Želary
Květa Legátová (p)
Prvotina osmdesátileté autorky je mimořádným literárním objevem. Obsahuje ucelený cyklus devíti povídek navzájem propojených jednotlivými postavami, jehož tématem jsou osudy lidí ze zapadlé beskydské vesnice Želary v době první republiky. Autorčin popis těchto tvrdých, tragických osudů, pokřivených často velkou bídou a těsnými obzory malého světa, je krutě realistický a až mrazivě antisentimentální a současně poetický a plný pochopení a obdivu k lidské touze po svobodě, po nevědomém směřování k něčemu vyššímu, jež je jejím hrdinům vlastní.Květa Legátová je pseudonymem autorky (1919), která vystudovala fyziku a matematiku, po krátkém válečném působení na brněnské konzervatoři, kde učila němčinu, působila na jednotřídkách v zapadlých Beskydech. Jako politicky nespolehlivá byla často překládána z jedné školy na jinou. Z této oblasti valašských i slováckých kopanic také čerpá náměty svých baladických povídek. Kniha získala Státní cenu za literaturu 2002 a obsadila 2. místo v anketě Lidových novin KNIHA ROKU 2002.... celý text
Přidat komentář
Ačkoliv musím pochválit autorčin propracovaný sloh a styl psaní, rozhodně se nejedná o jednoduché čtivo a trvalo mi dlouho se začíst. Určitě nelze věnovat knize jen částečnou pozornost. Nakonec si mě svérázné postavy Želar získaly. Jednotlivé osudy a povídky se proplétaly a nejednou jsem se vracela o několik kapitol zpět, abych rozpletla vztahové pavučiny. Ačkoliv se příběhy propojily, na konci jsem i tak měla pocit, že mi něco uniklo a nedokázala jsem to pospojovat tak, jak utorka zamýšlela.
Protože tu nejdou citovat komentáře, s dovolením si půjčím pár slov od Marlowe...děkuji
...Je to tak úžasné, že si to musím přečíst ještě jednou, znovu od začátku!"
Jsem člověk systematický, milující řád – a tady najednou nebylo čeho se chytit. Jako když ve stavu beztíže nevíte, kde je nahoře a kde dole.
Postavy, odkudsi se zjevující a znovu mizící, tápání ve vztazích a jménech (jako byste putovali krajinu bez kompasu a mapy), ulpívání a současně stékání po povrchu, kult jisté nahodilosti, syrovost textu, stylistická neučesanost a kostrbatost a zároveň zcela výjimečné jazykové mistrovství a naprosto nevídané a dechberoucí zpodobnění života lidí v horské vesnici…
Bože, kolikrát já se musela vracet několik stran zpátky, znovu a znovu a znovu.
Ale vracela jsem se moc ráda a zas jednou si přála aby kniha nikdy neskončila.
Moje nejmilejší...
Přečteno už poněkolikáté. A vždycky mě pohltí. Vždycky pochopím něco nového, nové souvislosti. Příběh se skládá jako mozaika. Příště určitě objevím zase nový střípek.
Osudy většiny postav jsou drsné, syrové, přesto mám pocit tepla, když Želary čtu. Vrátím se. Ráda.
Uchvacující kniha s tím, jak se jí daří pololyricky představit krajinu a události, které jsou ve své podstatě hodně kruté a drsné s takovým kouzlem, že po dočtení se vlastně člověku začne po Želarech stýskat. Občas se kniha obtížněji četla, hlavně však asi již nezvyklým způsobem dělení přímé řeči, avšak celkový dojem a ochotu se do Želar vrátit mi to nezkazilo.
Bezchybné syrové vyprávění jež naštěstí bylo hodně odlišné od jednoho z mála dobrých českých filmů natočených po roku 89. Až dodatečně jsem pochopil, že ten byl natočen podle jiného příběhu. Nic složitého ani dějem, ani stylem vyprávění. Jen povídkovým stylem presentovaná freska života lidí dané doby která vás jednoduše dostane. O chlup lepší než do jisté míry vykonstruované Žítkovské bohyně jež mám hodně rád. Pokud bych měl knížky porovnat pak Želary 99,99% a Bohyně 79%.
Povídková kniha z prostředí Želar, která předchází další její knize Jozova Hanule. Z počáteční povídky jsem byl lehce zmatený, ale postupně další povídky z toho udělaly ucelený příběh s fantastickou atmosférou vesnice na česko-slovenském pomezí za první republiky a příběhem místních obyvatel. Nádherně popsaná příroda a povahy všech lidí z vesnice. Želary osobně řadím mezi klasiku české literatury
Kniha, která mne po dlouhé době dostala svou atmosférou. Něčím za těmi písmenky, co ve mne dlouhou dobu zůstane. Tyhle knihy si pak dávám do doporučených.
Poprvé jsem ji vzala do ruky v létě, myslela jsem si jako oddychovku, a po pár stránkách jsem byla rozhodnuta ji odnést do knihobudky. Jenže jsem ji do žádné z tašek, které jsem tam postupně odnosila, nepřidala. Pak jsem si poslechla Žítkovské bohyně, pro které byly Želary údajně inspirací. Tak jsem tedy začala číst poměrně tenkou knihu znovu. Výrazné postavy, útržky příběhu. Chaos. Neměla jsem vhodné mentální rozpoložení. Dlouho jsem si nemohla zvyknout na formu, míchalo se mi všechno v hlavě, část zapadala do zapomnění. Ani jsem si nevšimla, kdy jsem ji začala tahat všude s sebou; deset minut při pauze na kávu, chvilka v čekárně... Konečně jsem si s ní jednou sedla do křesla na sluníčko. A svět se zpomalil. Stala jsem se součástí příběhu. Brzy na to mi padla brada. Žasnu.
Lidi jsou svině a většinu neštěstí jim nezpůsobí "život" ale ostatní lidé. Paní Legátová nám ale ukazuje, že když se podíváte na každého zvlášť a zblízka, dozvíte se, proč je takovej č..., a alespoň částečně pochopíte, proč se chová tak, jak se chová. Já už se o to snažím nějakou dobu, dívat se na věci i z pohledu druhých, a je to moc poučný, když už nic jinýho. Jinak knížka nádherná, neškodilo by, kdyby každej začal psát až po sedmdesátce. A když je vám mizerně, po přečtení uznáte, že se máte ještě fajn...
První kapitola mne malém odradila. Sem tam jsem měla zmatek ve vztazích, postavách i v časových liniích.
Před lety byla tahle kniha jako blesk z čistého nebe. Dnes, kdy v mezičase vyšly Žitkovské bohyně, Mlýn, Hana a řada dalších próz vyprávěných podobně syrovým způsobem, už to takové zjevení není. V české próze je to každopádně mimořádná kniha, které navazuje na rurální i baladickou tvorbu. Za sebe bych řekla, že tady právě všechny výše zmíněné knihy mají své kořeny, tohle byla jejich inspirace, alespoň, co se způsobu vyprávění týče. Vykreslení Želar je opravdu nevídané, čtenář jako by se těmi kopci a mezi chalupami toulal společně se všemi těmi svéráznými postavami tamějšího regionu. Trošku matoucí jsou ty vzájemné rodinné vztahy, až na konci knihy je vše jasné, ale stejně to chce aspoň ještě jednou se pořádně zamyslet nebo projít některé povídky znovu.
Z počátku se mi vyprávění zdálo trochu zmatené (a určitě by neškodilo přečíst si knihu znova, abych se lépe zorientovala ve vztazích). Vztahy a osudy postav se prolínaly a později se některé protly a vyjasnily.
Ale čím mě kniha absolutně nadchla, byl vypravěčský styl. Jednoduchý, místy syrový, přesně vystihující přírodu hor a stejně přesně vystihující popisy charakterů postav.
V knize je několik povídek o osudech obyvatel horské vesničky Želary v období první republiky. Barvité a lyrické popisy krajiny se střídají s popisem krutosti přírody a neidealizovaných vesnických lidí. Je zde spousta svérazných postav (svérázná kořenářka Lucka Vojničová, zručná Žeňa, v mladí vysmívaná kvůli leváctví a koktání, sirotek Vratislav Lipka, všemi nenáviděný, ale milovaný jeho malou kamarádkou Helenkou, Vratislavova matka Lenka, znásilněná, neprozradivši otce svého dítěte, těžce nemocný Vilém, považovaný za otce Vratislava, nešťastný inženýr Šelda, stále vzpomínající na svou lásku Pavlínu...
Zamlženost a nejasnost některých příběhů je vyřešena v poslední kapitole. Vše do sebe zapadá a propojí se v ucelený příběh.
Jedna z nejhezčích knih, které jsem četla... Smekám před spisovatelkou, která ji napsala ve svých osmdesáti letech.
Soubor vzájemně provázaných povídek jsem chtěl přečíst ze dvou důvodů - porovnat popisované prostředí po shlédnutí stejnojmenného filmu - jak se s tím autoři filmu vypořádali a zavzpomínat na život horalů na pomezí Slovenska a Moravy v dobách dávno minulých, kdy jsem v mládí potuloval po hraničních hřebenech a zapřádal hovory s místními obyvateli. Moc hezká knížka!
Štítky knihy
povídky česká literatura Beskydy chudoba, bída vesnice české povídky český venkov klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2002 |  Jozova Hanule |
| 2001 | Želary |
| 2003 | Pro každého nebe |
| 2006 | Nic není tak prosté |
| 2009 |  Návraty do Želar |
Želary jsou bezesporu jednou z nejtěžších knih, kterou jsem kdy četla. Z počátku jsem se u četby nemálo natrápila, ztrácela jsem se v postavách, v ději i v čase. A najednou (mám dojem, že někde v průběhu třetí povídky) to bylo jako vystoupit z mlhy. Už mi nechronoloické řazení povídek vůbec nevadilo, v postavách jsem se orientovala a náležitě si užívala každé další malé odhalení části života některé z postav.
Kniha je jako puzzle k němuž jste ztratili krabici i předlohu. Na začátku vidíte jenom rozsypanou hromádku puzzlíků, které vám do sebe vůbec nezapadají. Neumíte si představit obraz, který jednoho dne sestavíte. Zprvu je to dřina a nevíte čeho se chytit. Ale postupem času se dokonale zorientujete a nakonec máte dobrý pocit z odvedené práce. Přesně takhle tuto knihu vidím.
Ta atmosféra a vykreslení krajiny! Ta syrovost a opravdovost, která dává dojem, že si autorka nepotřebuje nic vymýšlet nebo přikrašlovat a prostě jen vypráví to, co sama zažila a zaslechla - jako když vám vypráví vlastní babička příběhy z jejího dětství. Žádné rozdělení postav na prvoplánově kladné a záporné - všichni jsou tak moc skuteční. Nádherná kniha. Složitá, ale nádherná.