Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539377/bmid_vrany.jpg
4
3880
3880
Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?... celý text
Novely Literatura česká Rodina
Vydáno:
2020
,
OneHotBook
Interpreti: Andrea Černá , Veronika Khek Kubařová
více info...
Přidat komentář
Teda, tohle byl nářez....
Nasi rodiče byli podobní....někdy by lidé prostě děti mít neměli....
Doporučuji.
Kniha s velmi silným tématem, která vás po přečtení bude nutit přemýšlet nad celým příběhem znova. Popravdě, asi jsem nepochopila, co vede rodiče k jejich chování. Proč jednu dceru protěžují a druhou nemají rádi. Možná by to chtělo nějaké dovysvětlení? Ale zase takhle je to otevřené a člověk přemýšlí Proč? Jsem ráda, že jsem knihu četla, ale hodnocení, které má mi přijde moc vysoké.
Moc se mi líbil kontrast příběhu, který popisuje Bára versus její matka. Autorkou skvěle zachycen pohled dvanáctileté holčičky. Měla jsem vztek pokaždé, když se objevovalo srovnání Baruna a Katunka. Silný a smutný příběh. Doporučuji
Vrány. Nejlepší kniha, kterou jsem letos doposud četla. Po přečtení jsem si musela dát pár dní oraz, abych byla schopna vůbec napsat tuhle recenzi. U knížek běžně nebrečím, ono vlastně i celkově nejsem člověk, který by moc dával najevo své emoce. To ovšem neplatilo po dočtení Vran. Co si budem, slzavé údolí, stálo mě spoustu sil přestat brečet a začít myslet na něco jiného, dokonce mě musel utěšovat i přítel, což je, uznejme, na knížku o 180 stranách hodně silná reakce. Ale kdo ji četl, zřejmě mi bude rozumět.
Velmi smutný příběh, nádherně popsaná nevinnost dětské duše a hlavně naprosto dokonalá symbolika vran prolínající celý příběh od začátku až do konce. Vrány, které pro někoho symbolizují naději, lásku, volnost, svobodu...
Asi o téhle knížce nedokážu nic víc napsat, aniž bych vás okradla o jedinečný dojem z jejího přečtení. Je až neuvěřitelné, jak silný pocit dokáže v člověku vyvolat útlá knížečka na jeden večer. Pokud jste Vrány ještě nečetli, doporučuji všemi deseti. Tohle je knížka, na kterou jen tak nezapomenu a to je přesně ten stav, který chci zažívat po každé dočtené knize!
Když se mi zcela nečekaně dostala do rukou tato kniha, očekávala jsem podle diskuzí silný příběh. Obálka knihy na mě působila depresivně a samotný příběh? .... Už od začátku jsem se nemohla odtrhnout a knihu jsem měla za půl dne přečtenou. Chtěla jsem tolik vědět, jak příběh dopadne, že jsem četla a četla s pusou otevřenou v úžasu, jak je toto všechno možné a myslí vtaženou do příběhu.
Když jsem došla k pasáži, kdy matka dívky prohlásila, že by "to chtěla mít doma prostě krásný (uklizené)", zarazila jsem se, protože sama mám ráda ve věcech pořádek a sama potřebuji vědět, kde co najdu a co bude následovat, protože svým způsobem je pro mě život o to jednodušší. Snažím se však, aby tato moje potřeba neovlivnila moje děti, protože někdo naopak tento řád ve světě nevyhledává. Doufám, že své děti vychovávám správně. Výchova je složitý cyklus, kdy musí vše do sebe zapadat a být v rovnováze, aby byla spokojenost tzv. na všech frontách.
V příběhu je patrné, že problémy jsou především vztahové. Neklape to snad na žádné straně, rodina je dysfunkční a samotná hrdinka ač se snaží sebevíc, tak není přijímána, není ji dána láska a porozumění, prosté objetí. Jak dlouho dokáže takový člověk bojovat, než se vzepře nebo odevzdá svému osudu?
Oceňuji rovněž pohled z obou stran. Protože každý vnímáme situaci jinak. Ve vztahu je důležitá komunikace a umět si vše vyříkat. Zde partneři nebyli za jedno a neprojevovali ani empatii jeden k druhému. Těchto rodin je mezi námi hodně, kde není dítě milováno či je dokonce týráno. Bohužel, jakmile si všimneme prvních signálů, je jasné, že už je to špička ledovce ve smyslu, že násilí často vzniká pozvolna a mívá stupňující se tendenci. Proto je důležité si všímat okolí. Zde byl klíčovou osobou učitel Frodo, člověk empatický a člověk na správném místě.
Určitě doporučuji k přečtení.
Nečekaný zvrat naznačen posledním vstupem o vránách. Příběh je velice silný, hned jsem si oblíbila Froda, učitele angličtiny i výtvarné výchovy, kterého měla tak ráda hlavní hrdinka. Čtivé i smysluplné uspořádání, doporučuji.
Knížka, která se mi vryla pod kůži. V dobrém slova smyslu, ani se mi nechce číst něco dalšího. Za mě úplně super, nebude pokračování? :-D Příběh vtáhne do děje, zajímavé je střídání kapitol psaných z pohledu dcery a matky. Holčičky mi bylo neskutečně líto. Rodiče vlastně docela "normální", ale ve skutečnosti matka nespravedlivá teroristka a otec primitivní násilník. Doporučuji (i jako ponaučení, jak se jako rodiče NEchovat).
Smutné, silné, krásně ilustrované. Škoda, že to nemělo jednu poslední kapitolu navíc.
Krátká kniha, přečtená za jedno odpoledně, což však nijak neubírá na její kvalitě. Jazyk není nijak složitý, ale příběh vypraví mladá slečna, takže je to pochopitelné a přidává to na autentičnosti. Po dočtění jsem měla smutnou náladu, a to jen potvrzuje samotnou kvalitu psaní. Chápu, že lidem co hledají složitější literaturu možná nebude připadat dostatečně propracovaná, já jsem však byla spokojená a mohu jen doporučit,
Ach jo.. tak z tohohle je mi hodne smutno. Kratoucky pribeh, ktery ve vas ale zanecha hluboke pocity. Dospivajici Barca, ktera se tolik snazi, ale stejne je to porad malo. Mama, ktera ma na prvnim miste spis naklizeny byt a povest u ostatnich, nez vlastni dceru, a cely kolobeh vzajemneho nepochopeni, ze ktereho je vam fakt uzko. Obavam se ale, ze takovych matek a nestastnych deti je u nas hrozne moc :-( Myslim, ze spousta rodicu by se v urcitych situacich sama nasla, dvoji perspektiva nam krasne ukazuje pohled obou stran a nuti k neprijemne sebereflexi. Vse ma svoje dusledky a kdyz to odnasi dvanactileta holka, je to proste smutny.
Už jsem to tu někde psala, ale tahle kniha je přesně podle receptu na komerční úspěch.
Malý rozsah. ( Přečetla jsem to za jeden večer. Přečetla jsem to za pár hodin...)
Velice jednoduchý jazyk. (Dobře se mi to četlo...)
Silná emoce. (Nespravedlivý přístup matky.)
A jako bonus se teď přidává troška zvráceného chování se sexuálním podtextem.
Intermezza s vránami se mi líbila. Příběh by mohl mít sílu. Ale zpracování bylo černobílé a plulo po povrchu.
Hodně silný příběh. Moc jsem ocenila, že byl vyprávěn z obou stran. Žádný příběh totiž nemá jen jednu stranu. Takto aspoň víme, že ani jedna pravda není úplně stoprocentní.
Při čtení této velice emotivní až drsné knihy jsem se vracela do svého šťastného dětství plného lásky, podpory a porozumění , taky jsme zlobily, odmlouvaly, prostě děti - velký dík svým rodičům.
Každé dítě chce být milováno a chápáno, proto velmi soucítím s dětmi, kterým se toto nedostává a vlastní rodiče je nemají rádi, trestají je fyzicky, psychicky a v nejhorším případě i sexuálně. Proč ale takových rodičů přibývá? Je to generační a výchovný problém, který se asi dědí. Ze svého blízkého okolí má jedna moje známá 2 již dospělé dcery - taky již matky. Sama v jejich dětství mladší velice upřednostňovala, teď ji skoro nevidí, starší má taky děti a jak sama říkala, stejnou chybu neudělá a ouha. Starší syn je její miláček a mladší, existuje vůbec? Nemá pro něj vlídného slova. A jací rodiče budou tito kluci, To se ani nesnažím uhodnout.
Bára, dospívající dívka z této knihy, nemilovaná a nechtěná celou rodinou, umělecky založená, ale kromě jejího milovaného učitele to nechce nikdo vidět. Už jenom ta její slohová práce je přece " VOLA'NI' O POMOC !!!!!!!" A nikdo neslyší?
Kniha zaujme již svou obálkou, za kterou se skrývá příběh z linky důvěry. Škoda, že autorka alespoň nenaznačila, proč se rodiče chovají tak, jak se chovají, a proč mají jednu dceru rádi a druhou ne (její nepořádnost tou příčinou přeci nemohla být). Také by mě zajímaly jejich reakce po tom, k čemu dceru (omámenou chemickými výpary) dohnali.
Velmi silné! Barunky mi bylo moc líto. Knihu jsem si koupila záměrně, protože jsem matkou dvanáctileté dcery, se kterou si dost často také nevím rady :-( Žije ve svém světě, od malička silně prosazuje své názory, nechce slyšet ty mé, základní věci, které jsem ji učila tisíckrát, odmítá dělat... Přitom je moc šikovná a nadprůměrně inteligentní. Je velmi psychicky náročné takové dítě vychovávat. Přesto je námi milovaná a doufám, že nejsem tak strašná matka jako byla ta Barunky, ale musím se přiznat, že i když mi byla opravdu hodně nesympatická a neschvaluji, jak se k dětem chovala, občas jsem jí i rozuměla...
Vrány jsou krátké, ale silné. Úsporná, dusitá, děsivě uvěřitelná a přitom citlivá výpověď o (také) naší společnosti. A snad znepokojivá natolik, abychom si všichni, kteří si žijeme ve svých “bezpečných bublinách” připustili, že ne každý kolem nás má stejnou kliku. Jak už tady bylo několikrát řečeno, měla by to být povinná četba, ale pro všechny (nejen rodiče!) nad dvacet.
P. S. Zaměřte se při čtení na (všechny) vedlejší postavy, ty v sobě nesou silnější poselství o stavu “lidství v nás” než až schematické postavy hlavní.
Tuto knihu jsme si musela dávkovat. Velmi silná a reálná kniha. Stačí se podívat kolem...
Smutný příběh jedné dospívající dívky. Knížka k přečtení na jeden večer, ale několik dalších večerů o ní budete přemýšlet.
Přečtená za pár hodin, ale v hlavě ji budu mít hodně dlouho. Jako matka se zlobím a jako dcera soucítím. Takových osudů určitě není málo a děti si pak následky nesou celý život.
Štítky knihy
česká literatura zneužívání dospívání rodinné vztahy pro dívky domácí násilí týrání vrány matky a dcery syndrom CAN
Skrýt reklamy
Útlá knížka, silný námět, čtivě napsané - přečetla jsem Vrány na posezení. To ano, ale nadšení se u mne nekonalo. Jak už tu píšou jiní komentující: psychologie postav je jenom matně naznačená a vlastně není moc jasné, proč příběh náhle skončil tak, jak skončil. Chybí mi emoce, co by mne k tomuto konci vůbec dovedly. Myslím, že v knize nejsou. Jakoby hlavní postavy příběhu byly kompletně nějaké autistické, nebo - vyřezávané z papundeklu a pro efekt přetřené latexem. (A zvlášť mne to mrzí, protože potíže s nepochopením pro silně výtvarně nadané lidi se vyskytují u nás v rodině. Vážně to vypadá jinak, umělci které znám měli a mají svůj svéráz: paní Dvořáková ale, právě tak, jako hrdinčina matka, je schopna postihnout vlastně jenom ten fakt, že výtvarník při své činnosti produkuje ostatním nepochopitelný nepořádek v příbytku. Achtymůjbóže... )