Vzpomínky na Afriku
Karen Blixen
V nitru Afriky, odkud se kdysi do světa rozšířila káva i samo lidstvo, nalézá sotva třicetiletá dánská intelektuálka nový domov a brzy i jámu lvovou, zvlášť když začne být na všechno sama. Nestěžuje si. Na šesti stech akrech půdy v nadmořské výšce dvou tisíc metrů pěstuje baronka Blixenová od jara 1914 až do krize v roce 1931 náročný kávovník a vnímá dění kolem sebe se zjihlostí Seveřanů, kteří tak rádi hledají lepší já v teplém klimatu. Najatí domorodí Kikujové své „Msabu“ důvěřují, neboť je neváhá léčit, vyučovat a občas i rozsuzovat, aniž dává najevo převahu bílého etnika, jež si ze země uloupené přírodním národům dlouho dělalo pouze safari. Krajina rovníkové Keni, čarovná, hrdá a drsná zároveň, uchystá však autorce barvitého poloautobiografického pásma i bolestné ztráty. A přece si uchovává nádech ztraceného ráje, k němuž se srdce ve vzpomínkách vroucně vrací jako do mateřské náruče.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Příroda, zvířata
Vydáno: 2021 , OneHotBookOriginální název:
Den afrikanske farm, 1937
Interpreti: Vilma Cibulková
více info...
Přidat komentář
[četba ČRo]
Velká nádhera.
Navrch v luxusním rozhlasovém zpracování s africkými rytmy a zpěvy.
Stejným dílem poetické jako racionální.
Dokonale zvolený hlas Dany Černé.
Nejvíc mě asi bavily postřehy ohledně povah a vlastností domorodců a zkušenosti s nimi.
Mnohé zmínky o muslimských rysech Afriky nebo nevraživosti skotské a katolické misie stejně jako o jejich praktických přínosech. Nebo zamyšlení nad přírodou Afriky.
"Na farmě jsme měli 132 voly ... Kdekoli se zakládala nová silnice, oni ji zakládali ... nejednou jsem viděla voly jimž dlouhé, ostré řemínky vyšlehly jedno i obě oči ... voli mohou osadníkům říci 'vy jste sklidili, co my jsme zorali, víte tedy, co jsme zakusili'
S voly jsme podnikli něco podivného. Býk ten žije v neustálém stavu zuřivosti, poulí oči a vrhá se na vše, co vstoupí do jeho zorného pole, ale přece žije svůj život. Jeho dny jsou naplněny uspokojováním jeho obrovských potřeb. O tohle jsme voly připravili a ještě si za to činíme nárok na jejich život. ... Jsou to tvorové bez vlastního života, přizpůsobení naším potřebám."
Z tohoto úhlu pohledu je kniha snad ještě lepší než film, kde logicky zanikají mnohé jemnosti a nuance domorodých povah a daleko víc vystoupí milostný příběh Karen a Denyse jemuž jsou v (rozhlasové) knize věnovány pouhé dvě kapitoly.
Určitě si přečtu i knihu Baronka Blixenová, co je zmiňována v komentářích ... a po letech kouknu i na film, co mám tuze ráda.
A audiokniha s hlasem Vilmy Cibulkové? I ta už mě dlouho láká . . .
5/5
zajímavý popis života v africe z počátku 20. století, vlastně je tam i spousta drsného, ale tam to patří a bylo skvělé, že to hrdinka a autorka přijala a uměla to převyprávět tak, aby to čtenáře zatáhlo mezi lvy téměř po století.
Nelehký život v Africe ..krásná, ale tvrdá země.. příjemné vyprávění a zachycení života v nelehkých životních podmínkách a velkého nebezpečí
Zajímavá kniha, poslechnuto na Českém rozhlase v podání Dany Černé. Kniha popisuje krásu africké přírody a líčí život v Africe v minulém století.
Poslouchala jsem jako radioknihu. Afrika před sto lety asi ještě mohla vypadat jako idylické místo pro žití, i když se v knize objevují i vážné věci, včetně první světové. Měla jsem špatný den, četla jsem na internetu něco co mě rozrušilo a toto čtení mě hodilo do pohody. Proto mám ráda, když mi někdo čte. A nebo je to návyk z dětství, kdy mi četla babička a nebo jsem seděla na rádiu (malá bedýnka) v dosud prázdném bytě po nastěhování a poslouchala četbu, pohádku, hru pro děti.
Audiokniha. Nádherná kniha skvěle načtená paní Danou Černou. Dílo vás zavede do Afriky takovým způsobem, že se ohlížíte, jestli za vámi nejde lev. Černochy si oblíbíte tak, že s nimi prožíváte všechny radosti i strasti. Toto dílo si právem zaslouží plný počet hvězdiček.
Náhodné příběhy poskládané do vyprávění o Africe v minulém století, takovou hezkou Afriku bych ráda zažila, s dnešní se to nedá srovnávat. Autorka měla štěstí, že tyto zážitky mohla prožít.
Sto let starý příběh a pořád nám má co říct. Jak moc bílí lidé změnili život domorodců? Kdybych mohla jet do Afriky, tak ne do té současné, ale na farmu Karen Blixenové.
A kdo má citlivější povahu, tak se při čtení neubrání slzám - stejně jako já.
Pro mě velké překvapení a nádherná kniha. Citlivý pohled bez předsudků na život domorodých obyvatel, kteří přišli nejen o půdu ale částečně i o svou identitu. Autorka nehodnotí, nekritizuje. S otevřenou mysli a hlavně srdcem žije s lidmi a krajinou, ve které se ocitla. Byla to pro mne velká lekce otevřenosti. Zajímavý kontrast s Betty McDonald a jejím Vejce a já. Poslouchala jsem jako audioknihu na Můj rozhlas ve skvělém načtení Dany Černé. Můžu vřele doporučit.
"Povídej zase! Povídej jako déšť!" Asi kvůli tomu hollywoodskému úspěchu jsem si myslel, že to bude nějaká přeslazená romantika. Ale zůstal jsem u vytržení. Nechápu jak z takovéhle knížky mohli udělat filmový trhák... Je plná (sou)citu, nesouvislých obrazů a drobných příběhů, úvah, snahy o pochopení, porozumění, je plná okouzlení a stesku.
Truman Capote ji označil za jednu z nejlepších knih 20. století a Ernst Hemingway o ní prohlásil, že je to nejlepší kniha o Africe, jakou kdy četl. Řeč je o knize Vzpomínky na Afriku baronky Karen Blixen.
.
Není to tradiční vzpomínková kniha ve smyslu "přijela jsem do Afriky tehdy s tím a s tím a prožívala jsem tohle a pak jsem odjela". Je to spíše koláž delších či drobnějších útržků, dojmů, vzpomínek, příběhů a událostí většího či menšího významu, líčení africké krajiny a jejího domorodého obyvatelstva. Pozoruhodné je, že baronka Blixenová by měla látku na epické literární dílo, ale s aristokratickou lehkostí a snad i marnivostí rozhazuje motivy a náměty po celé knize jako by bylo samozřejmostí, že se dánská baronka octne sama uprostřed britské kolonie v Keni.
.
Z jejího líčení cítíte něhu a lásku, kterou chovala nejen k Africe, ale také k jejím domorodcům. Úžasné a přitom velmi citlivé je líčení rozdílů v mentalitě Evropanů a původních obyvatel. Rozhodně bych neřekla, že by autorka Afriku nějak idealizovala, jak bývá někdy označováno, ona zkrátka měla ráda lidi a odpustila jim mnohé s vrozenou vznešeností a určitou půvabnou odolností. Čekala jsem nějakou romanci, přestože jsem film neviděla (nebo si to aspoň nepamatuji), ale vztahu s Denysem Finch-Hattonem se baronka vůbec nevěnuje, přestože z jejího popisu a zažitků lze vycítit náklonnost k tomuto jistě zajímavému muži. Přesto se na film těším a jsem zvědavá, jaké situace a dojmy z knihy bude akcentovat.
Pěkné vyprávění prostoupené láskou k Africe. Nádherné popisy přírody (ten vzduch, někdy těžký a plný prachu, někdy studený a průzračný jak voda v jezeře, skoro cítíte). Některé názory a postoje se nám dnes nemusí líbit, ale musíme si uvědomit ten rozdíl jednoho století, které dělí pobyt KB v Africe a současnost. Na tehdejší dobu byly její názory na domorodé obyvatelstvo pokrokové (a její chování k nim zřejmě nadstandardní), lvi v blízkosti farem byli škodná a vyjet si na safari byla společenská nutnost (které se ona naopak postupem času vzdala a jezdila se na divoká zvířata jen dívat).
V Afrike som nikdy nebola a ani do nej nepôjdem. Chcem si ju pamätať očami Karen Blixenovej. Ako romantickú krajinu s jednoduchými ľuďmi, krásnou prírodou, pokojným životom, divokými zvieratami a hrejivým hlasom Vilmy Cibulkovej v pozadí.
Kniha nie je určená pre čitateľov, pre ktorých je najdôležitejší dej, toho tam veľa nebolo. Ale ak máte radi poéziu v próze, je to to pravé orechové.
Nevěděla jsem, co od této knihy čekat. Slavný film, podle ní natočený, jsem neviděla. Autorčine popisy Afriky jsou krásné až bych řekla poetické. Byla z toho cítil ta její láska k Africe a k lidem. Ale vlastně se celou knihu nic neděje, a některé části mě dost nudily. Pohled autorky jsem navíc vnímala jako ovlivněný tím, že byla bílá Evropanka, takže vlastně někdo, kdo to tam přichází zachránit, vyřešit a nastavit pravidla. Připadalo jí normální, že Evropani zaberou půdu afričanům a pak jim ji milostivě přidělují.
Celkově jsem asi čekala trošku víc.
Knihu jsem už před několika lety četla, takže jsem věděla do čeho jdu a co čekat. Musím ale říct, že poprvé se mi kniha líbila daleko více než tentokrát. Tentokrát mě kniha poněkud zklamala. Oceňuji sice autorčiny zážitky z kávové plantáže v kopcích nedaleko Nairobi, ale styl psaní mě nedokázal zaujmout. Navzdory statusu věčného, velmi oblíbeného a celosvětového bestselleru jsem se přistihla, že mám problém se pořádně začíst. Navíc mi autorky vztah s Denysem Finchem Hattonem připadal poněkud nedotažený a málo hluboký.
Celkově lze říci, že ačkoli je kniha klasickým dílem literatury faktu, nedokázala naplnit má očekávání. Podle mého názoru existují jiné memoáry, které jsou poutavější a nutí k zamyšlení. Takže v tomto případě určitě upřednostňuji filmové zpracování.
Kdo očekává romantický děj, jako byl ve filmu, bude zklamán. Romantiky tam bylo minimálně. Zato kniha obsahovala překrásné popisy africké přírody a rovněž poukazuje na mentalitu různých afrických kmenů. Pravděpodobně by to někdo v dnešní době označil jako nekorektní, ale myslím, že je Karen Blixenová popsala věrně, se všemi plusy, ale i mínusy. A taky se snažila domorodcům pomáhat a zároveň respektovat jejich zvyklosti.
Nejvíce se mi líbila první třetina knihy (popisy přírody) a pak závěr (loučení s farmou a blízkými lidmi). Moc mne nebavila prostřední, "filozofická" část.
Poslouchala jsem jako audioknihu načtenou Vilmou Cibulkovou a byl to rozhodně větší zážitek než když jsem tuto knihu kdysi četla.
Štítky knihy
Afrika cestopisné příběhy zfilmováno Keňa 20. století dánská literatura rozhlasové zpracování autobiografie farmy, hospodářství dobrodružné romány
Autorovy další knížky
1992 | Vzpomínky na Afriku |
1986 | Zimní pohádky / Anekdoty osudu |
1971 | Babetina hostina |
1982 | Sedem fantastických príbehov |
Poslouchala jsem jako četbu na pokračování. Opravdu zážitek. Kdysi jsem viděla film, ale tady jsem si mohla vychutnat ty detaily. Děkuji.