Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/516431/bmid_zahrada-6460f9334b34f.png
4
1913
1913
Jak žít, když člověk dostane do vínku danajský dar? Dlouho neobývaná stará vila se zanedbanou zahradou. A jedna velká životní prohra navrch. Pětatřicetiletý Jaroslav Havlát se vrací do domu svého dětství ve chvíli vážného životního zlomu. Po zpackané „církevní kariéře“ hodlá začít nový život, poprvé konečně sám za sebe. Snad také s trochou naděje, ale především s nákladem vyhoření, samoty, s pocitem odcizení vůči všem a všemu. Jedinou laskavou náručí se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. V odloučení mezi stromy, keři a květinami se pokouší znovu najít sám sebe a dát životu ještě nějaký smysl. Postupně se seznamuje se sousedy a stále víc začíná svému zvláštnímu odcizení přicházet na kloub. A s tím se dostavují i tísnivé konflikty, protože poznání sebe sama je děsivější, než dřív mohl snad jen tušit. Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Najde se aspoň někdo, kdo mu porozumí a podá ruku? Existuje z této temné noci cesta ven?... celý text
Přidat komentář
Těžko říct, co na to říct. Nemá smysl to dlouze rozebírat. Diskuse o obsahu by byla nekonečná a nepřinesla by žádné rozřešení. Takže ano, cíl splněn - výborně napsané, protože uvěřitelně, kniha vtáhla a vyvolává emoce.
Kniha nutí určitě k zamyšlení. Chvíli sympatizujete s Jaroslavem a za chvíli mu vyčítate nedostatek odvahy, že se nechá tak lehce porazit aniž by se bránil. Každopádně, co mě zarazilo a nad čím budu muset ještě dlouho přemýšlet je otázka církve. Opravdu je tak zkostnatela? Falešná?
S ohledem na rozsah knihy jsem si říkala, že se bude jednat o čtení na jedno či dvě odpoledne, popravdě jsem měla problém knihu vůbec dočíst. Ne proto, že by byla špatně napsaná a nezajímavá, naprosto naopak! Ale téma a jeho zpracování se mě tak hluboce dotklo, že jsem neměla sílu hned pokračovat. Je to skvělý příklad toho, jak na malém prostoru lze obsáhnout tolik zásadních věcí, vykreslit nejniternější kouty lidské mysli, nechat rezonovat vyřčené i jen naznačené.
Po ohlasech na knihu jsem se ji trochu bála, ale jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Autorka skvěle zpracovala velmi těžké téma.
Obávala jsem se nechutných detailů, ale kniha byla spíše o vnitřním rozpoložení člověka, který bojuje proti tomu jaký je, co cítí a ví, že je to špatně.
Petra Dvořáková je mou oblíbenou autorkou a těším se na další, kterou si od ní přečtu.
Její knihy jen tak nezapomenu, jsou mi přínosem a dlouho o nich přemýšlím.
Zahrada jako místo útěku. Před lidmi, Bohem a sebou samým.
Tak to má Jaroslav Havlát, který zdědil po své matce starý dům se zahradou. Poté, co opustil církev se na něj spousta lidí dívá skrz prsty, nechápou ho, odsuzují. Jedině tichá zahrada jakoby ho chápala, mlčíc, neodsuzujíc, nechává proudit tok jeho myšlenek a naslouchá.
Přesto se Jaroslav seznámí se sousedy, kteří mají děti. A přítomnost dětí ho těší víc než přítomnost dospělých.
Pocity pochopení a zároveň neuvěřitelného zhnusení. Za mě zajímavá kniha, která otevírá tabuizované téma z jiného úhlu pohledu.
Petra Dvořáková - Zahrada
Počet strán: 185
Vydavateľstvo: @hostbrno
Žáner: #roman
Po nie príliš dobrom začiatku som knihu prečítala na jeden nádych.
Preco pre mna nebol dobry? Pretoze cirkev, pretože fakt nemam rada knihy kde sa objavujú svätý príslušníci, ktorý až taký svätý niesu a odsudzuju iných ale tak aby to nebolo take očividné....
Po tomto prvitnom zhnuseni som sa do knihy začítala a prisiel ďalší šok, kde to vo mne vrelo zlobou a neskutočným zdesením.
Ale koniec koncov som hlavnú postavu ľutovala a veru mi aj slza vybehla, pretože aj keď ... predsa len sme všetky ľudské bytosti a každý si zaslúži odpustenie a našťastie všetko ostalo len pri myšlienke a snahe napravit samého seba a pripustením si svojich chýb.
Ďakujem za túto knihu bola krásna a smutná @mama_nad_knihou
@petra_dvorakova_koukalova
Kniha č. 26/2024
Štafeta č. 126
#recenzieTerka #kniznarecenzia #kniznastafeta #autorskastafeta #stafetovyzavislak #kniznizavislaci #skbookstagram #podporujemeceskeautory #zahrada #petradvorakova #milujemeknihy2
Obsah:
#hľadanieseba #cirkev #záhrada #sebapoznanie
Dlouho neobývaná stará vila se zanedbanou zahradou. A jedna velká životní prohra navrch.
Pětatřicetiletý Jaroslav Havlát se vrací do domu svého dětství ve chvíli vážného životního zlomu. Po zpackané „církevní kariéře“ hodlá začít nový život, poprvé konečně sám za sebe. Snad také s trochou naděje, ale především s nákladem vyhoření, samoty, s pocitem odcizení vůči všem a všemu. Jedinou laskavou náručí se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. V odloučení mezi stromy, keři a květinami se pokouší znovu najít sám sebe a dát životu ještě nějaký smysl. Postupně se seznamuje se sousedy a stále víc začíná svému zvláštnímu odcizení přicházet na kloub. A s tím se dostavují i tísnivé konflikty, protože poznání sebe sama je děsivější, než dřív mohl snad jen tušit. Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Najde se aspoň někdo, kdo mu porozumí a podá ruku? Existuje z této temné noci cesta ven?
Kniha pro mě byla velkým překvapením - skvěle zpracovaný originální příběh. Překvapivý a hluboký závěr. Opravdu doporučuji k přečtení.
Knížka je výborně napsána a namluvena, ale děj mě nijak nenadchl.
Dokázala jsem pochopit ten smutek, ten dopad na psychiku z chování ostatních lidí, ať to byli přátelé, sousedé, otec, i dřívější "spolupracovníci", ale to bylo tak vše. Pořád jsem čekala, že se situace nějak vyvine, že se nesrovnalosti vyřeší, ale nějak se nestalo. Nemám ráda, když někdo stále fňuká, rýpe se v sobě a nedokáže se vzchopit a udělat nějaký zásadní krok. Proč se vracet nebo zůstávat na místě, kde nás vše jen udusává, kde nemáme nikoho blízkého a naše pověst a drby o nás samotných nám nedovolují si svou situaci vylepšit? Vždyť svět je tak veliký a všude je tolik šancí. A právě tohle mi v celé knížce lezlo na nervy. Leccos bylo přitažené za vlasy a ten konec mě také nenadchnul.
Z paní spisovatelky jsem trochu zmatená, styl se mi líbí, ale ... Vrány úžasné, Chirurg nemožný (nedočteno) a teď toto. Nevím. Úplně nedoporučuji.
Opravdu silná kniha. Jako už po několikáté mě příběh Petry Dvořákové neskutečně rozčiloval, nutil poslouchat dál a současně strčit hlavu do písku a nedozvěděl se co bude následovat, těšit se až bude konec, ale bát se jak to celé dopadne. Hlavního hrdiny mi bylo neskutečně líto, svůj osud si nevybral a nikomu nic zlého neudelal. Zlobila jsem se na všechny ty zabedněnce kolem, ale současně, někde hluboko, hlodal červíček "Jak by ses k tomu postavila ty?" To je možná to, co je na knize nejvíce zneklidňující.
Zdá se mi, že už není na světě kromě téhle zahrady jediné místo, jde by o mě někdo stál.
Jak žít? Když člověk dostane do vínku dar, o který nestojí?
Příběh vypráví o knězi, který opustil svou službu Bohu a usadil se v domku po svých prarodičich. Ve zpustlém domě a ještě zchátralejší zahradě chce začít nový život. Zahrada je vlastně odrazem jeho vlastní duše a mysli. Je plný beznaděje, úzkosti a bezmoci. Neví co sám se sebou. Pak se ale pustí do malých oprav na domě a hlavně do zvelebování zahrady. Najde si práci, spřátelí se se sousedy a nakonec začne pěstovat ovoce a zeleninu, kterou se snaží prodávat. V životě začne Jarek (náš kněz) konečně vidět smysl a po dlouhé době i radost. Nic ale není tak veselé, jak to vypadá. A vše se může v mžiku zbortit jako domeček z karet.
Jarek postupně zjišťuje šokující pravdu o své sexualitě. Jaké zvíře dřímalo uvnitř něho.
Oni už to vědí! Vyhodím broskve na kompost, sednu si do trávy a nenávidím celý svět.
Příběh který otestuje čtenářovu toleranci, empatii i ochotu přemýšlet a důvěřovat ve věcech zdánlivě neakceptovatelných. Citlivým a nebulvarním způsobem kniha rozkrývá jedno z nejtabuizovanějsich témat intimního života.
Po přečtení této knihy jsem měla hoooodně rozporuplné pocity. Popravdě jsem ale myslela, že mne tohle téma jako matku dostane ještě mnohem víc. Žádný odpor. Žádná nenávist. Nic z toho se u mne nedostavilo. Já ho spíš jen litovala.
Za to, jaký se narodil nemohl. Zjistil to a bojoval s tím. Spíš mne štvalo, jak se zachovali sousedé a lidé, kteří ho znali. Jak lehké je někoho odsoudit. Ale kdo jsme abychom soudili? Navíc člověka, který ani nic neudělal? Neměli bychom se mu spíše snažit pomoci? A co kdyby se tohle stalo nám?
Svět se se mnou houpá, chce se mi plakat, protože vím, že je to konec. Už nikdy neuvidím tuhle zahradu. Nic nebude, protože já už tady nebudu. Nic, nic, nic.... nejkratší cesta k Bohu.
Hodně silné téma. Morální dilema na téma, které je snad největším tabu v oblasti sexuální deviace.
Styl psaní autorky je úžasný. Nádherná, vytříbená čeština s detailním popisem. Měla jsem úplně pocit, jako kdybych s Jarkem stála na té zahradě a všechny jeho emoce prožívala také.
Moc se mi i líbilo přirovnání jeho života k zahradě.
Ale popravdě. Čekala jsem od knihy trochu více. Nějaké to boom, které se ale nekonalo. Hodně psychologie, ale děje minimum.
Určitě bych ale knihu k přečtení všem doporučila.
A mé ponaučení k knihy: Než někoho odsoudime, zkusme se vžít do jeho kůže.
Teda... to byl mazec. Nejdřív jsem si říkala, co se z toho vyklube a pak jsem se bála, jak to dopadne.
Nejhorší na tom celém jsou pro mě rozporuplné pocity. Na jednu stranu cítím s Jarkem, na druhou stranu si říkám, co by se asi stalo dál, kdyby v ten moment k němu Anna nepřišla? A to si z toho beru - každá mince má dvě strany.
Nopanejo! Takhle nějak si představuji dobře napsaný příběh. Uvěřitelný, netrapný, nekulhající. Příběh, který žijete (nejste čtenáři, či diváci). Oddechla jsem si, když knížka skončila. Oddechla a další dva týdny jej měla živý v hlavě.
Brrrr... Šálek silné kávy. Autorka nám naservírovala všechno litost, soucit, zhnusení, strach i absolutně rozporuplné pocity.
Pokud bych dopředu věděla, jaký zvrat v knize nastane, dobrovolně bych se do toho nepouštěla, ale ve výsledku jsem ráda, že jsem knihu četla.
Čtivé, tísnivé i smutné, ale zároveň nesmírně zajímavé. Rozhodně se nejedná jen o nějakou teologickou rozpravu.
Přečetla jsem již podruhé. Je to masakr! Tak opravdové, uvěřitelné, procítěné! Zcela úžasný literární počin, zcela odvážný boj proti předsudkům. Super!
A zároveň musím říct, kéž by... kéž by to bylo vždycky takhle! Bohužel je v reálu toto téma spíš ta obrácená strana mince, čímž nemyslím předsudky, tím myslím ticho, jímž se problém přechází a za nímž se skrývají pošlapané, pokřivené a zraněné dětské duše..., protože je jich mnohem víc, než si umíme představit.
Chytlavé od první stránky. Je to tak ožehavé téma, že se zdráháte hlavnímu hrdinovi držet palce,protože má stigma darebáka, a přece to děláte, protože vám předkládá svoje nitro, kde je uvědomění a sebereflexe a vám se ho nechce tak šmahem odsoudit. Příběh, který by jistě nepokračoval úplně vesele, končí pozitivním momentem, a to je za mě dobře. Jarkova horská dráha nejela jenom dolů.
Silné téma a silný příběh. Vše se pomalu otevírá a příběh má tendence gradovat. Jsme svědky postupné cesty na vrchol a i následného úpadku. Ale je to cesta vrchol? A co je vrchol? Ať chceme nebo ne, postupně prožíváme všechno spolu s hlavní postavou a můžeme jen posoudit zda budeme věřit, naslouchat a chápat či nikoli. A konec? Příběh i hlavní postava by si určitě zasloužili o trochu víc. Nebo je to opět na nás abychom si domysleli? Pak ale příběh moc domýšlecí nebyl. Vše bylo podáno jasně a srozumitelně. Škoda, až na ten závěr to šlo.
Petra Dvořáková opět nezklamala, opět jsem nemohla přestat číst. Téma, které mě moc nezaujalo, nemám ráda moc ty církevní věci, moc jim nevěřím, ale jak jsem knihu začala číst, nemohla přestat číst, byla jsem vděčná za fronty u pokladen v obchodech a četla na mobilu. Hlavnímu hrdinovi jsem fandila, i když byl pro ostatní zloduchem, ale pochopila jsem, že nechtěl být takový, jaký byl, to je té na té knize fascinující, že se bráníte svému vnitřnímu zlu, ale ono vás může pohltit. Byla jsem ráda, že se našel aspoň jeden člověk, co mu pomohl. Opět jsem pochopila, že lidé umějí být hrozné ......, že empatie a pochopení naší společnosti nejde, v rychlém odsouzení jsme machři.
Rozhodně hnus. Kdybych tušila, kam se bude příběh ubírat a o čem knížka ve skutečnosti bude, rozhodně bych jí neotevřela. Do poloviny je všechno v pohodě, dokonce se zdá, že by mohlo jít i o tu zahradu, chyba lávky. Nakonec jsem byla až moc zhnusená a v šoku na to, abych dokázala knihu dočíst.