Rybí krev
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/122317/bmid_rybi-krev-5dn-122317.jpg
4
1712
1712
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu 80. a 90. let 20. století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v 50. letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Ne úplně obvyklý námět "elegie za krajinu, z níž museli odejít její obyvatelé" obohacený o několik více či méně zajímavých dějových linek (bouračka - totální nuda, vztah s otcem - pořád tak trochu klišovité), vlastně jen to, co se týče dospívání v 80. letech ve stínu atomové katedrály stálo za to. První polovina tudíž skvělá, druhá polovina v chalupě č. 11 byla zoufale natahovaná. Chápu, že záměrem autora bylo čtenáře totálně vydusit a nechat na něj dolehnout stav hlavní hrdinky, nicméně i tak mohl celou tuto pasáž zkrátit klidně o 150 (!) stran a účinek na čtenáře mohl zůstat stejný. Takhle se zoufalost hrdinky přenesla na čtenáře ve formě zoufalé nudy. Samotný závěr pocit z knihy trochu vylepšil, ale stejně si to budu pamatovat asi hlavně jako tu "zajímavou knihu o Temelínu, která se v druhé polovině tak strašně táhla".
Příběh dobře napsaný jako vždy, trochu smutná sonda do skutečných událostí, jak asi mohly probíhat. Oproti jiným Hájíčkovým knihám mi vadí, že hlavní hrdinkou je žena, která je tak trochu 'mimoň', hrdinka mi zkrátka osobně moc nesedla.
Boj, zápal, hledání, otazníky, strach... ale všechno takovým klidným tónem "vyslovené", až to spolu mírně, sotva slyšitelně, neladí..?
"Mám chtít útěchu, nebo jenom omáčku s knedlíky?"
"Jděte všichni do prdele..., řekla jsem hlasem, který byl rozmočený lihem a pláčem."
Kniha mě zaujala až ve druhé půlce. Až když hrdinka zůstala ve vybydlené vsi sama. Jinak to čtení bylo trochu utrpení.
Zpočátku jsem se domnívala, že tato kniha si získala čtenáře hlavně tím, jak autor dokáže reálně vykreslit atmosféru, ale postupně jsem svoje přesvědčení změnila na fakt, že Jiří Hájíček je jednoduše génius. Ve třech čtvrtinách knihy jsem si plně uvědomila, jak je neuvěřitelné, že tento příběh napsal muž, a ne žena, a to proto, jak dokonale je napsána hlavní hrdinka příběhu. Její myšlenkové pochody mi prostě podvědomě neustále vysílaly do mozku signály, že takhle nemůže muž mysl ženy prokouknout. Nečekala jsem ani, jaký spád naberou události ke konci knihy a jak nemožné bude od knihy se odtrhnout.
Česká literatura mě nepřestává překvapovat. *tleskám*
Tak tohle se mi opravdu moooc líbilo.Krásně napsaná čtivá kniha se zajímavým příběhem.
V podstatě jediné co mě od Hájíčka bavilo na plný počet a jedno zhltnutí byla Rybí krev. Vyrůstala jsem ve stejné době, na vesnici a bylo to opravdu přesně tak.
Hezký příběh, smutný i s nadějí. Poslouchala jsem audio a tímto mám tuším Venkovskou trilogii komplet. Muselo být hrozné přijít o domovy, půdu... jsem z opačného konce republiky, a tak o tomto tématu moc nevím. Takže pro mě zajímavé i z tohoto pohledu.
Velice krásná kniha. Hlavní hrdinka je přesně ve věku mé mámy, musím jí to hned doporučit. Ale i pro mě to byl jakoby návrat do dětství, vyrostla jsem na vsi. Pasáže z minulosti se mi líbily hrozně moc, například popis práce "na kravíně" byl úplně top, vůbec všechno jsem viděla jasně před sebou. Dojíždění na zábavy v okolí, práce kolem chalupy... Za mě super a doporučuju.
Jiří Hájíček podle mě patří k nejvíce přeceňovaným českým autorům. Četla jsem toho od něj více a nic mě nějak extra nebavilo. Děj knih je předvídatelný, postavy jsou ploché, celkově je tam dost málo emocí a nevyhovuje mi ani jazyk, kterým píše. Rybí krev jsem dočetla jen proto, že mě zajímalo, jak to dopadne a čekala jsem nějaký překvapivý závěr. Překvapivý závěr se nekonal, přišlo pouze zklamání. Je hezké, že se muž snaží popsat něco z ženského pohledu, ale to by měl dělat pouze pokud se umí vžít do ženské role. Tohle byl dost smutný pokus o to, se vůbec jen trochu přiblížit světu mladé holky. Stále nechápu, jak mohl za něco takového dostat Magnesii literu, ale přisuzuji to tomu, že zrovna ten rok asi prostě nic lepšího nevyšlo. Škoda.
Když tak přemýšlím, jak knihu ohodnotit, za mně si ji musím rozdělit na dvě části: na část popisující příběh vesnice, které hrozí zbourání kvůli stavbě elektrárny a na část popisující rodinné a kamarádské vztahy hlavní hrdinky Hany.
Takže první část hodnotím třemi hvězdičkami, nějak jsem se nedovedla plně soustředit na boj Hany a jejich přátel s větrnými mlýny, protože bylo jasné jak boj dopadne. Přestože jsem jako člověk, žijící celý život v jedné vsi, chápala obavy vesničanů z přesídlení do města, nějak mne tato část neoslovila.
Ovšem soukromý život Hany, nevyřčené věci z minulosti jejich blízkých, tvrdý otec, submisivní matka, nejasnosti v životě bratra, životní kotrmelce její i jejich kamarádek, to už byly věci, která jsem doslova hltala. Takže tato část je za pět hvězdiček. Celkem tedy za čtyři.
Jo, celkem se mi to líbilo, ale chyba byla v tom, že jsem to četla skoro současně se Štifterovým Sběratelem sněhu, který je psaný podobným stylem a zdál se mi mnohem lepší. Kvůli tomuto srovnání musím dát jen takových 70%.
Jako audiokniha mi to připadá lepší než jen text. Ale tady bych hodnotila spíš text a u toho mi pro lepší hodnocení ještě něco chybí...
Za mě teda nic moc. Sice jednoduchý, čtivý, ale zbytečně dlouhý příběh. Zajímavá pro mě byla až jeho poslední část....
Poutavý příběh tří kamarádek z jedné vesnice. Z vesnice, která musela ustoupit jaderné elektrárně.
S Jiřím Hájíčkem si k sobě i nadále hledáme cestu. Selský baroko se mnou nijak zvlášť nehnulo a ani Rybí krev na mém zdrženlivějším postoji moc nezměnila. Je to výborně odvyprávěné, odpozorované, dialogy, vnitřní pochody hrdinky, všechno, ale opět mi něco ke stoprocentnímu čtenářskému požitku chybí. Těžko se mi hledá důvod, snad byl tentokrát děj trochu zdlouhavý, během druhé půlky jsem měl chvílemi pocit, že se točí v kruhu, i když ona to spíš byla taková spirála zmaru a asi šlo o záměr. Možná mám problém s určitou provinčností Hájíčkových témat, ačkoli samozřejmě uznávám, že na několika konkrétních "malých" lidských osudech se dají odzrcadlit obecnější a hlubší myšlenky a že i tohle Hájíček umí. Ale jednoduše se mu pořád nějak nedaří mě strhnout. Snad příště.
Je to pro mě nějaké takové rozporuplné. Neotřelé téma, které bývá velice často opomíjeno. Některé postavy s hlubším smyslem, některé postavy ke škodě nevyužily svůj potenciál. Nicméně i když tam to napětí, nenávist, přátelství a všechno bylo, nějak se mě to vůbec nedotklo. Proudilo to kolem mě, ale nenechalo to nějaké hlubší pocity. Obávám se, že za pár měsíců si na samotný obsah asi ani nevzpomenu.
Opět chycení za srdce. Jiří Hájíček zná své budějčáky. Zajímavý příběh našeho kraje, v poutavém podání.
(audiokniha) Opět úplně jiné, než co jsem čekal. Je skvělé, že jsou takovéto skvělé romány, které lidem přiblíží téma, o kterém většinou asi ani nevěděli.
Neřekl bych, že bychom se měli bránit pokroku a nestavět žádné elektrárny, dálnice a jiné(i když samozřejmě s rozvahou). Ale pokud, je někdo donucen opustit svůj domov a své kořeny, tak by mu rozhodně mělo být nabídnuto rovnocenné bydliště + přidaná hodnota za to, že přijde o své rodiště.
Je smutné kolik utrpení a zkázy za sebou bezohlední mocichtivci zanechávali a vlastně i zanechávají.
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Pan Hájíček má krásný jazyk i velký cit a talent vykreslit atmosféru doby, vesnice i lidské osudy. Tempo knihy je spíš líné jako nátury některých českých lidí. Závěr knihy mě velmi dojal.