Válečný deník
George Orwell (p)
Podobně jako Orwellovy válečně eseje, jež patří k vrcholným projevům anglické literatury, zachycuje jeho Válečný deník na pozadí všechních dnů německým bombardováním sužovaného Londýna pokrytectví anglické vyšší třídy a lavírování britských politických kruhů diktované změnami sovětské politiky vůči nacistickému Německu.... celý text
Literatura světová Válečné Biografie a memoáry
Vydáno: 2007 , Levné knihyOriginální název:
My Country Right or Left, 1940–1943. Vol.2-Essays., 1968
více info...
Přidat komentář
![Xeelee Xeelee](https://www.databazeknih.cz/img/users/39_/394/m_394.jpg?v=1459854916)
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
Orvell byl velmi inteligentní člověk a ve Válečném deníku popisuje válku z úplně jiného úhlu, než ji znáte. Kromě spousty věcných poznámek mě ale několikrát velmi iritovaly jeho levicové názory. Třeba ten o konci války. Když skončí moc brzy, tak nedojde k revoluci a u moci zůstane pravice. Tfuj. A umře hromada lidí.
Pár útržků, které mě zaujaly:
6. června 1940 – Obrovská reklama na boku autobusu: „PRVNÍ POMOC VE VÁLEČNÉ DOBĚ – PRO ZDRAVÍ, SÍLU A NEZLOMNOST: WRIGLEYOVA ŽVÝKACÍ GUMA“.
31. srpna 1940 – Výstražné poplachy jsou teď během každých čtyřiadvaceti hodin vyhlašovány nejméně šestkrát či osmkrát a začínají být pěkně otravné. … Včera večer jsme se zrovna chystali do postele, když vtom se ozval značně silný výbuch. Později v noci nás probudila hlasitá exploze, kterou prý způsobila bomba na Maida Vale. E. i já jsme jen konstatovali, že je to asi někde blízko, a zase jsme usnuli. Takové usínání s neurčitou ozvěnou palby protileteckého dělostřelectva mne v duchu vracelo do doby války ve Španělsku… a odněkud z dálky se nesl zvuk dělostřelecké palby, působící jako uspávací prostředek.
17. září 1940 – Když jsem byl včera ve městě nechat se ostříhat, ptal jsem se holiče, zda stříhá i během náletů. Řekl že ano. A co když zrovna někoho holí? Ale jo, normálně pokračuji, odvětil. Až pak jednou někde blízko dopadne bomba, škubne to s ním a někomu uřízne půlku obličeje.
V tomhle pekelném randálu je téměř nemožné psát. V naší čtvrti už je kvůli nevybuchlým bombám tolik ulic uzavřených, že dostat se domů z Baker Street – což je dejme tomu 300 metrů – je něco jako pokoušet se vymotat z bludiště.
21. září 1940 – Typicky žánrový obrázek těchto dní: úpravně smetené hromady skla, kamení a různých úlomků, pach unikajícího plynu, hloučky lidí tísnící se před policejními zábranami.
19. října 1940 – Nevyslovitelná deprese, když každá ráno podpaluji v kamnech loňskými novinami a vždy na krátký okamžik zahlédnu, jak se nějaký optimistický titulek mění v dým.
16. listopadu 1940 – Nikdy bych si nedokázal představit, že se kdy dožiji toho, aby mne dělostřelecká palba nudila – ale stalo se.
23. listopadu 1940 – Charakteristický válečný zvuk počínající zimy: melodické cinkání dešťových kapek dopadajících na helmu.
22. dubna 1941 – Churchill ve svém projevu řekl, že dokonce i vláda má problémy se získáváním zpráv o situaci v Řecku. Mne ale nejvíc zlobí jiná věc: totiž opakovaná prohlášení, že nepříteli způsobujeme obrovské škody, že Němci postupující v sevřených útvarech jsou koseni po stovkách a podobně. Přesně tak to bylo i během bitvy o Francii.
Nejtíživější na této válce není právě prožívané strádání, nýbrž vědomí, že nás vedou padavky… Je to jako kdyby váš život závisel na výsledku nějaké šachové hry – a vy prostě jen tak sedíte, sledujete partii, jste svědky naprosto idiotských tahů a nedokážete jim nijak zabránit.
14. března 1942 – V BBC už asi půl roku. … Jalové – případně horší než jalové – je prakticky všechno, co v současné době podnikáme. Naše strategie rozhlasového vysílání je ještě beznadějnější než naše vojenská strategie. Člověk přesto rychle začne myslet propagandisticky, a dokonce si osvojí i vychytralost, kterou předtím nevládl.
Veškerá propaganda je lež, i když se zrovna říká pravda. Nemyslím si, že na tom záleží, pokud člověk ví, co dělá a proč to dělá.
27. března 1942 – Vatikán si vyměňuje diplomatické zástupce s Tokyem. Katolická církev teď už má diplomatické styky se všemi mocnostmi Osy a díky bohu s žádnou spojeneckou.
6. dubna 1942 – …A přitom všude vládne obrovský nedostatek pracovních sil. Lidé prodávající cihly jsou ale zřejmě všemocní. Srovnejme například nadzemní protiletecké kryty – ty už od počátku jejich budování označili za nepoužitelné všichni, kdo něco vědí o stavebnictví. Srovnejme naprosto zbytečné opravy neobývaných soukromých sídel, probíhající po celém Londýně. Je zřejmé, že když nějaký skandál přesáhne svým rozsahem určité rozměry, přestane být nápadný.
25. dubna 1942 – Svoji propagandu tady musíme dělat na zapřenou a nenápadně sabotovat politické směrnice vždy, když jsou nesmyslnější než obvykle.
7. června 1942 – V tomto labyrintu lží, v němž dnes žijeme, se nejméně věří vysvětlení nabízejícímu se jako nejpravděpodobnější.
Mimoto jakmile jste jednou u moci, křiví se vám perspektiva. Pohled z ptačí perspektivy je možná stejně zkreslený jako pohled z perspektivy červa.
10. září 1942 – Člověk si vždycky dělá špatný úsudek, neboť naslouchá jen jisté vyhraněné menšině a zapomíná přitom na zbývajících 90 % lidí.
Autorovy další knížky
2000 | ![]() |
2021 | ![]() |
2015 | ![]() |
2007 | ![]() |
2015 | ![]() |
Patrně nejlepší Orwellovo dílo, co jsem do něj zatím četl. Snad proto, že to není beletrie, ale vychází to přímo z něj a nijak se to nesnaží literárně uhladit. Pohled na válku z opravdu nezvyklého směru, nezvyklým způsobem. Takhle se na válku ještě nedívala patrně žádná jiná kniha, kterou jste o ní četli. Prakticky na každé druhé stránce citováníhodné myšlenky, závěry, postřehy a názory (za všechny jen jeden postřeh: "Veškerá propaganda je lež, i když se zrovna říká pravda."). Jestli jste ještě nečetli jeho 1984 ale chystáte se na to, doporučoval bych nejdříve si přečíst tohle, protože to mnohé věci z 1984 hází do trochu jiného světla, než je obvykle zmiňováno, protože tyhle jeho deníky jasně ukazují, že 1984 není kritikou JEN bolševické diktatury, ale mocenských diktátorských ambicí prakticky jakéhokoliv myšlenkového, sociálního i politického směru.