W aneb Vzpomínka z dětství

04.11.2020

Můj čtvrtý Žorže, opět úplně něco jiného a opět pecka jak od švestky.
Protentokrát je Perec převážně vážný a dostává se nám kombinace dvou textů. První je linka vzpomínací, druhá jest poněkud tíživá – fiktivní ostrov, kde jsou zvrhlá pravidla, nápadná koncentračním táborům.
Vzpomínková část je silná. Ano, pravděpodobně se Perec potřeboval z tohoto období jakýmsi způsobem vypsat, ale jeho život je pozoruhodný. Nezůstává jen u obyčejných vzpomínek – takhle linie je vůbec o procesu vzpomínání, co jsou při něm záchytné body, co se uloží do podvědomí? Ale ani při těchto zápisech nezapomíná Perec na kreativitu – opatřuje poznámkami své staré zápisky ze vzpomínání nebo vypisuje události z novin, které vyšly v jeho datu narození. A co si budeme, Georges musel bejt sympatické dítko, který to nemělo jednoduché.
Pak tady máme ostrov W. Ten se má zprvu jevit idylicky – zde mám možná problém s osobním vkusem, ale od začátku se mi to sortování podle výkonů hnusilo (kult vítězství - ble). Popis je to ale bezesporu zajímavý a i když je to v podstatě non-fiction, tak mi to přišlo sugestivní až až. Ostrov W se s odkrýváním dalších drobnostípostupně proměňuje v chaotickou dystopii. A máme před sebou koncentrační tábor jak dělanej.
Závěrečné protnutí je děsivý a mrazivý, jakási dětská hravost a do toho-
Perec v žádném případě nezklamal a opět přišel s něčím novým. Díky Rubatu za všecky překlady, poněvadž tohlencto je to, co si do češtiny překlad rozhodně zaslouží!

Podíval jsem se dolů: nebylo tam příliš mnoho světla, ale po chvíli jsem rozeznal ozdobený stromeček, hromadu bot kolem dokola a velikou hranatou krabici, jak čouhá z jedné mé boty.
Byl to dárek, který mi poslala teda Ester: dvě kostkované košile kovbojského střihu. Štípaly. Nosil jsem je nerad.
(s. 155)

01.12.2019

Perec je génius. Došla jsem k tomu závěru, už když loni přečetla Život návod k použití a teď nemám důvod názor měnit.
Ve W spojuje osobní vzpomínky s jako vždy do detailu promyšlenou fikcí a tu zase s historií s velkým há/kem.
První stránky můžou působit trochu matoucím způsobem, ale každý, kdo četl nějakou jinou Perecovu knihu nebo třeba Roussela, je připraven. Po pár stránkách (když si osvojíte pravidla hry), je W naopak úplně jasná a vlastně mě svou jednoznačností až překvapila (nikoliv zklamala).
Až ji dočtete, můžete se vrátit zase na začátek, jen pozor, ať neuvíznete v nekonečném kruhu čtení. Perec je génius.

25.07.2019

Pokud vím, Perec se léčil u Freuda, a tato kniha na mě působí jako ten druh autobiografie, která je zároveň terapií. Zdála se mi psaná trochu nahodile a neukončeně.

Přesto mě zaujalo jedno místo, vlastně opakující se pasáž, tak trochu refrén knihy: scéna z nádraží. Je popisována několikrát, pokaždé téměř stejně, ale v jednom místě, jako by si Perec během psaní a rozpomínání vzpomněl, že to bylo jinak, pasáž upraví. Vzhledem k tomu, že začíná psát autobiografii paradoxně proto, že všechny vzpomínky z dětství v sobě potlačil a zapomněl, je toto krásná názorná ukázka progresu, který díky rozpomínání na těch pár zbylých střípků prodělal. Pro mě ta pasáž byla velice působivá, bohužel jako jediná.

19.11.2018

Pre mňa nie veľmi záživným spôsobom písaná kniha, hoci isté paralely, ktoré sa z textu dajú vytušiť, nie sú nezaujímavými staťami.

30.03.2018

Bom džorno.

Můj čtvrtej Perec a zase dobrý. Vzpomínková část, kdy si Perec snaží z fotek vzpomenout na dětství mě moc nebrala, ale chápu jak frustrující tohle vzpomínání musí být - já zažil něco podobnýho hodněkrát v neděli ráno, když jsem se vrátil z diskotéky v Blížkovicích a probudil se třeba nahej na schodech nebo s ukradenou kočkou v batohu.

Daleko zábavnější je popis W, kdy Perec rozvaluje pravidla sportovních klání houšť a houšť každou kapitolu, až jeden zjistí, proč se tam lidi tak koncentrují na sport - páč je to země koncentrační. Já jen doufám, že si to nikdy nepřečte náš tělocvikář ze základky, páč ten jistě nepochopí, že je to jen palalela a bude tohle valit na okresním přeboru.

Za mě velmi výživná kniha, která mě kupodivu ze začátku moc nebrala, ale na konci jsem její šílenství musel ocenit.

31.01.2017

V této knize se Perec snaží dát dohromady střípky svýho dětství na který nemá mnoho vzpomínek. A já mu úplně rozumím. Sám totiž nevím asi až do mých 10ti let, která bije. A toluen sem nečuchal. Jen párkrat omylem ředidlo, když sem přišel pozdě do školy a musel za trest špachtlí a ředidlem škrabat žvejkačky z podlahy.

Tenhle francouzskej Václav upír Krejčí, co často strkal vidličku do zásuvky, vyrůstal za války ve Francii. Rodiče byli z Polska a taťka to nedal na frontě a mamka bohužel tě pic a nehledej mě víc - nepřežila Auschwitz.

Perec tak vzpomínky dává dohromady jen ze starých fotek a tato autobiografická dějová linka je průměrně čtivá. Kdyby jako malej měl iPhone, tak to má poskládaný raz dva. Škoda, že byl z chudý rodiny.

Ob kapitolu Perec valí ale dějovou linku druhou! A to je popis neexistujícího ostrova v Ohnivé zemi, kde žije uzavřená společnost oddaná sportu a soutěžení. S každou kapitolou se čtenář dozvídá, jak víc a víc mrdlá ta společnost je a že je celej ten jejich efektivní aparát soutěžení vlastně postavenej na hlavu a že to co vypadá jako čestná společnost je vlastně jen pošahaný peklo.

Slušný dílo o holokaustu. Za mne dobrý.