Vojna nemá ženskú tvár
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/348764/bmid_vojna-nema-zensku-tvar-2VI-348764.jpg
5
280
280
Výpovede a spomienky žien, ktoré sa ocitli uprostred zápasu sovietskeho ľudu s nepriateľom.
Literatura faktu Válečné Biografie a memoáry
Vydáno: 1990 , PravdaOriginální název:
У войны - не женское лицо (U vojny ně ženskoje lico), 1984
více info...
Přidat komentář
Velmi silná kniha, druhá světová válka z pohledu žen, které byly na frontě. "Navařily jsem kotel polévky a kaše, ale po boji, to neměl kdo sníst"...jsou to střípky, kdy si člověk uvědomuje detaily války, tu hrůzu, kolik lidí muselo zemřít, aby... . Vydržely to stejné co muži, akorát poválce se nedočkaly vřelého přijetí jako muži, ale opovržení...několikrát bylo zmíněno..."byla jsi na frontě, tvoje sestry se už neprovdají, odejdi.." atd. Co udivuje, je že ideologie byla silnější než mateřský pud, kdy ženy nechávaly doma malé děti. Samozřejmě ne všechny, ale nejspíše jich bylo dost. Některé se vžili do role vojáků plně, některé musely propašovat trochu toho ženství do všedního života, protože byly ženy a ne muži. Pro mě nejsilnější kniha od Paní Alexijevičové, které se týká 2 sv.války.
Pohnutá, syrová kniha o válce z pohledu žen, které se jí aktivně účastnily. A to nejen jako zdravotní sestry a lékařky, ale také jako pilotky, řidičky, obsluhy protiletecké obrany, dělostřelkyně, odstřelovačky. Chce se mi skoro říct, že ženská do války nepatři, protože navzdory síle, obětavosti a hrdinství, je to zkrátka křehká (nikoliv slabá!) bytost. Pocit je tím silnější, čím na mě ze stránek knihy promlouvají nikoliv mladé bojovnice Velké Vlastenecké války, ale babičky, veteránky, o které se vlastní stát potom nedokázal pořádně postarat. Stejně jako o muže.
Ženský pohled vnáší i do svrabu války, a nebo spíše právě tam, jistou něhu a ženskost, skrze které jsou jakékoliv strasti a prožitky války tak nějak tragičtější, citlivější, smutnější.
Při vzpomínce na knihu se mi vybaví dvě věci. Pasáž z mého oblíbeného filmu, ve které hlavní protagonista říká, že nepřítelem není podle něho nepřítel jako takový, ale je jím sama válka. A druhá, kdy jedna z žen vypovídá příběh o Rusovi a Němci, kterak jsou společně dovezeni do nemocnice a Rus říká sestře, aby se nejprve podívala na Němce. Když se ho sestra zeptá proč, že je to přeci nepřítel, odvětí jí ruský voják že je to v první řadě taky člověk, a jde mu o krk, tak ať se na něj podívá. Záblesk lidství a života uprostřed smrti.
Bez zbytečné ideologie,bez patosu.Ty ženy si vytrpěly peklo.Skládám velikou úctu.Snad jen ještě citát z knihy.
"Vy jste spisovatelka.Tak něco vymyslete.Něco krásnýho.Bez vší,špíny a zvratků...Bez pachu vodky a krve...Něco jinýho,ne tak strašnýho ,jako je život..."
A.I.Medvedkinová
„Zavírali všechny, kdo byli v zajetí, přežili v německém lágru - zkrátka všechny, kteří viděli Evropu. A mohli vyprávět, jak žijou lidé tam. Bez komunistů. Po Vítězství všichni zmlkli. Byli zase zticha a báli se jako před válkou."
Nápad - to je dle mého klíčové slovo téhle knihy. Zaznamenat válku jinak. A spousta mravenčí práce za nápadem. Mohou se lišit vzpomínky z pohledu muže a ženy na stejné události? Mohou a diametrálně. Ženský pohled plný detailů - střípků vůní a pachů, barev. Nelidská dřina pradlen, kuchařek, zbrojířek - o těch se filmy netočí, knihy moc nepíší. Škoda, protože pro mě to bylo čtení objevné, smutné a burcující. Díky za něj.
Válka nemá ženskou tvář představuje vůbec první ze série knih označovaných autorkou za Autobiografii jedné Utopie, neboli Historii rudého člověka, za kterou Alexejevič dostala Nobelovu cenu za literaturu. Po přečtení dvou následných svědeckých děl Světlany Alexandrovny Alexijevič už jsem byla připravená čelit koncentraci bolesti, smutku a zoufalství. A přece mě opět zasáhla přímo do duše. Alexijevič přitom nehraje na emocionální strunu čtenáře. Nemá to zapotřebí. Příběhy žen a dívek, které šly či dokonce dobrovolně utíkaly na frontu, resp. jejich nezkreslené a autorkou dále nekomentované a neanalyzované výpovědi na člověka samy o sobě působí jako ostré čepele nože. Alexijevič opětovně předestřela povahu homo sovieticus, tady v sukních a dlouhými copy v době válečné, což je ale v Sovětském svaze prakticky neustále.
Sověti, ale i dnešní Rusové bojují za matičku vlast, není větší cti než umírat na frontě. Sama autorka přiznává, že jsou lidmi války, že válka tvoří podstatu jejich kultury. Sovětské vedení úspěšně vymývalo lidem mozky. Ruský establishment se rovněž snaží, ale v době otevřených hranic i myslí to má přece jen o něco těžší. Ženy nadto v boji oceňované, ať již ve zdravotních službách, v řadách vojsk či coby spojovatelky nejenom že přišly během 4 let o mládí, své zdraví či rodiny, ale i o možnost zapojit se plnohodnotně po válce do civilního života. Který muž by chtěl ženu, která se umí ohánět samopalem lépe než leckterý ostřelovač. Který muž by chtěl ženu, která je odvážnější než většina mužů, protože ti se do válečné zóny pro své zraněné kamarády neodvážili, ony však ano. Který muž by si vzal svou (válečnou) sestru... Cejch v podobě válečných medailí, válečných zranění a zmrzačené duše, v horším případě i těla. Sovětské ženy ale při vší té hrůze nezapomněly na svou ženskost a po válce většinově nerezignovaly na svou roli manželky a matky. Alexijevič je nepochybně výjimečná osobnost, která sama patří do kategorie homo sovieticus. A jako taková dokázala věrně zprostředkovat to nejsyrovější z válečných dějin Sovětského svazu.
Alexijevič připravuje (konečně) novou knihu. A že má o čem psát poté, co Rusko s pomocí Běloruska rozpoutalo válku na Ukrajině, a poté, co ruští vojáci měsíce bez vyplacených žoldů od kremelského vedení začali s jejich tichým souhlasem drancovat dobytá území a znásilňovat a zabíjet ženy, děti a další civilisty. Sama se nechala slyšet: "They often tell me, Svetlana, you need to write a book. I must write this book. But this book shouldnt be about our suffering only. This book should be more profound: about human nature, about human imperfections, about us somehow being too small for the word freedom, too unprepared for the word freedom, because we have never been free and have never had such an experience in our lives. The only experience we have is shooting each other..." Alexijevičové knihy stojí na rozhovorech se skutečnými lidmi, proto jsou tak mrazivé a plné smutku. Tentokrát ale neobstojí rétorika týkající se vlastenectví. Rusko se pasovalo do role okupanta, násilníka a válečného zločince. I když částečně nepochybně na lid zapůsobila Putinova protinacistická rétorika, protože jestli něco dokázalo sovětského a zjevně i ruského člověka vybudit, je kolektivní nenávist k fašistům, proti kterým bojoval ve 2. sv. válce. Je to zřejmé i z této knihy o ženách na frontě. Jsem zvědavá, na čem a čích svědectvích Alexijevič svou příští knihu postaví. S koncem éry Sovětského svazu totiž historie rudého člověka bohužel neskončila. Jen si teď říká člověk ruský.
Samotná první kapitola Člověk je víc než válka, kde autorka píše o tom, jak vnímá svou práci, je pro mě naprosto fascinující. K tomu také dodává:
"Vše, co o válkách víme, vypráví mužský hlas. Všichni jsme se ocitli v zajetí mužských představ o mužském vnímání války. V zajetí mužských slov. Kdežto ženy mlčí."
A já vnímám, jak moc je v tom pravdy. Jak moc nám ženský hlas v mnoha oblastech chybí. Přidávám si knížku do čtenářské výzvy do tématu "boj za lidská práva" nikoliv pro to, co dělaly tyto ženy ve válce, ale proto, že se odvážily o ní mluvit. Nenechaly se zadupat muži a jejich řečmi o tom, že ženy mluví o nepodstatném. A samozřejmě i proto, jak cenná je myšlenka autorky dávat hlas těm, kteří slyšet nejsou (v tomto případě ženám). Protože ženská práva jsou lidská práva.
Velice naturalistické čtení, takže asi varování pro ty jež jsou citliví na krev, smrt a špínu. Tato autorka nikdy nezklame, alespoň mě ne.
Je tu vidět ruská nebo taky sovětská duše, vlastenectví, naivita a bezstarostnost mladí. Všechny ty dívenky se tam hnaly ve jménu romantických představ a odkazu jejich hrdinství, chtěly dostat nepřítele na kolena. Jo, některým se to povedlo, ale za jak šílenou cenu... Přečtěte a uvidíte. Mě tedy dostala a totálně rozbrečela vždy scéna s nějakým zvířátkem, např. Koněm...
Priznám sa, že z čítania tejto knihy som mal obavy. Bál som sa, že bude príliš popisná a poučná, a že sa bude ťažko čítať. Moje obavy však boli úplne zbytočné. Táto kniha je majstrovské dielo. Nečudujem sa, že za ňu autorka dostala Nobelovu cenu.
Ak sa pozrieme na obsah, tak skutočne sa nejedná o čítanie na dobrú noc. Vojna nemá ženskú tvár sú zápisky rozhovorov autorky so ženami, ktoré prežili a bojovali v druhej svetovej vojne. Jednotlivé príbehy sú napísané tak, ako sa naozaj stali, bez pozlátka či pátosu. Surové, krvavé a neskutočne smutné, ale o to silnejšie čítanie. Musím na seba prezradiť, že niektoré pasáže som nebol schopný čítať, hlavne tie kde sa ubližovalo zvieratám. Autorka sa nebojí písať o témach, o ktorých Rusi nechceli a dodnes nechcú verejne hovoriť. V tomto vydaní od @vydavatelstvo_absynt sa nachádzajú aj časti, ktoré ruská cenzúra vyškrtla. Rozhovory nie sú usporiadané náhodne, ale tematicky a vytvárajú uzavretý cyklus. Naozaj výnimočná kniha, ktorú by si mali prečítať všetci. Odporúčam !
(SPOILER)
"Vojna nemá ženskú tvár" nám približuje životy životy žien zo zssr počas druhej svetovej vojny. Osobne som nevedela, že toľko žien bolo vo vojsku ako ostreľovačky, pilotky, mínovčky, ale aj ako lekárky alebo zdravotné sestry. V knihe sa dozvedáme aké predpokladané aj nepredpokladáne špecifiká mal front na ženy a aké to malo dôsledky.
Ďalšou myšlienkou, na ktorú kniha poukazuje je to ako komunizmus ovplyvnil tieto dievčatá, už v mladom veku. Poriadne ani nevedeli, čo je to vojna, no už sa na ňu dobrovoľne hlásili. Nepozerali na sebe, ale na vlasť...
Nakoniec ešte spomeniem, že ma veľmi prekvapilo a rozosmutilo a to to, čo čakalo dievčatá doma po vojne. Nielenže si prežili veľké útrapy na tele a duši, po príchode dostali ešte nálepku frontove dievča. To znamenalo, že predpokladali, že tam zvádzali mužov a nechceli takéto ženy ako priateľky alebo manželky pre svojich synov (aj samotní muži, čo boli na vojne nechceli také ženy... no niektorí tam aj našli lásku a priamo na fronte sa zosobášili).
Moje druhá kniha od Světlany Alexijevič. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla poprvé 1984 je nesmírně originální a přínosná jednak zaměřením na prožitky žen a "mikrohistorii". Srovnám-li však toto dílo s její pozdější tvorbou, tak je vidět, že svůj styl tady ještě hledá a více autorsky vstupuje do textu tvořeného vzpomínkami žen.
"Mnohí z nás verili... Mysleli sme si, že po vojne sa všetko zmení... Že Stalin uverí svojmu ľudu. Ale ešte sa ani neskončila vojna a ešalóny už šli do Magadanu. Ešalóny s vítazmi ... Zatkli tých, ktorí boli v zajatí, prežili nemecké lágre, tých, ktorých Nemci odviezli na prácu- všetkých, ktorí videli Európu. Ktorí mohli rozpovedať, ako tam ľudia žijú. Bez komunistov. Aké sú tam domy a cesty. Že nikde nie sú kolchozy ... Po víťazstve všetci zmĺkli. Mlčali a báli sa ako pred vojnou ..."
"Taká som prišla na vojnu. Bojovať. Ale na vojne som počula tiché rozhovory ... V noci ranení fajčia na chodbe. Niekto spí a niekto nespí. Hovorili o Tuchačevskom, o Jakirovi ...Zmizli tisíce! Milióny ľudí! Kam? Ukrajinci rozprávali ...Ako ich nútili do kolchozov ...Utešovali ...Ako Stalin zorganizoval hlad, ktorý oni sami nazývali - hladomor. Pomätené matky jedli svoje deti ... A pôda je tam taká úrodná, že ak do nej zasadíš prútik, vyrastie ti vŕba. Zajatí Nemci ju v poštových zásielkách posielali domov. Taká je tá pôda úrodná. Meter černozeme. Úrodnej vrstvy. Rozprávali sa potichu...Polohlasne...Nikdy sa takto nerozprávalo v skupine, ale len vo dvojici. Tretí človek bol navyše, mohol byť udavačom ..."
"Viete, na čo sme cez vojnu všetci mysleli? Hovorili sme si:"Len prežiť vojnu...Akí šťastní budú ľudia po vojne! Aký príjemný a krásny bude život. Ľudia, ktorí toľko prežili, budú k sebe dobrí, medzi ľuďmi zavládne dobro a láska. Budú to iní ľudia." Nepochybovali sme o tom. Ani trochu.
Ty môj poklad...Ľudia sa navzájom nenávidia tak ako predtým. Opäť zabíjajú. Vôbec tomu nerozumiem...A kto to robí? My... To my..."
Po Černobylskej modlitbe a Zinkových chlapcoch je toto moja tretia kniha od Svetlany Alexijevič a musím povedať, že je to skvelá spisovateľka. Štýl akým píše svoje knihy, akým podáva príbehy ľudí, ktorí zažili neuveriteľné hrôzy, je veľmi citlivý a ako sama autorka povedala, pri čítaní svedectiev, ktoré ponúka, "čítame" hlasy. Hlasy a slová tých, ktorí prežili. Žiadna z jej kníh sa nečíta ľahko, veľakrát som sa pristihla, že len krútim hlavou nadtým, čo čítam a nechápem, čoho všetkého sme my ľudia schopní. Ale treba si to prečítať a poznať aj túto stránku histórie. Odporúčam!
Šílenost, děsivé zážitky, obdivuju, jak dokážou být ženy často silnější než muži a přitom to ještě vnímají s úplně jiným citem. Je zavrženíhodné, že po válce se k nim pak často všichni chovali jako k onucím.
Podle mě ještě “lepší” kniha než Poslední svědci, ale nečetlo se to snadno.
Neobyčajná kniha o osude žien, ktoré sa rozhodli bojovať. Boli mladé, naivné. Škoda len, že keby ich vyspovedala skôr a nie v Rusku, zážitky by boli asi brutálnejšie a hlavne by sa nebáli povedať pravdu. Len niekoľko z nich si spomenulo aj na to ako sa k nim správali vlastní a hlavne ako sa k nim správali keď skončila vojna a vojačky boli považované za ľahké ženy.
Kniha vznikla tak, že novinářka objížděla pár let SSSR a sbírala vyprávění žen, které se účastnily Velké vlastenecké války. Čtení to není snadné, protože i když je kniha útlá je znát dobou vzniku. Kniha však pro svou syrovost předává vzpomínky, které by neměly být zapomenuty.
Obsah si nedovolím hodnotit, protože si myslím, že čtenářům nepřísluší oceňovat či zavrhovat popsané zážitky žen z fronty. To možná dělal minulý režim a já to dělat nehodlám. Před autorkou smekám klobouk dolů - dala si práci objet všechny ženy, zaznamenat jejich svědectví, zpracovat je a vytvořit ucelenou a čtivou výpověď o realitě války. Zpracování námětu je za mě za 5/5.
Válka je nejen bolestná a tragická ale také psychicky a emočně náročná. To můžeme vidět v téhle knize. Autorkou sesbírané a následně sepsané výpovědi, vzpomínky a životní osudy mladých žen nasazených do války. Jak "říká" kniha : " Slova čerpají ze sebe, a ne z novin či knih, co přečetly- není v tom nic cizího. Vycházejí jen ze svých vlastních prožitků a svého utrpení." měly to složité. Tyhle nebojacné ženy nám ten,kteří nemůžeme uvěřit, protože jsme nic takového nezažili nebo spíše neměli tu možnost žít jejich životem na frontě a poznat ten pocit, jaké to je spát na špinavým prostěradle bůhví od čeho nebo zastřelit vojáka.
Co mě šokovalo? jak jedna taková žena popisuje , že si na vojnu vzala kufr plný čokolády, další zase jak před Němci pronášela léky a materiál dost podivným způsobem- V plence vlastního dítěte. To dítě "nakazila" tyfem- potřela ho solí , aby dostalo vyrážku, aby ho takto mohla pronést před kontrolou...
Alexijevičová v 80. letech projezdila s magnetofonem Sovětský svaz a svým osobitým stylem nechala legendu Velké vlastenecké války sestoupit na zem a proměnit se v konkrétní osudy žen, které sloužily v Rudé armádě nejen jako pradleny, kuchařky, zdravotnice, ale i jako tankistky, ženistky nebo ostřelovačky. Pro ně všechny byla „válka především vraždění a hned pak těžká práce. A k tomu i kus obyčejného života, v němž zpívaly, zamilovávaly se, natáčely si vlasy“. Jejich pohled na válku je jiný než mužský, zaměřený na výčty slavných vítězství a medailí za odvahu. Ženy přes potoky slz líčí, jak na frontě ztratily krásu i mládí, příbuzné i milované, jak se na ně velitelé i spolubojovníci dívali skrz prsty jako nějaká zatoulaná děvčátka. Po válce pak mnohé čelily nadávkám jako „děvky z fronty“ a muži si je nechtěli brát. Přes to všechno je z jejich vyprávění líčit nostalgie a hrdost (byť s hodně hořkou příchutí), že mohly přiložit ruku k obraně vlasti. Je přitom až neuvěřitelné, s jakým nadšením se mladé dívky hnaly do boje, přemlouvaly velitele, utíkaly z domova… Kromě této vlastenecké euforie však kniha ukazuje i drastické okolnosti, za nichž Sověti nakonec svou vlast ubránili (včetně Stalinova rozkazu 227, známého pod heslem „Zpátky ani krok!“). Takto to například vypadalo v klíčové bitvě o Stalingrad: „Starými náklaďáčky sem přiváželi domobrance – dědky a malé kluky. Každý dostal dva granáty a bez pušky je posílali do boje: pušku si tam každý musel vyválčit sám. Po boji ani nebylo třeba někoho převazovat, všichni padli…“ Přestože je obdivuhodné, že kniha plná syrových popisů války, kterou sovětská propaganda glorifikovala, v 80. letech vůbec vyšla, ani v pozdějších edicích z ní nezmizel narativ, jak byli Němci zlí a Rusové hodní (i k Němcům). Z historie přitom víme, jaká zvěrstva páchali rudoarmějci v „osvobozovaných“ zemích… V některých příbězích ale probleskuje i tato negativní realita, třeba organizované znásilňování a plenění v dobytých městech. (9/10)
Výpovědi svědků bez komentáře, jen řazené do zhruba tematických oddílů, mají velkou sílu. Navíc je opravdu ženský pohled jiný než mužský, citovější, barvitější, týká se věcí, o kterých se málo mluví: Vzpomínky na zázemí, nemocnice, kuchyně, prádelny, kde to ale byla stejná dřina a vypětí jako na frontě. Vzpomínky na přírodu, která byla nepravděpodobně krásná a normální. Na neuvěřitelně bídné podmínky, které v sovětské armádě panovaly na počátku války - několik žen zmiňuje, že pušek bylo málo, takže do boje v prvním roce odcházeli vojáci jen s granátem v ruce a pušku si vzal ten, kdo se dokázal vrátit a cestou si nějakou našel. Přitom to nezní záštiplně - posílali nás na smrt - ale spíš hrdě: to všechno jsme překonali.
Z toho se dají vyvodit dvě věci. Jednak se z knih Světlany Alexijevič dá výjimečně přesně pochopit ruská povaha, tady třeba upřímná touha bojovat a snášet jakékoliv podmínky z lásky k vlasti - pro Rusy to není abstraktní pojem, ale citová záležitost. Dívky se hlásily dobrovolně do náročnějších profesí a dokázaly se naučit to, co muži, vydržet fyzicky i psychicky, a ač je po válce muži nechtěli a ženy nepřijaly, jak byly jiné, přesto vzpomínají většinou s hrdostí, byť přes slzy.
Za druhé je i přepracované vydání myslím pořád uhlazenější, než byl původní nahraný materiál. Poslední asi dvě kapitoly zmiňují i excesy sovětských vojáků na nepřátelském území, dokonce i násilí na vlastních vojačkách, ale jsou to ojedinělé postřehy. Většina vzpomínek prošla asi i autocenzurou, někdy dokonce výslovně zmíněnou (něco se může říkat, něco jiného psát, o něčem se ale nemá ani mluvit). Lépe se samozřejmě mluví o laskavosti k Němcům, než o věcech, za které se člověk stydí.
Vzhledem k těm posledním pár kapitolám je to zajímavý dokument nejen o podmínkách v armádě, ale i o míře upřímnosti ve výpovědích o ní. Chce to přemýšlet o přečteném, ale to si Alexijevič určitě zaslouží i tak.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) vzpomínky Sovětský svaz partyzáni ženy v 2. světové válce Rudá armáda cenzura ženy v armádě ženy a válkaAutorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Poutavé příběhy žen, které měly zůstat utajeny v propasti času. Chvílemi jsem přemýšlela, zda-li by nebylo lepší, zpracovat jednotlivé příběhy do samostatných kapitol. Ale na druhou stranu bylo skvělé porovnat, jak se jednotliví aktéři vyrovnávali s podobnými životními událostmi. Chvílemi lehce depresivní, ale určitě poutavá četba!