Válečný deník

30.11.-0001

Orvell byl velmi inteligentní člověk a ve Válečném deníku popisuje válku z úplně jiného úhlu, než ji znáte. Kromě spousty věcných poznámek mě ale několikrát velmi iritovaly jeho levicové názory. Třeba ten o konci války. Když skončí moc brzy, tak nedojde k revoluci a u moci zůstane pravice. Tfuj. A umře hromada lidí.

Pár útržků, které mě zaujaly:
6. června 1940 – Obrovská reklama na boku autobusu: „PRVNÍ POMOC VE VÁLEČNÉ DOBĚ – PRO ZDRAVÍ, SÍLU A NEZLOMNOST: WRIGLEYOVA ŽVÝKACÍ GUMA“.

31. srpna 1940 – Výstražné poplachy jsou teď během každých čtyřiadvaceti hodin vyhlašovány nejméně šestkrát či osmkrát a začínají být pěkně otravné. … Včera večer jsme se zrovna chystali do postele, když vtom se ozval značně silný výbuch. Později v noci nás probudila hlasitá exploze, kterou prý způsobila bomba na Maida Vale. E. i já jsme jen konstatovali, že je to asi někde blízko, a zase jsme usnuli. Takové usínání s neurčitou ozvěnou palby protileteckého dělostřelectva mne v duchu vracelo do doby války ve Španělsku… a odněkud z dálky se nesl zvuk dělostřelecké palby, působící jako uspávací prostředek.

17. září 1940 – Když jsem byl včera ve městě nechat se ostříhat, ptal jsem se holiče, zda stříhá i během náletů. Řekl že ano. A co když zrovna někoho holí? Ale jo, normálně pokračuji, odvětil. Až pak jednou někde blízko dopadne bomba, škubne to s ním a někomu uřízne půlku obličeje.

V tomhle pekelném randálu je téměř nemožné psát. V naší čtvrti už je kvůli nevybuchlým bombám tolik ulic uzavřených, že dostat se domů z Baker Street – což je dejme tomu 300 metrů – je něco jako pokoušet se vymotat z bludiště.

21. září 1940 – Typicky žánrový obrázek těchto dní: úpravně smetené hromady skla, kamení a různých úlomků, pach unikajícího plynu, hloučky lidí tísnící se před policejními zábranami.

19. října 1940 – Nevyslovitelná deprese, když každá ráno podpaluji v kamnech loňskými novinami a vždy na krátký okamžik zahlédnu, jak se nějaký optimistický titulek mění v dým.

16. listopadu 1940 – Nikdy bych si nedokázal představit, že se kdy dožiji toho, aby mne dělostřelecká palba nudila – ale stalo se.

23. listopadu 1940 – Charakteristický válečný zvuk počínající zimy: melodické cinkání dešťových kapek dopadajících na helmu.

22. dubna 1941 – Churchill ve svém projevu řekl, že dokonce i vláda má problémy se získáváním zpráv o situaci v Řecku. Mne ale nejvíc zlobí jiná věc: totiž opakovaná prohlášení, že nepříteli způsobujeme obrovské škody, že Němci postupující v sevřených útvarech jsou koseni po stovkách a podobně. Přesně tak to bylo i během bitvy o Francii.

Nejtíživější na této válce není právě prožívané strádání, nýbrž vědomí, že nás vedou padavky… Je to jako kdyby váš život závisel na výsledku nějaké šachové hry – a vy prostě jen tak sedíte, sledujete partii, jste svědky naprosto idiotských tahů a nedokážete jim nijak zabránit.

14. března 1942 – V BBC už asi půl roku. … Jalové – případně horší než jalové – je prakticky všechno, co v současné době podnikáme. Naše strategie rozhlasového vysílání je ještě beznadějnější než naše vojenská strategie. Člověk přesto rychle začne myslet propagandisticky, a dokonce si osvojí i vychytralost, kterou předtím nevládl.

Veškerá propaganda je lež, i když se zrovna říká pravda. Nemyslím si, že na tom záleží, pokud člověk ví, co dělá a proč to dělá.

27. března 1942 – Vatikán si vyměňuje diplomatické zástupce s Tokyem. Katolická církev teď už má diplomatické styky se všemi mocnostmi Osy a díky bohu s žádnou spojeneckou.

6. dubna 1942 – …A přitom všude vládne obrovský nedostatek pracovních sil. Lidé prodávající cihly jsou ale zřejmě všemocní. Srovnejme například nadzemní protiletecké kryty – ty už od počátku jejich budování označili za nepoužitelné všichni, kdo něco vědí o stavebnictví. Srovnejme naprosto zbytečné opravy neobývaných soukromých sídel, probíhající po celém Londýně. Je zřejmé, že když nějaký skandál přesáhne svým rozsahem určité rozměry, přestane být nápadný.

25. dubna 1942 – Svoji propagandu tady musíme dělat na zapřenou a nenápadně sabotovat politické směrnice vždy, když jsou nesmyslnější než obvykle.

7. června 1942 – V tomto labyrintu lží, v němž dnes žijeme, se nejméně věří vysvětlení nabízejícímu se jako nejpravděpodobnější.

Mimoto jakmile jste jednou u moci, křiví se vám perspektiva. Pohled z ptačí perspektivy je možná stejně zkreslený jako pohled z perspektivy červa.

10. září 1942 – Člověk si vždycky dělá špatný úsudek, neboť naslouchá jen jisté vyhraněné menšině a zapomíná přitom na zbývajících 90 % lidí.