Volání odnikud
Jaroslav Velinský
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/526462/bmid_volani-odnikud-65d4a7e7ae62a.jpg
4
89
89
TELEFONNÍ FANTOM, ZMIZELÁ DŮSTOJNICKÁ PANIČKA A JEDEN MLADÝ BEZDĚČNÝ DETEKTIV Bezděčný detektiv Ota Fink – v civilu soustružník – pozve v létě roku 1960 svoje trampské kamarády na vandr do pustých lesů zrušeného vojenského újezdu u Holetína, kde byl na jaře na vojenském cvičení. Nechtěně je tím všechny zatáhne do temného, bizarního dobrodružství, které se hned první večer ohlásí zazvoněním polního telefonu uprostřed tmavého lesa. Po setkání s velitelem holetínské posádky, svérázným plukovníkem Hlomozou, začíná Ota tušit záhadu ještě temnější: Hlomozova krásná manželka, přezdívaná Sulika, před časem zmizela. Šušká se, že utekla s milencem, ale vůbec to nemusí být pravda. Zatímco na taneční zábavě v Holetíně vyhrává narychlo sestavený trampský band, Otovi vrtá hlavou podivný vzkaz, který mu diktoval neznámý telefonista. Jaké tajemství skrývá nedbale zamčený betonový bunkr? A co o tom ví plukovník Hlomoza? Může být Sulika ještě naživu?... celý text
Přidat komentář
další báječný případ-nepřípad, tentokrát odněkud z konce světa, ale opět doplněný takovými hláškami, které by se měly tesat do kamene, a které mě spolehlivě rozesmějí.
Ještě, než jsem se pustila do knihy Volání odnikud, četla jsem od J. Velinského Velice dlouhé schody a Strašidlo minulosti. A bezděčný detektiv Ota Fink mě velmi zaujal. Ve všech případech se jednalo o detektivku psanou velmi živým, hovorovým jazykem s dobře propracovanými dialogy, navíc prošpikovaným ironickými komentáři hlavního hrdiny, což dohromady velmi dobře fungovalo. Četbu jsem si vždycky nesmírně užila.
Volání odnikud je spíše než detektivka román s detektivní zápletkou, protože kromě onoho volání, které je v realitě 60. let velmi enigmatické, čtenář převážně sleduje letní dovolenou v trampském stylu. Samotný detektivní příběh je pak spíše okrajovým. Je tomu tak proto, že vlastně celá detektivní zápletka je jednoduchá a vystačila by na jednu povídku. Autor ale potřeboval napsat román, proto se čtenář dozvídá více detailů o kempování v bývalém vojenském prostoru, než o stopách, zainteresovaných osobách, podezřelých apod.
Přestože z uvedených detektivek J. Velinského bych tuto zařadila na pomyslné třetí místo, neubírá jí to kvality spočívající v živém jazyku, zajímavé hlavní postavě, živých popisech prostředí a reálií, ve kterých se děj odehrává. Text je velmi čtivý a děj příjemně ubíhá. Doporučuji a těším se na dalšího Otu Finka (a vím, že tyto knihy vyšly již dříve, ale vydání Mystery Pressu má něco do sebe :-).
Léto je v plném proudu a Ota Fink vyráží se svou partou kamarádů do rozlehlých lesů u Holetína, do míst, kde dříve býval vojenský prostor. Ideální příležitost pro klidné rozjímání nad nesmrtelností chrousta, kdyby se ovšem uprostřed temných hvozdů najednou nerozezněl zvuk vyzvánějícího telefonu...
Snad poprvé v sérii se Jaroslav Velinský projevuje jako plnokrevný tramp, což vyniká především v dokonalém popisu čundráckého bivakování, mluvy a naturelu. Zápletka je přitom zcela prosta nějakého složitého vraždění či prvoplánových morbidit. Ostatně, ani pořádné mrtvoly se zde nedočkáte, protože celé vyprávění se primárně točí kolem zjevných záhad a možných tajemství. Autor však dokonalým způsobem umí gradovat napětí, které je navíc podkresleno jedinečnou atmosférou počínajících 60. let, což fantasticky vyniká při líčení příprav vesnického candrbálu. Nevinné letní dobrodružství se tak pomalu mění v kriminální drama, jehož vyústění zase jednou dá za pravdu Otově bezděčné detektivní intuici.
Tento trampský příběh se autorovi opravdu povedl. Nápadité situace, vtipné a nenásilné dialogy, kombinace trampové a vojáci, plukovník Hlomoza s jeho důstojnickým česko-slovenským jazykem charakteristickým pro celou řadu důstojníků tehdejší doby, svižné tempo příběhu bez zbytečné vaty a výsledkem je prima počtení, které jsem si skutečně užil. Za mne naprostá spokojenost.
Série amatérského detektiva pokračuje i o jeho dovolené - vrací se do míst, kde nedávno hlavní hrdina působil jako záložák na vojenském cvičení. A vrací se tam se svou čundráckou partou. Skvěle popsané prostředí - jak čundrácké, tak vojenské a i venkovské té doby - kolem roku 1960. Je to napsané tak věrohodně, tak soudím, že spousta postav v knížce měla svou reálně existující předlohu.
Naprosto geniální. I když už dlouho poslouchám rock, ty písničky, o kterých je řeč, jsem jako dítě poslouchala z rádia, Simonku, Cortése i Vašíčka. Nostalgie jako s prominutím kráva. A major Terazky... ehm, Hlomoza, ty řeči, něco fantastického...!
To byla zápletka! Originální, vtipné, laškovné čtení, které si ohromně užívám. S panem Velinským dostal můj kulturní život nový rozměr.
Mám čtecí krizi, nelze si to dále zastírat, a z ní plynoucí absťák hodný léčby v ÚVN. Přerušuji Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové u nezajímavé vraždy, sebevraždy, či co to má být, č. 3, a po několika dnech otálení (ještě je brzo, šetři!) se ponořuju do Oty Finka. Ne že nezklamal, nadchnul, potěšil a rozesmál jako vždy. Prostředí mrtvé vesnice ve vojenském úvoze, rozježděný, rozrytý a rozstřílený kus krajiny a pár ztracených vojclů, hospoda nadšená z čehokoli, co je nové, hýbe se a vydává zvuky, oblíbený a všude uplatnitelný repertoár - hospůdky malé a dotazy na činnost hasičů, závěrečná zábava ve stylu Šakalích let a proměna housenky v nevídaného motýla. Zápletka bizarní a mrtvolný puch z útrob řopíku, který může skrývat cokoliv. Díky, Otakare, i za tu trochu sentimentálních vzpomínek na oheň, kytary, hvězdy, cvrčky - a cesty pro vodu - a teď zas do reality...
Jestli jsem si doteď myslela, že po přečtení devíti dílů Oty Finka už mě pan Velinský zas až tak nepřekvapí, tak to byl omyl přímo gigantických rozměrů.
Mně vám už skoro ani nesejde na kvalitě detektivní zápletky - pravda, občas v komentáři něco jako srovnání jednotlivých částí ubreptnu, ale to jen, aby řeč nestála; beztak jsou ty zápletky vedle většiny (nejen retro) detektivek domácí produkce tak (přinejmenším) standardně dobré, že se o tom ledaskomu z autorů může - zvlášť v tomhle množství - akorát zdát.
To překvapení? Ještě stokrát úžasnější jazyk, postavy, ještě vtipnější a živější dialogy, ještě nápaditější situace, ještě bizarnější, neuvěřitelně uvěřitelný :) reál.
Chtěla bych citovat a citovat. Klekí Petra s mucholapkou, Ljuba Wonder /stříbrnej hádek, Jukóni a jejich náramnej bál, Guma Coural a dům Ušerů, Prokrista, - pardon, Prokrusta :)... Ale citovala bych do zejtřka.
Tak jenom - cenkjú, pane Velinský...
Konečně se střetávají dvě Velínského celoživotní priority: tramping a muzika. Do toho přihodí lidovou armádu s charakteristickou důstojnickou československou mluvou (kterou starší znají dobře z vojny, mladší si ji mohou vychutnat v Tankovém praporu nebo Černých baronech), holku House v důstojné roli, a máme tu další, záhadou zpestřený, příjemný návrat do doby před šedesáti lety. Navíc s pěkně zamotaným finále a po něm ještě s autorovým připomenutím dosavadních deseti Otových dobrodružství.
85 % (zatím jen 39 hodnotících s průměrem hodným obdivovatelů Oty i Kapitána Kida – 96 %).
…
Byl to plukovník Hlomoza, pod kterým jsem tady na jaře bránil vlast s krumpáčem a lopatou. Jeho národnost byla typicky důstojnická, něco mezi chacharem, horehroňákem a mírně pokročilým vasrpolákem.
…
„Ty, Bigglesi, hele… Já tě fakt strašně miluju.“
Nebylo to pro mě nic novýho a nemůžu říct, že by mi to nelichotilo. Problém byl v tom, že holka House mě takhle strašně milovala už dobrejch šest let.
…
„Prečo ste nezuóstal na vojně?“ zeptal se.
„Protože jsem vás tenkrát neznal, soudruhu plukovníku,“ odpověděl jsem. „Kdybych bejval —“
„Choďte mi volakdě,“ zašklebil se. „Kecátě.“
…
Před panelákem se hemžil houf kluků kolem Bimba. Seděl v sedle motocyklu, pokuřoval a vypadal jako samotnej Harley s Davidsonem dohromady. Kluci čuměli na jeho americkej silostroj, a když jsme zaparkovali vedle, jen se po Fandově číze pohrdavě ohlídli.
Balzám po Oldřisce Milnerové Sáry Saudkové :o)
Téměř dokonalé řemeslo, dobrý příběh, svěží vtip. Z celku čiší odlehčený postoj autora k socreálnému marasmu, přirozená inteligence a lehké svižné pero bez zbytečných vycpávek. Záměna vojenského újezdu s trampy za Pragokov a Strašnice hodně osvěžující!
Díky Mistře ❤️
5/6
Volání odnikud podruhé
Zajímavý příběh. Pustila jsem se do něj znovu. Protože mi straší v hlavě.
Ano, znova jsem to začala číst. Chtěla jsem najít to, proč jsem napsala, že je to slabé. Protože.. i když jsem městské dítě, tak mám přírodu ráda. Miluju ji. Když jsme měli chalupu, (skoro třicet let) tak jsem se těšila, až skončí pracovní týden a pojedeme tam a já se zase budu šťourat v zemi a dolovat ze záhonů plevel, který tam narostl za tu dobu, co jsme tam nebyli. Budu obdivovat, jak nám všechno za těch pár dní vyrostlo. Co se ujalo, co se neujalo.. A jakou práci máme rozdělanou a nestačili jsme ji dodělat. A až ji doděláme, tak co budeme dělat potom. A moje dcera přišla s tím, že každý den bychom měli sníst osmnáct sedmikrásek a žvýkat stlvoly pampelišek na vyčištění jater. A tak jsme jedli ty sedmikrásky a žvýkali stvoly pampelišek (který byly hnusně hořký :-)) abychom byli zdraví.. Všichni jsme to tam milovali. Zvlášť ty koláče, které jsem pekla a dala na ně ovoce, které se tam urodilo.
Už dřív mi došlo, že místo, kde je člověk spokojený a šťastný by si měl chránit. A chránit ho za každou cenu. Bohužel.. tady to nešlo. Chalupa se musela prodat. A abych tohle místo zachovala, musela bych mít peníze. Hodně peněz. A to jsem neměla.. Došlo mi, že mít chalupu, u ní větší pozemek, kde by mohl člověk pěstovat zeleninu, ovocné keře, stromy je úúžasné bohatství. Bohužel, o tohle jsem přišla. A tenhle příběh mi to nějak připoměl.
Ale zpátky k příběhu:
Tuhle zajímavou partu navštívil předseda místního Národního výboru, který se obrátil na Otu:
"Výborně." radoval se Prokrusta. "Výborně."
"Vy prý jste odborník na rozhlasovou techniku, soudruhu Finku?!"
"Já jsem odborník na všecko."
Ano. Tak tady to je. To je to, co mi v příběhu chybělo a proto jsem napsala, že se mi to zdá slabé. To, jak se Ota krásně vytahuje, to mi tam chybělo.
Prostě.. jak si tahá triko, no.
A také přidávám poslední hvězdu. Takže né čtyři, ale všech pět.
(Jednou zkusím kombinaci slunce a čerstvě uštípnutého kabelu,
jestli to hodí prasátko..)
Jsem v polovině a za mě se mi to zdá slabý. To je ale tím, že jsem městské dítě. Ale i u Oty cítím jakousi svázanost. Mám z něj takový dojem, že mu to trampování taky moc nesedí. Cítím, že mu chybí ta svoboda a volnost, kterou zažívá v Praze, kdy sedne na svého favouše a projíždí se pražskými ulicemi a nebo třeba někde za Prahou. A nebo když se vydává za Pavla Vodsloně...
Necítí svobodu, protože na něm pořád visí ta holka House, pořád ho žmoulá, protože je do něj děsně zamilovaná. A Ota pořád přemýšlí, jestli s ní má chodit, nebo ne.
Mně by se ta holka líbila, jen kdyby se tak příšerně nelíčila a nekouřila.
Kouřila Lípy. Ty tenkrát stály dvě koruny. To vím, protože je kouřila moje maminka. Ale začínala na Partyzánkách, ty stály korunu šedesát. Pak přišly Marsky a ty stály.. tuším.. čtyři koruny.
Humor.. někdy ano, někdy ne, někdy jen pokus..
Ale tohle se mi líbilo:
NEČŤETE, VYZRAZUJI KOUSEK DĚJE
Ve venkovské hospodě se strhla rvačka. Jedna hodně opilá, taková nóbl paninka se do ní nechtěně dostala a její oblečení jaksi utržilo úraz. Jednomu z té Otovo party vyčítali, že jí nepomohl: "Vždyť jsi byl nejblíž!"
"Já bych ji bejval bránil, kdybych neměl v ruce kytaru. Něž jsem si stačil rozmyslet, kam ji opřít,
už měla k--y venku."
----------------
Vlastně ta venkovská hospoda mi připoměla něco z minulosti:
Když jsme s manželem ještě jen tak chodili, tak jsme také kempovali. Jezdili jsme od města k městu, nebo od vesnice, k vesnici - samozřejmě vlakem, nebo autobusem - tam skoukli památku, nebo zajímavost, která tam byla, večer zašli do hospody, pak v té vesnici přespali - samozřejmě ve stanu a jeli dál. A to, jak Ota ležel ve stanu a tlačil ho nějaký šutr, takže musel ležet v nepřirozený poloze, aby ho ten šutrák netlačil, tak přesně tohle jsem zažila i já. Takže.. čím víc čtu tenhle příběh, tím víc se m líbí. Vyvolává ve mně ty hezké vzpomínky.
----------
"Všim sis tý báby, co si leje do piva lesněnky?"
---------
Vlezli jsme do rybníka, rozhrnuli žabinec a zkoumali vodu. Vědecky sme došli k názoru, že není zdaleka tak špinavá, jako my.
Ota Fink je muj nejoblíbenejší detektivní hrdina.. Volání odnikud je šmrncnuty trampingem. Dobre vymyšlený příběh...
Co očekávám a dostávám: skvělý, vtipný jazyk, hlavně v dialozích, postavy lehce rozeznatelné i díky vyjadřování, nezvykle nastavenou zápletku, napínavé vyšetřování, dobré zakončení.
Co jsem obdržela tentokrát navíc: umístění příběhu do přírody, trampskou část lehce dobrodružnou, výbušnou kombinaci trampíci + vojáci, Hlomozu a jeho česko-slovenskou slovní vzájemnost.
Co mi vadí: vydržela jsem zatím nejdéle – 4 měsíce – po Otovi Finkovi nesáhnout, přesto už mám za sebou 10 dílů. Dávám si socialistický závazek: zatnu zuby, zmobilizuji vůli a tento rekord překročím minimálně o 20%!
(To jsem teda na sebe zvědavá…)
Opět plné hodnocení.Tady se se projevují autorovy vynikající vypravěčské schopnosti.Snad nejlepší co jsem od pana Velinského četl.
Celý život žiju na vesnici a městský vzduch je mi naprosto cizí a nevoní mi.
K napsání takové knihy prostě potřebujete talent. A ten bezpochyby JV měl. Byla to opravdová lahůdka a dovolím si ji zařadit mezi nejlepší knihy letošního roku.
Žárlivost je svi*... a Ota místo poklidné dovolené ve zrušeném vojenském újezdě a šmajchlování s Housetem hledá zmizelou manželku plukovníka Hlomoza.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Poslední tajemství Jana T. |
| 2003 | Tmavá studnice |
| 2007 | Bestie z Tamberku |
| 1969 | Spravedlivá pistole |
| 1999 | Zmizení princezny |
Ota Fink jede na čundr. A samozřejmě vyšetřuje ,,případ", kde není mrtvola, kde sám nic neví, kde někdo telefonuje a neví komu, kde si postupně vše vydedukuje... zkrátka samá záhada. Nechybí tu ženy/a, které Otu ovlivňují a svádí. On samozřejmě podlehne. Hraje tu hudba, střílí se tu a všechno dopadne/nedopadne.
Dobrá kniha, tedy za ***. Jen toho humoru bylo na mě pomálu. Nevadí. Těším se na další.