Želary
Květa Legátová (p)
Prvotina osmdesátileté autorky je mimořádným literárním objevem. Obsahuje ucelený cyklus devíti povídek navzájem propojených jednotlivými postavami, jehož tématem jsou osudy lidí ze zapadlé beskydské vesnice Želary v době první republiky. Autorčin popis těchto tvrdých, tragických osudů, pokřivených často velkou bídou a těsnými obzory malého světa, je krutě realistický a až mrazivě antisentimentální a současně poetický a plný pochopení a obdivu k lidské touze po svobodě, po nevědomém směřování k něčemu vyššímu, jež je jejím hrdinům vlastní.Květa Legátová je pseudonymem autorky (1919), která vystudovala fyziku a matematiku, po krátkém válečném působení na brněnské konzervatoři, kde učila němčinu, působila na jednotřídkách v zapadlých Beskydech. Jako politicky nespolehlivá byla často překládána z jedné školy na jinou. Z této oblasti valašských i slováckých kopanic také čerpá náměty svých baladických povídek. Kniha získala Státní cenu za literaturu 2002 a obsadila 2. místo v anketě Lidových novin KNIHA ROKU 2002.... celý text
Přidat komentář
„Slova, jimiž by se zalykala nejotrlejší ústa, pronáší stařena tak lehce, že ani nejsou krutá. Nerudná babice má práva bosorek, jimž zevšedněla všechna lidská hoře. Žádná chalupa v kraji před ní neskryla své tajemství. Zná všechny žaly, které tlukou o skály, které se zmítají jako vítr a zebou jako voda dravé řeky.“
Příběhy osudů želarských horalů, „roztříštěné“ do samostatných epizod, jsou přesto příběhem jedním, jednotlivé dílky mozaiky do sebe zapadly a vytvořily tak jeden úchvatný obraz, který přitáhne váš pohled, a vy z něj nemůžete spustit oči:
„Snáší se soumrak, z údolí se zvedá pápěří a spěje k obloze. Několik kilometrů odtud píská vláček. Skály si hrají s tím zvukem, ozvěna ho tříští a opakuje …“
Pak se ozve nápěv:
„Želary, Želary,
popelavé skály,
bílýma rukama,
vlasy rozplétaly.“
Teď možná trochu odbočím, mám ráda svět fantasy a sci-fi, ráda se toulám všemi těmi více či méně reálnými příběhy, světy budoucnosti, paralelními, postapo, či postmoderními světy, jenže, občas si od nich potřebuji odpočinout, vrátit se na zem, a poslechnout si třeba Lucku Vojničovou, jak říká: „Moc lidem by tady v okolí slušel rozbitý rypák!“, věřte mi, že moc dobře ví, o čem mluví :-).
Každopádně, mě ty její „rozumy“ vrátily zpět do známe krajiny :-), abych si tu vyslechla příběhy, podané stylisticky čistou, krásně baladickou formou, vyprávěné úžasně bohatým poetickým jazykem plným metafor, kde mi jednotlivé postavy a postavičky postupně „zabydlovaly“ vesnici a její okolí. Co mě opravdu bavilo, bylo sledovat, spojovat souvislosti, klíčové události v životě vesnice, skládat si tak tu pomyslnou pestrou mozaiku, ze které vzešel nakonec docela zajímavě provázaný a dost osobitý model světa – svázaný dávnými zvyky, tradicemi, a předsudky do klubka mezilidských vztahů, úsilí a tužeb, rozprostírající se v prostoru někde mezi školou, hospodou, farou a roztroušenými kopaničskými chalupami, jehož horizont Želarští překračovali jen zcela sporadicky, a nebo, naopak osudově … motivem příběhů, a tudíž povětšinou hybatelem děje, totiž často bylo právě porušení tohoto stavu věcí – a tudíž, třeba atmosféra očekávané pomsty …
… a ještě něco Vám musím říct, navzdory vší té osudovosti (včetně názvu vsi, Želary evokující žalostné události), budete číst příběh … uvěřitelně laskavý!
„Vypráví se, že kdysi byli obyvatelé Želar do jednoho vybiti. Zločiny, za něž pykali, jsou omšelé. Historka rebelů, kteří nedocenili záměry boží, pohrdli milostí a zachovali se jako dobytče, které nedohlédne své slávy, stávajíc se žertvou.“
Krásné čtení. Už při čtení této knihy jsem se těšil, až si ji přečtu znovu :-) A ty postavy mě přišly tak pravdivé, že mě z toho mrazí.
Ze začátku náročné, pletly se mi postavy, ale pak to začalo všechno do sebe tak nějak zapadat a ve finále ve mě kniha zanechala hluboký dojem.
Nádherné povídky s úžasně vykreslenou atmosférou a přírodou, která se člověku zaryje pod kůži, stejně jako postavy, které se uvnitř světa Květy Legátové pohybují.
Povídky z horské vsi, kde se zastavil čas, jsou pro mě opravdu čtenářský zážitek. Lyrické popisy jsou kombinované s úsečnými dialogy, kde se neplýtvá slovy. Osudy postav se proplétají a jsou nazírané z různých úhlů, přičemž silnější jsou tu charaktery žen. U mužů - tedy až na Vratislava Lipku - je patrná menší plastičnost, ale to u ženských autorek není neobvyklé. Příběhy jsou podány tak, že má člověk pocit, že v Želarech skutečně byl a s těmi lidmi se setkal. Smekám před autorkou.
Želary jsou povídková kniha, která bere staré vesnické romány typu Kříž u potoka nebo Kalibův zločin a dává jim ponurejší atmosféru a špetku moderní doby. Náznaky, že se děj odehrává v ne příliš dávné minulosti, jsou ale natolik minimální, že by se Želary mohly stát klidně dvě stě let zpátky. Tomu samozřejmě nahrává i fakt, že jde o fiktivní horskou vísku, kde čas prostě plyne jinak.
Palec nahoru za jemné náznaky toho, co vás čeká v příští povídce. Celkově jde o poměrně zajímavě propojenou a lehce zvláštně napsanou knihu.
Paní Legátové jsem se celé roky programově vyhýbal a setkání s ní donekonečna oddaloval – nejspíš proto, že jsem se trochu bál té aureoly, která se kolem ní vytvořila. Tak teď jsem to (díky jistému připostrčení) konečně napravil – a bylo to setkání hodně zvláštní. (Ale rozhodně jsem za něj rád!)
I když jsem se poctivě od samého začátku pokoušel text nějak smysluplně pojmout a vstřebat, byl to neustálý boj, v němž se poraženecké okamžiky, kdy jsem chtěl zaklapnout knížku a jít od toho, střídaly s mnohem častějšími momenty, kdy jsem si říkal: "Je to tak úžasné, že si to musím přečíst ještě jednou, znovu od začátku!"
Jsem člověk systematický, milující řád – a tady najednou nebylo čeho se chytit. Jako když ve stavu beztíže nevíte, kde je nahoře a kde dole.
Postavy, odkudsi se zjevující a znovu mizící, tápání ve vztazích a jménech (jako byste putovali krajinu bez kompasu a mapy), ulpívání a současně stékání po povrchu, kult jisté nahodilosti, syrovost textu, stylistická neučesanost a kostrbatost a zároveň zcela výjimečné jazykové mistrovství a naprosto nevídané a dechberoucí zpodobnění života lidí v horské vesnici…
V příběhu je zmínka o černém vojenském kufru, ve kterém malá Helenka schovává své nejcennější cennosti: "třpytivé oblázky, mušličky, suché žaludy, pitvorné větvičky, barevná pírka, suché listy…" Takhle nějak jsem vnímal text Želar: jako prohrabávání se dětským pokladem, kdy se ruka znovu a znovu noří do té bezedné záplavy drobných a zdánlivě bezcenných věcí… Některé z barevných oblázků se tím přehrabováním zjevují na světle častěji, jiné se jen mihnou, aby vzápětí zapadly…
Paní Legátová klame tělem, když rozvrhla text do osmi povídek; ve skutečnosti se jedná spíše o rozdělení formální, než obsahové, protože pořád je to tatáž hromádka se stejnými větvičkami a kamínky, do které noříte ruku…
Přemýšlím, jestli by kniha byla stravitelnější, kdyby měla tradičnější tvar a byla více učesaná a jestli by určitá "formální" ukázněnost dala lépe vyniknout jednotlivým příběhům – ale na druhu stranu si říkám, že by tím možná byla potlačena ryzí autentičnost vyprávění i jeho palčivost…
Přes všechny výhrady nemohu jinak: 5*.
A Jozova Hanule už zanesena do čtenářského plánu.
Knížka se mi líbila moc a později i film.Skvělé obsazení herců,zažívala jsem s nimi obavy o život, bolest,radost i lásku. Doporučuji.
Beletrii nečtu tolik jako knihy naučné (zvláště bestsellery, už jen z toho slova značícího konzum a mainstream se mi otáčí kufr), ale tentokrát jsem udělala výjimku díky své bývalé učitelce (říkali jsme jí víla) českého jazyka. Ta mi totiž knihu darovala jako dárek k maturitě.
První listy byly náročné, vyznat se v postavách a ve stylu psaní, tedy velice květnaté řeči a častému střídání epických a lyrických pasáží. Po pár stránkách jsem si ale zvykla a povídky mě zcela pohltily.
Jsem své učitelce velice vděčná za tento dar, tuto výjimečnou knihu.
PS: doporučuju přečíst prvně Želary a až potom Jozovu Hanuli. Budete se lépe orientovat v postavách.
Jozova Hanule mi asi na srdeční notu zabrnkala víc..Tady je to spíš takový soubor povídek, krásných, to ne že ne! Ale Hanula se mnou zalomcovala natolik, že je těžké to zopakovat:)
Netřeba snad nic dodávati. Želary jsou krásný a dojemný příběh podaný autorkou bez příkras, bez zbytečného patosu.
Zbožňuju Jozovu Hanuli, s radostí jsem se proto vrhla na Želary. Bohužel jak kniha, tak třeba divadelní zpracování v Brně mě velmi zklamaly. Po měsíci čtení jsem se dohrabala sotva do půlky, což je u 250stránkové knihy opravdu na pováženou. Oceňuju formu povídky, nepřikrášlenou venkovskou tématiku i jistý naturalismus vyprávění, celé to ale ve finále bylo takové těžkopádné a nezajímavé, až pro mě nestravitelné. Rozhodla jsem se nedočíst a vrátit se ke knize, až budu starší a zkušenější čtenář.
Naprosto úžasná kniha.Řekla bych že ještě lepší než Jozova Hanule.Soubour nádherných a obyčejně lidských příběhů který se na konci spojí v jeden celek.
Výborné, krásnou a poetickou češtinou psané povídky. Někdy hodně syrové, jindy s nádechem něžnosti.
Smutné příběhy z drsného prostředí, kde život nedal nikomu nic zadarmo.
Čtenář se dozvídá o různých postavách z podhorských oblastí napřed od místních "drben". Následně se rozkrývají pohnutky a skutky v jejich vlastním vyprávění. Člověku musí být těch lidí líto. Jediný osud není šťastný, obvykle jim život dopřál jen pár šťastnějších let někdy ani to ne.
Vše je líčeno krásným jazykem a s velkou úctou před všemi těmi lidmi.
Doporučuji.
Čteno po Jozově Hanuli. Přišlo mi to těžkopádnější, ale jen než jsem se začetla. Nezbývá než obdivovat syrovost povídek, strohost slov, která i bez přikrášlování dokáží uchopit mé srdce a duši a prožít želarský příběh...
Kniha se může nahlížet ze dvou stran. Jednak má báječnou prokreslenou venkovskou atmosféru, která na člověka přímo dýchá. Jako červená linka se všemi povídkami táhne nevyřčená pravda, že lidé na vesnicích to v této době neměli vůbec lehké. Tato atmosféra a popis dobového venkova je na jedničku a má parametry světové literatury.
Pak je tu rovina druhá, že jde o osm povídek, které jsou sice propojené, ale čtenář se zejména ze začátku ve všech těch postavách ztrácí a vůbec netuší, jaké jsou jejich vzájemné vazby. Celé knize chybí nějaké vyvrcholení, ano, odehrají se tragédie, některé osudy se změní, ale to je vše. Přesně jako v životě, některé postavy postupem času ztratíte z očí a už se nikdy nedozvíte jejich osud, i když by vás zajímal. Asi to patří k životu, ale mě od knihy právě trochu odrazovalo, že jsem se nedozvěděl jak pokračoval osud některých postav dál.
Kdyby dílo nemělo českou autorku, nevím zda bych kvůli zmatkům s hlavními postavami celou knihu dočetl. Ale atmosféře venkova musím dát 100%, ta je skutečně úchvatná.
Štítky knihy
povídky česká literatura Beskydy chudoba, bída vesnice české povídky český venkov klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2002 |  Jozova Hanule |
| 2001 | Želary |
| 2003 | Pro každého nebe |
| 2006 | Nic není tak prosté |
| 2009 |  Návraty do Želar |
Já bych ke knize potřebovala síť vztahů nebo mapu chalup. Postavy i příběhy se mi pletly dohromady, ke konci jsem cítila, že se propojují, ale nedokázala jsem všechno podchytit. Jde o hodně ponuré, ale hluboké čtení. Postavy mají bohatý vnitřní život, zároveň jsou ale opravdu uvěřitelné. Přesto mi kniha moc nesedla, asi mi nejvíc chybělo přímější propojení jednotlivých povídek.