Vážka
Michel Bussi
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/267867/bmid_michel-bussi-267867.jpg
4
757
757
Když se ve Francii těsně před Vánoci zřítí letadlo letící z Istanbulu, vypadá to, že všichni zahynuli. Pak ale záchranáři najdou poblíž letadla živé miminko. Jenže na palubě letadla byly dvě děti v tomto věku. A protože se tak stalo v době, kdy testy DNA jsou ještě věcí neznámou, stojí policie před těžkým rozhodnutím: je miminko Lyse-Rose z bohaté a vlivné rodiny Carvilleových, nebo Emily z obyčejné rodiny Vitralových? Nakonec je dítě prohlášeno za Emily. Carvilleovi se s tím ale nechtějí smířit a najmou si soukromého detektiva, který má dokázat, že dítě patří jim. Osmnáct lét pátrá bývalý policista ve Francii i v Turecku, ale marně. Rozhodující důkaz se mu najít nepodaří. Když už chce se vším skončit, padne jeho zrak na staré noviny, kde se o případu psalo. Vše se mu náhle spojí a on pochopí, jak to bylo. Byla nalezeným dítětem Lyse-Rose, Emily, anebo bylo všechno úplně jinak a někdo celou tu dobu se všemi postavami dramatu obratně manipuloval?... celý text
Literatura světová Thrillery
Vydáno: 2016 , MottoOriginální název:
Un avion sans elle, 2012
více info...
Přidat komentář
Vlastně poměrně dobré, ale taky neskutečně ucourané. Místo, aby mě děj napínal, začalo mě časem rozčilovat jak se rozuzlení věčně odkládalo. Celou tu dobu jsem čekala „kdo z koho“ a vůbec mě nenapadla nějaká třetí varianta. To se autorovi povedlo, i když nebylo to už překombinované? Jiné mi zas přišlo trochu přestřelené, jako třeba to, že detektiv byl placen po dobu dlouhých osmnácti let nebo celková Malvinina postava.
Skvělý příběh,o tom ani potom,ale nikdy jsem knihu nečetla tak dlouho. To bylo zvláštní,jak zdlouhavě a často nezáživně byly jednotlivé osudy rozplétány. Takže jenom 4*. Přesto však je to kniha,na kterou se zapomenout nedá!
Těšila jsem se na další tajemství, ale statečná jsem byla jen do polovic,pak jsem se podívala na konec,jak to dopadne. Děj byl rozvlacny a měla jsem také dojem, ze autor ho tvořil v průběhu psaní.
Tahle knížka mě tedy dostala...
Bavila mě od začátku do konce. Určitě si od autora přečtu něco dalšího.
Částečně detektivka, částečně romantický příběh.
Nepřipadalo mi to ani tak jako thriller, ale spíš probouzela knížka mou zvědavost, jak to vlastně je... Proto jsem ji nedokázala odložit, z čiré zvědavosti.
Kdo je zachráněná holčička? Kolik zvratů je možné do knížky zakomponovat? Jak dlouho potrvá, než se záhada vyjasní? Do konce knížky!
Doporučuji.
Vážka mě bavila. Ne pořád, ale bavila. Originální téma, pěkně matoucí zápletky, prolínající se časové roviny... Kéž by se jenom ten kluk nechoval občas jako zpozdilý pitomec. I když chápu, že důvodem bylo ponechat nás, čtenáře v napětí až do samého konce. I jazyk byl místy na můj vkus až příliš patetický, s pár nelogičnostmi a se zbytnými odbočkami s cílem ještě o něco více emocionálně čtenáře vyždímat, nebo spíše prostě jen knihu natáhnout a bohužel tak její obsah rozmělnit. Takže mně by klidně 300 stran stačilo a textu by to přidalo na naléhavosti. Jenže, přese všechno, Vážku jsem nakonec dočetla s netrpělivým zaujetím, takže občasné kroucení hlavou Bussimu odpouštím.
Na knihu jsem okolo sebe slyšela samou chválu, jen mě trochu od jejího přečtení odrazovala tloušťka, silné knihy moc nemusím. Ale konečně přišel její čas a jsem za doporučení ráda, kniha se mi četla velmi dobře a byla jsem napjatá jak struna, než jsem se dobrala konce :-)
Moje první kniha od spisovatele a vcelku milé překvapení. Děj se sice kroutil všemi možnými směry (místy možná až moc), ale plynul a dobře se četl. Zápletka zajímavá a napínavá, vyústění překvapivé, ale že by mě to ochromilo nadšením, tak to bohužel ne. Nemyslím to kriticky, ale asi jsem čekala trochu větší "pecku". Ovšem jako příjemná a odpočinková kniha si zaslouží 4 hvězdy a jsem zvědavá na ostatní autorovy knihy, určitě si ještě nějakou přečtu.
Příběh připomíná pohádku: bylo nebylo, holčička zázrakem přežila leteckou havárii a hádaly se o ni dvě rodiny, jedna chudá a čestná, druhá bohatá, neštítící se ničeho. A teď, pane Bussi, jak to dopadne? Bude pohádkový konec a Dobro zvítězí, anebo bude více reálný konec a vyhrají bezcharakterní bohatí? Nene, tak jednoduché to rozhodně není... Kniha se četla moc pěkně, a i přes četné nelogičnosti a klišé jsem si ji užila.
Knihy Michela Bussiho oplývají originalitou a Vážka není v tomto směru výjimkou. Autor graduje příběh až do překvapivého závěru. Líbí se mi, že se nesnaží jenom o dramatičnost a spád svého vyprávění, ale zabývá se také prokreslením jednotlivých postav a jejich motivací.
Vážka je zvláštní - spletitá, pro mne čtivá i napínavá. Těžko však uchopitelná, některé motivy konání hlavních osob ne právě pochopitelné, vyústění celého komplikovaného příběhu překvapivé...Ale to nic nemění na tom, že Bussiho knihy jsou pro mne pořád skvělé. Mají navíc i jakousi přidanou hodnotu - Bussi je vzdělaný člověk, geograf a vědec a moc mě pokaždé potěší, když v jeho knihách sem tam něco z jeho profese probleskne, vždyť kdo kromě nás, geografů, úplně s jistotou ví, co je to taková kuesta....:-))
Pro mne tentokrát za čtyři a doporučuji.
Bussi baví. Opravdu dokáže vystavět příběh tak, že ho člověk nechce a nemůže odložit, čte dál a dál, "ještě další stránku, ještě za další zákrutu nahlédnu...". Od samého začátku udržuje čtenáře v pocitu, že ví, že na to přišel. Dokonce je trochu otrávený, že tak brzo, že je to tak jednoduché. Jenže pak se něco stane, Bussi zamíchá kartami a vše je jinak. A o pár stránek dál se ale zase vše změní a tak pořád dokola. Jen ta rozuzlení jsou trochu ve stylu salta vzad a proti pravidlům detektivek pátera Knoxe. Ale proti kterým neprozradím s ohledem na budoucí čtenáře ;-)
Tak ze začátku celkem dobrý, nahozená zápletka byla zajímavá, ale během četby mě začalo jímat podezření, že při psaní knihy autor sám nevěděl, jak to dopadne... rozhárané, spoustu bezúčelných odboček a únavných dějových zvratů a kombinací, nakonec to nějak dotáhl, ale uf žádný dobrý pocit z četby nemám, bylo to po pravdě trochu nablblé a "přitažené za vlasy".... od tohoto autora jsem už četla Černé lekníny a ty se mi líbily moc, ale toto tedy se nepovedlo :-/
Zvláštní příběh, ale od začátku se mi na zázračném přežití malého miminka něco nezdálo. Kniha se četla celkem lehce, líbil se mi hlavně začátek, prostřední část se spíš vlekla, ale byla jsem zvědavá na rozuzlení, tak jsem četla dál a dál. Oddechové čtení na jedno přečtení, aspoň pro mě.
Tohle je s odpuštěním strašná kravina.
Nesmyslný příběh, hrozný překlad. Obvykle se nevyjadřuju ke knihám, které nemůžu pochválit, ale uvědomila jsem si, že v tomhle případě bych byla ráda, kdyby mě někdo dopředu varoval.
Vážka je tajomná, krehká, nepolapiteľná a zrejme aj kniha Michela Bussiho má mať rovnaký charakter. Je už len otázkou vkusu každého čitateľa, ako dokáže knihu oceniť.
Podľa môjho názoru sa autor až príliš zahráva s trpezlivosťou čitateľov. Musím priznať, že som knihu najskôr odložila, lebo ma nebavilo neustále naťahovanie a odvádzanie dejových zápletok novými, z ktorých niektoré odišli úplne do stratena a nemali s podstatou príbehu nič spoločné.
Takisto mi prekážalo množstvo nelogických náhod a konaní jednotlivých postáv, napr. Nicol ?!.....
Záver knihy už bol dynamickejší, ale môj celkový dojem to rozhodne nevylepšilo.
Uveriteľnosť a logická následnosť faktov musí byť. Fantázia je skvelá vec, no aj ona musí mať svoje určené hranice.
Štítky knihy
děti detektivní a krimi romány Francie napětí intriky 80. léta 20. století manipulace (psychologie) 90. léta 20. století letecké katastrofyAutorovy další knížky
| 2017 |  Černé lekníny |
| 2016 | Vážka |
| 2016 |  Maminka neříká pravdu |
| 2018 | Nepouštěj se mé ruky |
| 2018 | Nikdy nezapomenu |
Svatý sire Arthure nebo svatý Raymonde nebo svatá Agatho nebo svatý Stiegu, prostě ty, kdož bdíš nad detektivkami a jejich čtenáři. Považovala jsem to za pouhou smůlu, že už potřetí za měsíc jsem četla něco takového. Teď vím, že jsem si to zavinila asi sama. Přišlo ti, že slovo "dokonalé" bylo pro Kopřivovu Rychlopalbu málo? Nebo jsem byla nepokorná a brala dobré detektivky jako samozřejmost? Pokud je to tak, kaji se a polepším se. Jen mě už prosím tak přísně netrestej.
Bude to delší, ale autor slovy také nešetřil.
Děj a kompozice: dvě hlavní časové linie mají odlišné vypravěče: současnost (1998) je v rukou vševědoucího vypravěče, který vypráví podrobně příběh týkající se hlavně Marca a Lylie, popisuje jednání postav, uvádí jejich rozhovory i myšlenky. V tzv. DENÍKU soukromého detektiva, který nesplňuje jediný znak deníku, vypráví detektiv zpětně, co se dělo předchozích 18 let, včetně rozhovorů, u kterých nebyl, i myšlenek jiných postav (?). Obě části jsou stylisticky naprosto totožné, včetně např. zápisu odstavců: pod krátkými odstavci je jeden jednořádkový, který obsahuje shrnutí typu: "Divná věc, tyhle city." nebo "Naprosto šílená hypotéza."
Některé nesmyslné dějové momenty mě pobavily i naštvaly zároveň, protože v ději měly být důležité. Např. detektiv na hoře najde něco, co vypadá jako hrob s kameny, ale je tma, padá déšť se sněhem, takže to jen povrchně prohlédne a pak: "Poslepu jsem vrátil kameny na místo." Vrátí se za rok - a co nevidí: "Někdo je přemístil." Pokud se čtenář zarazí, dostane se mu vysvětlení: "Nechci se chlubit, ale mám téměř dokonalou vizuální paměť." Na té samé hoře (v pohoří Jura) vyhrabe jedna postava ke konci prosince pod sněhem holýma rukama díru do země. Jedna věc mě, mámu, vyděsila: nezanedbatelnou roli hraje zlatý náramek z oček (!), který má na ruce malé mimino. (Mámy, vážně: která z vás by dopustila něco tak nebezpečného?)
Postavy: ploché, charakterizované stále stejně. Za všechny např. Malvina: ta šílená mrcha, ta bláznivá káča, ta bláznivá ženská, potvora, která běhá po světě s Mauserem L110 – dozvíte na střídačku pokaždé, když se objeví. Vedlejší postavy slouží jedinému účelu, autorově záměru něco jejich prostřednictvím naznačit. Mohla mě varovat postava servírky hned na začátku: pozorovala chlapce a dívku, kteří seděli u stolečku, "hleděli si do modrých očí a drželi se za ruce." Když došlo i k objetí kolem ramen, měla servírka jasno: je to bratr se sestrou! (To mi připomíná: musím zavolat bráchovi a vyčíst mu, že jsme svůj sourozenecký vztah nenaplnili zcela.)
Jazyk a styl: uvedu tři příklady nacházející se téměř za sebou: "Dopustil se dvou chyb. Dvou velkých chyb." "Viděl jsem, jak se propadá do šílenství, zuřivého šílenství." "Nejhorší je, že to nebylo k ničemu, vůbec k ničemu." Jakmile jsem tohle zaregistrovala, už jsem viděla opakovaná slova všude. Prostě všude.
Řečnická otázka má probudit čtenářovu pozornost, ale nesmí být na každé stránce několikrát: "Kolikrát už svůj tanec předváděl? Kolik dívek skončilo v jeho spárech? Všechny?"
Stejně tak zvolací věty, oblíbený prostředek bulváru; vykřičníky tečkám na konci vět v počtu směle konkurují. "Batoh byl prázdný!" "Pitomec!" "Hergot! Snad mi nechcete kázat nějaké...hlouposti!"
A když už zmiňuji bulvár (tady se účastnila i překladatelka): "odhalené vnady" a "bujné poprsí", opravdu? Výběr slov a jejich použití ve větách mi zarazily hřeby do mozku: "Ňadra mi ochable visela." "Malvinina hadí ruka vší silou prudce sevřela Marcovy pohlavní orgány." A o tom, že si detektiv chtěl "vpálit kulku do hlavy", mluví on i ostatní postavy jedině těmito slovy, a to několikrát.
To byl pouhý výběr toho, proč považuji tuto knížku za nejhorší detektivku mých posledních několika čtenářských let. Já jsem přitom dost laskavá čtenářka...