Vzdáleným nablízku – Vášeň a trpělivost v setkání víry s nevírou

Proč to vysvětlovat složitě, když to jde jednoduše.
Víra v Boha znamená akceptace fyzikálních vesmírných zákonů, což pro přežití platí pro ateisty i věřící. Nadstavba Desatero je Boží mindset seslaný Bohem lidem. Je to soubor pravidel pro přežití ve společnosti. Toto nastavení mysli dnes většina lidí neakceptuje a lidstvo postupně kolabuje.
Duchovní jsou manažeři Boha, kteří se snaží lidem nastavit mysl tak, aby společnost doře fungovala.

09.04.2022

Mé první setkání s autorem. V knize se objevuje zajímavý tok myšlenek a také tak trochu návod, jak mají věřící sdílet svou víru s nevěřícími, jak jim naslouchat a pomáhat jim v hledání Boha svým vlastním způsobem a tempem.

25.03.2019

„Naše otevřenost vůči druhým je naší otevřeností vůči Bohu, protože Bůh se skrze Krista solidarizuje s jinými, - a naše otevřenost vůči Bohu a bližním je Boží otevřeností vůči nám a světu, protože Bůh skrze Krista (skrze Tajemství Vtělení) solidarizuje s námi a chce být přítomen ve světě skrze naše svědectví lásky.“

Moc se mi líbí ústřední myšlenka této knihy – tedy že náboženské hledání je ze své podstaty nekončící proces, že v hledání z principu nejde dojít k cíli v tom smyslu, v jakém na konci detektivního románu dojdeme k rozluštění záhady. Je mi tenhle postoj vlastní, intuitivně mu rozumím. A souhlasím také s tím, že uvědomění si významu vlastního hledání by nás mělo vést k respektu k jiným cestám jiných lidí. Bez ohledu na to, jak moc velkou chuť nevěřícně kroutit hlavou často při setkání s odlišně hledajícími máme.

Organizovaní věřící a sekulární humanisté jsou dvě skupiny, které na sebe nahlížejí s jakousi automatickou podezíravostí. Mají k tomu jistě mnoho důvodů. Přesto by pro obě strany byla vzájemná otevřenost a důvěra užitečná, mají si navzájem co nabídnout a – přestože se to na první pohled nezdá – mohou si být posilou i povzbuzením. Pro křesťany je zde navíc jeden významný důvod k vykročení přes barikády historické averze: pokud to myslíme vážně s následováním Krista, nesmíme zapomenout na to, že On nezapomínal na nikoho, že pro Něj nebyl nikdo příliš daleko. Postoj „ateisti nás nezajímají, dobře jim tak, nevyslyšeli dobrou zvěst, no tak holt půjdou do pekla“ nesvědčí – podle mého názoru – o pochopení poselství evangelií.

Tomáš Halík je vzdělaný teolog s darem podávat složitá témata srozumitelně – bez toho, aby bagatelizoval nebo podával věci jednostranně. Dokáže vhodně citovat církevní autority i přesvědčivě vyvozovat závěry. Bylo pro mne zkrátka velkou radostí s ním prozkoumávat historii i analyzovat tu současnou, často velmi nezřetelnou, hranici mezi těmi, kteří jsou v církvi vevnitř a vně. Vidět, kolik inspirativních pohybů z tohoto prostoru může vzejít. (Možná paradoxně: militantně sebejistí věřící a militantně sebejistí ateisté se zabaví spory mezi sebou a tolerantní části obou skupin mohou být „tvůrci pokoje“)

Zvláštní radost jsem měl ze stránek, které byly věnovány svaté Terezii z Lisieux, světici, ke které mám osobní vztah – otec Halík (Který se zde přiznává, že má Terezčinu fotku trvale na svém psacím stole. To bych teda opravdu nečekal! :-) zde upozorňuje právě na ten aspekt z jejího myšlenkové odkazu, které i mně přišel důležitý, na bratrskou pozornost vůči těm, kteří věří jinak nebo nevěří vůbec.
A úplně největší radost jsem měl z toho, že se na Tomáši Halíkovi ukazuje, že je možné být vstřícný k jiným postojům a zůstat přitom nezpochybnitelně oddaným věřícím – v knize jsem nenašel nic, na čem by šlo doložit, že se Halík odklání do katolicismu, nebo dokonce křesťanství obecně (názory toto tvrdící jdou zřejmě na vrub nedorozumění nebo nepozorného čtení).

„Věřím, že víra ve vzkříšení a ochota křesťanů dosvědčit přítomnost a životnost Krista čerpají svou sílu z událostí Vzkříšení, a ne pouze z inspirativní síly nějakého mytologického obrazu. Věřím, že přítomnost Vzkříšeného v našem světě je podstatně reálnější než přítomnost ‚velkých zemřelých‘. Dokonce bych to vyjádřil tak, že reálnost Vzkříšení mne nutí revidovat mé dosavadní příliš úzké chápání reality, prolamuje horizont světa mé zkušenosti do hloubky bezedného tajemství. A nejen mé chápaní reality, nýbrž sama realita mého života, sám můj život tím dostává novou hloubku a nový smysl – a tento smysl je už přítomen v mém životě, i když ho dosud fakticky nepřetvořil, je zde přinejmenším jako oslovení, jako pozvání na hloubku, které mohu přijmout či odmítnout.“

07.02.2019

Je dobré mít tuto knihu u sebe. Často se mi otevře na stránce, kterou v tu chvíli právě potřebuju číst a...Není snadné mnohé pochopit, ale pokud nikam nespěcháme, máme čas přemýšlet....A o tom to také je. Nehltat jen lačně stránky, ale vnímat text a nechávat je v hlavě uzrát...

19.02.2018

Poslouchala jsem větší část jako audio a musím i já uznat, že mnohé se dá přečíst i slyšet:)) Byť nepatřím do fanklubu pana profesora:)) V této knize v mnoha jeho slovech dokážu najít velkou pravdu.

30.12.2016

Jak těžké je napsat komentář, když tuto knihu budu ještě nějaký ten pátek zpracovávat (jenomže když si někdo na databázi knih vede čtenářský deník, tak si prostě vede čtenářský deník!).
S něčím jsem souhlasila hned, s něčím budu po delším západe, něco možná nepřijmu nikdy - a největší část toho všeho jsem velmi pravděpodobně špatně pochopila, jenomže co se mnou, hříšnicí, jež nejčastěji hřeší hříchem ješitnosti?

16.04.2016

"Dovolte mi opakovat zas a znovu to, co patří k základnímu poselství této knihy:Jsem přesvědčen, že nyní není nic důležitějšího v našem světě než najít cestu mezi Skyllou náboženského fundamentalismu a Charybdou fanatického sekularismu." T. Halík
I když je tato kniha z roku 2007, tak dnes, v roce 2016, je více než aktuální! Stále častěji se jako západní civilizace ocitáme pod útoky náboženského fanatismu a je otázka, zda a do jaké míry bude reakcí právě fanatický sekularismus. Hlavním tématem této knihy je vztah věřících a ateistů a už proto bych jí doporučila i lidem, kteří v Boha nevěří nebo zatím hledají. Tomáš Halík není autor, který vás bude přesvědčovat, abyste začali věřit v Boha, ale v knize předkládá mnoho otázek, které vás donutí k zamyšlení! Nad sebou samým, naším světem i tím, co ho přesahuje...
Je to již třetí kniha, kterou jsem od autora četla a opět uspokojila mojí chuť přečíst si něco chytrého, přinášejícího spousty intelektuálních podnětů a možná i trošičku odvážného, což autorovy knihy dle mého názoru vždy trochu jsou.

23.02.2016

Asi ne se vším se dá plně souhlasit, ale to už je holt úděl lidí, kteří se snaží razit nové cesty. Rozhodně není na místě odsuzovat myšlení pana profesora "en bloc" - myšleno obecně, nejen v této knize - protože se namnoze jedná o cenné podněty.

24.05.2014

Nevšední myšlenky o Bohu, náboženství a církvi.

30.08.2013

K Weilovu komentáři. Celá kniha se točí právě kolem toho, že není jednoduché prohlásit, kdo je a kdo není věřící.A jestli jsem Halíka správně pochopil, tak hlavní je se ptát a být v otázkách a hledání trpělivý. Dále odmítá ostrou vyhraněnost věřících a ateistů, která by vedla k nesnášenlivosti. U všeho je důležitý dialog a pochopení.
Sympatické je na Halíkovi především to, že, co káže, sám činí. Není otevřen pouze římskokatolickým názorům, ale i názorům jiných vyznání a co je na kněze přinejmenším neobvyklé i jiným náboženstvím. Kolik znás dokáže doopravdy tolerovat cizí pohled na svět?

21.08.2013

Celkem zajímavé. Pravděpodobně každý nevěřící, co tu knihu vezme do ruky, se vzápětí pozná v onom Zacheovi, kterého autor v jednom kuse popisuje. Ke knize doporučuji slovník cizích slov, jež autor tak rád používá. Kniha se dá přečíst za 3 dny, ale až na konci (bych řekla) je skutečně obsahově hodnotná, proto když už to někdo začne číst od začátku, mohl by to zkusit dočíst, i když ho to vprostřed začne strašně moc svádět ji nechat nedočtenou.

21.11.2012

Výborná kniha o vztahu víry a nevíry, o jejich definici a hodnocení, a především o lidech někde mezi tím, o lidech pochybujících, přemýšlejících a vyčkávajících. Autorovi jsou takoví lidé v mnohém sympatičtější a textem také dokazuje že křesťanštější, než v knize hojně kritizovaní lidé nábožensky fanatičtí, ale také ti bezmyšlenkovitě dodržující církevní pravidla a bez tázání vyznávající církevní dogmata. Už Nový zákon totiž, přestože na ně navazuje, rozbourává starozákonní pravidla a místo nich uzákoňuje jediné nové pravidlo... lásku. "Ježíš odsouvá mnohé, co druzí běžně chápali jako nepohnutelný střed, úplně stranou - je to zvláště patrné v jeho vztahu k rituálním předpisům Zákona. A do centra staví jedinou hodnotu, kterou nikdy nerelativizuje, jedinou, kterou chápe jako absolutní, - lásku. A do tohoto centra zve všechny "lidi na okraji"." A takový přístup je mi velmi sympatický, už proto, že církevní dogmata a pravidla často člověka okrádají o jinou podstatnou složku křesťanství... o svobodu. "I v církvi se stále objevuje snaha porozumět Bohu tak, že vědění o něm sevřeme do dogmatických definic a našemu vztahu s ním dáme svěrací kazajku právního systému. Místo dramatických příběhů Písma, zvoucích k stále novému promýšlení a inspirujících originální činy pošetilé lásky (jak je vidíme třeba u Františka z Assisi), je předkládán - v podobě katechismů a logicky uspořádaných učebnic dogmatiky a morálky - přehledný jízdní řád, jímž je třeba se disciplinovaně, a především stále stejně řídit, nechceme-li narazit. Proti tomu stojí teologové, mystici a světci, kteří ukazují, že Bůh je nevystihlé tajemství a že následování Krista, plnění Boží vůle, jak se ukázala v Kristu, nespočívá v plnění systému příkazů a zákazů, nýbrž v pošetilosti lásky. A ti samozřejmě "narážejí", jako Ježíš narazil na zeď ochránců Zákona a Pavel na zakládající generaci křesťanského konzervatismu a farizejství."