Vlčí léto laponského mlynáře
Arto Paasilinna
Podivínský mlynář Gunnar Huttunen provokuje vesničany nejenom svým nočním hlasitým vytím, ale především svobodomyslností, touhou žít život podle svých představ a neohlížet se na konvence. Podaří se mu uprchnout z psychiatrické léčebny, kam ho vesničané dají zavřít, a prožívá krásné léto se zamilovanou propagátorkou pěstování zeleniny Sanelmou a pošťákem a alkoholikem Pittisjärvim. Hon na mlynáře ovšem neustává, beznadějná situace spěje k překvapivému konci. Přeložil Jan Petr Velkoborský.... celý text
Přidat komentář
Další skvělý, správně praštěný A. Paasilinna. Je mi mi moc líto, že autor už zemřel a nenapíše žádné další skvosty...
PS. Taky si někdy, spíš od radosti než z žalu, hezky od plic zavyju... ;-)
Má první kniha od A.Paasilinna. A velmi se mi líbila. Dojímavý lidský příběh mlynáře Huttunena, kterého pro jeho občasné podivinství dokáže společnost zavrhnout a zničit mu celý život. Výborně vykreslené charaktery postav a také mezilidské vztahy a poměry společnosti v poválečném Finsku.
Bylo to smutné, poučné, zvláštní, vlastně poměrně absurdní a vlastně pravdivé. Takže opravdu dobré čtení.
Už se mi stalo, že jsem něco od autora přečetla a nelitovala jsem. Tohle není ten případ. Až na pár světlých chvilek je to neskonale smutné. Příště se radši vrátím k oblíbencům, co vyšly spolu jako Tři chlupatá zvířata.
Nevím co napsat.... to je tak zvláštní kniha. Legrace to podle mě nebyla ani náhodou, naopak spíš smutek až beznaděj z lidské malosti, zloby, průměrnosti a omezenosti přijmout cokoliv co se vymyká jejich vlastním standardům... spíše těžko mi je
Ach jo, Huttunene, jak já ti celou knihu fandila. Tolikrát na kolenou v blátě, a přesto znova na nohou. Dokonce jsem ti promíjela každou odplatu, kterou jsi vykonal z hnutí své obyčejné, skoro dětinské, mysli ve velkém těle.
A nakonec: "Ten Huttunen přece jenom tak strašně nevyl."
Jak už to tak u Paasilinny bývá - lehce absurdní, tragikomické, a hlavně přečtené za jedno odpoledne :)
Nelíbila se mi tolik jako Stará dáma vaří jed, nebo Les oběšených lišek. Je to zase něco malinko jiného. Víc se mi líbí spisovatelova humornější díla :-)
Nemastny neslany seversky humor. Severani umi dobre temne knihy. Ale jejich humor je na me ale moc slaby odvar. Kniha mi humorem hodne pripominala stoleteho starika. Takze kdo se bavil u starika bude se mu libit i tato kniha. Me prisla proste nic moc a do cteni jsem se musela hrozne nutit.
Asi není co dodat. Všechno podstatné už zde bylo napsáno.
Hutunen je veliký sympaťák a i já si občas rád zavyju (i když jen o samotě).
Velmi uspokojivé.
Knížka mi evokovala vynikající film Volný pád, kde vcelku spořádanému Michaelu Douglasovi prostě jednou rupnou nervy, čímž spustí domino destrukce s tragickým koncem. Ale protože Vlčí léto laponského mlynáře není hollywoodská produkce, vše je trochu jinak, a to je moc dobře.
Gunnar Huttunen je vcelku neškodný podivín, který starousedlíky irituje už z podstaty – přišel odněkud z jihu, nikdo o něm nic neví, koupil starý mlýn, opravil hoblovku na šindele a daří se mu, místní mládež místo aby spořádaně seděla doma, vysedává u něj a směje se jeho vyprávění a předvádění různých zvířat; a nejhorší je, že v noci občas vyje tak, že se rozštěkají psi v širokém okolí a nikdo se nevyspí. Svoji nelibost starousedlíci dávají nepokrytě najevo, aniž si připustí, že tím provokují mlynářovu potrhlost.
Tahle tenká knížečka pobízí k zamyšlení na téma normality – co jsme ještě ochotni tolerovat a kam až jsme ochotni zajít, abychom se zbavili toho nenormálního. (Anebo co je kdo ochoten tolerovat nám?*)
Celá knížka je výborně napsaná, má svižné tempo, výborná je též směsice charakterů vč. samotného Gunnara. Celé vyprávění je lehce švihlé a závěr tomu všemu dá korunu. Určitě doporučuju k přečtení.
-------
*) ...protože co když jste tím Gunnarem vy? Co když jste v očích vašich sousedů obtížným hmyzem třeba proto, že máte pět opravdu živých dětí nebo cvičíte v paneláku na trombón nebo máte štěkací psy? Nebo jste jiní=divní třeba tím, že sekáte trávu starou sekačkou (neřku-li kosou), chodíte pěšky, jezdíte vlakem, nejíte maso, nebo co já vím...? Co byste udělali vy, kdyby na vás dělali hon jako na Gunnara?
První setkání s autorem, nepopírám, že trochu rozpačité... V příběhu bylo několik vtipných momentů a mnoho absurdních, u kterých jsem si nebyla jistá, jak si je mám přebrat. Celou dobu jsem měla pocit, jako by mi něco unikalo. Možná jsme se s autorem na této malé společné cestě trochu minuli, nevadí, nejspíš mu dám ještě šanci. Ale konec byl krásný!
I moje je to první kniha od tohoto autora. Mile mě překvapila, sice jsem se nesmála až bych se za břicho popadala, ale navodila mi dobrou náladu a klid na duši. Splnila všechno, co jsem potřebovala v dané situaci.
Arto, kde jsi byl celý můj život?!! Takže opet děkuji ČV za objeveni milé, vtipné a dokonalé knihy...
S předchozími názory naprosto souhlasím. Je fakt, že tu chyběla klasická satyra, jak jsme u Paasilinny zvyklý. To ale vůbec nevadilo. Mě osobně kniha bavila, měla jsem ji přečtenou za jedno odpoledne. Jen Gunnariho mi bylo líto. Je tu krásná ukázka toho, čeho všeho jsou lidé schopni, když někdo začne vybočovat ze zajetých kolejí…
Moje první kniha od Paasilinna a jsem nadšena. Příběh měl spád, neoddychla jsem si ani minutu. Přijemně v příběhu kontrastovala realita s bláznovstvím mlynáře. Konec byl naopak snovou až mystickou tečkou celého příběhu.
Četla jsem po několikáté, mám tu knihu ráda. "Podivínský" mlynář? Proč podivínský. Protože co je jiné, to je špatné? Tak to vymýtíme, zavřeme, protože pak to neuvidíme a svět bude v pořádku. Opravdu? Super kniha k zamyšlení, i nad současným bytím.
Štítky knihy
humor venkov Finsko finská literatura 40.-50. léta 20. století magický realismus xenofobie mlynáři, mlynářství LaponskoAutorovy další knížky
2005 | Stará dáma vaří jed |
2006 | Autobus sebevrahů |
2006 | Les oběšených lišek |
2004 | Zajícův rok |
2005 | Chlupatý sluha pana faráře |
Kdo nevyje s námi, vyje proti nám... Gunnar Huttunen je obyčejný chlápek s trochu záhadnou minulostí a poněkud podivnými zvyky, ale jinak je docela v pohodě. Dokud nenarazí na omezenost, strach z neznáma a neochotu společnosti přijmout cokoliv odlišného. Čemu nerozumíme, z toho raději uděláme zlo, které je třeba potlačit nebo ještě lépe zlikvidovat. Tenhle přístup pak zcela zákonitě vede k dalším a dalším nedorozuměním a dramatickým střetům, a nakonec i k překvapivému konci.
Kdyby tohle byla moje první knížka od Paasilinniho, hodnocení by bylo určitě vyšší. Ale já prostě miluju ty jeho příběhy, prodchnuté typickým melancholicko-černým humorem jako Autobus sebevrahů, Stará dáma vaří jed nebo Zajícův rok.