Všichni muži Kremlu - Stručná historie dnešního Ruska
Michail Zygar
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/310656/bmid_vsichni-muzi-kremlu-strucna-histori-aKu-310656.jpg
5
122
122
Jak je vybudována dnešní ruská státní moc? Je Vladimir Putin opravdu neomezeným vládcem současného Ruska, anebo mu vládne spíše jakýsi „kolektivní Putin“ či „nové politbyro“? Jak dlouho bude trvat putinismus? Na tyto zcela zásadní otázky se snaží odpovědět kniha, kterou napsal známý ruský novinář, bývalý válečný zpravodaj listu Kommersant a poté šéfredaktor nezávislé internetové televize Dožď Michail Zygar. Metoda je jednoduchá: Zygar především zpovídá lidí z nejbližšího Putinova okolí a rešeršuje rozhovory, které s nimi vedl on sám, nebo jeho kolegové. Před čtenářem se tak střídají zajímavé portréty takových mužů, jakými jsou třeba Dmitrij Medveděv, Boris Berezovskij, kremelský ideolog Vladislav Surkov, Putinova pravá ruka Igor Sečin, někdejší šedý kardinál Kremlu Alexandr Vološin či ministr obrany Sergeje Šojgua. Zygar přitom ukazuje, jakým vývojem prošel hlavní protagonista celé knihy Vladimir Putin. V počátcích své vlády se snažil být reformátorem. Ale pak se postupně začal měnit jeho vztah k Západu, který dnes pokládá za proradný a přisuzuje mu vinu za všechny potíže svého impéria, tak k ruským liberálům a střední třídě, jež začal považovat za zrádce. A Putin se vrací k nacionalistickému paradigmatu velkoruského státu a jeho zájmů, osvědčeným technologiím moci a budování vlastního kultu. Vrchol mocenské pyramidy v Rusku dnes proto tvoří šéfové silových rezortů a někdejší Putinovi spolupracovníci z KGB. Mezi ruskými občany se pak Putin opírá především o příslovečné „obyčejné“ Rusy, zpracovávané masivní státní, hlavně televizní propagandou. Zygarova kniha tak líčí vznik a vývoj dnešního ruského mocenského systému a jeho cestu do stále užšího, uzavřenějšího a nebezpečnějšího kruhu. Všichni muži Kremlu se ihned po svém vydání na konci roku 2015 staly ruským bestsellerem a během dalšího půlroku byly vydány v dalších sedmi zemích.... celý text
Literatura naučná Historie Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno:
2016
,
Pistorius & Olšanská
Originální název:
Вся кремлевская рать. Краткая история современной России (Vsja kremlevskaja rať: Kratkaja istorija sovremennoj Rossii), 2016
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Pár úryvků z knihy:
Podle Gleba Pavlovského zhruba do roku 2005 Kreml zcela vážně doufal, že Rusko dostane pozvánku do Severoatlantické aliance. Hodně se tam přemítalo o tom, za jakých okolností bude možné takové pozvání přijmout.
Ještě před ruskými prezidentskými volbami se Putin hned při prvním setkání s generálním tajemníkem NATO Georgem Robertsonem přímo zeptal: Kdy Aliance předpokládá, že bude Rusku nabídnuto členství? Robertson s něčím takovým vůbec nepočítal a začal vysvětlovat, že na to existuje formální procedura a každá uchazečská země musí podat žádost. To Putina dost vykolejilo – on byl přesvědčen, že Rusko nemusí stát ve frontě s nějakou přihláškou v ruce, naopak, že Aliance je musí požádat, aby se k ní připojilo.
V noci na Nový rok 2006 došlo v Čeljabinském tankovém učilišti k tragédii: opilý seržant začal šikanovat jednoho z řadových vojáků. Názory na to, co přesně se tam stalo, se různí, ale jisté je, že vojína Andreje Syčova donutili v noci na 1. ledna tři hodiny strávit v podřepu. Důsledkem byla gangréna a o dva týdny později museli Syčovovi amputovat nohy i pohlavní orgány.
Byl to donebevolající, ale zdaleka ne jediný případ tohoto druhu.
...
Když už o tragédii u Čeljabinsku informovala všechna média, požádali 26. ledna novináři o komentář i samotného ministra obrany Sergeje Ivanova, v té době na služební cestě po Arménii. „Posledních několik dní trávím daleko od vlasti, vysoko v horách, a o tom, co se stalo v Čeljabinsku, jsem zatím neslyšel,“ řekl ministr. „Podle mého názoru by to nemělo být nic tak vážného. Jinak bych to určitě věděl.“ Tahle věta veřejnost mimořádně pobouřila: takže ministr (přesněji řečeno jeho nejbližší spolupracovníci) je toho názoru, že amputace nohou vojáka základní služby není „nic tak vážného“.
Michail Saakašvili si vzpomíná, že když se ruské tanky u bran Tbilisi zastavily, Vladimir Putin se neznámo proč ztratil. Skoro měsíc se na televizních obrazovkách neobjevil, a to až do 31. srpna, kdy státní televize přinesly reportáž o tom, jak v rezervaci na Dálném východě speciální střelou uspal ussurijskou tygřici. Podstata operace spočívala v tom, aby se tygřici dal navléknout obojek s vysílačkou navigačního systému GPS a bylo tak možné sledovat její pohyb tajgou. Televizní záběry byly skvělé – Putin míří na tygra, vypálí speciální náboj s uspávacím prostředkem, hned první ranou zasáhne, odvážně vykročí k ochablému zvířeti a navléká mu obojek. Ovšem zoologové, kteří u toho byli, vysvětlují, že to byla vyložená komedie: Tygřici si televizní štáb vypůjčil v zoologické zahradě a někam ji pouštět se vůbec nechystal. Aby premiér nebyl vystaven nebezpečí života, tygřice byla uspávacími prostředky už předem doslova napumpovaná. Putinův výstřel s další látkou tak způsobil předávkování a ona zemřela. To samozřejmě zveřejněno nikde nebylo a na Putinově oficiální stránce ještě dlouho visel banner, který nabízel aktuální trasu „téže tygřice“, údajně dál bloudící tajgou.
Koncem července se u Putina konala porada o černé metalurgii a premiér se velice rozkatil, že se nedostavil majitel společnosti Mečel Igor Zjuzin. „Jistě, nemoc je nemoc, ale já myslím, že by se Igor Vladimirovič měl vyléčit co nejrychleji,“ zabouřil Putin, „jinak nezbude než mu poslat nějakého doktora a všechny ty vzniklé problémy odstranit.“ Putinova ostrá invektiva šokovala trh tak, že akcie firmy se okamžitě zhroutily a ta ze své úhrnné hodnoty za jediný den ztratila 5 miliard dolarů. Týden nato pronesl na jiné poradě další historickou větu prezident Medveděv: ten požadoval, aby představitelé státní moci přestali „strašit podnikatelskou sféru“. Investiční klima to ale nezachránilo – všichni vytrvale mysleli především na Putinova „doktora“.
Výborná novinářská práce.
Čtivě popsaný vývoj v nejvyšších patrech ruské politiky s osvěžující úrovní objektivity. Autor příliš nesoudí a o to více popisuje. I když jsou občas jeho zdroje nejasné ("jeden z jeho nejbližších spolupracovníků" apod.), tak celkový obrázek působí velmi kompaktně.
Ruský medvěd potřebuje drbat za ušima, jinak kolem sebe seká drápy. A bez ohledu na to, jak vypelichaný má kožich, tak toto drbání je v zájmu nás všech skutečným úkolem diplomacie. Daří se jí to?
Výborná kniha popisující Rusko a jeho vládnoucí elity od nástupu Putina do roku 2016.
Měli by si ji přečíst všichni, aby pochopili chování Ruska i Putina a jeho okolí.
Pak všem dojde, proč je nyní válka na Ukrajině. Proč se změnil Putin a komu to v Rusku vyhovovalo.
Po přečtení knihy cítím skepsi, že Rusko už prostě jiné nebude.
Oceňuji též jak snadno a svižně se četla. Patrně skvělý překlad.
Celkem zajímavá kniha, informace o mocenských strukturách Moskvy z nedávné historie.
Z mojí potřeby pochopit širší kontext toho, proč a jak došlo na Ukrajině k čemu došlo, jsem si koupil dvě knihy. Cesta k nesvobodě od Timothyho Snydera a Všichni muži Kremlu od Michaila Zygara. Přičemž mi druhý jmenovaný podal uspokojivější informační podhoubí. Zygar jde investigativně a věcně k popisování složité spleti politických motivací, zájmů a ambicí Putina a jak se měnil on sám a politické klima, které postavil v průběhu 20 let u moci. Přičemž Zygar osobně zpovídal většinu bývalých i současných členů vlády i lidí z opozice. Kteří měli s Putinem co dočinění. Snyder ve své knize hned v prologu uvede, že přišel o přítele, který letěl v letadle MH17 (sestřelené nad Ukrajinou). Možná proto mi jeho kniha přišla víc emotivní a jednostranná. Připadá mi, že tam někdy fabuluje a některá fakta si ohýbá tak, jak se mu to hodí a jiné podezření prezentuje, jako fakt, přestože nebylo potvrzeno. Je možné, že je tohle pro něj osobní zpověď a do toho textu to prosáklo ale nemůžu porovnat, nic jiného jsem od něj doposud nečetl. Např. Tedy nemůžu uvěřit, že Trump (stranou můj názor na něj, jako politika) je Kremlobot a oligarcha stvořený Ruskem, kterému v jeho zájmech šel naproti. Sám si pamatuji, jak Trump kritizoval iniciativu Německa postavit Nord Stream 2. Který by obešel Ukrajinu, a tím by proud nerostných surovin do Evropy nebyl ovlivněn tím, co se možná bude a nebude dít na Ukrajině kvůli Rusku. Přitlačil a dosáhl (u některých) členů NATO upravit výdaj na obranu na 2 proc. HDP (což nijak v zájmu Ruska není). Navíc mi ani nepřišlo, že by nějak zlepšil vztah Ruska a USA. A ke druhému volebnímu období už Rusko ani Trumpovi podporu nijak silně nevyjádřilo. (slouží li mi paměť dobře). Přesto z knihy mám dojem, že Ukrajině vlastně paradoxně pomohlo, že Rusko zahájilo otevřenou válku (po té hybridní). Protože Evropa a USA, otevřely oči a začali s tím něco dělat. Období 2014 -2022 bylo zahaleno informační mlhou.
Kniha odkrýva a pomáha pochopiť dianie za múrmi Kremľa. A že to nie je úloha jednoduchá vypovedá aj fakt, že, citujem z knihy: "Madeleine Albrightová si myslela, že je nespravodlivé, ak sa tak obrovské prírodné zdroje ocitli pod vládou Moskvy. Ruská tajná služba k tomuto zisteniu prišla vďaka nasedeniu jasnovidcov, ktorých poverili čítaním jej myšlienok." 90%
Souhlasím s většinou názorů. Kniha opravdu představuje podrobný, ale zároveň i přes velké množství jmen přehledný průřez vzestupu a utváření režimu Vladimira Putina. Myslím, že vše již bylo níže napsáno, nicméně musím přiznat, že mě překvapilo, že v podstatě žádná z Moskvou uplatňovaných strategií není ničím novým. Vše si mohli již v minulosti vyzkoušet. Např. obviňování z fašismu po odstranění pomníku Rudé armády v Talinnu, zasahování do ukrajinských prezidentských voleb, využívání plynu pro vydírání jak Ukrajiny, tak zbytku Evropy, efektivní využívání západních politiků, kteří k Putinovy z nejrůznějších důvodů cítí náklonost (Schröder, Berusconi, Blair) nebo zamlčování vojenské intervence v Gruzii, kde z války udělali "Operaci vynucené příměří".
Současný ruský režim může zkrátka obhajovat jenom člověk, který to dělá z vlastní hlouposti nebo za cizí peníze. Knihu určitě doporučuji a čtenář by se neměl nechat zastrašit velkým množstvím jmen a názvů.
Doporučuji si přečíst, výborná věc na utváření názoru, myslel jsem, že to nebudu schopný přečíst nakonec jsem byl mile překvapený jak to odsejpalo.
Na tuto knihu jsem byl podle zdejších nadšených ohlasů velmi zvědavý a ačkoliv je mi to vnitřně líto, nedokážu se s nimi ztotožnit. Byl jsem poněkud zklamán. O Putinovi a současném Rusku už jsem pár knih přečetl, takže mám možnost srovnání.
Předně mi tato kniha přišla děsně nezáživná a těžko stravitelná. Ruské politické rošády mi přišly nezajímavé a ve velké spoustě jmen jsem se ztrácel, často jsem zapomínal, kdo je vlastně kdo. Ale to může být můj čistě subjektivní problém. Co mě však mrzí více je to, že kniha nenabízí příliš odpovědí. Např. o Alexandru Litviněnkovi se tu nedočteme vůbec, o Anně Politkovské, divadle Na Dubrovce, škole v Beslanu jen v několika větách, o sestřelení letadla MH17 pouze v jednom odstavci. V případě vraždy Borise Němcova autor nepřímo ukazuje na Ramzana Kadyrova, ale to zásadní „proč“ jsem se v knize nedočetl. A tak bych mohl pokračovat.
Autorův závěr o tom, že Putin, jak ho známe, takový ve skutečností není a že je spíše produktem svého politického okolí, ve mně zanechal spíše skepsi a vnitřní nesouhlas. Čtvrtou hvězdu autorovi dávám za nezpochybnitelnou odvahu a skutečnost, že na knize pracoval 7 let.
Obdivuhodně vyvážená kniha, kterou je dobré si přečíst v dnešní až hysterické protiruské a proukrajinské době. Dobro i zlo má totiž mnoho tváří….
Balada, kterak přes slibný začátek různé okolnosti "donutily" všechny muže Kremlu vrátit se ke starému dobrému ruskému smýšlení. O to strašidelnější, že na rozdíl od roku 2016, kdy byla kniha napsána, vidíme, kam až to dospělo.
Z dnešního úhlu pohledu velmi vtipný Putinův citát o amerických postojích ke gruzínskému konfliktu z roku 2008: "Člověka nepřekvapuje jejich cynismus sám o sobě. Překvapuje míra tohoto cynismu, schopnosti vydávat bílé za černé a černé za bílé. Schopnost obratně učinit agresora obětí agrese a odpovědnost za následky svrhnout na oběti samotné."
A posledních pár odstavců opravdu doporučuju k bedlivému promyšlení. Nejenže shrnují knihu, ale i poslední dvě dekády ruské nejvyšší politiky... a opět vzhledem k dnešní situaci odhalují, že i když je Vladimir I. Hrozný ta nejdůležitější možná figura, není jediná...
Místy trochu nesrozumitelné a občas to sklouzává k bulvární anekdotičnosti. Chvílemi kniha působí spíš jako dlouhá série kuriozit než jako soustředěná studie o prvních 15 letech Putinovy vlády. Což je pochopitelné vzhledem k absenci časového odstupu. Současnost je vždy nepřehledná. Čte se to nicméně celkem dobře.
Fantastická knižka! Ťažko ju nadhodnotiť, lebo sa to skoro nedá. Prečítal som ju skoro celú za deň tak, že som čítal a čítal asi šesť hodín.
Pre pochopenie súčasného Ruska určite jedna z povinných jázd. Číta sa asi ako Ja Claudius - sled intríg, zrád a kto koho zatkol a kto koho zavraždil...Putina určite nešetrí, ale najmä v začiatočných kapitolách ho pomáha pochopiť. Bolo tristné ako sa Západ k Rusom spočiatku choval. Šovinistická atmosféra medzi Rusmi v 2014tom roku (úprimne som netušil, že bola až taká) bola zas nechutná.
Zaujmavé časti (a dolezite na pochopenie dneska) su trebars o Strelkovovi a zaciatku bojov o Donbas alebo o Primakovovom,, otočení lietadla "v 1999 úplne na začiatku knihy : ).
Trochu škoda možno je že Zygar (aspon strucne na jednu kapitolku) nezacina uz rokom 1991.
Výhrady :Zygar podrobne opisuje, že sa nie úplne korektne pristupovalo k dvom-trom oligarchickým prasciam typu Chodorkovský, ale moc nerieši milióny ľudí čo trpeli v takej Líbyi keď tam vpadli Američania(alebo státisícom v Čečensku aby som spomenul aj vojny Rusov) .
Lýbijskú intervenciu opisuje tak trochu akoby na ňu mal doplatiť len Kaddáfí a nie milióny ďalších. S Putinom o Lýbii plne súhlasim - tá vojna bola svinstvo a Rusi ju nemali schvaľovať..
A je to celé také všelijaké keď človek číta, že Medvedev liberál (v domácej politike určite bol) ale práve on nechal americkým neokonských jastrabov roztrhať suverénny a stabilný štát s najvyššou životnou úrovňou v Afrike (Líbyu) a spustiť tak migračnú krízu kým vraj autoritár Putin by sa tomu postavil a paradoxne by tak bol na jednej lodi s americkými protivojnovými ľavičiarmi a libertariánmi.
Čo je to liberál? Liberál je ten čo ustupuje Amerike a privatizuje?Putin bol paradoxne v tomto zmysle slova naozaj liberál - keď nastupoval k moci a ešte niekoľko rokov.
Samozrejme súčasné Putinove kroky neschvaľujem ani za ň. Sú tyranské. Ale v čase Lýbie a Sýrie mal viac-menej pravdu.
"A tak vznikol príbeh o tom, ako sa jeden človek náhodou stal kráľom. Na začiatku bola jednoducho len jeho vôľa udržať sa. Začalo sa mu však dariť a rozhodol sa, že z neho bude úspešný bojovník a reformátor-kráľ Levie srdce. A zachcelo sa mu vstúpiť do histórie. Ale potom zatúžil po lepšom živote. A tak sa stal kráľom Veľkolepým. To ho unavilo a chcel si oddýchnúť. Pochopil však, že oddych si už dovoliť nemôže, lebo už je súčasťou histórie. Lebo je z neho cár Hrozný."
Túto knihu som mala v merku už dlhšie a tak som si povedala, že už je azda najvyšší čas ju prečítať, aby bol človek naozaj v obraze.
Klobúk dole pred Michailom Zygarom, myslím, že sa mu podarilo napísať skvelú knihu o tom ako sa Putin alebo idea Putina, bez ktorého Rusko nemôže existovať, postupne menila a utužovala. Pohľad do zákulisia, kapitoly venované jednotlivým ľuďom, ktorí ho ovlyvňovali.
Nuž, aj krokmi, ktoré uskutočňuje tieto dni voči Ukrajine ho už navždy zapíšu do histórie, len asi nie tak ako si to predstavoval. Táto kniha by mala byť povinné čítanie, najmä pre určitú časť nášho obyvateľstva, ktorí sa nejako zabudli v minulosti.
Odporúčam!
Mám dilema
Začínám plně a rád využívat výhod knihobudky a s potěšením do nich odkládám kvalitní knihy, o kterých si přeji, aby se druzí dozvěděli. V tomto případě bych si přál, aby co možná nejvíce lidí četlo o Volodinovi, Kadyrovovi, nebo patriarchovi Kirillovi - zároveň si však neumím představit, že bych tento klenot pustil z rukou a ztratil jej.
Je to naprostá lahůdka a vědomostní opojení pro každého, kdo má upřímný zájem nejen o Rusko. Zároveň je lepší když už nějaké základní informace o ruské vládě, reáliích, či historii máte, protože poté pro vás bude mnohem jednoduší se zorientovat v celé té celkem komplikované putinovské hře na kočku a myš. Nebo vám možná stačí lepší politické znalosti než mám já.) S každým jménem se člověk přibližuje k podstatě novodobého carství, které se nějakým způsobem vyvíjelo, zatajovalo a nakonec přijalo. Dnes už musíte být fanatik, nebo člověk co není schopen kritického myšlení, abyste žrali ruskou propagandu a věřili slovu, co jejich hlavní představitelé pronáší. Pobaltské státy, či Německo v tomto potírání dezinformační a trolí války odvádí dobrou práci. Kniha taky brilantně demonstruje s kolika státy je Rusko v kontaktu, no a že neváhá, v rámci všeobecného prospěchu, vyvolávat umělé konflikty, nebo si objednat vraždu. Je to zkrátka mašinérie, která nemá obdob a člověk si nevěřícně kouše nehty, když si každý den čte články na toto téma. Putin prostě chce být vidět a chce být vážen viz nedávná "prosba" Bidena, který jej dostal na setkání do Švýcarska. Přítomnost nejmocnějších lidí světa je pro něj zásadní a on si ji užívá. Slepý hold přišly k houslím a drží se otěží seč mohou a ještě se pár let držet asi budou - já se však těším na ten den, kdy se domeček z karet zhroutí a v Rusko nastane apokalypsa - momentální styl vládnutí je všechno jen ne udržitelný. Na závěr obdiv, k autorovi, jelikož být novinářem v Rusku a pustit se do díla, které zdiskredituje celý vládní systém a všechny jejich účastníky je pro něj prostě doživotní terč na zádech a předpokládám, že ještě před vydáním knihy z Ruska odjel, protože by na něj čekal v lepším příkladě žalář, v tom horším kulka. Smekám za odvahu.
Mafiánské praktiky, intriky a všudypřítomná korupce - to jsou hlavní znaky, jimiž se vyznačuje boj o mocenské pozice v putinovském Rusku. Současní vládcové Kremlu v čele s nově korunovaným carem Vladimírem Vladimirovičem si téměř v ničem nezadají s předchozími komunistickými mocipány z dob Sovětského svazu.
Kniha mě zaujala svou věcností a poutavým stylem psaní. Ze střípků dílčích informací autor umně poskládal mozaiku, která hodnověrně vypovídá o politickém dění v Rusku v období posledních dvaceti let (do roku 2016) vlády VVP.
Doporučuji všem a zejména pak těm, kteří ještě stále neskrývají svůj obdiv k politice "pevné ruky" prezentované Putinovou administrativou ( mám však obavy, že zrovna tito lidé knihu číst nebudou).
Naozaj som knihu začínala čítať s veľkými obavami, že ma to baviť nebude. O ruskej politike toho totiž viem veľmi málo. Kniha ma ale chytila v podstate od prvej strany, štýl písania je naozaj veľmi čtivý, až ma to prekvapilo (neviem prečo, na zlú knihu z edície prekliati reportéri som ešte nenatrafila). Každá strana je nabitá zaujímavými informáciami, ale priznám sa, že občas som sa v tom dosť strácala, hlavne v tom veľkom množstve mien, pričom niektoré sú si veľmi podobné. Keby tam bol nejaký menný zoznam so stručnou informáciou o danej osobe, tak myslím, že by to veľmi pomohlo (mne teda určite). Napriek tomu ma kniha veľmi vtiahla a bavila a dozvedela som sa strašne veľa nových a zaujímavých vecí (napr. niečo viac o ruských dodávkach plynu, o Kryme, o Ukrajine a podobne). K tejto knihe sa raz určite ešte vrátim, čítala som ju totiž v dosť hektickom období a myslím, že si zaslúži, aby som si ju prečítala ešte raz a v kľude.
Pokud přistoupím na premisu, že pohled autora je nezaujatý (a já jsem tomu uvěřil), tak tato publikace poskytuje velice dobrou orientaci v současné situaci ruské politiky a společnosti.
Díky DK jsem se dostal k unikátu, knize, která u nás vyšla již v r.2016. Mladý a cílevědomý ruský novinář a válečný zpravodaj Michail Zygar mi na 410 stránkách podal svůj výklad o tom hlavním, co se dělo a děje u našeho dřívějšího "velkého bratra". Za největší přínos četby považuji detailní pohled na způsob jak se Rusku "tvoří car".
Ruská federace je svou rozlohou (více něž 17 miliónů km2) největší zemí světa. Má 11 časových pásem a obývá ji cca 146 miliónů obyvatel.
Abych lépe třídil množství informací, které autor na čtenáře chrlí v jednom kuse, musel jsem zabrouzdat do historie této země, zavítat na web V.V.Putina a čerpat ze základních axiomů Járy Cimrmana (nesmějte se-je to nutné).
Je dobré vycházet z děsivé noci 16.-17.7.1918, kdy trio zloduchů v pořadí "Lenin, Sverdlov a Ordžonikidze" vyslalo svou popravčí četu, aby vyvraždila carskou rodinu včetně služebnictva.
Následovaly kruté roky t.zv. kolektivizace, gulagů a vraždění nepohodlných spolupracovníků a elity vedení armády. To měl pod palcem Stalin. Projev N.S. Chruščova na XXI.sjezdu sovětských komunistů byl zřejmě jedinou dobrou věcí, kterou tento potentát v životě udělal. Éra dalších "vožďů" byla trapným pokračováním, ale je nutno se zastavit u jediného-Andropova, šéfa KGB, který krátkou dobu stál v čele SSSR. Právě KGB, později přejmenovaná na FSB stojí následně u rozhodujících okamžiků země.
Pár let vlády Gorbačova s jeho "Perestrojkou" přivedlo Rusko (zákazem alkoholu a jiných reforem) na úroveň éry gangsterských mafií USA z 20-tých let min.století.
KGB-FSB: bylo jasné, že je nutno nastolení pořádku a tvrdé discipliny. Podmínkou je silný vůdce obklopený oddanou soldateskou. (Nepřipomíná vám to zrod Hitlera a spol. finančně podporovaného zbrojním kapitálem?)
Tím mužem v pozadí, který tahal za nitky při výchově nově se rodícího cara byl protřelý muž v Kremlu Alexandr Vološin.
7.10.1952 se narodil V.V.Putin. Nenápadný chlapec dle školních fotografií na webu. Hoch bez úsměvu, již tehdy s ledovým pohledem. Co bylo hlavní - učil se od raných let judo. V partě mládenců okolo něj poznáte několik jeho věrných přátel na celý život. Vystudoval v Leningradu práva, naverbovala ho KGB, kde získal první potřebnou kvalifikaci. Po 5-ti létech služby v NDR (Drážďany) začal prudký profesní vzestup nejdříve v Petrohradě až k postu šéfa FSB v Moskvě ! Když bylo jasné, že setrvání Jelcina na postu prezidenta není možné, byl zde již "v plné polní" nový kandidát V.V.Putin. Na zkušební dobu v létech 1999-2000) premiér RF a následoval post nejvyšší. Vždy okolo sebe s partou zejména z Petěrburgu.
Ohromné bohatství země a také obří zadluženost. Začínají se objevovat schopní manažéři, brzy ovládající akciovky obchodující nejvíce s ropou (Berezovskij, Chodorkovskij, Abramovič a jiní)-velice rychle noví miliardáři. Proti nim kremelská věrchuška. Vyložily se karty. Buď se budeme dělit o zisk, nebo vás zavřeme. Kdo ani pak nepůjde s námi, může odejít (Abramovič), ale u nás má stop.
A opozice ? Němcov, Politkovská a jiní - zlikvidovat ! Navalnyj ? Zavřít !
Nový car se učil výtečně. (Krym, Donbas). Ale za geniální považuji jeho sblížení s pravoslavnou církví a zejména novým metropolitou Kirillem. Jezdí spolu lyžovat do Švýcarska a dostal byt v superluxusním baráku vedle t.zv. "siloviků" cara (k podívání na You tube). Podporuje ho církev, Stalinem skoro zlikvidovaná. Má velkou podporu voličů ve starší generaci. Někoho by prezidentství po 20-ti létech odrovnalo. Car bude zřejmě nesmrtelný. Citací uhlobarona Ptáčka, pro kterého si přišel pan Smrtka : Mě se to líbí..." (z díla Járy Cimrmana) pomalu končím.
Při pozorném čtení této knihy zjistíte zajímavou podobnost:
Ani parta kolem Adolfa Hitlera, ani ti druzí okolo cara V.V.P. nepřipustila a nepřipustí mezi sebe ženy.
Autorovy další knížky
| 2016 |  Všichni muži Kremlu - Stručná historie dnešního Ruska |
| 2020 | Říše musí zemřít |
| 2024 | Válka a trest |
| 2008 |  Gazprom: Ruská zbraň |
„Teprve na podzim 2004 moskevští konspirologové náhle dospěli k závěru, že protivníka podcenili. Že revoluce kolem ruských hranic, konkrétně gruzínská, ukrajinská, a dokonce abchazská – jsou výsledkem protiruského komplotu. Ba co víc, že zámořští patroni barevných revolucí si jako další cíl vytyčili Rusko. Proto je třeba oranžové revoluci v Ruské federaci za každou cenu zabránit.“
„A jaký závěr z toho učinil významný státní úředník, který mi to vyprávěl? „Zase nás ti Amíci ošálili,“ uzavřel to. „Oni ty zbraně museli mít taky, jedině, že my jsme je neodhalili.“ „A kde berete tu jistotu?“ zeptal jsem se. „Copak se nedá připustit, že Američané se zachovali poctivě a smlouvu neporušovali?“ „Samozřejmě že ne. To si myslíte, že jsou lepší než my? Proč by měli smlouvu respektovat, když my jsme ji tajně porušili?“
Politická historie moderního Ruska pohledem nezávislého novináře, který byl později nucen svou rodnou zemi opustit. Kniha je neuvěřitelná. Autor se zaměřuje na vzestup a vládu současného prezidenta Vladimira Putina, jeho nejbližší spolupracovníky a jeho administrativu. Název nemůže být výmluvnější. Příběh začíná na konci devadesátých let, místy se však vrací hlouběji do minulosti – zejména do velmi nešťastného a traumatizujícího období po rozpadu SSSR. Vzestup Putina autor sleduje skrze další jednotlivé aktéry, politiky, úředníky, manažery – jeho lidi. Kniha je rozdělena na jednotlivé kapitoly – co kapitola, to jedno jméno, jeden příběh vyprávěný v širších souvislostech. Časová kontinuita je zachována, tj. autor čtenáře skrze příběhy jednotlivých „postav“ postupně provází skrze konec devadesátých let a předání moci mezi Jelcinem a Putinem, přes nultá léta dvacátého prvního století, po rok 2015, kdy kniha končí.
Jedná se o mimořádně zajímavý pohled pod pokličku vládnutí v Kremlu. Autor vychází, kromě běžně dostupných zdrojů, též ze svých vlastních rozhovorů v pozici novináře s protagonisty knihy, jejich kolegy, úředníky, a dalšími pracovníky kremelské administrativy. A pohled je to opravdu neskutečný, zejména pro Evropana, pro „zápaďana“. Od prvních stránek se zcela otevřeně ukazuje naprosto odlišná mentalita Rusů, oproti „zápaďanům“. Ukazuje postupný, ale zcela neúprosný posun od počátečních snah o liberalizaci (pomiňme teď teorie, které říkají, že jakékoliv historické snahy o liberalizaci Ruska byly, jsou a budou jen záměrné pauzy, oddechové přestávky, vyvolané za účelem zmatení naivního Západu, a získání času na konsolidaci moci, dozbrojení, apod.), přes pomalé a postupné utužování moci, až po implementaci nového despotického systému, ne nepodobného předrevolučnímu autokratickému carskému režimu, ale též režimu revolučnímu, bolševickému. Ukazuje v plné nahotě mafiánský režim a chobotnici moci, kde neplatí běžné západní zákonné normy. Ukazuje systém zcela bez respektu k právnímu řádu. Ukazuje gangsterský stát, kde neplatí žádná známá pravidla, pouze právo silnějšího. Ukazuje postupnou radikalizaci a v průběhu let rostoucí protizápadní rétoriku spojenou s protizápadní paranoiou, atmosféru mezi nejvyšším vedením státu, kdy za všechno špatné a nepovedené mohou konspirace a nepřátelství Západu. Ukazuje postupnou, ale neodvratnou instalaci nového despoty, nového Cara.
Kniha je mimořádně užitečná v tom, že v detailu a pohledem v Rusku narozeného a vyrůstajícího autora vysvětluje současné ruské postoje na poli mezinárodní politiky – chronickou potřebu Ruska naplňovat si svůj velmocenský status. Autor se detailně vrací k historickým událostem, l důležitým vnitřním událostem, a zároveň k milníkům a momentům definujícím zvětšující se rozkol mezi Ruskem a Západem, postupně od války v Gruzii o Jižní Osetii a zamrzlý konflikt v Abcházii tamtéž, přes občanskou válku v Sýrii, konečně po události na Ukrajině, prostupující celým dějem, neboť první barevná revoluce tam proběhla již v roce 2004. Těžištěm událostí na Ukrajině je pak samozřejmě obsazení Krymu a události bezprostředně předcházející. Kniha končí v roce 2015, další následné události plně podporují všechny autorovi úvahy a závěry.
Ještě poznámka ke zdrojům a objektivitě. Ano, autor je novinář a je zřejmé, že není na straně vládnoucího režimu, vyjádřeno mírně. Vlastně za svou odvahu platí docela vysokou cenu. Na druhou stranu, text je konzistentní, autentický a zcela zapadá do celkového kontextu toho, co o Rusku píšou jiní. Neměl jsem pocit, že by autor chtěl čtenářem jakkoliv manipulovat.
Co dodat? Kniha nabízí ojedinělý vhled do srdce gangsterského státu, pohled na reinkarnaci carismu v moderním hávu. Je to poutavé, poučné, avšak krajně neradostné čtení. O to víc, uvědomíme-li si, že zjevně patologické národní charakteristiky, pověstné chronické lhaní, stejně chronické porušování smluv, agresivita, paranoia ve spojení se zbytnělým národním egem, pocitem výlučnosti, výjimečnosti, ale též s pocitem křivdy a nenaplněných velmocenských ambicí a neutuchající vírou v jakési národní poslání, nejsou omezeny pouze na aktuální nevyšší vedení, ale prolínají celým státem, jeho historií, jeho populací. Rusko rozumí pouze síle. Neradostná vyhlídka.
Samuel Huntington ve své přelomové práci „Střet civilizací“ označil Rusko za samostatnou unikátní civilizaci, nezapadající do žádného z dalších civilizačních okruhů, nepatřící ani na západ, ani na východ. Čím víc se toho člověk o Rusku dozvídá, tím víc mu musí dát za pravdu. Doporučuji všem, koho zajímá současná politika a moderní historie a zejména těm, kteří s obavou hledí na dění na východě.
„Asad totiž dávno očekával a doufal, že se Rusko konečně přestane tvářit jako běžná západní demokracie a konečně se stane normální orientální tyranií, normálním darebáckým státem. A přestane se stydět prodávat rakety jeho zemi, Sýrii, a samozřejmě také Íránu.“