Všichni muži Kremlu - Stručná historie dnešního Ruska přehled

19.11.2024

„Teprve na podzim 2004 moskevští konspirologové náhle dospěli k závěru, že protivníka podcenili. Že revoluce kolem ruských hranic, konkrétně gruzínská, ukrajinská, a dokonce abchazská – jsou výsledkem protiruského komplotu. Ba co víc, že zámořští patroni barevných revolucí si jako další cíl vytyčili Rusko. Proto je třeba oranžové revoluci v Ruské federaci za každou cenu zabránit.“

„A jaký závěr z toho učinil významný státní úředník, který mi to vyprávěl? „Zase nás ti Amíci ošálili,“ uzavřel to. „Oni ty zbraně museli mít taky, jedině, že my jsme je neodhalili.“ „A kde berete tu jistotu?“ zeptal jsem se. „Copak se nedá připustit, že Američané se zachovali poctivě a smlouvu neporušovali?“ „Samozřejmě že ne. To si myslíte, že jsou lepší než my? Proč by měli smlouvu respektovat, když my jsme ji tajně porušili?“

Politická historie moderního Ruska pohledem nezávislého novináře, který byl později nucen svou rodnou zemi opustit. Kniha je neuvěřitelná. Autor se zaměřuje na vzestup a vládu současného prezidenta Vladimira Putina, jeho nejbližší spolupracovníky a jeho administrativu. Název nemůže být výmluvnější. Příběh začíná na konci devadesátých let, místy se však vrací hlouběji do minulosti – zejména do velmi nešťastného a traumatizujícího období po rozpadu SSSR. Vzestup Putina autor sleduje skrze další jednotlivé aktéry, politiky, úředníky, manažery – jeho lidi. Kniha je rozdělena na jednotlivé kapitoly – co kapitola, to jedno jméno, jeden příběh vyprávěný v širších souvislostech. Časová kontinuita je zachována, tj. autor čtenáře skrze příběhy jednotlivých „postav“ postupně provází skrze konec devadesátých let a předání moci mezi Jelcinem a Putinem, přes nultá léta dvacátého prvního století, po rok 2015, kdy kniha končí.

Jedná se o mimořádně zajímavý pohled pod pokličku vládnutí v Kremlu. Autor vychází, kromě běžně dostupných zdrojů, též ze svých vlastních rozhovorů v pozici novináře s protagonisty knihy, jejich kolegy, úředníky, a dalšími pracovníky kremelské administrativy. A pohled je to opravdu neskutečný, zejména pro Evropana, pro „zápaďana“. Od prvních stránek se zcela otevřeně ukazuje naprosto odlišná mentalita Rusů, oproti „zápaďanům“. Ukazuje postupný, ale zcela neúprosný posun od počátečních snah o liberalizaci (pomiňme teď teorie, které říkají, že jakékoliv historické snahy o liberalizaci Ruska byly, jsou a budou jen záměrné pauzy, oddechové přestávky, vyvolané za účelem zmatení naivního Západu, a získání času na konsolidaci moci, dozbrojení, apod.), přes pomalé a postupné utužování moci, až po implementaci nového despotického systému, ne nepodobného předrevolučnímu autokratickému carskému režimu, ale též režimu revolučnímu, bolševickému. Ukazuje v plné nahotě mafiánský režim a chobotnici moci, kde neplatí běžné západní zákonné normy. Ukazuje systém zcela bez respektu k právnímu řádu. Ukazuje gangsterský stát, kde neplatí žádná známá pravidla, pouze právo silnějšího. Ukazuje postupnou radikalizaci a v průběhu let rostoucí protizápadní rétoriku spojenou s protizápadní paranoiou, atmosféru mezi nejvyšším vedením státu, kdy za všechno špatné a nepovedené mohou konspirace a nepřátelství Západu. Ukazuje postupnou, ale neodvratnou instalaci nového despoty, nového Cara.

Kniha je mimořádně užitečná v tom, že v detailu a pohledem v Rusku narozeného a vyrůstajícího autora vysvětluje současné ruské postoje na poli mezinárodní politiky – chronickou potřebu Ruska naplňovat si svůj velmocenský status. Autor se detailně vrací k historickým událostem, l důležitým vnitřním událostem, a zároveň k milníkům a momentům definujícím zvětšující se rozkol mezi Ruskem a Západem, postupně od války v Gruzii o Jižní Osetii a zamrzlý konflikt v Abcházii tamtéž, přes občanskou válku v Sýrii, konečně po události na Ukrajině, prostupující celým dějem, neboť první barevná revoluce tam proběhla již v roce 2004. Těžištěm událostí na Ukrajině je pak samozřejmě obsazení Krymu a události bezprostředně předcházející. Kniha končí v roce 2015, další následné události plně podporují všechny autorovi úvahy a závěry.

Ještě poznámka ke zdrojům a objektivitě. Ano, autor je novinář a je zřejmé, že není na straně vládnoucího režimu, vyjádřeno mírně. Vlastně za svou odvahu platí docela vysokou cenu. Na druhou stranu, text je konzistentní, autentický a zcela zapadá do celkového kontextu toho, co o Rusku píšou jiní. Neměl jsem pocit, že by autor chtěl čtenářem jakkoliv manipulovat.

Co dodat? Kniha nabízí ojedinělý vhled do srdce gangsterského státu, pohled na reinkarnaci carismu v moderním hávu. Je to poutavé, poučné, avšak krajně neradostné čtení. O to víc, uvědomíme-li si, že zjevně patologické národní charakteristiky, pověstné chronické lhaní, stejně chronické porušování smluv, agresivita, paranoia ve spojení se zbytnělým národním egem, pocitem výlučnosti, výjimečnosti, ale též s pocitem křivdy a nenaplněných velmocenských ambicí a neutuchající vírou v jakési národní poslání, nejsou omezeny pouze na aktuální nevyšší vedení, ale prolínají celým státem, jeho historií, jeho populací. Rusko rozumí pouze síle. Neradostná vyhlídka.

Samuel Huntington ve své přelomové práci „Střet civilizací“ označil Rusko za samostatnou unikátní civilizaci, nezapadající do žádného z dalších civilizačních okruhů, nepatřící ani na západ, ani na východ. Čím víc se toho člověk o Rusku dozvídá, tím víc mu musí dát za pravdu. Doporučuji všem, koho zajímá současná politika a moderní historie a zejména těm, kteří s obavou hledí na dění na východě.

„Asad totiž dávno očekával a doufal, že se Rusko konečně přestane tvářit jako běžná západní demokracie a konečně se stane normální orientální tyranií, normálním darebáckým státem. A přestane se stydět prodávat rakety jeho zemi, Sýrii, a samozřejmě také Íránu.“

26.05.2024

(SPOILER) Pár úryvků z knihy:

Podle Gleba Pavlovského zhruba do roku 2005 Kreml zcela vážně doufal, že Rusko dostane pozvánku do Severoatlantické aliance. Hodně se tam přemítalo o tom, za jakých okolností bude možné takové pozvání přijmout.
Ještě před ruskými prezidentskými volbami se Putin hned při prvním setkání s generálním tajemníkem NATO Georgem Robertsonem přímo zeptal: Kdy Aliance předpokládá, že bude Rusku nabídnuto členství? Robertson s něčím takovým vůbec nepočítal a začal vysvětlovat, že na to existuje formální procedura a každá uchazečská země musí podat žádost. To Putina dost vykolejilo – on byl přesvědčen, že Rusko nemusí stát ve frontě s nějakou přihláškou v ruce, naopak, že Aliance je musí požádat, aby se k ní připojilo.

V noci na Nový rok 2006 došlo v Čeljabinském tankovém učilišti k tragédii: opilý seržant začal šikanovat jednoho z řadových vojáků. Názory na to, co přesně se tam stalo, se různí, ale jisté je, že vojína Andreje Syčova donutili v noci na 1. ledna tři hodiny strávit v podřepu. Důsledkem byla gangréna a o dva týdny později museli Syčovovi amputovat nohy i pohlavní orgány.
Byl to donebevolající, ale zdaleka ne jediný případ tohoto druhu.
...
Když už o tragédii u Čeljabinsku informovala všechna média, požádali 26. ledna novináři o komentář i samotného ministra obrany Sergeje Ivanova, v té době na služební cestě po Arménii. „Posledních několik dní trávím daleko od vlasti, vysoko v horách, a o tom, co se stalo v Čeljabinsku, jsem zatím neslyšel,“ řekl ministr. „Podle mého názoru by to nemělo být nic tak vážného. Jinak bych to určitě věděl.“ Tahle věta veřejnost mimořádně pobouřila: takže ministr (přesněji řečeno jeho nejbližší spolupracovníci) je toho názoru, že amputace nohou vojáka základní služby není „nic tak vážného“.

Michail Saakašvili si vzpomíná, že když se ruské tanky u bran Tbilisi zastavily, Vladimir Putin se neznámo proč ztratil. Skoro měsíc se na televizních obrazovkách neobjevil, a to až do 31. srpna, kdy státní televize přinesly reportáž o tom, jak v rezervaci na Dálném východě speciální střelou uspal ussurijskou tygřici. Podstata operace spočívala v tom, aby se tygřici dal navléknout obojek s vysílačkou navigačního systému GPS a bylo tak možné sledovat její pohyb tajgou. Televizní záběry byly skvělé – Putin míří na tygra, vypálí speciální náboj s uspávacím prostředkem, hned první ranou zasáhne, odvážně vykročí k ochablému zvířeti a navléká mu obojek. Ovšem zoologové, kteří u toho byli, vysvětlují, že to byla vyložená komedie: Tygřici si televizní štáb vypůjčil v zoologické zahradě a někam ji pouštět se vůbec nechystal. Aby premiér nebyl vystaven nebezpečí života, tygřice byla uspávacími prostředky už předem doslova napumpovaná. Putinův výstřel s další látkou tak způsobil předávkování a ona zemřela. To samozřejmě zveřejněno nikde nebylo a na Putinově oficiální stránce ještě dlouho visel banner, který nabízel aktuální trasu „téže tygřice“, údajně dál bloudící tajgou.

Koncem července se u Putina konala porada o černé metalurgii a premiér se velice rozkatil, že se nedostavil majitel společnosti Mečel Igor Zjuzin. „Jistě, nemoc je nemoc, ale já myslím, že by se Igor Vladimirovič měl vyléčit co nejrychleji,“ zabouřil Putin, „jinak nezbude než mu poslat nějakého doktora a všechny ty vzniklé problémy odstranit.“ Putinova ostrá invektiva šokovala trh tak, že akcie firmy se okamžitě zhroutily a ta ze své úhrnné hodnoty za jediný den ztratila 5 miliard dolarů. Týden nato pronesl na jiné poradě další historickou větu prezident Medveděv: ten požadoval, aby představitelé státní moci přestali „strašit podnikatelskou sféru“. Investiční klima to ale nezachránilo – všichni vytrvale mysleli především na Putinova „doktora“.

Výborná novinářská práce.