Zámek
Franz Kafka
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/530345/bmid_zamek-65a6fda81db0a.jpg
4
1383
1383
Románový fragment je složitou a čtenářsky náročnou historií zeměměřiče K., který přichází do vesnice ovládané ze záhadného zámku.Do zámku se hrdina snaží za každou cenu proniknout a odhalit jeho tajemství. Zde zachytil Kafka pocit ze své nejosobnější životní situace a vylíčil stav, který sám charakterizoval jako "pomezní kraj mezi samotou a společenstvím". Dílo lze chápat jako naléhavé varování před odlidštěným světem a před člověkem, postrádajícím vědomí základních lidských hodnot.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , Fortuna Libri (ČR)Originální název:
Schloss, 1926
více info...
Přidat komentář
Po přečtení Proměny a Procesu upravuji hodnocení o hvězdičku nahoru. Původně jsem Zámek místy považoval za nepochopenou, špatně napsanou komedii, kvůli některým jakoby komickým pasážím (vlastně jich je tam docela dost), ale když se trochu ponoříte do autorova mysticismu, najednou před vámi vyvstanou nečekané paralely k realitě... K většímu zážitku z četby bych doporučil přečíst si nejdříve Proměnu, pak Ameriku, přidat si nějaké informace o Kafkovi jako autorovi a pak si Zámek pořádně vychutnat.
Je to krásné, temné, mystické a tak nadčasové. Kafkova osobnost mě fascinuje a troufám si říct, že se do Zámku velmi silně promítla. Nádherný čtenářský zážitek.
Maxi Brode, co jsi to udělal? Proti přání přítele jsi zveřejnil jeho snahy o psaní a zkazil tím navíc nejednu hodinu mým unaveným očím. Běda ti!
Kafku vážně nedávám ani napotřetí. Zcela neosobní postavy, pro mě naprosto sterilní příběh a prostředí.
Přijdu si většinou spíše jako vděčný čtenář, ale zde to nedovedu.
Nedivím se, že Kafka nebyl schopen navázat intimní vztah, já bych ho jako žena nemohl vystát.
Tuhle knihu a příběh v ní jsem už dřív zkoušela číst několikrát. Vždycky jsem to po chvíli vzdala. Teď jsem se tím prokousala, ale jen díky Kamilu Halbichovi, který to obdivuhodně načetl pro ČRo. Příběh ve mě vyvolával maximální rozporuplné pocity. Říkala jsem si, že je to ztráta času, ale přesto jsem poslouchala dál.
Iritoval mě, svoji rozvleklostí, temností, ponurostí a místy řekla bych až hloupostí, ale při tom jsem žasla nad autorovým spisovatelským umem!
Každopádně,pro mě rozpačité, leč výživné seznámení s panem Kafkou .. ;-)
Víc k tomu psát nebudu, protože bych jen opakovala všechno to, co tu přede mnou napsali jiní.
Jak už zde bylo řečeno, číst Kafku chce jisté vnitřní nastavení. U Procesu to šlo, tak nějak samo. Zámek pro mě byl těžší oříšek, který se po počátečním nadšením z příběhu propadal do (pro mě) nudných pasážích.
Já na tohle asi vážně nemám buňky. Oceňuji krásný jazyk a skvělé budování atmosféry temné bezvýchodnosti, které na mě na začátku velmi dobře fungovalo. Nicméně postupem času mě neustálé bloudění v kruzích začalo zoufale nudit a místy jsem se přistihla, že ten nekonečný tok slov vlastně vůbec nevnímám. A potenciálně většímu zájmu o děj knihy moc nepomohlo ani to, že K. - se svým nadutým, vcelku docela arogantním, přístupem - pro mě vůbec není hrdinou, kterému bych měla tendenci fandit. Ve finále mi tak je vlastně úplně jedno, že román není dokončený, protože je mi totálně putna, jak to s K. dopadne.
Co musí zaujmout každého, kdo se do této knihy pustí, je precizní jazyk, v mém případě zpřístupněný Vladimírem Kafkou. Další věci už budou individuální, protože jde o text mnohovrstevnatý, významů plný, takže každého zaujme něco jiného a může si hledat vlastní klíč k nedokončenému románu. Což u téhle knihy nevadí, protože se klidně dá vykládat jako symbol toho, že člověk přes veškerou snahu taky jen málokdy dokončí to, co si v životě předsevzal.
Ještěže ten ČRo máme, po neúspěšném začtení se do Procesu jsem si řekla, že audio dám. A první polovina byla fakt peklo největší, chtělo se mi rvát si vlasy zoufalstvím. Ale pak jsem z té knihy začala pociťovat takové lehce zvrácené zalíbení, to jsem tedy opravdu nečekala. Na konci už jsem se vysloveně smála nahlas a smekala klobouk nad Kafkovým mistrovstvím popsat malichernost lidské malosti a schopnost otočit každičkou myšlenku. Když si človek připočte téměř stoletou nadčasovost a chytne se dostatečně za nos, musí ho to bavit. Říkám si, zda se Orwell nemohl inspirovat...
(SPOILER)
Pro všechny, které zajímá, jak měla kniha končit
Zámek sice (jako všechny Kafkovy romány) není dokončený, ale podle Maxe Broda (Kafkova nejbližšího přítele, který všechna jeho díla vydal) měl být konec následující:
Zeměměřič K. nakonec umírá vysílením, ale na smrtelné posteli za ním přijdou úředníci ze zámku se zprávou, že může konečně nastoupit do služby.
"..na Kafku musí mít člověk halt „buňky“. Ale „mít buňky“ rozhodně není něco, co je spojeno s intelektem, se vzděláním, se sečtělostí, anebo s hodnotou IQ..."
... píše marlowe a má svatou pravdu!
A já je halt asi nemám. Ani trpělivost s Kafkou. Nikdy mě nelákal. Vyposlechla jsem Kamila Halbicha do poloviny, čte výborně, občas svitla jiskřička, ale v zásadě mi to příliš neříká. Trochu mě oslovila ponurá atmosféra na počátku, ale pak už se to jen vleklo jako med.
Inu za pokus to stálo...a úplně mě to neodradilo, ale chce to asi trochou jiné podmínky k poslechu než cestou z práce a do práce :o)
Blízko je mi pohled komentáře KingNut123
2/5
(SPOILER)
Už už máte pocit, že to pochopíte, že rozlousknete klíč, šifru, k tomu dílu. To mě hnalo k opakovanému poslechu (teď na Rozhlasu je to skvěle Kamil Halbich), sledování filmu na YouTube a čtení komentářů. Možná proto se také ze samotného autora, pana Dr. Franze Kafky, stal kult, skrze něho, bádání o jeho životě, hledáme odpověď na otázku záhady jeho románů.
Vymyslela jsem si takovýto svůj klíč k románu: Proč se všichni ve vesnici u Zámku chovají jak blbci? Prostě jsou všichni spolčeni proti K. Představuji si, že to, co čteme v románu, je jen zlomek toho příběhu, děje se toho mnohem víc. Je to paralelní děj. Všichni mají společný cíl, aby se K decentně, po dobrém, zbavili. Prostě jim vadí. Normálně se s ním sice baví, ale ve skutečnosti jim leze na nervy. Možná ho pomlouvají, nastrčí mu milenku, aby ho ovládala, a dva špehy. Ta milenka je domluvená se špehy. Všichni lžou a vymýšlejí si, mají z něj možná legraci. Na oko si s ním povídají, ale jen nezávazně. Skutečně pomocnou ruku mu nikdo nepodá. Možná mají takové instrukce, možná jde o rafinovanou strategii, jak se K zbavit nenásilnou cestou. Přemýšlím o zákulisním ději, je komplementární k tomuto, je tajný, má obrovský, epický děj, jak za nitky tahá třeba pan hrabě a všechny svoje poddané instruuje, jak mají K házet klacky pod nohy. Každá scéna románu je jen krátký snímek černobílého filmu, u kterého se dá přemýšlet, co je za tím, co nebylo v románu popsáno.
Tak to je můj objev, můj způsob v chápání Zámku. Teď už konečně jsem docela spokojená, už už jsem přišla na to, jak to číst… Na první čtení divné dílo se mění v něco docela zajímavého.
Četba Zámku je geneze, přemýšlením o tomto románu mě napadaly a napadají mnohé situace z mého života, nebo analogie z historie, které něčím Zámek připomínají. A teď si myslím, že hodnota tohoto díla je v duševní cestě, kterou čtenář při chápání urazí. Nevím, jestli má ta cesta konce, ale určitě se dostaví uspokojení z osobního mentálního výkonu.
Audiokniha. Přečetla jsem toho dost na to, abych uměla ocenit kvalitu tohoto díla. Ale můj šálek kávy to prostě není. Děj se táhne, pořád dokola se tisíci slovy omílá to samé. Je to moc dlouhé, dovedu si představit další stovky stránek, které by autor potřeboval na dokončení knihy. Nicméně přednes pana Halbicha se moc dobře poslouchá, takže jsem to vydržela až do konce.
", a že si proto představuji hrob, hluboký a těsný, kde se držíme v pevném objetí, skrývám si tvář v tobě a ty zas ve mně, a nikdo nás už nikdy neuvidí."
Asi moc není co dodat. Franze Kafku jsem si zamiloval ve čtrnácti letech a od té doby mě neomrzel. Jeho knihy spolu s jeho životním příběhem jsou neuvěřitelný zážitek. Jen mě pochopitelně mrzí, že kniha není dokončená, ale na druhou stranu by to už prostě nebyl Kafka, kdyby všechny jeho knihy byly perfektní a úplně dopsané.
Květa Hyršlová ve svém doslovu k Zámku (odeonské vydání z roku 1989) o Franzi Kafkovi píše: „...je to umělec, který byl snad jako žádný jiný v tomto našem století bezmezně obdivován, ale i nesmiřitelně odmítán, mnohonásobně interpretován, ale i dezinterpretován...“
Zrovna dneska mi psal kamarád, že jeho spolužák o Kafkovi před časem prohlásil, „že se to nedá číst.“
No, já osobně si myslím, že na Kafku musí mít člověk halt „buňky“. Ale „mít buňky“ rozhodně není něco, co je spojeno s intelektem, se vzděláním, se sečtělostí, anebo s hodnotou IQ. Šachový velmistr mohl v matematice propadat a psát slovo „babička“ s tvrdým „y“, ale velmistrem se stal prostě proto, že to měl v hlavě od narození nastaveno tak, aby věděl, jak šoupat figurkama deset tahů dopředu. Já mám to štěstí, že několik takových malých, šedých, kafkovských buněk v kůře mozkové nejspíš mám, a tak se k románům a povídkám Franze Kafky celý život opakovaně vracím, protože mě četba jeho knížek nesmírně baví, a navíc ve mně vzbuzuje estetickou libost (což je terminus technicus používaný při definování uměleckého díla).
Mám-li mluvit sám za sebe, román Zámek považuji za dílo geniální. Ne, že bych mu rozuměl, tak domýšlivý nejsem, ale těch pár dní četby, strávených se zeměměřičem K. v přízračném podzámčí, je pro mne pokaždé nezapomenutelný zážitek.
Paušálně doporučit knížku se přesto zdráhám, protože... (však víte).
Tentokrát jsem poslouchal jako audioknihu na ČRo Vltava v podání Kamila Halbicha.
Škoda, že román zůstal nedokončený. Absurdnost z něj přímo čiší. Poslechnuto v rámci Českého rozhlasu, bylo to fajn.
Je krása dnešního světa, že ke všemu se může vyjádřit kdekdo, a i obecní blb může vyjádřit názor na globální politiku, ve které se ovšem, při svém rozhledu, nemá šanci orientovat.
Hodnoťme absurdní román odpadem!, jelikož nám nedává smysl.
For christ's sake, kill yoursel fuc*ing a@@holes
(SPOILER)
Knihu jsem dostal za úkol k přečtení na gymplu v roce 2009 a silně se mi nelíbila. Takto zněl můj referát / souhrn děje:
Rozpaky (přinejmenším) vzbuzující příběh se točí kolem neznámé vesnice, která je postavena kolem zámku, který představuje „vyšší moc“. Sídlí zde úřednický aparát, který je pro všechny obyvatele nedotknutelný a téměř ho uctívají. Hlavní hrdina - K (Karel, Kryštof, Kilián, Kajetán, Klement, Konrád, Květomil, Květoslav, Kujon, Kašpar, Kafka?) je sem povolán jako zeměměřič, avšak brzy zjistí, že došlo k omylu nebo k nedorozumění…? Nikdo zeměměřiče nepotřebuje. Nikdo neví, co se děje. To se nedovídáme vůbec. K jako cizinec tu není vítán, je však chován v úctě, je zde „trpěn“. Za každou cenu se chce domoci spravedlnosti a setkat se s úředníkem Klammem, i když je od toho zrazován. On je odhodlaný, ale pan Klamm je skutečně nezastihnutelný (skoro polobůh). V Panském hostinci svede / je sveden slečnou výčepní (Frída), Klammovou milenkou. DIVNÉ. K se snaží kontaktovat úřady. Nic nedává smysl. Frída se do K jaksi až po uši zamiluje. K je nucen / sám chce do sňatku s ní. Neznáme jeho city k Frídě. Neznáme žádné city k nikomu. Vedou se nekonečné dialogy vlastně o ničem. Dozvídáme se spoustu informací o jednotlivých obyvatelích vesnice, které nás (mě) nezajímají. Příběh se rozvíjí a rozvíjí, až najednou skončí. Naděje na slušnou pointu se rozplývá. Příběh prostě nedává smysl a uprostřed největší ptákoviny končí.
Asi nejabsurdnější a zároveň nejméně přístupný Kafkův román, opět, bohužel, nedokončený. Tíha byrokracie je až hmatatelná a v lecčems podobná naší nedávné minulosti, ale i přítomnosti. Tíseň doléhá na čtenáře ovšem i do absolutního podrobna líčeného vyprávění jak hlavních, tak i vedlejších postav a z totální bezmoci cokoliv změnit. Zámek určitě není kniha pro každého, v budoucnu ji určitě přečtu znovu, protože na jedno čtení nelze všechno pobrat. Rovněž mě zajímá komiksové zpracování od Jaromíra 99 , které si popravdě po zkušenosti se Zámkem neumím dost dobře představit. Asi budu překvapen.
Zámek je jedna z knih, které v sobě mají něco absolutního. V mém kánonu je to zkrátka něco jako Bible. Zámek by mohl mít 10 000 stran, oproti těm zhruba 400 stranám, které známe, a přesto by se četl stále stejně. V té knize obsažen celý život - ve velice zvláštním, podvojném mixu: každodenní i snový život jsou v Kafkovi neodlučitelné, což Zámku dodává velkou komplexnost. Jako bychom současně prožívali bdělý život i sen. Čtu Zámek už po několikáté, a vždycky vidím něco jiného: dřív jsem hlavně vnímal právě ten polobdělý stav, který je knize vlastní. Nyní, při dalším čtení si všímám, že jedno z hlavních témat je nestálost a těkavost lidské duše i psychiky: Klamm se jeví pokaždé jinak: když odjíždí ze vsi do zámku, je jiný když přijíždí. Sami obyvatelé vesnice to ale nepovažují za čarodějnictví, ale za svého druhu klam :-) Jeden z K.ových pomocníků je náhle starý muž, když mu chybí jeho druh Arthur. Hospodská je nejdřív vstřícná, ale pak dostane úplný záchvat pomstychtivosti, když K. nereaguje, jak by si přála. Atd. atd. Vím, že existují mnohé psychoanalytické interpretace, ale mně se zdá, že Kafka zkrátka viděl, co se v lidech odehrává. A jako Gurdžijev říkal, že v lidech není nic stálého, myslím, že to vnímal i Kafka. Viděl nás bez masky a krásně se u toho bavil. Čtu ve starém Eisnerově překladu. Líbí se mi teď nejvíc, protože Kafkovu strohou větu buduje v češtině jinak, neopisuje ten vysušený styl doslova, ale trochu jej prokrvuje. Líp se to ale čte: „Naší jedinou pokojovou výzdobou je tělocvičné nářadí, řekla smějíc se s námahou v slzách“ (s. 157). [...] „Koho jsme zapomněli, s tím se zas můžeme seznámit“ (s. 106). A do třetice: „Požehnání bylo nad vámi, ale lidé nedovedli způsobit, aby se sneslo dolů“ (s. 109).
Štítky knihy
zfilmováno byrokracie psychologické romány rozhlasové zpracování absurdno středoevropská literaturaAutorovy další knížky
| 2007 |  Proměna |
| 2005 |  Proces |
| 1989 | Zámek |
| 2001 | Dopisy Mileně |
| 1962 | Amerika |
Zámek není snadné čtení, protože je opravdu mnohoslovný. Vždyť monology postav jsou často na několik stránek bez přerušení. Ale na druhou stranu, když se zklidníte a naladíte, tak ten jazyk docela hezky přirozeně plyne, intonace a zpěvnost je taková, že tu řeč úplně jasně v duchu slyšíte. Aspoň v překladu Vladimíra Kafky, který je podle mě skvělý.
Trochu mám problém s tou tradičně zjednodušenou charakteristikou románu, že zeměměřič K. je povolán zámkem do služby a pak naráží na byrokracii. Tak předně je dost jasně řečeno, že K. nikdo nepovolal, přišel sám od sebe, ani možná neměl v plánu se zdržovat, a nadto možná ani nebyl zeměměřičem. A to je na tom právě to tajemné - "někdo nahoře" na tu jeho vyslovenou lež (aby ho v noci nevyhodili z hospody) přistoupil a rozehrál hru na zeměměřiče, a K. výzvu přijal. Otázkou je, proč vlastně, když mu tam evidentně pšenka nekvetla, a o co ve skutečnosti šlo. Proč se nesebral a nešel pryč. Ale nešel, zůstal, a všechno, co se ve vesnici děje, je absurdní a záhadné, jak se chovají obyvatelé působí nesmyslně, až výhružně, a ze všeho čiší neskutečnost, tíživost, zmar, deprese, chudoba, špína, obhroublost, marnost, to vše ještě umocněné všudypřítomnou zimou a sněhem a tmou.
Takže ano, je to poněkud rozvláčné, ale záměrně, a když se s tím smíříte, dostanete nálož jedinečné atmosféry a vtíravých otázek, které vám budou vrtat. Škoda jen, že to není ukončené. Vím o tom údajném konci podle M. Broda, ale na kdyby se nehraje.