Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/553598/bmid_veci-na-ktere-nastal-cas.jpg
4
1898
1898
Když je rodina hřištěm, kde kope každý sám za sebe… Názorové třenice, tichá agrese, manželská krize, problémy s dospíváním – to vše zachycené bez servítků a z různých perspektiv. Novinka Petry Soukupové opět pracuje s autorčinými oblíbenými ingrediencemi, jenže jak dobře ví jedna z hrdinek románu, foodstylistka Alice, stejně nakonec rozhodne způsob, jakým se to uvaří a naservíruje. Ani Alicino vaření však nezabrání pozvolnému rozpadu její rodiny, pro kterou toho tolik obětovala. Tak to aspoň vidí ona – zatímco manžel Richard, který právě prodělává krizi středního věku, má na věc jiný názor. A jejich dvě děti na prahu puberty? Těm je všechno jedno. Přinejmenším do chvíle, kdy sedmnáctileté soužití jejich rodičů začne připomínat frašku… Přední česká prozaička s bolestnou otevřeností popisuje manželskou krizi, která navždy poznamená životy dospělých i dětí.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2020
,
OneHotBook
Interpreti: Pavel Batěk , Zuzana Kajnarová , Veronika Lazorčáková , Matyáš Valenta
více info...
Přidat komentář
Poněkud depresivní čtení o tom, jak se měnila láska a život jedné rodiny..Málo pochopení, málo něhy, jako nit se knížkou táhl smutek..Ale krásně napsané:))
Za mě super čtení ze života jak může dopadnout partnerský a rodinný život. Čtyři členové rodiny, čtyři různé úhly pohledu. A jestli se dobře začtete tak zjistíte ,že tu nejde o rodiče ,ale o ty děti jak to vše prožívají a vnímají. Nebude chybět ani humor ,ani drama.
Kniha byla fakt výborná, styl psaní paní Soukupové se mě moc líbí a příběh mě vtáhl do děje.
Knihu jsem "konzumovala" v audioverzi a kladne hodnotim jak pribeh, tak i audio. Bavilo me vypraveni vice postav a to jak obycejny zivotni pribeh muze byt napinavy.
Tak strašně únavná kniha... Bohužel jako vztahy samy o sobě. :-) Všední rodinné mikrokosmy Soukupové velmi jdou. A je příjemné číst pro změnu o "průměrných lidech".
Možná je to tím, že kdybych měla literární talent a sepsala byť jen část mých posledních 30 let na tomto světě, bylo by o čem psát, ale v poslední době mě ty příběhy o obyčejném životě baví čím dál tím víc.
Soukupová popisuje příběh jedné rodiny. Od seznámení, narození 2 dětí, dovolené, kompromisy, sobecké hádky i obrovskou krizi. Za mě pěkné, čtivé, k zamyšlení.
Spousta lidí v recenzích zmiňuje fakt, že se jedná o toxický vztah od začátku a že nechápou, proč spolu ti dva vůbec byli. takových vztahů je ale kolem nás víc než dost.
Zpočátku mi autorčin styl vyprávění trochu neseděl. Neznačená přímá řeč, opakování slov. Ale po takových třiceti stranách jsem se opravdu začetla a zhltla příběh skoro na jeden zátah.
Bylo to pro mě takové smutné déjá vu. Bolestný pohled všech pěti stran na shodnou událost. Současně i překvapení, že uvažuji podobně jako Alice. Mnohdy bohužel.
I takový může být a je život. Nežijeme snad ve světě, který se nás snaží přesvědčit, že jediným smyslem je být neustále šťastný? Že vše týkající se nás musí být prostě nej…? Autorce se podařil civilní záznam každodenní reality jedné běžné rodiny . Musíte číst, dokud nepadnete psychickým vysílením. Měla jsem chuť na ně křičet, ať to nevzdávají, že všechno bude dobré. A na autorku, že v životě určitě existují i šťastnější chvilky a že by její další kniha mohla být (i) o nich.
4,5*
Vůbec bych nečekala, že mě česká autorka tak dostane, no a letos se to stalo už podruhé.
Realističtější knihu jsem přitom snad ještě nečetla a já tenhle typ knih nemusím. Ale Petra Soukupová mě dostala.
Styl psaní taky není uplně můj šálek čaje, autorka nasadila tempo a jede a já jsem z toho byla až vystresovaná, než jsem se začetla. Zapomínala jsem dýchat, vše se tam děje hrozně rychle. A proto fakt obdivuju, že se autorce podařilo obsáhnout i pocity a myšlenky postav. Ještě mi trochu vadilo, že se autorka nedržela stále stejného stylu co se týče chronologického vyprávění - v první půlce knihy to dodržuje, ale později už kapitoly nejdou uplně chronologicky. Taky to rozdělení jednotlivých pohledů nebylo úplně pravidelné a zatímco Alice dostala na začátku hodně prostoru, později ji vystřídaly děti a mě tam místy ten Alicin pohled chyběl.
Ale dost už negativity, autorka i přes toto všechno píše výborně a já jsem se u knihy nasmála více, než u jiných rádoby homoristických knih. A taky jsem si pobrečela. Porč? Protože jsem se do toho dokázala vcítit. Autorka popisuje vztah, který zažívají snad v každé druhé rodině. Sama jsem si mnohdy připadala, jakoby psala o mém manželství. Až mi z toho bylo smutno, když jsem viděla, kam se to ubírá. Ale mělo to pro mě taky velký přínos. Jednak jsem si uvědomila, co my máme a oni neměli - ať už je tokomunikace ve vztahu nebo více lásky a vzájemného pochopení. Jejih vzah mi připadal vlažný už od začátku - žádné pobláznění a šílená zamilovanost...
No a druhý přínos to mělo v tom, že jsem si uvědomila, jak to může dopadnout, když se budeme chovat jako oni. Hodně důležité tady byly právě ty pohledy dětí. Občas člověk potřebuje takové nakopnutí a připomenutí, potřebuje nastavit zrcadlo a v tomhle ohledu kniha zafungovala na výbornou!
Co se týče postav, Alice mi prostě nesedla. Byla studená jako psí čumák, a i když jsem se s jejími myšlenkami dokázala často ztotožnit, ještě častěji jsem si říkala: "Tak tohle teda ne, to fakt přehání." Richard mi připadal prostě jako klasický chlap - spousta lidí píše, že to byl ignorant a hajzl, ale mě to jeho chování přijde prostě typické, oni si spoustu věcí neuvědomují, já už jsem se naučila jakémusi pochopení a proto jsem i Richarda dokázala v mnohém pochopit a navíc mi připadal neskutečně sexy.
SPOILER: I když to celé bylo smutné, dokázala jsem pochopit, že když se Richard doma nedočkal lásky, a pak se objevil někdo jiný, kdo mu ji nabídnul, že neodolal. Naopak mě dost naštvalo, že Alice reagovala takto - dalo se to pochopit, do jisté míry, ale ona byla sama nevěrná a místo, aby to konečně pojala jako přiznání, tak mu to pox letech vmetla do tváře, aby mu vrátila to, že jí on ublížil. To mě dost naštvalo. A poslední věta pak vyzněla, jakoby to byla všechno jeho chyba... :(
Petra Soukupová umí psát s lehkostí a je vynikající pozorovatelka - nebo ona sama tvrdí, že lidi ani tolik nepozoruje, jako se spíš umí vcítit do toho kdo, co a jak prožívá. Psychologie postav, všednodennost, lidské motivace, vnitřní monology - to jí jde doopravdy skvěle.
Pro mě byly Věci na které nastal čas už několikátou knihou autorky, kterou jsem četla, a to je možná důvod, proč výše uvedená chvála tentokrát ustupuje jiným pocitům. A to dojmu, že její knihy mi už nemají co nabídnout. Její prvotinou jsem byla nadšená, wow, někdo dokáže takhle napřímo, stroze, jednoduše, syrově popsat běžný lidský život se vším všudy, to mi přišlo skvělé. Čekala jsem ovšem, že autorka bude dále růst, že časem k té skvělé formě psaní přidá také nějaký obsah, že přijde ještě nějaká další přidaná hodnota, nějaký přesah ( společenský, historický či jinak odborný...). A to se bohužel nestalo. Její knihy jsou jako rovnice, ve které se jen změní proměnné, jinak je to pořád dokola.
Chápu, že možná kniha ani nemá ambice mít nějaký přesah. Ale potom zase od takového čtení obvykle očekávám, že bude aspoň odpočinkové. Což zde ( tedy až na tu formu - jako že ji opravdu zhltnete) taky není, člověk z ní má spíš blbou náladu. A jedincům se sklonem k depresím a úzkostem bych ji snad ani nedovolila číst.
Myslím, že je škoda, že autorka nevyužije svůj nesporný talent a nezkusí třeba trochu zaexperimentovat s žánrem.
Pro mě je každopádně taková literatura trochu ztrátou času a od Soukupové si určitě nějakou dobu nebudu potřebovat nic přečíst.
Nečekala bych, že to napíšu, ale vcelku souhlasím s komentářem Salamandriny - že je to taková Třeštíková pro intelektuály. Jo, to by asi sedělo. Což mě trochu štve, protože po přečtení K moři, jsem prostě měla pocit, že je tam potenciál daleko větší. Škoda.
Obyčejná a vlastně hodně smutná kniha, kde čas jen tak plyne, ale pomalu se vytrácí láska, jestli někdy byla. Obyčejné problémy, ale o to je to možná znepokojivější, že nás to možná může potkat všechny, když si nebudeme tu obyčejnost hýčkat a nebudeme si vážit jeden druhého.
Takový průřez sedmnáctiletým vztahem české rodiny se dvěma dětmi. Román je přesvědčivý, realistický, ale víceméně depresivní. Autorčin styl dlouhých vět bez přímé řeči jsem si oblíbila, patří k ní, líbí se mi střídání vypravěčů, dialogy protknuté tím, co člověku běží hlavou, čte se mi snadno. Děj mě rychle vtáhl, autorka dokáže plasticky vylíčit atmosféru a emoce, bohužel v tomto případě se jedná o nespokojenost jednotlivých členů rodiny, neporozumění, potlačování sebe sama a ústupky, které se postupně přetavují k naprostou neochotu ke kompromisům a prosazování svých rozhodnutí na úkor druhých. Knížka mě bavila, ale jak jsem zmínila, je z ní smutno.
Perfektně popsán život typické české rodiny, která bojuje s každodením životem. Autorka umí popsat věci velmi realisticky, ať z pohledu dospělých nebo dětí. Knížku nechcete odložit, jak vás vtáhne
Rodinná kronika jednoho zpackaného vztahu. Ze začátku jsem měl několikrát chuť knihu odložit a přestat číst (věčné stereotypy a dohady v rodině mě doslova vytáčely). Ale pak si říkám, není to trošku podobné jako u nás doma? (naštěstí tedy bez toho fatálního konce...). Tento román totiž mohou pochopit pouze ti z nás, kteří máme rodinu a za sebou podobnou délku vzájemného soužití a mnohdy, co si budeme nalhávat, jen rodinného "fungování". Kniha je velmi realistická a zajímavě napsaná s regresemi v ději, možná jen jako staromilec bych přece jen uvítal přímou řeč "přímo" označenou uvozovkami, aby nesplývala s vnitřními monology postav ( mínus jedna hvězda).
⭐️⭐️⭐️⭐️
Obyčejný příběh dvou manželů a jejich dětí začíná prvním rande milenců a pokračuje průřezem sedmnácti let jejich společného života. Z romantiky se stává stereotyp, denní povinnosti a láska se vytrácí. Co zůstane?
Autorka dala nahlédnout do běžného dlouhodobého manželského života, které prožívá hodně dvojic. Bez odsudků, pouze jako pozorovatel, popisuje pocity každého jedince v rodině. Jako čtenáři vidíme, kde nastává "problém", kde jsou ty drobnosti, které pomalu, ale jistě, vztah umrtvují. Nakonec zbývá jen hořkost a výčitky. Ale přecejen... Přátelství? Zvyk? Vždy je takový vztah protknut i něčím pevným. Když ne přátelstvím, tak dětmi, časem... Ale je to zdravý vztah, který chceme až do smrti? A dopadne tak každý vztah? Proto hledáme znovu a znovu?
Tak jsem pochopila příběh Petry Soukupové já. Ale každý v něm může najít něco svého. Já ocenila i náhled na situaci dětskýma očima. Myslím, že Petra vystihla mnoho manželství tímto jediným příběhem.
Styl Petry je zvláštní, nechává myšlenky plynout, libuje si v dlouhatánských souvětích a musela jsem dávat o to víc pozor. Ale přijde mi to z nějakého důvodu dost české (náš styl).
Naprosto zbytečná kniha. Ztracený čas strávený čtením. Kniha mi nic nedala. Strojově popisovaný krach manželství. Nikdo se o nic nesnaží , nekomunikují. Skutečný život je mnohem plastičtější.
Další skvělé dílo výborné autorky. Má schopnost Vás okamžitě vtáhnout do děje. Celý příběh je pak naprosto uvěřitelný, opravdový a reálný, až Vás to děsí. Jak jednoduché je odcizit se druhému partnerovi a jak málo stačí k rozpadu vztahu. Děsivé a skvělé.
Knížka se četla doslova sama. Takový klasický příběh manželství, které se stalo po čase stereotypem. Ve vztahu Alice a Richarda chyběla komunikace a porozumění. Každý ve vztahu potřebuje občas za něco pochválit nebo dát najevo lásku a náklonnost. Richard mi přišel jako strašný ignorant. Ve finále mi Richarda bylo líto vše si uvědomil bohužel pozdě.
Štítky knihy
rodina manželství rozvod rodinné vztahy milostné příběhy manželské hádky manželská krize stereotypy rodiče a děti povídkové rományAutorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Pěkná kniha, příběh samotný tak i styl psaní. Je to příběh jedné rodiny po dobu 17 ti let. Jen ten konec zůstal otevřený.