Marťanská kronika
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33116/bmid_martanska-kronika-wML-33116.png
4
1484
1484
Jedno z nejslavnějších děl Raye Bradburyho vlastně není románem. Je to soubor kratších i delších textů, povídek, náčrtů, popisů a příběhových spojek, které se dají pojmout skutečně pouze pojmem kronika. Kniha zachycuje události dvou planet ovládaných lidským pokolením mezi lety 1999 až 2026 okem spisovatele z poloviny minulého století, děsivou vizi budoucnosti odrážející lidský duch v celé jeho kráse a zrůdnosti. Na Rudou planetu ze Země startují jedna raketa po druhé, expedice za expedicí, snažící se prozkoumat neznámá území nebeského tělesa. Každá ze skupinek se tu setkává různým způsobem s původním obyvatelstvem – marťany. Ti si vybudovali v průběhu věků vyspělou společnost plnou výstavních měst, hradů a zámků, umění a vědy, která stojí na základní vlastnosti celé populace – telepatii.... celý text
Literatura světová Povídky Sci-fi
Vydáno: 1959 , Mladá frontaOriginální název:
The Martian Chronicles, 1950
více info...
Přidat komentář
Překvapilo mne, že se jedná o povídkovou knihu, ale podobně jako u Zaklínače to nevadí. Jen se musíme smířit s tím, že s některými postavami se již nesetkáme, že je doslova a do písmene zavál martský prach. Všechny postavy ať už Marťani či Pozemšťané prožívají útrapy zpočátku fantaskního rázu. Autor skvěle vykreslil podobu bytostí které rozbíjejí mýtus klasického mimozemšťana a vdechl jim schopnosti, které při četbě donutí čtenáře přemýšlet. Takže by mne zajímalo kdo nakonec byla žena z poslední povídky . Osudy jednotlivých postav, ale čím dál víc směřují k zoufalství a beznaději a kolikrát bojují s vlastním šílenstvím, představami a sny a zase šílenstvým.
Na jednu stranu je dílo napsané s hravostí, autor si pohrává se slůvky, jmény apod., na druhé straně je ale velká dávka tvrdosti, katastrofických úvah či skvělé psychologické prokreslení.
Výborná a skvěle napsaná kniha, kterou jsem se zaujetím přečetl znovu i po mnoha letech. Je to nelichotivě vystavené zrcadlo lidské společnosti, které vede k možnému a postupnému zániku života nejen na “staré pozemské“, ale i nově osidlované planetě.
Z hľadiska technologických detailov Marťanská Kronika neodolala zubu času, tiež niektoré nelogickosti môžu vyrušiť, ale to je pre mňa nie až tak podstatné. Dejovo zväčša stále zaujímavé nápady, pekne poskladané dielka s parádnou atmosférou marsu, ktorá vytvára priestor pre autorove názory a postrehy na ľudskú spoločnosť, jej základné rysy - najmä americký kolonializmus dostáva na frak - a jednotlivca v danej spoločnosti.. sú to stále aktuálne veci a problémy a obávam sa, že tu s nami budú ešte veľmi dlho pokiaľ nenastane nejaká nová kognitívna evolúcia:D
Poviedka Usher II. je pre mňa o niečo lepšia než samotný Pád domu Usherovcov od Poeho. Obe super a som rád za tento odkaz na tvorbu majstra hororových poviedok. A tiež na 451° Fahrenheita.
Celkovo vo mne zanechala táto kniha silný dojem.
Samotná kniha mě zprvu moc nezaujala, asi to nebude můj šálek čaje. Tak ve třetině už to bylo lepší a začalo mě zajímat, jak se příběh vyvine. Nicméně z mého pohledu je to slabší kniha, na které ale oceňuji tu všude vzpomínanou Bradburyho poezii. Ještě musím zmínit doslov od Františka Vrby (ve vydání z roku 1963), který byl snad zajímavější než celá kronika. Je to velmi dobře napsaný text o tom, jak je ta Amerika špatná a CCCP nejlepší. Prostě dobový doslov, na kterém můžeme krásně vidět, co to tenkrát bylo za dobu. Trochu mě z toho mrazí.
Zvláštní sbírka povídkových příběhu o kolonizaci rudé planety, z větší části zaobírající se nenasytnotností , bezohledností a nenapravitelností lidské rasy ( v jednom případě by mohli příznivci hnutí BLM lapat rozhořčenĕ po dechu ). Některé pionýrské etapy se mi líbily, obzvlášť ty hororovĕ laděné ( ale ne ta Lovecraftovská ), jiné zase méně, s odstupem času dávám tři hodně silné hvězdy i za tu malou dávku optimismu v závěru a příště s Rayem vletíme na samostatné povídky - 70%
Zvláštní a zároveň skvělé čtení. Dala bych přednost klasickému příběhu před povídkami, ale i tak se mi kniha moc líbila a budu na ni ještě dlouho vzpomínat.
Báseň. Hvízdající vítr studí a zpocená trika smrdí. Zničíme svět a rozhlížíme se po dalším. Kniha je o lidech, o mě, o nás.
„Čtěte ty autory, kteří píší tak, jak vy byste chtěli jednou psát, kteří myslí tak, jak vy byste rádi mysleli. Ale čtěte také ty kdo nepřemýšlejí a nepíší tak, jak vy byste chtěli přemýšlet a psát, což vám může ukázat směr, kterým byste se jinak dlouhá léta nevydali.“ Napsal Ray Bradbury ve stati Jak pěstovat a živit múzu.
Jaký je požitek číst Marťanskou kroniku z prvního brožovaného vydání v edici Kapka – knihovna pro každého, svazek 17, 1959, cena 5 Kčs! S doslovem Josefa Škvoreckého. (A se starým pravopisem: poesie, televise…) V tom roce vyšel poprvé i časopis Mladý svět (výtisk za 1 Kčs).
Škvorecký píše: „Autor tohoto románu, dnes osmatřicetiletý syn amerického středozápadu, je zajisté jednou z nejsympatičtějších postav amerického literárního světa. K psaní – smíme-li věřit reklamním pramenům – přivedla ho chudoba, ta typická chudoba amerických dětí, které si na coca-colu a na obrázkové magazíny vydělávají prodejem novin...“
Bože, kdo z nás v roce 1959 věděl, jak chutná coca-cola!? A četl nějaký obrázkový magazín? Snad Svět sovětů...
Bradburyho sága osidlování a vysidlování Marsu je romantická, poctivá a samozřejmě tradiční, co se hodnot středozápadu týče. Je hodna pokračování Poea, kterého zde také zmiňuje (vedle Darwina, Huxleyho a Freuda, kterého se lidstvo „pokusilo usměrnit“. Výsledek? „... s nimi se nedalo moc hýbat. Tak jsme se jako idioti pokusili zničit náboženství. A to se nám povedlo. Přišli jsme o víru, potáceli jsme se od ničeho k ničemu a lámali si hlavu, k čemu život vlastně je.“).
Škvorecký se jistě radoval, že to tam cenzoři nechali. Měl stejný názor.
„Ach, realismus! ...k čertu s tím vším!“ Edgar Allan Poe. Tak zní motto jeho doslovu v době, kdy byl socialistický realismus oficiální doktrínou. (Vypadalo to, že brzy ochutnáme i tu coca-colu!!!)
Bradburyho kniha je kritická k rasismu, společenské nerovnosti, poručnictví, byrokracii, je protiválečná. Ale hlavně je plná nádherných nápadů a her fantazie.
„Chci, aby moje knihy byly především rozptýlením a ohromnou legrací, která stimuluje, provokuje, děsí, a doufejme pobaví. Vyprávět dobrý příběh… zbytek ať se dostaví poté, co hra skončí a diváci se rozejdou domů… v noci se probudí a řeknou: Tak o tohle mu jde! Nebo následujícího dne zvolají: On tím myslí nás! Zajímá ho, co je teď! Náš svět, naše problémy, naše radosti a naše zoufalství!“ (R.B. - Tajemná mysl)
Jistě. Tak to je.
Knihu jsem přečetl už před dvěma lety, ale čas do času si na ni vzpomenu, a to nejen když nakouknu do knihovny. Vryla se mi pod kůži. Ta marťanská poetika je prostě dokonalá a nic na tom nezmění fakt, že to ve skutečnosti vlastně sci-fi není...
Hrozně zvláštní a popravdě - z mého pohledu ne moc dobrá kniha. Sbírka více či méně provázaných povídek o kolonizaci Marsu. Bohužel věk se na téhle vizi podepsal nehezky a nebýt řečeno, že se to odehrává na Marsu a občas zmíněné slovo raketa tak pomalu ani nepoznáte, že jde o scifi. Daleko víc to má k jakémusi magickému podobenství osídlování amerického západu. Většina povídek je spíše smutná nebo kritická k lidstvu, najde se i pár trochu vtipných. Bradbury je sice pan spisovatel a píše skvěle ale když to porovnám s mojí oblíbenou 451 stupňů Fahrenheita, je to doslova nebe a dudy, jak kdyby obě díla napsal jiný autor. Hezká mi přišla poslední smutná povídka s rodinou. Měla pěkný závěr se špetkou optimismu. Akorát mi přišlo, že by se tenhle hezký závěr hodil k daleko lepší knize.
Dystopie lidské všednosti v kulisách sci-fi...
Opravdu krásná obálka (sladěná s přebalem i prvními stranami, srdce knihomola plesá...), ale velmi smutný obsah. Marťanskou kroniku už jsem četl opravdu dávno a pamatuji si prakticky jen první dvě (ony delší) kapitoly. Zároveň si pamatuji i tu předposlední, která jak dovětek správně připomíná, se objevovala často v čítankách a i pro mě tak byla prvním čtenářským seznámením s Bradburym. Celek pak doplňují další pochmurné kapitoly plné rasismu (nejen) doby vzniku, bezohlednosti, přehlídky špatných lidských vlastností i vynalézavosti lidstva použité samozřejmě špatným směrem. To vše ve srovnání s lehkostí a zároveň solidností Marsu a jeho (původního) osídlení. Člověka až netěší číst tolik pesimismu, který stále tne do živého i přes nesmírně dlouhou dobu, která od vzniku uběhla.
Na knihu jsem si nedávno vzpomněla a jsem za to ráda. Přečetla jsem ji před mnoha lety a stále mám v paměti. Není to čtení pro každého, já sama jsem knihu přečetla na etapy, ale i přesto mohu říci, že to bylo opravdu pěkné čtení a člověk si spoustu věcí uvědomoval. Pan Bradbury je mistr na tento druh literatury.
Zrovna včera jsem si na tuto dávno přečtenou knihu vzpomněla. A jsem za to ráda. Kniha byla zvláštní, ale přesto čtivá, i když ne najednou, ale na etapy. Ale i přesto to bylo čtení, na které se nezapomíná a mohu doporučit. I když ne každému sedne.
Skvělá kniha, četla jsem ji jako malá a seznámila mě se scifi, vesmírem, tajemnem...byla jsem jí fascinovaná a potom nic nebylo takové...dlouhou dobu...a tak jsem si ji pořídila v antikvariátu a přečtu si ji znovu...teď už v době zahlcené modernější literaturou scifi, filmy, romány, seznámená s moderními autory a po přečtení úplně celého díla Danikenova...tak uvidíme...ale rozhodně už dopředu nesouhlasím s výroky, že ta kniha za nic nestojí...autora si moc vážím
Většinu sci-fi literatury z minulého století pokládám, v dobrém slova smyslu, za úsměvnou. Tohle tak úplně ne. V každé povídce je něco hlubšího, pravdivějšího a děsivějšího. Tohle mi zůstane v paměti dlouho, a ne díky bizarnosti.
Ray Bradbury měl rozhodně pravdu, že Marťanská kronika není žádná sci-fi. Všechny povídky do jedné jsou vlastně strašná blbost, ale je v nich hodně filosofie a podobenství. To mi úplně nevyhovuje. Jsou tu dvě výborné povídky, Pozemšťani a Třetí expedice, asi pět dalších se celkem dá a zbytek je nezajímavý. Zejména ty krátké tu vůbec nemusely být. Celkový dojem je nekompaktní a celé mi to nedávalo moc smysl.
Napínavé i oddychové. Tajemné i srozumitelné. Vtipné i smutné. Filozofické i plytké. Společenské i komorní. Velkolepé i intimní. Depresivní i nadějeplné.
Neopakovatelné.
Vynikající.
Krásně naplněná forma kroniky, kdy na velkém množství postav v poměrně velkém časovém rozsahu autor "nenápadně" popíše vzestup a pád lidské civilizace na Marsu. Některé povídky na sebe přímo navazují, některé i později vrací do děje některé postavy. Je zajímavé, jak Bradbury zahájí nějakou povídku a pár stránek čtenář si pořádně nemůže být jistí tím, co se vlastně děje... a až za chvíli se chytne a pochopí ten most k minulé povídce. Bravo.
A pokud by si lidstvo mělo založit nějakou cestovní kancelář, tak by se určitě měla jmenovat "Zničíme vše" aneb Pokud si myslíte, že ne, ještě jste lidstvo úplně. nepoznali.
Rudá planeta. Tak vzdálená a přesto tak blízká... Chronologicky řaděná série nezávislých povídek o kolonizaci Marsu, zániku Země a postupném znovuobydlení Marsu posledními přeživšími. Příběhy bych neoznačila za sci-fi v pravém slova smyslu, technický aspekt je zde druhořadý. Jedná se spíše o psychologicko-sociologickou sondu člověka jako živočišného druhu. Bradbury ve svých převážně melancholických příbězích díky dokonalému rozhledu poukazuje na jeho špatné, ale i dobré stránky, na zákonitosti migrace a chování civilizace jako takové. Jaké pocity v člověku vyvolává pohled na nekonečný vesmír? Osamělost, strach i naděje na nové začátky. Nejmilejší se mi stala úžasně sarkastická povídka Usher II. o tom, že nevědomost může být osudná. Nutno uznat že paralela na E. A. Poea u mě vždy boduje.
Část díla
 |
...ač bude stejně luna plát 1948 |
 |
Brašnářství 1950 |
|
Břeh 1950 |
|
Dlouhá léta 1948 |
|
Kobylky 1950 |
Autorovy další knížky
| 2001 | 451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Začiatok bol rozpačitý, a mal som pocit že len ďalšie substituované scifi, kedy mimozemšťanom prisúdime ľudské vlastnosti, ale ten koncept čiastočne previazaných poviedok tomu dával širší rozmer. Nakoniec som si užíval tu temnú iróniu ....