneska jsi pánem systému, zítra otrokem stejného systému. Nikdo se neschová, jen plout s proudem nestačí.
Jakkoli odhaluje bezmocnost být pánem svého osudu, moci se bránit, moci být svobodný, současně odhaluje absurdnost celého tohoto systému. Vítězoslavné přijímání úkolů a závazků, u kterých je jasná jejich nesplnitelnost, pozlátko moci, které se během vteřiny může změnit ve tmu žaláře, budovatelské nadšení tváří tvář strastem a bídě běžného života.
Nejsilněji z knihy vystupuje v některých pasážích uvědomění si zrůdnosti a nesmyslnosti toho všeho a současně neschopnosti s tím cokoli změnit, uvědomění si samoty uprostřed masy lidí, touha po obětí od jiného člověka, před kterým každý štítivě uteče.
Nesmírně silná kniha vypovídající o síle lidského ducha stejně tak odhalující jeho omezenost a slabost.
Obsáhlá výpověď bez výraznější dějové linky, ale o to víc vypovídající o hrůzách stalinských represí. Mnoho jednotlivých střípků (jednotlivých životů), které se dohromady složí v obraz obludnosti doby, kdy pánem nad životem a smrtí byl car Stalin a kdy nejudělovanějším trestem bylo pětadvacet let.
Ve výše uvedené anotaci je objasněn původ názvu románu – ale autor jej v knize samotné vysvětluje trochu jinak:
Innokentij klesl na kámen u pramínku a řekl nešťastně:
„Život se mi rozpadl.“
„Ale jak to? Jak to, že se ti rozpadl, Inku?“ zoufale namítla Klára. „Přece jsi mi slíbil, že mi všechno vysvětlíš, a nic mi nevysvětluješ.“
Podíval se na ni bolestným pohledem. Vzal do ruky ulomenou větvičku jako tužku. Na vlhké zemi nakreslil kruh.
„Vidíš ten kruh? To je vlast. To je první kruh. A tohle je druhý.“ Nakreslil větší kruh. „Tohle je lidstvo. Zdá se ti, že první je součástí druhého? Naprostý omyl! Je tu plno zábran a předsudků. Je tu dokonce ostnatý drát a kulomety. Tady tělem ani srdcem neprorazíš. A vypadá to, že žádné lidstvo ani není. Jen pořád vlast a vlast, a každý má přitom jinou...“
Těžké čtení – ale rozhodně doporučuji.
Strašná obžaloba neomezené moci. Kdo se neohne, musí být ve střehu. A v mnoha případech ani nestačí se ohnout. I tak může na člověka dopadnout těžká ruka těch na vrcholu pyramidy.
V bezpečí nejsou ani ti nejmocnější, což je ovšem slabá útěcha.
Tahle kniha je jednoduše geniální. Absolutní TOP. Patří do "the best of" od Solženicyna. Četl jsem ji mnohokrát. Je už celá osahaná. Ale stále znovu zůstávám v němém úžasu, jak někdo dokáže tak geniálně psát. Na knize je mimochodem vidět, že jí autor mnoho let měl v šuplíku a při tom ji několikrát přepracoval, protože výsledná, autorem schválená verze, je do detailu vycizelovaná.
Tak jako Rakovina, jeden z nejlepších románů, co jsem četl. Složitě, geometricky vystavěná epopej popisující několik dní ve "fešáckém vězení" zvaném "lehárna", kde vězni-inženýři pracují na projektu šifrování lidské řeči. Vesměs bezútěšné, ale místy i neuvěřitelně vtipné (absurdita sovětského zřízení). Nechybí tragické milostné zápletky ani přesah do mezinárodní politiky v podobě soupeření Východu a Západu o atomovou bombu. Poklidně, soustředěně vyprávěnými paralelními příběhy mnoha postav (kromě vězňů i osob na svobodě) se prolínají kvalitní úvahové pasáže o politice, rozumném uspořádání společnosti a lidském životě. Pro pochopení povahy sovětské moci naprosto klíčová kniha (stejně jako vše od Solženicyna), která nám toho řekne víc, než jakýkoliv vědecky historický rozbor. Jsem nadšen a nejraději bych si román hned přečetl znovu! Kromě toho velice cením nádherné dvousvazkové vydání a výborný překlad. Obému není co vytknout. Prvotřídní čtenářský zážitek.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Kdybych si měl vybrat právě jednu knížku od Solženicyna, která mě nejvíce oslovila, tak bych bez váhání zvolil právě V kruhu prvním. Nesmírně čtivá, nabitá informacemi, úvahami, na textu je cítit, že autor přemýšlel nad každým slovem. Nechtělo se mi věřit, že ten samý autor napsal i Souostroví Gulag (na mě ten text oproti V kruhu prvním působil neuhlazeně a neohrabaně, tím ale nikterak Souostroví nehaním, těžko se najde obsažnější knížka o gulagu). Vyprávění sleduje osudy vědců a inženýrů uvězněných na základě nesmyslných obviněních ve věznici Marfino, kde to oproti klasickému gulagu byl ráj. Mnozí samozřejmě řeší základní dilema, zda pracovat pro systém, který nespravedlivě odsoudil milióny lidí a vědět, že výsledky jejich práce může snadno zneužít k dalšímu útlaku. Podobných otázek nastoluje autor celou řadu. Nevím, co bych knížce vytknul, opravdu stojí za přečtení.