Rybí krev
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/122317/bmid_rybi-krev-5dn-122317.jpg
4
1712
1712
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu 80. a 90. let 20. století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v 50. letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Kniha smutná, těžká, tíživá, protkaná láskou, křivdou a neochotou odpustit. Motivy, které utkví v paměti, a to snad více, než temelínské věže.
Hrušky v sadu.
Dětský pokoj pro duchy.
Psací stroj.
Vaťák.
Odpouštějte. Než bude pozdě.
Výborná kniha.
Román z jihočeské vesnice, která je odsouzena k likvidaci kvůli jaderné elektrárně Temelín.
(2013)
Knihy pana Hájíčka se mi líbí čím dál víc. Autor dokáže perfektně popsat myšlenky a pocity hlavních postav, že se do nich člověk při čtení úplně vcítí. Cítila jsem ten vztek a pocit bezpráví jako kdyby se to dělo mně samotné. Představa, že bych měla přijít o dům a pozemky kvůli elektrárně, je strašná. Hana bojovala až do konce, i když to byl předem prohraný boj, ale nevzdávala se a vytrvala, a tak by to mělo být. Smutný, ale pěkný příběh.A teď jdu na Selský baroko.
Moc milá knížka, nádherný jazyk, v určitých pasážích jako bych stála na zahradě s ostatními a dýchala čerstvý jarní vzduch, slyšela bzučet včely a viděla vesnici kolem..
Jak se říká, pokrok nezastavíš, ale přijít o chalupu, pozemky ať už kvůli elektrárně nebo přehradě musí být ohromná ztráta a bolest, kterou ničím nepřebijete.. Málem se v tom smutku Hana utopila a nelze jí to mít za zlé..
"Honza seděl bez hnutí a díval se na lidi, kteří vystupovali z vlaku, nesli tašky nebo aktovky. Jiní nastupovali, bavili se nebo smáli nebo mračili, ale každý jel někam, aby se zase vrátil. Každý měl nějaký život, své starosti a štěstí. Jeho oči hltaly ten všední život tam za oknem. Stouply mi do očí slzy, ale snažila jsem se, aby Honza nic nepoznal. Když najednou promluvil, skoro jsem se lekla. Spíš té úzkosti, která mu svírala hlas.
Pamatuješ, jak jsi mi jednou v létě u strejdy četla že Švejka?
Jenom jsem přikývla, v hrdle jsem cítila dusivý nástup pláče, ale několikrát jsem polkla.
Zrovna zrály letňáky, občas nějaký jabko spadlo na střechu veradny, na ten vlnitej plech, a ty ses vždycky hrozně lekla...
A ty ses mi smál.
Byla jsem tam, v tom letním dni na verandě chalupy u Vltavy. Když jablko spadlo, ozvala se dunivá rána a já sebou cukla. Ségra, ty jsi debil, smál se mi Honza, seděl naproti mně na chladivé podlaze z betonu a poslouchal předčítání z ohmatané, potrhané knihy. Jediná kniha, kterou měl strejda Venca doma kromě několika knížek o rybách a včelaření."
Jsem z knihy spíše na rozpacích. Popis rodiny, která má nepřekonatelný komunikační problém, situace, kdy veřejný zájem těžce válcuje zájmy soukromé, hlavní postava, která jde za svým ideálem přes "mrtvoly". Jakýsi moderní Don Quijote.
Hodně depresivní. Ale člověk musel dočíst.
Celkem dost jsem se zpocatku bala, ze se do knihy poradne nezactu. Udrzelo me ale to tema - pro me velmi zajimave, ctivost, pekny vypravecsky styl. Stejne me ta prvni tretina proste tak uplne nepohltila. To prislo az pak. A konec mi prinesl opravdu pocit klidu a zadostiucineni. Proste a jednoduse, musela jsem splnit ctenarskou povinnost a precist neco od pana Hajicka a zitra si jdu do knihovny pro dalsi jeho knihu...
Čtivý příběh o lidech z několika vesnic, do jejichž života zasáhla tzv. vyšší moc. Jednotlivé postavy měly velmi dobře vykreslené charaktery a byl z nich cítit silný vztah ke svému domovu a zároveň i bezmoc, jak o něj nepřijít. Kniha mě brzy vtáhla do děje a nerada jsem od ní odcházela. Moje první setkání s Jiřím Hájíčkem a určitě si ještě časem něco od něj přečtu.
Hodně jsem se bála, že kniha bude na můj vkus bez děje a příliš depresivní. Opak byl však pravdou. Během pár stran jsem si našla k hlavní hrdince cestu a velmi mne celý příběh zajímal. Přesto, že téma není veselé, autor ho napsal s jistou lehkostí a čtení jsem si opravdu užila.
Přečetla jsem celou trilogii a nejvíce se mi líbilo Selský baroko a nejméně Dešťová hůl. Rybí krev mě překvapil tématem. Vlastně jsem o Temelíně nic nevěděla a nedokážu si představit, že bych se měla vystěhovat z domu, který by patřil rodině po generace. Že už bych nikdy neviděla vesnici, ve které bych vyrůstala.
"...... rozsudkem mému otci, který už 40 let nežije, zrušili zákaz pobytu ve vesnici, která už 20 let neexistuje..."
Za mě skvělá kniha! Autor bude patřit mezi mé oblíbené... Stejně jako Zloději zelených koní tak i tato kniha mne pohltila.... Trošku mi připomněla Dedinu od Dvořákové a ta byla wau a trošku (s větší fantazii) to lizlo Hastrmana od Urbana... Život na vesnici, takový ten pravý, to je téma, které mě baví. Za mě skvělá kniha. Ale věřím, že hlavní hrdinka mohla někoho dost vytáčet :)
Ze začátku jsem se nemohl úplně začíst, pak se to zlepšilo. Přeci jen to popisuje dobu, kterou jsem zažil a hrdinka knihy je skoro stejně stará jako já. Pocity lidí, kterým je brán domov, bez možnosti účinné obrany si těžko představit a přestěhování z vesnice do nového (socialisticky nedodělaného) sídliště, to musí být šok. Zajímavá je pasáž, když revoluční změna systému přinese lidem naději, ovšempouze na krátkou dobu. Přesto mi některé pasáže přišly takové nudnější a celkově knihu neřadím k těm nejlepším.
Jako člověk, který má od narození zapušťěné kořeny v rodné chalupě, si nedovedu představit, že by měla ustoupit vodnímu dílu nebo elektrárně. Pocity tamních obyvatel mě zaujaly víc, než myšlenky a chování Hany, někdy mi ve svém boji s větrnými mlýny připadala jako mimoň, který jediný nechápe, co už ostatní dávno pochopili. Jako celek je to ovšem silný příběh.
Kniha se mi líbila ještě o trochu více než Selské baroko.
Poutavý děj, velmi čtivá, doporučuji :-)))
Velmi příjemné čtení, pěkně napsané, poutavý děj, ale jakoby tomu "něco" chybělo, co ale nedokážu přesně popsat. Ale určitě stojí za přečtení.
Bavilo mě to víc než Dešťová hůl. Zánik jihočeských vesnic kvůli výstavbě elektrárny a marný boj starousedlíků s jadernými větrnými mlýny je v mých očích silnější námět než zmíněné katastrální drama.
Je to dobře napsané, děj má logiku, postavy motivaci i vývoj, ale mně tam prostě chybí ještě něco navíc. Něco, co by líčení milostných a rodinných vztahů na pozadí chladicích věží pozvedlo někam výš, dodalo tomu - nevím - hloubku nebo trochu šmrncu?
Ale možná je to prostě jen tím, že téma "osudový vztah k rodné hroudě" neumím docenit. Nikdy jsem neměla pocit, že mě nějak zásadně ovlivňuje, kde měl nebo neměl můj prapraděda statek a co tam dělal nebo nedělal a už vůbec nevím, proč by mě to mělo zajímat u fiktivní postavy. Ano, oslovuje mě to trauma vyvlastnění, ale jít až kamsi do dávné historie a řešit, jestli jsem po přeslici spíš vorař, nebo po meči rolník... Proč?
To byla jízda! Vůbec jsem se od toho nemohla odtrhnout! Nádherný styl vyprávění, které postupně houstlo až mi bylo dost ouzko. Vymanit se z "osudu" rodiny, je těžké. Za komančů tuplem! A informace o zničení vesnic kvůli Temelínu bylo pro mě nové a dost mě to bralo i s přihlédnutím, že trávím právě dovolenou kousek od místa činu.
Ta hysterická kráva mě v druhé polovině knihy už neskutečně rozčilovala. Zasloužila by proplesknout, aby se vzpamatovala. Na knize mi vadilo to, jak autor pořád dokola opakuje, jak zde bylo před rokem 1989 vše špinavé. Píše to pořád dokola. Že jsou špinavé kachličky v nádražní hale, že jsou špinavé záclony v nemocnici.. No a v druhé polovině knihy zase neustále píše, jak je hlavní hrdince zima - až mi to lezlo na nervy. Já si tu knihu snad vezmu znova a spočítám, kolikrát to tam napsal. Hrdince je zima, hrdinku studí chůze po podlaze, fouká na ní studený vítr, je jí zima, ráno se probudí a je zimomřivá, rty má popraskané zimou, musí si vzít dvě peřiny, protože je jí zima, zebou jí prsty u nohou.. Jo, a abych nezapomněl - je jí zima.
Tahle knížka mě chytila hned od začátku, zajímavý příběh, dialogy, dějový spád, trocha nedávné historie, pozitivní konec... Zkrátka příjemné čtení, navíc český autor, vřele doporučuji:)
Skvěle vykreslená doba, krajina, charaktery. Nejlepší Hájíčkova kniha. Doufám že jen zatím.
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Souhlasím, atmosféra 80. let je v Rybí krvi vykreslená tak přesvědčivě, že mě od prvních stránek vrátila do té doby s až děsivou samozřejmostí.
Ani já jsem vypravěčce stoprocentně nerozuměla v žádné z jejích poloh, ať už připomínala Kateřinu z Kopretin pro zámeckou paní, Erin Brockovich nebo alter ego Ivy Pekárkové.
Ale Jiřímu Hájíčkovi jsem po celou dobu věřila jeho snahu podat autentickou výpověď o vztazích – k přírodě, domovu, i mezi lidmi.