Větrná setba. Rané prózy.

24.01.2024

Kdo si Řezáče spojuje pouze s Nástupem a jeho neblahou rolí ve svazu spisovatelů po roce 1945/1948, tak ano, ale je to necelý obraz. Šlo ve skutečnosti o velmi nadaného autora, zručného, nápaditého, se smyslem pro humor, sarkasmus, ironii, dramatičnost, zápletku a nečekanou pointu, což dokazuje právě výbor povídek. Tady je členěn do čtyř částí. V prvním jsou skutečně humoristické texty, psané do tehdejších "lifestylových" prvorepublikových časopisů a novin, plné překvapené. Jsou to takové miniatury, na kterých si patrně brousil ostrovtip a hru se zápletkou. Pro mne je ukázková Proměna, Milovník psů nebo Kuchařská povídka. Druhá část jsou detektivní zápletky, ze kterých bych vyzdvihl Novoroční přípitek z londýnské high-society, Třetí skupina jsou experimentální texty, velmi obrazotvorné, z nich Pole a Bez konce by klidně vydaly téma nebo i počinek na případný román. Byl by z rodu Čapkova Hordubala nebo Adventu od Glazarové. Poslední skupina jsou psychologické studie, spíš náčrtky, klidně by to mohl být čtenářský předstupeň Větrné setby, prvního Řezáčova románu, který jsem před tím četl samostatně a hodnotil samostatně. To mě jedině na tomto skvělém výboru překvapuje, že není seřazen opačně, tedy od povídek k románu, myslím, že Větrná setba je jakýmsi vyústěním autorova stylu a různých pokusů a experimentů. Jasně, chronologicky by to nesouhlasilo, ale vnímám tento výběr jako editorsko-autorskou kompozici, takže by podle mě toto porušení chronologie vzniku nevadilo. Bylo by tol od lehkého k nejtěžšímu, od hravého k závažnějšímu celku, od roztomilosti ke generační výpovědi. Ale i takhle je to pěkný doklad Řezáčových možností, palety autorských nápadů a zručnosti. Takže doporučuji, i když je to vše jen overtura k Černému světlu a Rozhraní.