Záblesk života
Jodi Picoult
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/413960/bmid_zablesk-zivota-SWo-413960.jpg
4
516
516
Personál reproduktivní kliniky poskytuje péči každému, kdo projde dveřmi. Toho rána však dovnitř vtrhne zoufalý rozrušený střelec a zahájí palbu. Všichni přítomní se rázem stanou jeho rukojmí. Na místo přispěchá policejní vyjednavač Hugh McElroy. Nechá budovu obklíčit a spřádá plány, jak komunikovat s útočníkem. Když mu zavibruje telefon, oznamující příchozí zprávu, s hrůzou zjistí, že uvnitř je jeho patnáctiletá dcera.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2019 , Ikar (ČR)Originální název:
A Spark of Light, 2018
více info...
Přidat komentář
Knihy Jodi mám ráda, vždy má skvělý styl a vždy si s knihou dá nesmírnou práci, aby téma dokonale zpracovala. Tentokrát to ale bylo těžké čtení.
Pro mě to byl hlavně vhled do fanatické americké společnosti, do potratové politiky USA a ukázka toho, jak Američané dokáží lehce sáhnout po zbrani a jít zabíjet nevinné.
V knize snad nebyla jediná normálně fungující rodina a pro mě, jako ateistu, byla nepochopitelná role církve, která je určitě reálně vykreslená.
Právo na život, právo volby, dvě strany proti sobě, protestující a bojující za svůj názor.
Kniha je vyprávěná odzadu s vysvětlujícím epilogem. Postav je tu hodně a každá se svým více či méně smutným příběhem. Donutí vás k zamyšlení a mě i k pocitu, že jsem ráda, že žiju tam, kde žiju.
Bavil mě styl, jakým je kniha napsaná. I příběh celkově. Rozhodně kniha k zamyšlení.
Neobvyklá forma, vyprávění pozpátku, asi má dodávat zajímavosti příběhu přepadu potratové kliniky. Nevím, pro mne je to jen hlavně zdroj zmatků, ale možná i nátlak na uvědomění si tíhy situací postižených žen a celých rodin. Nelíbila se mi forma ani námět, ale doufám, že se najde dost těch, kterým kniha nějakým způsobem cosi důležitého sdělí.
Prvně musím napsat, že Jodi Picoult je má oblíbená autorka. Její kniha Vypravečka je pro mě top a Vlk samotář no.. ta taky.Top top top!
Záblesk života mě opět velmi zaujal anotací. V knize je rozebíráno téma potratů a jeho nahlížení na ně v americké společnosti. Zastánci a odpůrci tu stojí tvrdě proti sobě.
Téma těžké s vícero pohledy. Přesně tak jak to u Jodi známe.
Bohužel co mi ale v této knize přišlo na škodu, je styl vyprávění celé knihy. Začínáme totiž na konci a postupně se dostáváme na začátek. Což mi přišlo chvílemi dost zmatené a příběhu to sebralo velkou dávku napětí.
Další mínus vidím i v počtu postav díky kterému jsem se nejednou při čtení ztratila. Navíc se tu rozebírala příliš jejich minulost a to mě popravdě vůbec nebavilo.
Kniha zajímavá, téma důležité a těžké,ale to zpracování pro mě nebylo dobré.
Nevadí. I tak Jodi miluji :)
Moje první knížka od této autorky. Moc mě nenadchla. Téma dobré, ale ne zpracování. Bylo to takové zdlouhavé a chyběla mi nějaká větší zápletka.
Jodi Picoult mám jako autorku moc ráda. A proto musím říct, že dle mého názoru je tato kniha její slabší dílo. Téma není špatné, jakožto střelba na potratové klinice a pohled na potraty v Americe obecně. Zajímavé je i to, že je kniha psána od konce a postupně se hodinu po hodině vracíme v čase. Fajn, ale už jsem se v tom po půlce knihy ztrácela a občas jsem měla pocit, jako kdyby se v tom chvilkama ztrácela i autorka. Mnohé postavy mi vadily a vlastně mě vůbec nezajímaly, všichni byli takoví strašně starostliví, rádoby vlídní, skoro jako by mi lezli až do pusy a navíc mi mnohdy děj přišel podivně zdlouhavý, popisoval snad každé mrknutí oka daného člověka.
No... i přes mnohé klady knihy - téma, čtivost, rytmika děje a určité napětí, mi tento počin přijde jako takový průměr. Od autorky jsem zvyklá holt na pořádný bomby, toto byl čajíček i přes to, že se tam střílelo.
Konec mě v něčem překvapil, v něčem potvrdil mé domněnky (ani nevím, jestli měl závěr úplně šokovat, protože byl dle mě dost jednoduchý a předvídatelný). A vlastně mě konec úplně neuspokojil, na to, že jsem téměř minutu po minutě trávila s postavami den jejich útoku a s knihou se mořila skoro týden, jsem si na závěr přišla trochu ošizena.
Dávám tři hvězdy a těším se, až si od Jodi přečtu zase něco dalšího.
Tahle knížka nebyla úplně můj šálek kávy. Ne pro téma, spíš pro styl psaní. Začátek byl divný, pak jsem se trochu ztrácela, ale konec mi opravdu chytil. Když si tady čtu názory, hodně zaznívá pohled na potrat. Pro mě je spíš jako téma náhled na potrat pohledem běžného Američana a jejich právní řádu. Je dost šokující, co se ještě v našem tisíciletí děje ve světě. Ale člověka formují zkušenosti. A každá postava měla nějakou, něco zažila co jí přimělo vytvořit si názor- postoj. Ale ten názor by měl být respektován. Ale také by neměl být nezvratný. Jak se vyvíjíme a rosteme měli bychom i přehodnocovat svá předsevzetí a hlavně je nikomu násilně nevnucovat. Tady je vidět, že existují dva tábory a ten radikální je ještě podložen zákonem.
Tak snad jen dvě věci na závěr. Ať už se ty ženy v příběhu i mimo něj rozhodly jak chtěly, bylo to jejich rozhodnutí a o ni se sním musí vypořádat. S jeho následky naučit žít....
a druhá. Příběh Bex byla bomba celé knížky. I ona se musela rozhodnout žít s tajemstvím celý život. A myslím, že není o nic lehčí
Jak mám Jodi ráda, tady jsem se sekla. A to pořádně. Čekala jsem kontroverzní pohledy na otázku potratů - ne že by v knížce nebyly vůbec, ale hodně času jen sledujete, kdo při přepadení kam schytal jakou ránu, odkud krvácí a kdo ho u toho zachraňuje a na co při tom vzpomíná (aneb špetka retrospektivních pohledů do minulosti toho kterého hrdiny). To všechno odvyprávěno doslova od desíti k pěti, rozuměj také retrospektivně, postavy se vám díky tomu doslova slévají v jednu nesmyslnou masu, ve které se minimálně ze začátku musíte vracet zpátky, aby jste zjistili, která je Bex a která Beth, která je Joy a která Janine. Asi ani neprozradím nic z děje, když napíšu, že Olive "nakonec" umře, což se v podmínkách tohoto románu ovšem dozvíte zhruba na druhé straně. Říkala jsem si, že si na tenhle styl vyprávění určitě nakonec zvyknu, ale nezvykla, prostě to nešlo. Ale to nebyl jediný problém s touhle knížkou - tím hlavním problémem bylo pro mě to, že podle mě je určená hlavně pro americké čtenáře. Tam si dokážu představit, že budí značné kontroverze, že v jednom ze států se na otázku potratů dívají jinak, než o několik kilometrů jinde. Takové vnitřní pnutí v rámci jednoho uskupení je opravdu těžko představitelné (dobře, v našich podmínkách se dá porovnat, že v rámci EU také máme Polsko, které má k této otázce také velmi radikální postoj, na rozdíl od jiných států EU). Co musím autorce připsat k dobru je, že vlastně ne jen matky, ale i zdravotnický personál, který má celý úkon provést, má chtě nechtě k té otázce také někaký názor a možná by mohli být společností nuceni dělat něco, v čem jim jejich vnitřní nastavení brání. Otázku od kdy je totiž dítě dítětem (od početí?, od xx týdne?, od porodu?) si musí vyřešit především každý sám v sobě. A zároveň nesmíme zapomínat na to, být chápaví i k situaci druhého. Žádný fanatismus ještě k žádné otázce nepřinesl uspokojivou odpověď a tady to není jinak...
Jodi Picoultová mě nikdy nezklame. Opět si vybrala zajímavé a těžké téma, které nás nutí k zamyšlení a poskytuje pohled na problém potratů z obou stran. Trochu mě zarazil retrospektivní styl vyprávění. Chvíli mi trvalo než jsem se v příběhu zorientovala. Kniha určitě stojí za přečtení.
Další kniha Jodi Picoult a další zpracování kontroverzního tématu s překvapivým koncem.
Co mi tentokrát trochu kazilo čtení, byl styl vyprávění - číst příběh vlastně od konce po začátek bylo divné a akorát jsem se zamotávala do toho, co se komu stalo. Chápu, že se autorka snažila o zajímavější děj, ale za mě tím knize akorát uškodila.
Také mi trošku vadilo, jak jsou všechny postavy až přehnaně uvědomělé - jejich vzpomínky a náhledy na život mi nepřišly zrovna reálné a umírněné jejich zmíněnému věku.
Ovšem opět se jedná o dobře a poutavě zpracované téma, na které se snaží autorka pohlížet z mnoha úhlů pohledu a ničí názor vyloženě neodsuzuje. Asi i poučení, kam to u nás nechceme dopracovat? 3,5 *
Dlouho jsem jí odkládala,taky díky recenzím.. Ale byla jsem moc mile překvapena.. knihu jsem slupka za 3 dny. Bylo to docela těžké čtení,ale i poučné. Za mně jednoznačně JP psát umí. DOPORUČUJI
Těžké čtení, ale mně to bavilo. Nevěděla jsem, že v Americe jsou také takové rozdily, co se týká potratů. Otázkou opravdu je, kdy začíná právo na život dítěte a konci právo matky. Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlela. Naštěstí jsem se nikdy v této situaci ani neocitla i když kdo ví, co by se dělo, kdyby člověk otěhotněl třeba v šestnácti. Bez milující rodiny by to nejspíš byla katastrofa. Jedno vím jistě, že pokud by se to v budoucnu stalo mým dětem, tu pomocnou ruku jim podám, ale rozhodnout se musí sami. A to je to nejtěžší.
Z této knihy mám dost smíšené pocity.
Od autorky jsem četla Vypravěčku, která byla opravdu skvělá, proto jsem se na další knížku od ní těšila. Zároveň mě velmi zaujalo téma.
Knížku jsem četla hrozně dlouho a nic mě netahlo se ke čtení vracet. Retrospektivní vyprávění mi vůbec nesedlo, ani po dočtení jsem nepochopila smysl, možná kdyby byl děj vyprávěn chronologicky, čtenář by se více těšil na to, co se bude dít. Takhle jsme věděli co se stalo a jen se dozvídali věci o postavách, které byly často dost náhodné, zbytečné, nezajímavé...
Velmi zajímavý je pohled na potraty ze dvou stran a rozhodně je to téma, o kterém by se psát mělo, takže to je určitě plus. No a konec kde byly dva alespoň trochu překvapivé momenty byl fajn.
Nelituji přečtení, ale jsem rada, ze už jsem dočetla.
Úplně nevím, co o knížce napsat. Mám zvláštní pocity.
1. Zpočátku se celkem táhne.
2. Některé postavy mi přijdou pro děj zbytečné.
3. Člověk hned ví, kdo je Beth.
4. Netuším, proc byla knížka psaná od večera do rána. Až na tajemství Bex se žádné závratné překvapení nekonalo. Kdyby byldej posloupně, četlo by se to stejně, akorát by to byla menší otrava.
Obdivuji houževnatost autorky. Co kniha, to úplně jiné téma, vždy skvěle a překvapivě zpracované. Zde jsem byla na pochybách, jak bude děj fungovat, když je vyprávěn netradičně odzadu, kupodivu to bylo fajn, protože autorka to měla skvěle promyšlené, pouze u dvou postav jsem se musela vrátit na začátek, protože jsem jejich osudy úplně nepobrala a v úvodní fázi, kdy si ještě čtenář postavy třídí, mi tam některé osudy unikly. Jinak to ale bylo zdařilé, velmi. Na závěr jako vždy citace ze str. 100: "Tohle není normální, co se ti stalo. Ty za to nemůžeš, říkal jí. Nereagovala. Nechovala se jako dvacetileté dítě. Nikdy jí nebylo dovoleno dvanáctiletým dítětem být."
Vrátila jsem se k mé oblíbené autorce a nezklamala jsem se. Retrospektivní děj vypadá zpočátku divně, ale zvykla jsem si na to a umožnilo to autorce barvitější a jiné vykreslení postav, než v běžném ději. Konec byl nějak moc rychlý.
A k námětu - stále aktuální téma v USA, líbí se mi, že se autorka nepřiklání ani na jednu stranu. Ale nemají to tam ženy jednoduché. A to si říkají - svobodná země.
Ze začátku jsem si musela zvyknout na retrospektivní vyprávění, ale obsah a téma knihy tohle nepohodlí hravě překonaly. Na této autorce se mi líbí, že v žádné ze svých knih nesoudí ani se nepřiklání na jednu nebo druhou stranu konfliktu. Vysvětluje vždy oba názory.
Knížka mě překvapila hned v několika ohledech. Jak pozitivně, tak negativně.
Nejprve bych ráda zmínila, že se knížka odehrává časově obráceně. Ocitáme se na reproduktivní klinice, kde se objeví zhrzený střelec Georg Goddard. Ten přijde bojovat za práva své dcery. Chvíli trvá, než se dozvídáme proč.
Na klinice je několik žen i mužů. Každý v jiném postavení a jinak ,,výhodné” pozici. Postupně se stránku za stránkou o každém z nich něco dozvídáme. Jména i příběhy mi trochu dělaly problém. Bylo toho na mě zkrátka moc. Navíc se skákalo dost v čase, ale hlavní děj ubíhal časově obráceně.No, nejedná se o oddechové čtení, u kterého si člověk odpočine.
Ke klinice se dostává vyjednávací tým v čele s Hughem McElroyem. Ten se vzápětí dozvídá, že je na klinice uvězněná i jeho mladičká dcera Wren. Co tam proboha dělá? Navíc s jeho sestrou? Hugh by měl správně z práce odejít a povolat nepříbuznou osobu, on se ale rozhodne vše popřít a zůstat.
Klinika se převážně specializuje na plánované potravy. Je tak zvyklá denně zažívat nápor protestujících. Zajímavé je, že v době přepadení se na ní nachází jak ženy po potratu, tak před ním, ale i jedna aktivistka. Navíc různě věkově staré.
Knížka mě na konci velice překvapila a docvaklo mi, co a jak. Autorka určitě umí skvěle psát a stupňovat napětí, ovšem na mě byla knížka chaoticky uspořádaná a já se tak ztrácela a nedokázala si tolik užívat příběh.
Navíc téma potratů bylo opravdu rozebírané dopodrobna, včetně těch domácích. Takže je to čtení spíš pro silnější povahy.
Jsem ráda, že jsem si knížku přečetla. V mnoha věcech mě donutila se zamyslet. Každopádně teď si dám odlehčené čtení. :)
Nejvíc oblíbená věta:
Možná při upřímných rozhovorech bychom místo toho, abychom se navzájem démonizovali, mohli vnímat jeden druhého jako nedokonalé lidské bytosti, které jen dělají, co je v jejich silách.
Štítky knihy
potraty společnost a komunity společenské rozdíly retrospektivní vyprávění
Autorovy další knížky
| 2014 |  Vypravěčka |
| 2005 | Je to i můj život |
| 2015 | Čas odejít |
| 2011 | Nejsem jako vy |
| 2017 | Velké maličkosti |
Rozhodne tema k zamysleni, "bohuzel" byla naspana se situaci před poslední "kauzou" zákazu potratu. Je smutné, ze se lidstvo nepoučí a zas se dělají kroky zpět.
Hodnotit 3,5, forma pozpátku me moc nevyhovovala, hlavně, než mi to "došlo" a pak jsem marne přemýšlela, co ze to tam na začátku bylo, ze si asi musí znova přečíst začátek, abych vlastně vedela jak to dopadne, ale zachránil to to naštěstí epilog