Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431200/bmid_vrany-mJw-431200.jpeg
4
3978
3978
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
Ufff... tohle byl vazne silny pribeh. Kniha o velkem nepochopeni ditete matkou, ktera vlastne ani chapat nechce, protoze vlastne jen nechape, proc ji to ta Baruna porad dela... Uz na zacatku vse vypovi pojmenovani dcer Katuska a Baruna. Citite rozpor? Citite spravne. Nejdriv jsem jen vrtela hlavou, pak zacaly slzy. Vic ani psat nemuzu, abych neprozrazovala. Jen me desi predstava, ze tohle opravdu muze byt realita.
Při čtení mi bylo místy opravdu do pláče. Silný a pochmurný příběh, který si nebere servítky a poskytuje čtenáři náhled do života utrápené rodiny zmítanou každodenními i seriózními problémy. Oceňuji krásné ilustrace, jež dokonale podtrhly atmosféru příběhu. Kniha mě po emoční stránce naprosto vysílila. Osobně bych si ale dokázala představit knížku o něco delší (cca dalších 100 stránek), některé dějové linky tím mohly být více rozvinuté. Takhle na mě příběh působil v jistých úsecích dost osekaně a přímočaře, bez větší hloubky. Některé postavy jsme proto nemohli více poznat a pochopit jejich důvody chování, což je za mě veliká škoda. Konec hořký a nemilosrdný. Téma je poměrně aktuální, ale kniha jej nedokázala zcela uchopit.
Už delší dobu se chystám k této knize napsat můj druhý komentář: zajímalo by mě, kolik lidí z těch, kteří by chtěli Báru obejmout a pohladit, má doma dítě s problémovým chováním - ADHD apod. Při čtení jsem v Báře pořád viděla jednu z našich dcer. A je to opravdu náročné to zvládat. Jak Bára dělala řízky, úplně jsem viděla naši "Báru", jak také výjimečně dostane chuť něčím překvapit mamku a udělá přitom takový nepořádek (a neuklidí ho po sobě!!), že to unavená matka nevydrží a vyjede na ni. Ono to s tou Bárou opravdu nemuselo být lehké a myslím, že autorka chtěla ukázat i na to, že jsou problémové děti, ale není řešením chovat se tak, jak se chovali Bářini rodiče a sestra, protože to dítěti nepomůže a může to vést až k tragédii. To bylo moje ponaučení z této knihy: ano, některé děti jsou problémové, máme je stejně rádi jako ty "dokonalé" - a v případě problémů je třeba vyhledat pomoc odborníků, protože když to rodiče špatně zvládají, můžou tyto děti udělat něco, co nelze vzít zpátky a může to vést k tragédii. Ale stojím si za svým prvním komentářem v tom, že na ránu byli úplně všichni členové rodiny, vč. Báry. Jen otce bych raději vůbec nekomentovala, ten byl úplně strašný.
A ještě jeden poznatek: čtu teď o životě Josefa Čapka - Poutník pod hvězdami. Napadá mě, že autorka brala inspiraci v matce Josefa a Karla Čapka!! Josef a jeho sestra Helena byli odstrkováni, Karlíček preferován ... a i ten motiv sebevraždy dětí se tam objevuje. A když se matka rozhodla přestěhovat, počkala, až manžel odjede k dceři - a šup, vracel se "domů" do jiného města. Pro mě docela síla. Stojí za to si přečíst alespoň prvních 50 stran.
Tato kniha mě bohužel zklamala. Nemůžu se ubránit dojmu, že byla spíchnutá narychlo horkou jehlou.
Téma je natolik silné, že by si zasloužilo pečlivější zpracování, a hlavně precizní vybudování psychologie postav. To zde totiž fatálně chybí. Matka je zlá, Katuška je zlá, Bára je hodná... proč? Protože to tak autor chtěl. (Mimochodem z celé knihy ta "autorská chtěnost" doslova kape).
Matka byla vlastně prvoplánovou macechou z Popelky, za celou dobu jsem se nedozvěděla, proč na tu Báru tak nasazuje (opět mě napadá jen "protože to tak autor chtěl").
Uvítala bych hlubší sondu do matčiny duše (existuje jistý syndrom, teď si nevybavuji název, kdy žena nenávidí partnera natolik, že podvědomě nenávidí i jejich společné dítě.) Za předpokladu, že by měly dívky různé otce, to mohlo dost dobře fungovat.
Zcela stranou zůstává motiv vran, které jsou tam jen na efekt.
Doufám, že příští Petřina kniha bude lepší.
Tohle je pecka! Uplně to ze mě vyždímalo emoce. Malá knížka, která má sílu vás rozbrečet. Konec byl hořkosladký a velkolepý. Barči je mi moc líto. Představuju si, jak by mohl dopadnout alternativní konec, že je už dospělá, bydlí se svým hodným manželem v domečku, kde sice není vždy perfektně uklizeno, ale vládne tam pohoda a láska, s rodičema se nevídá a děti mít nikdy nechce, protože by nemohla dopustit, aby někdy někdo trpěl, tak jako ona a bojí, že by byla špatná máma.
Obdivuji, jak autorka dokázala vyjádřit Bářino prožívání. Na pár hodin mi bylo zase dvanáct...
Jednoduse napsano. Autorka situaci nevyhrocovala, protoze to nebylo potreba. I tak rekla vic nez dost.
Je mi z toho úzko a mám husí kůži. Je mi úzko z toho, jak to prostě je, jak to hodně lidí zažilo a bohužel zažívá dál, protože si myslí, že je to normální... Mám husí kůži z toho jak to dopadlo a jak to mohlo dopadnout jinak.
Příběh jedné rodinné tragédie střídavě očima dcery a matky. Za mne škoda, že tam nebyl i pohled ostatních členů rodiny. Vlastně všichni v té rodině byli svým způsobem nešťastní. Bára byla něco jako hromosvod pro nezdary a citové výlevy těch ostatních a takovou zátěž nemohla unést. Bylo mi jí velice líto. Myšlenkové pochody matky mi byly hodně cizí, nejvíc mne iritovala tou snahou zalíbit se a porovnávat se se svým okolím. Chmurné atmosféře příběhu přispěly i nádherné a velmi neotřelé ilustrace.
Syrové,hodně realistické, neurvalé citové strádání jak od rodičů tak od Kačený ..
Knihu jsem přečetla jedním dechem. Čekala jsem něco víc, ale bohužel nevím, co si mám o ní myslet. Nenadchne, ani neurazí.
Poslechnuto na jeden zátah jako audiokniha a bylo to parádní. Příběh je hodně uvěřitelný, postavy propracované a reálné. Skvěle je ztvárnily Veronika Khek Kubařová a Andrea Černá. Jako audiokniha skvělý zážitek.
Tak jako bývá povinná četba ve škole pro děti, tak jsou knihy, které by měly být povinnou četbou pro rodiče. Tato je jedna z nich. Je to smutné, tíživé čtení. Otevírá oči. Někdy stačí i maličkost, věta, gesto, které dokáže dítě zasáhnout a vy o tom nemáte ani tušení.
Ale postavy v této knize nic omylem či nevědomky neudělali. To oni by si zasloužili výprask. Otec, matka i milovaná Katuška.
Dostane se pod kůži a zůstane tam hodně dlouho. Propracované pojetí citového týrání dospívajícího dítěte. Vím o pár rodičích, kterým tuhle knížku doporučím jako povinnou četbu.
Stejně jako My děti ze stanice ZOO jsou mementem šíleného propadu dospívající dívky kvůli drogové závislosti, Vrány jsou mementem postupného propadu dětské duše v důsledku citového strádání v rodině. Depresivní, těžké čtení o tom, jak emočně nevyzrálí jedinci (nazvat je rodiči v tomhle případě opravdu nechci) dokážou úplně podupat a zničit dětskou duši. Opravdu náročné téma, které jde až na dřeň...
Mám z toho dosti rozporuplné pocity. Když jsem knihu poprvé otevřela, chtěla jsem ji hned zase odložit. Jazyk takhle sice působí autenticky, ale já nejsem úplně fanouškem tahle až buransky napsaných knih. Poté mě to však chytlo a musím říct, že tak silné emoce ve mně už dlouho žádná kniha nevyvolala. Poté však přišel konec a spolu s tou metaforou mi to připadalo, jako by to přišlo úplně odnikud. Když si představím, že je to napsáno krásným poetickým jazykem, tak ten konec vezmu, ale co autorka nedala do jazyka, musí být v příběhu. Velmi by mě zajímalo, jak se to řešilo dál, ale co už. Za zmínku určitě stojí i nádherná obálka.
Super! Napsáno velmi lehce, přesto mě konec dostal. Dojal až k slzám. V některých chvílích jsem se poznávala v malé Báře, v jiných situacích zase v její matce. To podle toho jak člověk stárne a mění své priority, tužby a cíle.