Žert
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/81842/bmid_zert-lXI-81842.jpg
4
2802
2802
Román Žert má mnoho zajímavých postav a široce rozvinutý děj. Splňuje tak nezbytný předpoklad každé epiky, který se z nemalé části současné prózy vytratil. Hojnou měrou uspokojuje naši čtenářskou touhu po prožívání pestrých lidských osudů. Zároveň však nemůžeme necítit, že poutavými příběhy se zdaleka nevyčerpává. Cítíme, že se nás osobně dotýká jejich znepokojivým smyslem. Jinými slovy to znamená, že přitažlivé vypravěčství tu není jediným cílem; román vykonává jistý tlak, pod nímž jsme nuceni nově si uvědomit naši vlastní dobovou situaci, situaci lidí z druhé poloviny 60. let, kteří v sobě nesou – a vždycky ponesou – rozporný prožitek své nedávné společné minulosti. — z doslovu Miroslava Petříčka... celý text
Přidat komentář
Pocit ze Žertu se u mě neustále měnil. Ke konci jsem si to však celé poskládala a došla jsem k závěru, že vše se vším souvisí a že celek je vážně dobrý. Některé pasáže mi přišly zbytečné, ale celku to nijak výrazně neubralo. Myslím ale, že znovu už Žert číst nebudu.
Velmi zajímavě napsaný román ať jde o formu nebo i o otevřenost s jakou je příběh vyprávěn. Scházejí se zde různé typy, jedno je však spojuje a to láska k folkloru, ať už ta dávná nebo přetrvávajcí. Líbí se mi jak autor ukazuje obyčejné příběhy obyčejných lidí. Díky ich-formě, kterou je psána celá kniha jsem měla pocit, jako bych četla jejich deníky ve který se vyznávají ze svých pocitů a trápení.
Po opětovném přečtení se Žert stává jednou z mých nejoblíbenějších knih. Šokuje otevřeností, baví vyprávěním... Hořkost z toho jen čiší. Pro mě osobně jedna z nejlepších protirežimních knih.
Chystala jsem se, že po přečtení knihy budu moudřejší, doživotně obohacená a tak všelijak, tak jak mi lidé říkali. A nestalo se. Moc očekávat škodí.
Hodně dlouho jsem váhal, kolika hvězdičkami knihu ohodnotit. Byly chvíle, kdy bych dal jen dvě tři. Jenže ono je nutné knihu přečíst celou, a najednou je jasné, že Kundera měl při psaní naprosto jasné, co píše a jak a proč. Jednotlivé linie příběhů čtyř pěti lidí, podávané někdy v ichformě, totiž směřují k jednomu katarznímu bodu, který není veselý. Jenže ona ani ta doba nebyla veselá, ani lásky a dospívání v ní. Ztrácely se ideály a ztrácela se identita. Název knihy je tedy sám o sobě žertem, negací všeho, co bylo do lidí do té doby huštěno, a to nemluvím jen o komunistických ideálech. Je znát, že je autor Moravák, protože z knihy čiší ona pravá moravská nostalgie, smutek nad ztracenými a zmařenými láskami, osudy, přátelstvími. Rovněž je s podivem, kolik toho měl Kundera načteného - vyzná se v hudební historii, křesťanství, Lutherovi, dokáže použít ta správná slova a argumenty i protikladných postav. I když i zde prosakuje Kunderova erotická vášeň, která mi třeba kazí čtení Směšných lásek, protože často nadbytečně převažuje, ještě se to dá, tu míru si tentokrát uhlídal. Velmi se mi líbilo i samotné literární členění knihy, kdy neprozrazuje hned, že ta dáma, jejíž křestní jméno už řekl, je ta samá dáma, o níž se dále mluví jen s jejím příjmením. A stejně tak u mužských postav. Je na čtenáři, aby si postavy se jmény sám propojil, a když se mu to nepovede, nakonec je samozřejmě vše prozrazeno, což je o to větší šok, pokud čtenář do té chvíle si různé věci a vztahy nedal dohromady. Fascinuje mne, jak dokáže i mluvit za několik různých postav s naprosto odlišnými názory. A že dává prostor oběma stranám, že nakonec není kniha jen přehlídkou Kunderových názorů, ale dokáže najít i smířlivější postoj k věcem, jež nechápe nebo jim nerozumí či se jich nejde logikou dobrat (a Kundera později hodně dal právě na logiku - zde však ještě dokáže zapojit i svůj cit). Ano, je v tom cynismus, je v tom ironie, ale jde o obranné prvky, pod nimiž se skrývá citlivý člověk, který neměl možnost "rozkvést".
Byla jsem mírně zklamaná. Ze začátku se mi kniha velmi líbíla, ale postupem času jsem se začala příliš ztrácet ve folklóru a v depresivním rozpoložení hlavního hrdiny, jeho přemítáním nad "zkaženým" životem.
Vůbec jsem nečekala, že to bude takové. Snad už jen pro ten název... myslela jsem, že to bude tragikomické. Možná je, ale já dokázala vidět jen tu černou. Bylo to tak destruktivní, až mi z toho běhal mráz po zádech. Asi potřebuju spíš knihy s nadějí.
I když byla tu jediná věc, která mě opravdu rozesmála. Ten poslední žert - záměna pilulek.
Velice zajímavě (nejen formou) napsaný román. Líbí se střídání postav, jejich popis charakteru. Zajímavě popsána smutná padesátá léta, trocha filozofie... Hezký...
Prvních 120 stránek bylo fajn, ale pak nastala nesmírně nudná, encyklopedická fáze o historii lidového umění a folklóru, potom se to zlepší, ale začátku se to nevyrovná a byl jsem rád, že jsem se prokousal do konce. Nějak jsem ztratil zájem o osudy staronových Ludvíkových kamarádů a vadila mi občasná nejasnost v tom, koho autor zrovna obsadil do role vypravěče příběhu. Stěžejní a skvělá je však na straně 234, 235 Kostkova intervence proti Ludvíkovy zbytečné zatrpklosti, která plodí akorát další zášť a nenávist. A tím to klidně mohlo i skončit.
Knihu jsem si vybral na referát na "seminář z literatury" aniž bych ji měl přečtenou a věděl do čeho jdu. Nelitoval jsem. Nejvíc se mi líbilo druhé vyprávění Ludvíka o jeho působení u "černých" a platonické lásky k Lucii. Lucii samotnou považuji snad za nejlepší postavu z knihy, prostá a přesto tajemná a záhadná. Naopak Jaroslav mě tolik neoslovil. Kundera si Jaroslavovými ústy vystřihl naprosto úchvatný a strhující popis metaforovaný do hudebních slůvek a výrazů, jsem si jist, že to je bravurní pasáž. Bohužel já těm slovům rozumím asi jako eskymák chovu velbloudů... ale jinak smekám, Kundera mi ukázal, že i knihy českého autora se mohou vyrovnat světové špičce, už se těším na Nesmrtelnost a Nesnesitelnou lehkost bytí.
Především části s Ludvíkem jsou nejen obrazem a kritikou doby, ale překračují svým skepticismem, cynismem (zmiňovaným často ve zdejších komentářích, ale i v knize) a chladnokrevností rámec knihy, z níž tím dělají hluboké filozofické dílo, v němž, jak sám Kundera psal, se věnuje tématům okolo člověka, které ho fascinují - i dnes stále nutící (nejen) k zamyšlení. Kundera je rovněž mistrem v tvoření postav, jak mužských, tak ženských a jakobych z hl. postavy tohoto díla cítil onu autorovu mrzutost, která je výkvětem těch staletí útlaku na naši zem. Ale o tom to samozřejmě nebylo, jen si doutvářím o Kunderově díle a něm samotném jakýsi obrázek. Četl jsem s upřímným zaujetím a o Žertu budu v nadcházejících časech určitě hodně přemýšlet. Teď už vím, kdo je Milan Kundera. Nepotrvá dlouho a budu chtít číst další jeho díla.
Ze všech Kunderovek, řadím Žert podle oblíbenosti na konec. Příběh je pěkný, hlavně začátek a rozvíjení se prvních stránek. Bohužel, jak se dočítáte dál a dál, vyprchávalo ze mne ta klasická nadšenost z další knihy od Kundery. Neříkám, že kniha je špatná či nudná. To ne. Ale dějově je pro mne ze všech ostatních děl nejslabší.
Táto kniha sa nedá nečítať! Od prvej strany po poslednú stranu som ju doslova žrala! Plná cynizmu a irónie, v ktorej sa autor ohliada sa za rokmi, ktoré budú v našej histórii strašiť ešte pekných pár rokov. Kniha plná neošúchaných myšlienok...autorove pochody v hlave jednoducho milujem :-))
„Je to všechno v tom, aby byl člověk takový, jaký je, nestyděl se chtít to, co chce, a toužit po tom, po čem touží. Lidé bývají otroky předpisů. Někdo jim řekl, a oni se snaží takovými být a dí, kdo byli a kdo jsou. Nejsou pak nikým a ničím, jednají podvojně, nejasně, zmateně. Člověk především musí mít odvahu být sám sebou.“
Vyprávění je bez akce, vášně a dynamiky, ale v tomhle případě mi to kupodivu nevadilo. Kniha mě i přes častý výskyt zdlouhavých úvah bavila a dočetla ji s nefalšovanou zvědavostí.
Román, který vyvolal nejen u nás, ale všude ve světě senzaci a je dodneška znovu vydáván v různých zemích.
„Nedalo se opravdu nic jiného dělat, musel jsem zakřiknout ten špatný příběh, ten špatný žert, který se nespokojoval sám se sebou, ale obludně se množil v další a další hloupé žerty...“
Autor nežertuje, Žert nepobaví – Žert šokuje, chytí a málokdy dovolí se pustit a věnovat se jiné čínnosti než „žertování“ za vřelé asistence potištěných stran knihy, zhltnuto za jeden den, ačkoli to není žádná jednodenní rychlokvaška. Možná může místy vyznívat tragikomicky, ale měl by být brán vážně. Detailně promyšlený zaplétaný cop vážené dámy z několika pramenů-pohledů v závěru tvořící finální, místy až nezdravě směšný (odkazuji se na Helenino teatrum s projímadlem) konec copu s roztřepenými konečky sahajícími hluboko do mé hlavy se stal mou první přečtenou knihou od p. Kundery. Každá z postav je mi najednou důverně známá, jako bych je znala už věčnost. Kniha mě objala svou paží složenou ze slov, názorů a úvah odlišných (a přece tak stejných) lidí, políbila mne neotřele na ústa bažící po literárnu, čímž na můj jazyk vsunula své věty, které ještě dnes živě znějí z mých úst, jako bych si chtěla přivolat zpátky ten úžasný den ve společnosti mužů i žen z románu.
„Cože? Jen tyhle tři dny?“
U polibků (byť literárních a čistě metonymických) ale máloco končí, že... Myslím, že ani ten nejúspěšnější autor současnosti by mě prostřednictvím své knihy neprostoupil tak, jako se tomu stalo v tomhle případě. Kdybych měla hodnotit jedním slovem – nezapomenutelné. Jen mi to ve společnosti Ludvíka a spol. uběhlo nějak rychle...
„Už dnes jsou dějiny jen tenká šňůrka pamatovaného nad ocasem zapomenutého...“
P. S.: AŤ ŽIJE TROCKIJ!
Kundera se prostě umí trefit...jeho dílo je sice často spojováno s politickou tématikou, ale já bych spíše vyzdvihl jak úžasně umí odhadnout lidskou povahu a vztahy. Po každé Kunderově knize mám zaděláno na bezesné noci plné přemýšlení a následných depresí. :)
Pro mě dlouho nejlepší román druhé poloviny 20. století v české literatuře.
Film slabší, ale v hlavních bodech kopíruje knihu.
Štítky knihy
Morava Ostrava česká literatura studenti 60. léta 20. století PTP (Pomocné technické prapory) Moravská OstravaAutorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kterak soudruha odsoudruhovat.
Ze začátku jsem byl přesvědčen, že knihu nedočtu. Ale nakonec musím před panem Kunderou smeknout. Jak se od slibně rozvíjející budoucí kariéry dostat až téměř na dno pro jeden "povedený" žertovní lístek.