Zápisník alkoholičky
Michaela Duffková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539480/bmid_zapisnik-alkoholicky.jpg
4
911
911
Michaela Duffková je mladá matka, která se rozhodla otevřeně promluvit o své závislosti na alkoholu i o složité léčbě. Chcete vědět, proč je tak těžké přiznat si problém s pitím? Proč není překážkou závislosti ani malé dítě? Co bylo autorce motivací k léčbě a jak vypadal první rok po ní? Všechny odpovědi přináší otevřená a přímá zpověď abstinující alkoholičky.... celý text
Pro ženy Literatura česká Biografie a memoáry
Vydáno:
2020
,
Voxi
Interpreti: Tereza Dočkalová , Iveta Dušková , Pavel Batěk , Martin Písařík
více info...
Přidat komentář
Přečteno prakticky za dvě odpoledne, kniha se dobře čte. Nicméně docela dost mi vadilo, stále se opakující téma nefunkčního manželství.. zvlášť na konci dominovalo, mě pak kazilo celkový dojem z knihy. Každopádně určitě stojí za přečtení
Tak nevím co bylo děsivější, jestli autorčina závislost na alkoholu nebo její patologické manželství.
Velké zklamání a jen s nechutí jsem se donutila knihu dočíst a to především kvůli naprosté antipatii vůči autorce. Kniha jako taková mi nepřijde dobře napsaná, když pominu opakující se pasáže, tak nechápu, že důvodem vzniku knihy je pomoc lidem, kteří se potýkají s nadměrným pitím, ale boji s alkoholem je v ní věnována sotva půlka, zbytek je v podstatě takové vztahové drama skládající se z neustálých autorčiných emočních výlevů vůči manželovi a i vůči celé rodině. Po celou dobu četby jsem jen nevěřícně kroutila hlavou nad tím, jak autorka neustále vidí chyby v druhým a obviňuje je ze všeho možného. Vrchol pro mě byl, když si postěžovala i na svojí maminku, jak jí na štědrý den, který si konečně chtěla jako abstinentka užít, naložila spoustu práce, že byla večer unavená. Za mě naprosto mimimální sebereflexe a uvědomění si toho, jak strašně ničila životy celému okolí, autorka pro mě z toho vychází jako sobecká nevyrovnaná hysterka. Představuji si sama sebe jako závislou na alkoholu a moc nevím, čím by mi tato kniha měla pomoci, snad jen tím, že autorka v ní závislost překoná, ale tak rychlým a bezproblémovým způsobem, že se mi tomu až nechce věřit. Nicméně toto nemohu a nechci soudit. Problematice závislosti na alkoholu je potřeba se věnovat a pokud komukoliv závislému autorčiny aktivity pomůžou, tak tyto aktivity měly smysl a splnily svůj účel. Za to paní Duffkové tleskám a děkuji jí.
skvěle napsaná kniha, je moc dobře, že spatřila světlo světa a kdo někde v okolí zažil ženu, potýkající se s alkoholismem, musel mít pocit, že je to jako přes kopírák. A jen tak na okraj, u závisláků na čemkoli se v "hlavě" odehrává jediné - potřebují svou dávku a na ničem ostatním nezáleží. V jejich hlavách proto není co hledat... Autorky si za její počin fakt vážím.
Čím více o něčem slyšíte, jak je to skvělé a prostě si to musíte přečíst, tím více jste zklamaní, když si to přečtete a zjistíte, že je to úplně jiné, než jaké vám to popisovali a co jste čekali... Kniha je napsaná opravdu velmi čtivým stylem, asi právě proto jsem ji byla schopná přečíst až do konce, ale opravdu jsem čekala větší pohled „do hlavy“ závislačky, co se v ní odehrává... Místo toho jsem dostala jen takový velmi rámcový příběh, jednoduše popis toho, co se dělo. Podrobnosti, které jsem čekala a ke kterým takové téma přímo vybízí, chyběly.
Takže mé zklamání asi hlavně pramení z toho, že jsem čekala, že vzhledem k vlastním zkušenostem může autorka to téma uchopit mnohem lépe a mnohem více do hloubky. Přijde mi, že jsem se vlastně o tom, co se odehrává v závislém člověku, nic nedozvěděla. Ale opravdu klobouk dolů jít s tím veřejně ven a všechno přiznat. I ty ne moc dobré věci.
Četla jsem spoustu knížek o závislosti na alkoholu a na této oceňuji především to, že autorka napsala vše bez příkras, prostě tak jak to bylo, jak se chovala, jak se cítilo její okolí. Nedělala se hezčí, lepší, neomlouvala své chování, nefňukala. Naopak popsala i to, za co styděla a za co by ji spoustu lidí mohla kritizovat. S pravdivostí popsala i svůj vztah k manželovi, k jeho rodičům, i když věděla, že si to mohou přečíst. Nic neskrývala. Věřila jsem Míše naprosto vše a obdivuji, že v sobě překonala strach a šla dál, získala za svůj blog ocenění Magnesia Litera, vystoupila před lidmi, ukázala se veřejnosti a založila centrum pro léčbu závislosti.
Přečetla jsem během dvou odpoledne, styl psaní je takový, že to prostě musíte přečíst.
Omylem jsem si původně půjčila Veroniku Saforkovou a toto je tedy mnohem lepší. Zvláště oceňuji, že se autorka ve skutečném životě opravdu angažuje v pomoci lidem, kteří jsou v podobné situaci.
Asi sem mela prilis velke ocekavani, ale po pulce knihy - odkladam.
Cekala sem osobni pribeh, tady mi to prijde takove hodne okrajove. Jen bych dala plus tomu, ze se zde ukazuje velka sobeckost u takove zavislosti, ale jinak pro me nezajimave.
Psano ultractivou formou, rychlemu precteni take velmi pomohl velký font, nadbytecne mezery mezi bloky textu a dalsi stylistické drobnosti. Bohuzel o zavislosti a boji s ni je jen cca pulka knihy, zbytek dokola se opakujici emocni vylevy. Bylo mi po celou dobu knizky hrozne lito dcery autorky, jak litala mezi rodici a ostatnimi pribuznymi sem tam. I presto autorka moralizuje o mateřských kompetencich jine zeny. Mozna jako prispevky na facebook dobry, ale jako kniha se me dílo prilis nedotklo. Sorry. (a moc sem nepochopila, proc se vracela k manzelovi, ktery ji po dobu manzelstvi financne nepodporoval a diky kteremu musela jit v 8 mesicich veku dcery do prace)
Zápisník jsem přečetla za dva dny. Klobouk dolů za tu odvahu veřejně se přiznat k této závislosti a snahu pomoct ostatním.
Tuhle knihu beru především jako dílo, které je potřeba k osvětě toho, že ženský alkoholismus je stejně hrozný jako ten mužský, ne - li horší. Michaela začala dvěma skleničkami vína.. až to skončilo u 2-3l každý den, někdy v průběhu dne už od rána. Lahve poschovávané po bytě, pády ze schodů, nemožnost starat se o malou dcerku, kterou několikrát ohrozila na životě. Vedle ní manžel, jeho rodiče, bratr a matka, kteří vědí, že tohle je sakra špatně, ale alkoholik se může léčit jen tehdy, pokud opravdu chce. Míša naštěstí byla ta jedna z mála, která chtěla. Kniha otevřeně popisuje stavy Míši od rána do večera, které si možná mnozí nedovedou ani představit, pro mě v knize nebylo nic nového, s alkoholismem v rodině mám bohaté zkušenosti. Co se mi na knize líbilo je spíše zpověď toho, proč Míša vlastně začala pít, protože všechno má svoje důvody a byť se okolí můžou zdát naprosto nesmyslné, pro daného člověka je to bezvýchodná situace. Léčba, rozchod z manželem, odchod ze společné domácnosti, sebevražda otce, to jsou události, se kterýma se Míša musela během léčby potýkat.
Nebudu hodnotit literární formu knihy, jelikož Míša není spisovatelka, ale spíše žena, která se do toho opřela a je dobře, že dělá to, co dělá. Smekám před odhodláním a odvahou.
Nejdříve jsem si přečetla recenzce, zda má cenu knihu vůbec otevírat, a pak ji přesto otevřela a... přečetla na jeden nádech. Asi mi pomohlo to, že jsem od ní neměla žádná očekávání. Příběhy Michaely i lidí vystupujích v knize jsou pro mě dechberoucí, na jednu stranu jsou to alkoholici, kteří několik let svého života propili, promarnili a ve finále úplně ztratily, na druhou stranu jsem byla fascinovaná lidským odhodláním a vnitřní sílou, která se probudí, když jste opravdu úplně na dně a chcete se vším skončit. Právě o tom tato kniha je, nejen o alkoholismu, ale o lidském odhodlání a touze konečně žít, ne jen přežívat s lahví v ruce.
Tato kniha není literatura, ale otevřená zpověď. Proto literárně nehodnotím. Míšu nevnímám jako spisovatelku, ale jako citlivou ženu, která se v životě dostala do pasti, ale podařilo se jí z ní dostat ven. Citliví lidé mají sklony k únikům z tvrdé reality. Věřím, že Michaela v sobě našla sílu, která ji bude provázet i nadále. Co se týče jejího vztahu s manželem, popisovaném v knize, tam byly momenty, kdy jsem si říkala, proč s ním je, když na ni dokázal vztáhnout ruku apod., ale nemohu víc soudit, protože jsem nebyla v jejich kůži. Knihu a otevřenost autorky, která nemá problém před veřejností promluvit o narůstajícím společenském alkoholismu, vnímám jako odvážný počin. Myslím, že Míša není ani tak spisovatelka jako žena bojovnice, která dokázala zvítězit sama nad sebou. Zápisník alkoholičky je jedním z prostředků, jak se se závislostí vypořádala a věřím, že mnoha lidem v podobné situaci může tato kniha pomoci podívat se na svůj problém a začít ho řešit.
Zápisník jsem poslouchala jako audioknihu. Bylo mi z obsahu tak těžko a smutno... a bylo to varování. Někdo přestane snadněji, někomu stačí 1 sklenička a už v tom lítá. A opakovaně. A říct si o pomoc také není samozřejmostí. Zejména, když jste ve fázi popírání (Já přeci problém nemám.).
Děkuju paní M., že vysla z anonymity a veřejně otevřela téma alkoholismu. A akorát se načasování trefilo do doby... poohlídněte se po okolí... co téma lockdown a alkohol?
Knihu jsem nedočetla. Po dvou třetinách mě to už fakt nudilo. Pořád dokola...vážně nevím, oč jsem asi přišla, když jsem knihu odložila.
Předem si velmi cením odvahy autorky jít s kůží na trh. Od knihy jsem však čekala víc. Zpočátku jsem se hůř orientovala v kompozici, některé události se objevily nelogicky víckrát (v blogu, v samotném textu knihy, v hodnocení blízkých). Myslela jsem si, že se Míša soustředí na svou závislost a její léčbu, půjde více do hloubky, velikou část však zabíraly potíže tatínka, nemoc a rozchod s manželem. Ani stylem vyprávění mi kniha není blízká, čtivá je, to ano, ale podle mě by jí prospělo trochu učesat.
Knížka to rozhodně není špatná, ale ocenila bych, kdyby šla trochu do hloubky. Chápu asi koncept knihy - zachovat to jako zápisník, nebo blog, ale stejně bych nějaké pasáže víc rozvedla a nějaké (ty manželské krize) zase zkrátila... Pak také moc nechápu, proč se tam spoustu věcí opakuje ve formě tich příspěvků z FB. Líbí se mi rozhodně upřímnost autorky a také na konci knihy ty pohledy jiných osob. A je úžasný, že p. Duffková vyšla z anonymity, aby pomohla dalším závislým, za to obří palec nahoru. Je jen dobře, že kniha vyšla.
Knížka byla celkem fajn, za mě je super, že popisuje životní příběh autorky, který je velice poučný. Obzvlášť pokud člověk prožívá těžké období, aspoň vidí, že v tom není sám a že jak já vždycky říkám "každý má něco" a že všechno zlé je k něčemu dobré a vše je tak, jak má být i když bychom někdy byli radši, aby to bylo jinak, přesto v každé životní situaci najdeme poučení a jednou třeba pochopíme proč.. člověk si uvědomí, že jsou lidé, kteří jsou na tom ještě hůře a že bychom si měli užívat života a vážit si ho i když není třeba takový jaký jsme si ho vysnili. Vždy můžeme udělat mnoho pro to, abychom se tomu svému snu, ať už to znamená cokoliv zase o kus přiblížili..
NE KAŽDÝ KDO BLOUDÍ JE ZTRACEN..
Upřímně...pro mě osobně jedno velký zklamání. Čekala jsem asi víc syrovýho popisu, myslela jsem, že autorka půjde víc na dřeň. Celé mi to přišlo nemastné neslané, nedotažené. Nesedla mi forma. Knihu odkládám nedočtenou. To ale nemění nic na faktu, že autorka má u mě obrovský respekt, za to, jak chlastu dokázala nakopat zadek. Jen mi prostě nesedí způsob jejího psaní.
Autorovy další knížky
| 2020 |  Zápisník alkoholičky |
| 2021 | Zápisník abstinentky |
| 2024 | Zápisník nealkoholičky |
(SPOILER) Hlavní hrdinka je dosti nesympatická. … jdu pro víno- piju jak duha- hádka/ nebo jsem stihla usnout… je dost zbytečně rychlé a opakující se asi tak tisíckrát. Čtenář, aspoň tedy já, by raději aspoň trochu více rozvedl ony události o myšlenkách cestou pro víno, o čem byla hádka a trochu popisu všeho okolo. Jinak by vlastně šla první půlka knihy napsat i jednou větou. V druhé půlce (té abstinenční) to bylo za 1. pokračování kydání hnoje na svého manžela … 2. proč musím něco dělat o vánocích … 3. Jsem úžasná tak už si to všichni uvědomte …. Jediné co na této knize bylo opravdu dobré a stojí za to přečíst … je to co nepsala autorka ale bratr, matka a manžel… Hodnotím pouze knihu. S bojem proti alkoholismu držím MD palce a smekám co již dokázala