Ženy z Bohnic
Edna Nová
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/450721/bmid_zeny-z-bohnic-qw4-450721.jpg
3
304
304
Autorka strávila pět měsíců v léčebně v Bohnicích, kde si prošla elektrošokovou terapií, spolykala tunu léčiv a zažila nekonečno hodin psycho sezení. Kniha Ženy z Bohnic těží z této tristní zkušenosti a líčí příběhy dvanácti žen, jež se také octly za hranou „normálního světa“. Nebere si servítky a ukazuje lehkost i tíži reality za mřížemi nemocnice.... celý text
Přidat komentář
Krásně srozumitelně napsáno, líbil se mi sloh a výrazy. Až si budu myslet, že jsem na tom špatně, zaručeně po této knize opět sáhnu.
Jako "taky pacient" dávám 5/5. Věcný, lehce sarkastický medailonek 12 "typických" postaviček z blázinců. Z příběhů si taky každý udělá realistický obrázek o tom, jak to na takových odděleních mezi pacienty chodí.
Kniha vypovídá o známé pravdě: "Když bolí duše, je to mnohem horší, než když bolí tělo."
Autorka v jednotlivých příbězích popisuje dlouhou, a ne vždy úspěšnou, cestu od psychických problémů k tzv. "normálnosti". Oceňuji autorčinu odvahu přiznat a popsat svou nemoc a pobyt v psychiatrické léčebně.
Hodnotila bych stejně jako níže Šebestová3. Pro mě ještě depresivní, ale moc hezké ilustrace a napsané taky dobře.
Zajímavé, znepokojivé, a přestože stručné, hodně vypovídající. Četlo se to téměř jako poezie a mě to rozhodně oslovilo...
Musím přiznat, že jak jsem se na knihu těšila, tak jsem byla zklamaná. Nějak mi nevyhovoval způsob psaní ani vyjadřování autorky. Čekala jsem příběhy rozepsané trochu více do podrobna, takhle mi to přišlo trochu nudné, ale i tak jsem knihu dočetla.
Taková malá, nenápadná knížka a přitom taková nálož. 12 žen, 12 příběhů... Mezi nimi i Edna, autorka knihy. Smutné, melancholické, syrovné a přece jsem v tom viděla jiskřičku naděje a vlastně i kus sebe. Tuhle knihu budu mít navždy spojenou s loňskou návštěvou CKI v Bohnické léčebně. Kdy jsem naprosto vnitřně zlomená zvedla prst na zvonek, otevřela sestra a já brečela a brečela a nebyla jí pomalu ani schopná říct, proč jsem vlastně přišla. Edně děkuji za tuhle knížku, byla to cesta za plot Bohnic, co píše život sám.
Achjo, jak já se na tohle čtení strašně moc těšila. Nechtěla jsem si kazit svou natěšenost a pojala jsem jen info, že se jedná o knihu z prostředí psychiatrické léčebny v Bohnicích a to mi stačilo. Takže jsem vůbec netušila, že je kniha psaná tak, že každá kapitola je věnována jedné pacientce z léčebny a o autorce minimum. Přijde mi, že tak kniha i samotné téma ztratilo veškerý potenciál, který v tom byl. Kniha, která kolem vás projde, vy si ji přečtete, ale nic ve vás nezanechá, což mi přijde jako obrovská škoda, protože to mohlo být daleko lepší. Často mi i vadilo autorčino vyjadřování, jakoby byla arogantní a působila na mě strašně protivně.
Příběh 12 žen, které se dostaly právě do Bohnic, mezi nimi samotná autorka, která tam strávila pět měsíců. Ze svých vzpomínek sepsala, jaké ženy tam potkala a jak se tam sama ocitla.
Tohle čtení není vůbec jednoduché. Některé příběhy by mohly být tím našim nebo někoho nám blízkého. Nikdy nevíte, kdo se ocitne v těžké situaci. Autorka zde otevřeně popisuje, s jakými problémy se tam ženy ocitly, jak se chovaly a někdy i to, jak to s nimi dopadlo. Sama autorka nám ukazuje i svůj příběh.
Je to malá útlá knížka, která nám však může mnohé předat. Pohled toho, jak to chodí za zdmi blázince přímo z pohledu pacienta, mě opravdu bavil. Nečekejte žádné hluboké studie, ale právě to, jak to vnímá sám pacient, díky čemuž dostává knížka nový rozměr.
Úžasné jsou také ilustrace, které skvěle doplňují každý příběh. Z nich opravdu vyzařuje smutek, úzkost, deprese.
Ke knize jsem se dostala díky čtenářské výzvě a rozhodně to není kousek,který bych chtěla mít v knihovně. Líbilo se mi,že příběhy byly krátké,i tak čteno dlooouho.
Vlastně jsem od knihy asi čekala víc. Ale víc čeho? Víc o lidech, který mi budou nějak povědomý, známý? Protože z každýho z nás se přeci může stát někdo, kdo tam skončí.. tohle mi přišlo jenom jako něco okrajovýho, ano, sice zajímavýho, ale né záživnýho.. číst to znovu asi nebudu.
Příběhy 12 žen, jako apoštolů, 12 žen a každá má trápení s něčím jiným. U jedenácti žen to byl zajímavý příběh, avšak u autorky jsem si nebyla jistá, "nežrala" jsem jí to tolik, jako ten zbytek.. nebo já nevim. Pro mně to bylo asi nedostačující. I když psané dobře, slova vhodná na psychiatrii...
Bohuzel me knizka vubec nebavila. Trikrat jsem ji odlozila a nakonec docetla s preskakovanim a velkym premlouvanim. Styl psani pro me vubec nebyl ctivy.
Tato kniha mi teda moc nesedla. Dá se říct, že jsem přečetla s donucením, protože knihy jen tak neodkládám. Nezáživně popsány ženy z Bohnic.
Čekala jsem mnohem více. Minimálně aspoň více informací o tom, jaké to je, žít x měsíců v Bohnicích, o fungování tohoto zařízení.
Příběhy mi přišly často povrchní, jakoby autorka popisované ženy příliš neznala a prostě si o nich vytvořila nějaký obrázek na základě toho, co viděla nebo slyšela. Celé mi to přišlo takové depresivní, doufala jsem, že autorka bude psát s lehkostí a nadhledem.
Krátká, ale intenzivní knížka... Miniatura, která čtenáři dovolí jen tak lehounce nahlédnout za bohnické zdi a setkat se s tamními pacientkami - a pak ho zase rychle vyprovodí... Nejde do hloubky, ale pro mě to tak bylo v absolutním pořádku - užívala jsem si každou stránku. Kniha je napsána úsporným stylem, přesto pro mě řekla vše, co bylo v tu chvíli třeba. O duševních nemocech a především o lidech, kteří s nimi žijí, vypráví bez zbytečného patosu, úderně, břitce a velmi originálně. Celý koncept díla na mě velmi zapůsobil. Ocenit bych chtěla také skvělé ilustrace, které doplňují každou kapitolu.
Na závěr mého hodnocení bych chtěla zmínit krátkou historku, která se objevila v doslovu Terezy Slané: "Jdu pěšky až k mostu. Pokud se na mě cestou usměje alespoň jeden člověk, neskočím," napsal muž, který v 70. letech spáchal sebvraždu skokem z mostu Golden Gate.
Prostředí, kde se nechce ocitnout žádná bytost na světě, by si zasloužilo mnohem víc, než 11 povrchně shrnutých nezajímavě vykreslených lidských příběhů, které jsou však extrémně zajímavé. Vlastně až na jeden - ten o samotné autorce.
Jednohubka od české autorky, která vyšla nedávno. Hodně mě zajímal obsah knihy a proto jsem měla asi větší očekávání. Jsou to krátké příběhy pacientek psychiatrie i samotné autorky, která sama podstoupila elektrošokovou terapii. Moc se mi líbili ilustrace doplňující text i přezdívky pacientek.
Občas mi text neseděl, nevím jak to pořádně popsat abyste to pochopili, ale přijde mi, že autorka psala tak jak ji myšlenky plynuly a občas byl příběh neuspořádaný. Věřím, že mít jakékoliv problémy co jsou zmíněny v knize by nechtěl mít nikdo, nejsou vidět a proto se těžko léčí a mnoho lidí z okolí o nich ani neví.
Převratná literatura to není, ale je to rozhodně zajímavé. Víc by mě zajímal příběh autorky, protože vím, že se jí nedávno narodilo miminko tak by mě zajímala její cesta. Hodně inspirativní je úryvek od Terezy Slané o tom, že bojovat se vyplatí.
Veľmi dobre napísaná kniha...stručne,výstižne,vtipne a zároveň mrazivo. Som zvedavý na další autorkin kus. Dúfam,že to už bude dlhší a komplexnejší príbeh, lebo talent na to má.