Zalknutí
Chuck Palahniuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/2010/bmid_zalknuti-sNX-2010.jpg
4
529
529
Hrdina románu Viktor Mancini potřebuje spoustu peněz na lékařskou péči pro svou matku, a tak si vymyslí neobvyklý způsob: chodí do restaurací a předstírá, že se dusí jídlem. Ti, kdo mu pomohou „nabrat dech“, se pak cítí svým „hrdinstvím“ zavázáni i k další pomoci, která se pak může protáhnout na celá léta. Viktor se také nechává zaměstnat v bizarním historickém parku a dochází na terapeutická sezení lidí závislých na sexu. Hledá nové partnerky a vlastně především únik před skutečností. Jenomže lži a iluze jsou osidla, která hned tak nikoho nepustí…... celý text
Přidat komentář
Chuckovina. Bizár, hnus, depka, zamyšlení nad vlastní nicotností. Předchozí dvě knihy (Prokletí, Deník) mě nadchly mnohem víc, proto jen tři hvězdy. I tak mě ale Chuck nepřestane udivovat a chci si od něj přečíst časem všechno.
Zalknutí mě prostě dostalo.
Sice nebylo tak dobré, jako moje dvě předchozí setkání s Palahniukem, ale i tak jsem byla ohromená.
Upřímností, zoufalostí, perverzností.
Co jiného ale od Chucka čekat?
Prostě kniha o tom, co by Ježíš rozhodně neudělal. O tom, co vše jsou lidé schopni udělat kvůli závislosti. O tom, jak lehké je něčemu věřit.
S Chuckovými knihami je ta výhoda, že vždy tak nějak víte, co vás čeká. Víte, že anotace ani zdálky nepopisuje opravdový děj knihy. Víte, že budete zahlceni informacemi o umění, lékařství, výrobě bomb nebo závislosti. Víte, že nastanou chvíle, kdy budete v ději ztraceni. A taky víte, že se vám aspoň jednou zatají dech.
To vše platí i u této knihy
Upřímně, nejdřív bylo Zalknutí prostě divný, takový nesouvislý a dost podobný všem těm knížkám o závislostech. Potom nechutný. A až potom, co jsem se přes všecky ty zdánlivě nesouvisející epizody a naturalistický popisy široký škály všemožnýho hnusu dostala za půlku knihy, mi to došlo. Tohle není příběh o chlápkoj, kterej je tak trochu Ježíš a dělá to (i) v letadle. Tohle jste vy. Jasně, dost možná nepracujete v 18. století a vaše matka není zavřená v blázinci, ale ,,nemyslete si, že jste na tom líp". Navíc je tahle sonda do vaší mysli až k otázkám, na který se prostě ptát nechcete, vytuněná vysoce geniálním stylem psaní, kterej vás na konci, když to všecko do sebe zapadne, prostě dostane. Takže i když mě ten bohatě popsanej úsek o letadlových záchodcích dost nebavil, nelituju. Bylo to fakt velký.
Hlavní hrdina sexholik, který se chodívá dusit do restaurací, aby byl litován a dostával peníze. Černý humor, ironie, nadsázka. Bizarní postavičky, výstřední chování. Časté opakování vět, slov, motivů. Deprese, ale přesto záblesk světla na konci tunelu plném sraček, sexu, sebeubližování a (sebe)lítosti.
Musím si kúpiť hodinky značky swatch, keby ma náhodou Viktor stretol niekde v Modrej guli.
Palahniuk a jeho hrdinové, kteří neustále opakují stejné slovní obraty a motivy, jako by zrovna dočetli Myši Natálie Mooshabrové. Jak já ty parchanty mám rád.
Viktor si mě získal od samého začátku.
Někdo by si mohl říct, že naprosto postrádá důstojnost, vzhledem ke způsobu, jakým vydělává peníze.
Někdo by si zas mohl říct, že to zvládá právě kvůli vysoké úrovni důstojnosti.
Kdo to ví. Jo a k tomu je ještě závislý na sexu. A možná Ježíšův syn. Sečteno podtrženo, je s ním velká zábava.
No a to je asi nejdůležitější aspekt této knihy. Je zatraceně zábavná. Samozřejmě tu máme trefné narážky, jež řezají do živého masa lidské povrchní společnosti. Ty ale vzhledem k jiným dílům od Chucka hrajou spíš vedlejší roli.
Zalknutí oplývá silným příběhem syna, jež svérázným způsobem udržuje matku v luxusním pečovateláku, pídí se po svém původu. Taky dělá z lidí hrdiny, šaškuje v historické vesničce a jak už jsem naznačil, hodně souloží. To celé v úchvatně cynickém balení.
Škoda že má Palahniukova kvalita děl celkem sestupnou tendenci. Na rozdíl od jeho bizarních postav jsem však vcelku optimista a tak věřím, že se od něj ještě dočkáme velkých věcí.
A jestli ne, tak ať se mu anální kuličky zaseknou hluboko ve střevech!
Amen.
Masturbací ke svobodě či ke spáse ? Aneb,co by Jéžíš rozhodně neudělal ?
Masturbace je slušné spisovné slovo o neslušné věci. A nebo nevhodné slovo o příjemné věci. Předsudkové označení o věci která je krajně mnohým lidem přirozeně lidská. Společensky korektní popis nevhodného chování o kterém se moc lidí nerozpovídá. A takhle by to mohlo pokračovat skoro do nekonečna. V takové zoo,tam se dějou věci,nojo co byste chtěli,když faunu vytrhnete ze svého přirozeného prostředí,to by se jeden uhonil :-) Jak to vidíte vy? Ne fakt tahle věc není jen o tomhle,je hodně o tomhle,ale ne celá :-D Uplně typický románek na dlouhé večery :-)
Originální Chuck píše inteligentně pro lidi,ne pro intouše,lidsky jak to vidí a jak to je. Zamyslet se,přiznat si to. A jaká je vaše terapie uniku ? A) Sex,B) Jídlo,C) Jéžíš,D) Kniha ???
Pokud vám vyšlo za D) Kniha,tak neváhejte,stud a pohoršení tu nejsou na místě,Palahniukova paranoidní smršt plná uletu čeká jen na vás :-)
"Protože nic není tak dokonalé jako to, co si dokážeme představit."
Palahniuk opravdu píše pořád to stejnou knížku s pořád tím stejným hlavním hrdinou. Píše ji ale pořád skvěle a čte se náram náram náramně. Detaily a rady do života se jen tak neomrzí a je jich tu možná více, než kdy jindy. Je fascinující jaká nesmyslná povolání a zápletky ještě dokáže vymyslet a jakým stylem je dokáže podat. Některé pasáže krásně deprimující, jiné neskutečně vtipné. Po slabším Programu zase skvělý zvrat v závěru. I přes brakovou auru (nebo právě proto?) tvoří jeho knížky zajímavě pokřivenou generační výpověď, která mi velmi sedne.
Dobré není to správné slovo, ale napadne vás jako první.
Knihu nemůžu vychválit do nebe, stejně jako nemůžu říct, že je to brak. Takže... je to prostě jen dobré. Palahniukovské. Se spoustou detailů, o kterých stále pochybujete, jestli jsou "pravé" (jako v každé Palahniukově knize), se spoustou peprných slovních spojení, usoplených postav, chorobných myšlenkových pochodů a sociopatických Ježíšů... prostě DOBRÉ.
Viz též: specifické
Viz též: neobvyklé
Viktor Mancini je Ježíš Kristus. Anebo spíš taky ne.. Ale vydělat peníze si tedy fakt umí a to velmi vtitpným způsobem. Pro mne je kniha jedna z těch lepších Pallahniovek. Stále ten stejný styl psaní, plný ujeťáren a ten já rád. Na férovku napsat, že zaměstnanci koloniálního skanzenu, do kterého jezdí děti na výlet, jsou sjetý feťáci... Na férovku napsat že nejlepší lék na sexuální závislot je ošu..t co se dá... to umí jen Chuck!!!
"...není to pravé slovo, ale napadne vás jako první."
"Je to jamais vu. Francouzský výraz, opak deja vu, stav, kdy každý je vám cizí, bez ohledu na to, jak dobře si myslíte, že ho znáte."
S další a další přečtenou Palahniukovou knihou mám neodbytný pocit, že autor se stal otrokem svého stylu a de facto se nikam nevyvíjí. Dokolečka exhumuje různě deformované protagonisty a obnažuje jejich atypické obsese, názory, jednání. Třikrát to ještě může fungovat, pak už se čtenář zalyká...
Skvělé čtení není to správné spojení, ale napadne mě jako první.
Viz první až poslední strana, včetně skvělého doslovu.
"A v tom to všechno vězí.
Žijeme ve virtuálním světě. Nic není skutečné. Vůně citronu zakrývá to, že se někdo pozvracel. Růže znamenají moč.
Modřina cirhózu jater, Smradlavý dech leukémii. Na krásném modrém Dunaji požár.
Možná má Palahniuk pravdu. Možná je to jediná šance. Všechno rozbít, včetně sebe, a mezi střepy hledat zbytky reality, to, kdo a co skutečně jsme. A pak možná budeme mít jistotu, že to venku skutečně zpívá slavík a ne že hodiny oznamují čtyři po poledni."
Tak hele, prej jsem asi zplozenec z Ježíšova semene, jako fakt nevím, Desatero jsem dočetla sotva do půlky, modlím se pouze k Michalovi Davidovi, aby už sakra přestal zpívat a do kostela zajdu jen pro trochu svěcené vody na osvěžení, ale včéra večer jsem volala do pořadu Volejte věštci a potom, co jsem té madam vyblila své problémky, tak se zmohla jen na "ježiši". Nějak to u sebe na spasitelskou roli nevidím, protože moto pomáhat lidem mám až za lehnout si na gauč a čumět na prasklinu ve zdi. Takže si pokládám otázku, co by Ježíš určitě neudělal? No, nebojte, zase žádné velké nepřístojnosti ve svém komentu nesnesu, ale určitě by si nedal napřed dezert a až pak hlavní chod nebo by určitě nedával v tiskárně barevnej toner do přihrádky, kde jasně píšou black. Co by Ježíš určitě neudělal. Viktor Mancini je na tom dost podobně, musí se zamyslet, zda chce dávat rozhřešení a mít tak moc konroly nad ostatními. Být spasitelem znamená totiž rozhodovat o něčím životě a smrti.
Jsem malinko na rozpacích. Asi nejmíň povedená kniha, co jsem od Palahniuka četla. Po Strašidlech, Neviditelných nestvůrách a Prokletí je Viktor Mancini prostě slabý odvar (sice si po tomhle prohlášení připadám malinko zvrácená, ale když sáhnu po tomhle autorovi, očekávám prostě nějaký standard). Hrdina je takový skoro normální kluk s pohnutým osudem. A ta báchorka o jeho "nadpřirozeném" původu, tomu může uvěřit snad jen Američan (a snad jenom amerického čtenáře takový nápad může šokovat). Nejzábavnější bylo asi odhalení Paige. Ani to podvodné dušení v restauracích mě nějak moc nezaujalo.
Jinak má kniha samozřejmě stále příjemně zajímavou stylistickou úroveň, pořád je to čtivé.... jenom tomu něco chybí. Asi je tam málo nechutností (a navíc o polovině z nich člověk četl v předchozích knihách). Asi je to málo šokující.
Společně se Strašidly můj nejhorší Chuck. To, co je jindy husté, výživné a dobře rozmístěné napříč celou knihou, je v Zalknutí rozředěné a ne tak výmluvné. Pár dobrých pasáží nevyváží to chybějící "šílenství", které mě jímá při čtení jiných Chuckových knih a nutí mě hltat všude, a smát se nahlas... čím víc tím líp. Uvidíme, jestli mě vyléčí Snuff, nebo se prostě budu muset vrátit k osvědčeným titulům (Klub, Deník, Neviditelné nestvůry).
Autorovy další knížky
| 2005 |  Klub rváčů |
| 2009 |  Snuff |
| 2007 | Strašidla |
| 2010 | Neviditelné nestvůry |
| 2012 | Prokletí |
Chucka člověk musí buď milovat nebo nenávidět. Nic mezi tím. Ujetý není to pravé slovo, ale napadne vás jako první. Ale když prohlídnete vrstvu nechutností a perverzit, narazíte na krásné lidství s pochopením pro všechno a všechny a ve finále i dost optimismu. Moje páté a rozhodně ne poslední setkání s Palahniukem.