Želary
Květa Legátová (p)
Želary jsou ucelený cyklus osmi povídek, který je navzájem propojený jednotlivými hlavními postavami. Poprvé vyšly roku roku 2001 v nakladatelství Paseka a o rok později obdržely Státní cenu za literaturu. Děj jednotlivých povídek popisuje osudy obyvatel fiktivní stejnojmenné zapadlé horské vesnice nacházející se v Beskydech na moravsko-slovenském pomezí a jejich bídu v období první republiky. Většina postav se následně objevuje v pozdějším autorčině opusu (vydaném v Pasece o rok později), v knize Jozova Hanule, která ovšem byla zfilmována pod názvem Želary, čímž byl odstartován zmatek, trvající dodnes. Dokonce i ministerstvo kultury ČR při nedávném autorčině umrtí na svém webu chybně uvedlo, že film Želary je filmovou verzí stejnojmenného románu.... celý text
Přidat komentář
Půl na půl... Začátek byl slibný, nicméně po chvíli jsem se ztratil v postavách a nemohl jsem si příliš zvyknout na styl psaní. Na druhou stranu se mi líbí, že "Želary" jsou velmi evokativní knihou s charakteristickou atmosférou a poetismem. Byly chvíle, kdy jsem byl vtáhnut do děje, vše barvitě viděl před očima a zajímalo mě, co se bude dít dál, ale stejně tak jsem přicházel k částem, kdy jsem se vyloženě nudil a do čtení nutil. Ve výsledku mě kniha příliš neoslovila.
12/2024
K přečtení téhle knihy mě vedlo to, že u nás v Liberci se uvedla divadelní hra, která mě naprosto uchvátila a já tak chtěla znát osudy želarských obyvatel trochu detailněji. Tímto všem čtenářům doporučuju, zavítejte k nám do divadla a dejte si to, protože je to v některých chvílích až mrazivě přesný a Lucka Vojničová je epická!
A co se knihy týče, upřímně si myslím, že bych si ji potřebovala přečíst asi tak třikrát po sobě, aby se mi všechny ty osudy a drobný příběhy propojily, protože je pravda, že někdy je to dost složitý se v tom vyznat. Ale sakra, je to dokonalý! Někdy stačí jedna věta, která vás úplně rozhodí, jindy čtete pasáž třikrát a vlastně nevíte, co si o tom myslet.
Miluju Lucku Vojničovou a Žeňu, obdivuju Zuzanku Popelovou, fascinuje mě Šelda, líbí se mi ten pulzující vztah mezi Vratislavem a Helenkou.
Je to zvláštní kniha, kterou jsem ale milovala každou stranou víc a víc.
Rozhodně doporučuju, dávám plnej počet hvězd, 95 % (a ten dávám i libereckýmu divadlu za to, jak skvěle to zahráli).
Jozova Hanule mě nadchla a tak jsem očekával něco obdobného i od Želar samotných. Myslím, že v něčem bylo i lepší, že jsem četl první právě Hanuli, protože už jsem některé postavy znal, a i tak mi přišlo, že ten zmatek v tom, kdo zrovna mluví, kdo se vůbec v místnosti nachází apod. byl obrovský. Obzvláště v první třetině knihy to bylo trochu peklíčko. Vůbec nedokážu pochopit, jak některé kapitoly mohou být tak špatné a některé naopak tak výborné. Příběhy a osudy jsou to těžké, různé události čteme z pohledu více postav, takže na ně máme jinou perspektivu a náš názor na věc se může postupně měnit. Určitě to není kniha pro každého, ale ta nepřehlednost jí hrozně ubírá, což je obrovská škoda.
Co na toto říct... Autorka neskutečná, když se přihlédne k tomu, že jí bylo přes 80 a vydala první oficiální knihu. Květnatost řeči a krásné slovní výrazy jsou balzám na duši. Méně blaženě jsem se ale cítil z úplného zmatku v mnoha postavách a bez pořádného vysvětlení, o koho jde. K němu zkratkovitě došlo třeba až za 100 stránek, takže je zde třeba opravdu veliké pozornosti a vnímání. Navíc se nejedná o lehké čtení obecně a autorka skáče v čase bez upozornění navzájem nejen mezi povídkami, ale dokonce i v rámci samotných povídek. Zmatek tak střídá zmatek a než jsem si na to zvyknul, půlka knihy byla za mnou. Pak už se začínají některé střípky dávat dohromady, ale doporučuji si zpětně pročíst první povídky, protože v nich bylo naznačeno mnoho, co dovysvětlí to, o čem se píše ve druhé půlce knihy. Zkrátka tahle kniha by se měla přečíst dvakrát hned za sebou, pak se dá zcela a úplně docenit, jak skvěle je vymyšlená. Nejdřív jsem chtěl dát 3/5, závěr a větší pochopení postav přináší 4/5, ale věřím tomu, že kdybych si to dal celé ještě jednou, tak neváhám a dám 5/5. Smutné a uvěřitelné příběhy postav, hezky popsané uvažování dětí, propletenec osudů a návaznost, která je opravdu poetická.
Ve výsledku skvělá kniha, jen alespoň pro mě dost náročná. Nedoporučuji po ní sáhnout, pokud si chcete odpočinout.
Želary jsou hodně hutnou knihou o několika povídkách, které jsou spolu propojeny nejen místem, ale i postavami. Dějově i osudy se to proplétá a navzájem doplňuje. Takže i když tato kniha může zpočátku působit trochu rozdrobeně, nakonec se ty osudy a pohledy na situace slepují do jednoho většího rozměru.
Líbilo se mi, jak autorka pracuje s jazykem. Každé slovo je pečlivě voleno, nic nepřichází na zmar a nic tu není plané či výplňové. Jak jsem psala výše, prostě hutné. A to tedy nejen tím krásným jazykem, ale i atmosférou a mezilidskými vztahy.
Postavy tu nejsou vysloveně černobílé. Nikdo není pouze kladný hrdina, nikdo není jen vyvrhel. Každý tu je plastický a lidský - tu vysvitne dobrá stránka, tu vyleze něco temnějšího. Jsou to lidé chybující, žijící svým osudem, který není vždy snadný, často spíše naopak.
Hodně obdivuji autorku, že se svým debutem přišla až v pozdějším věku - jako by ta kniha v ní záměně dlouho zrála, až vznikl takovýto zajímavý a silný příběh jedné vesnice.
Jednu hvězdu jsem ubrala. Přiznávám, že jsem se zprvu poněkud ztrácela v postavách, motala jsem se v tom - a to mu hlavně zpočátku bránilo v tom, abych si knihu užila naplno.
Jinak za sebe mohu rozhodně doporučit, je to skvělé a silné čtení.
Hádejte, kdo se nechal zmást názvem a čekal, že kniha Želary je předlohou stejnojmenného filmu? Uhodli jste! =D Ale nakonec na tom ani nesešlo.
Při výběru knih pro společné čtení s ukrajinskými utečenci, kteří se učí česky, jsem hledala knihu české spisovatelky a napadlo mě zkusit to právě s Želary, z nichž by si mohli přečíst aspoň jednu povídku. Jenže při začtení jsem brzy zjistila, že to určitě není vhodné pro někoho, kdo se česky teprve učí. Přehodnotila jsem sice čtivo pro klub, ale soubor povídek od Květy Legátové jsem si beztak přečetla.
Jazyk, který jsem z počátku hodnotila jako zastaralý a plný archaismů, se buď v průběhu čtení zjednodušil, nebo jsem se do toho možná tak ponořila, že jsem se s ním sžila. Co ale bylo těžké uhlídat, to byla ta kvanta postav, které se v knize točily jako postavy na orloji. A i když měla každá z nich jistá specifika, bylo těžké s nimi držet krok, když se navíc proměňovaly jejich vzájemné vztahy a situace. K jejich popisu se asi nejvíc hodí slovo rázovitost – ačkoli může vyznít prázdně, lépe je nedokážu vystihnout, nicméně možná jako rázovité vycházejí především s ohledem na dobu, do níž je autorka situovala.
I když se mi pletly, dokázala jsem si mezi postavami najít své oblíbence. Třeba Vratislav a Helenka si snadno našli cestu k mému srdci, k nim pak přibyla ještě Žeňa a Líza. Dětské osudy jsou tu moc pěkně lidsky odvyprávěné, i když v důsledku nejsou zrovna lehké. A když tak nad tím přemýšlím, nepotýká se tu s malou náloží potíží snad jediná postava a Květa Legátová je zrovna dvakrát nešetřila, když navíc mnohé z nich napsala jako zatvrzelé a odhodlané, občas i dost vzdorovité.
Nakonec to byla překvapivě příjemná mozaika vzájemně propletených příběhů, které by asi bylo snadnější číst s předem vypracovanými nákresy vzájemných vazeb, ale když jsem to nechala prostě jen běžet, strávila jsem s nimi na venkově v horách příjemný čas, tak se k nim asi s Jozovou Hanulí zase někdy vrátím.
Květa Legátová - Želary
Želary jsou malou, zapadlou vesnicí, kdesi v pohraničí za doby protektorátu. Lidé zde stále žijí poměrně tradičním způsobem, a výdobytky moderní doby jsou pro ně zatím jen mlhavými představami něčeho, co je vzdálené běžnému životu. V tomto prostředí se odehrává cyklus osmi propojených povídek. První stránky mohou ve čtenáři vyvolat frustraci z množství postav a zdánlivě nesouvisejících příběhů. Kniha na začátku působí jako hromada rozházených, nesourodých střepů. S každou další částí se ale střepy začínají spojovat a na konci do sebe všechny těsně zapadnou. Celý výsledný obraz je takovou mozaikou různých mikropříběhů, bez jedné hlavní linie.
Květa Legátová ukazuje život v těžkých podmínkách malé a poměrně chudé vesnice. Zobrazuje lidské osudy v krajních situacích a odhaluje lidskou povahu až na úplnou dřeň, bez jakýchkoli příkras. Autorka na takto obnažených lidských příbězích zobrazuje to, na čem v životě nejvíce záleží. Její hluboké lidské příběhy jsou plné citů, něhy, ale také krutosti a nespravedlnosti. Může to znít trochu jako klišé, ale kniha je plná autentické lidové moudrosti. Vše působí tak upřímně, že je zjevné, že autorka čerpala z vlastních životních zkušeností a celou knihu si sama prožila.
Autorčin nádherný a velmi poetický styl mě okamžitě uhranul. Každá stránka je plná citlivých a krásných popisů přírody a lidských pocitů. Kniha dokáže být krásně jemná, doslova až zasněná. Zároveň ale umí být i poměrně krutá a celé knize dominuje spíše pochmurná atmosféra. Před očima jsem měl během čtení především obraz vesnice v listopadovém, zataženém a sychravém počasí.
Želary ale dle mého názoru nejsou pro každého čtenáře. Pro mnoho lidí může být překážkou zmíněná roztříštěnost příběhů a absence hlavní dějové linie. Autorka také pracuje s nedořečeností, mnoho důležitých informací pouze naznačuje a je na samotném čtenáři, aby se dopátral pravdy. Také se často střídají časové linie a to i v rámci jednoho příběhu. Želary tedy vyžadují velkou pozornost. Proto je doporučuji hlavně náročnějším čtenářům, kterým nevadí experimentování s formou a mají oblibu v poeticky laděné próze.
Hodnocení 4/5
Silné příběhy. Ani se nechce věřit, že před nedávnou dobou lidé mnohdy takto žili. Úděl Jozovy maminky mi připomníná úděl mojí prababičky. Smutný úděl prespanky s nemanželským děťátkem, jehož otec byl místní sedlák. Některé situace už se snad nedějí. Ale notoričtí ožralové a nemilované děti jsou mezi námi stále.
Jako většina lidí jsem znala film, takže velké překvapení co do děje se pro mě nekonalo, spíše šlo o jakousi "povinnou četbu". Příjemné audio na pár hodin. Příběh je pořád krásný.
Film se mi líbí, ale tohle bylo dost slabý. Akorát se tam furt hádají, mlátí a zabíjí, to fakt nechci znovu číst.
Archetypy až stereotypy uvěřitelné a jakoby důvěrně známé, i když mají neuvěřitelná jména. Poskládané do skvělé mozaiky. Četla jsem dávno, mezitím se mi narodila Helenka, která šla brzo do školy. Těším se, že se ke knize vrátím.
Jdu proti proudu, ale opravdu nemůžu hodnotit jinak. Kniha se mi četla velice špatně a vůbec mě neoslovila. Přitom knihy s podobným zaměřením mám tak ráda. Asi mi nesedl styl autorky, nevím... Teď ještě přečíst Jozovu Hanuli a pak se konečně (za odměnu?) opět podívám na film, který mám moc ráda.
... krásné příběhy lidí ze stejnojmenné vesnice. Ve všech kapitolách se jednotlivé postavy prolínají. Občas jsem se trochu ztrácela v tom, kdo ke komu patří. Těším se na Jozovu hanuli, která je zfilmovaná.
Krásně napsaná kniha povídek, které vzájemně propojují jednotlivé postavy. Mám moc ráda stejnojmenný film (na motivy knihy Jozova Hanule) a kniha mi dala blíže nahlédnout do osudů jednotlivých postav, které se v něm objevují. Přečtení jsem dlouho odkládala, měla jsem trochu strach, že to bude náročné, ale kniha je tak nádherně napsaná, že se čte jedním dechem.
Puzzle vysoké obtížnosti.
Předně bych knihu neoznačila jako soubor povídek, ale zalidněný román. Hned v prvním příběhu se vysype spousta postav zjevně provázaných komplikovanými vztahy, následné příběhy se zaměřují vždy na pár z nich a čtenáři se vždy dostane pár střípků do mozaiky, takže věci do sebe začínají víc a víc zapadat.
To, že autorka umí psát, výborně psát, že se neomylně trefuje do podstaty a jde až na dřeň, vím už z jiných jejích knih a není o tom pochyb. Tady jsem ale rozpačitá – celou dobu jsem si připadala jako bych začala sledovat seriál od desátého dílu a potřebovala bych zasvětit, kdo s kým a proč se přátelí, mlátí či (při)zabíjí. Občas zazněla nějaká věta, která narážela na něco z minulosti, bez dalšího vysvětlování. O pár desítek stran později se k tomu třeba autorka vrátila a tu příhodu popsala, jenže pro mě už bylo obtížné zpětně najít to správné místečko, kam onen střípek má zapadnout, obzvlášť když těch střípků a otazníků bylo tolik. Jako by nějaká babička vyprávěla zcela nahodile a útržkovitě a člověk si to musel sám poskládat aniž by mohl klást otázky (v jedné větě je řeč o děvčátku, v další už má děti a pak zas chodí do školy; o tomtéž člověku se mluví střídavě v ich a er formě, atd.).
Říká se, že svět není černobílý, zato želarské postavy jsou povětšinou černé i bílé zároveň, život jednotlivců se fatálně mění nejen skutky, ale i tím, že viděné zůstalo nevyřčené. Drsný kraj, kde se pro ránu nikdy nešlo daleko, syrovost hor i pohnuté osudy člověka zajímají, rád by hlouběji porozuměl. O to víc mně bylo líto, že jsem se v té spleti ztrácela a dost možná mi spousta souvislostí unikla.
S hodnocením váhám – syrovost a naléhavost je na víc než 5 hvězdiček, nepřehlednost mě otrávila na 2-3, takže celkové čtyři snad budou nejblíž pravdě.
Vyprávění ze zapadlé horské vesnice, kde stále přetrvávají tradiční zvyky, léčitelství pomocí bylinek a silná víra v Boha a kde jsou obyvatelé tvrdě zkoušeni drsnými životními podmínkami. Kniha nabízí řadu lidských příběhů – tragických, komplikovaných ale vždy lidských. Navíc v kulisách lyricky popsané přírody.
Kdysi na gymplu jsem si myslela, že čtu Želary, a ona to byla Jozova Hanule. Pak jsem pochopila, že se o postavách mohu dozvědět víc, ale trvalo to nějakých 15 let, než si ke mně Želary našly cestu. A je to krásný zážitek! Autorka psala dost specifickým, úsporným a zároveň všeříkajícím stylem, někdy jen naznačí, aby člověk pochopil o desítky stránek dál, jindy neúprosně vpálí realitu do první věty. Žádný sentiment, přesto pochopení pro ty nešťastníky z Beskyd. Jen bych si ty příbuzenské a vztahové propletence měla příště psát, vyznat se v nich je opravdu oříšek...
Štítky knihy
povídky česká literatura Beskydy chudoba, bída vesnice české povídky český venkov klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2002 |  Jozova Hanule |
| 2001 | Želary |
| 2003 | Pro každého nebe |
| 2006 | Nic není tak prosté |
| 2009 |  Návraty do Želar |
Povídkový cyklus Želary - co mě na této knize uchvátilo nejvíce - jak autorka dokázala propojit velké množství postav a jejich mikro příběhů, a střípek po střípku odkrývala události jejich života. Kousek v jedné povídce, kousek zase v jiné.
Stejné osoby se opakovaly ve více povídkách, někde se jen mihly, jinde sehrály větší roli. Povídky jsou velice hutné, autorka skutečně sází jednu postavu za druhou, ale tím, že všechny tam mají smysl, vzniká krásná, plastická a naprosto věrohodná mozaika životů a osudů lidí z fiktivní horské vesnice Želary na moravsko-slovenském pomezí.
Sledujeme hlavně rodinné, sousedské a milostné vztahy, autorka nás zavádí na místní faru, do lesů, do chalup, do školy či do kláštera. Důležitou roli hraje kopcovité prostředí a příroda.
Jak se většinou u povídek uvádí, že některé jsou lepší a některé horší, tak tady si celá kniha drží stejnou linii a kvalitu. Vlastně mám po dočtení pocit, že napodruhé by se mi kniha četla lépe, s tím co jsem se mezitím o postavách dozvěděla. Postavy se mohou trochu plést, text vyžaduje pozorného čtenáře.
Film Želary vznikl na základě autorčiny jiné knihy - Jozova Hanule (takže se to někdy plete), i když i tady se postava Jozy krátce objeví. Knížku Želary vřele doporučuju.
"Cosi mě na Ženině loučce okouzluje a současně děsí. Cítím, že na dosah je tu cosi úžasného, co běžně neexistuje a nemá jméno. Patří k tomu večerní nebe, vůně trávy a tlumené šumění lesa."
"V horách, které se s nikým nemazlily, byly generacemi utužené obranné instinkty silnější než jinde."
"Ženi to bylo jedno. V Lucčině škole se odnaučila být otrokem cizího mínění."
"Neuvědomil si, že ho maličká právě navždy zařadila do krajiny své duše, v níž praskal vítr pod zářící oblohou."