Zimní zahrada
Monika Zgustová
Novela Zimní zahrada exponuje intimní život hrdinky mezi dvěma muži na pozadí "velkých dějin". Příběh se odehrává v rozpětí několika desetiletí - do invaze, za normalizace, po převratu. Vypravěčka Eva má silné umělecké cítění a prožívá napětí mezi svým vnitřním světem a proměnami doby, jež jí znemožnila studia a uplatnění. Ze dvou nápadníků je jí bližší malíř a hudebník Karel, ale jejich vztah nedojde naplnění, zatímco druhý, bezcharakterní kariérista Milan, si ji paradoxně k sobě připoutá... celý text
Přidat komentář
Nádherná knížka, autorka používá jazyk lehce, barvitě a přitom velice silně, úplně si nás ochočí.
Po přečtení Peppermint frappé jsem si myslela, že k této autorce si cestu nenajdu, ale tohle mě opravdu dostalo! Monika Zgustová nádherným jazykem popisuje bohatý vnitřní svět hlavní hrdinky a nevlídný šedý okolní svět, do kterého byla vržena. Život před Evu staví nejednu volbu a čtenář si říká, že snad mohla volit a jednat jinak, ale bylo to vůbec možné, za daných podmínek? Jako člověk, který se narodil těsně před revolucí, to nedokážu zcela posoudit. Ale musím říct, že příběh na mě velmi zapůsobil.
Jednou z ohavností dřívější "vedoucí síly společnosti" byl její postoj k intelektuální elitě národa. Pravda po roce 1968 a masové vlně emigrace se již nepopravovalo. Zato se zavíralo, oklešťovala se základní lidská práva a měl-li t.zv.disident "kliku" byl přesunut pracovně do kotelny nebo k mytí oken. Emil Zátopek, vysoký důstojník čs.lid.armády byl degradován a pracoval jako poskok při geodetické práci v exteriéru. "Kvalifikovaní" papaláši, třeba krejčí Vasil Biľak (který ve výuce neprošel šitím sak), byli moudrou stranou dosazování na špičkové politické posty.
Ale i v té kotelně zas nebylo nejhůře:
... Bytostné určení pravdy se odhaluje jako svoboda...posluchači při odchodu s úctou pozdravili muže, který byl opět sám a zesmutněl. A já věděla, že truchlí, protože nemá v životě žádné vyhlídky, protože jediná změna, kterou si může v životě přát je místo obsluhy kotlů, jít omývat okna, hlídat parkoviště, či v muzeu, či nočním hlídačem kdesi... přicházeli další žáci, probíral se Pico della Mirandola latinsky a já si tu krásnou latinu překládala slovy mé babičky, která znala dílo tohoto filozofa a citovala mi celé stránky zpaměti...tento pokoj přejme svým přátelům, přejme jej našemu věku, i každému domu, do něhož vstupujeme a přejme jej i vlastní duši... a potom přišel další návštěvník, Angličan, či Američan, srdečně pozdravil parního muže a vykládal mu své řeči... ten musel po chvíli odběhnout, aby zatáhl tu za žlutou, tam za modrou páku, jen občas ho přerušoval radostný zájem o látku, již přednášel, či o téma, které mu druzí předložili...
I takový byl život. Soudruzi budovali komunismus.
Jejich potomci sedí v lavicích Sněmovny, byvše tam dosazeni svými voliči... Grebeníčkové, Skálové, Filipové i ta Semelová, ta ještě učí mladou generaci.
Nedovedu si tyto soudruhy představit třeba v oné kotelně...
"Je těžké vidět, jak naši historickou paměť, město tvých předků, bourá anonymní moc ..."
Za zvuků klavíru, třeba Bethovenovy symfonie, nebo Mahlerovy hudby, jsem se nechala pozvat na snídani v trávě, prostřenou na krásném indickém šátku, do krásně upravené zimní zahrady a poslouchala slova ... starých filozofů, ruských klasiků, zakázaných autorů, ale především, Evino vyprávění ...
Cítila jsem se tam moc příjemně, pohodlně schovaná tam v teple zimní zahrady, protože vyprávění to bylo opravdu zajímavé, ale především, vyprávěno mi bylo krásnými slovy paní Zgustové, která s nimi vládne opravdu mistrně, a tak se dobře poslouchají, čtení je pak skoro jako hudba, plyne a když s jejími tóny souzníte, je vám krásně, navzdory dlouhotrvající pražské zimě všude kolem, hned za okny. A nemám vůbec na mysli počasí, ale lidi, společnost uprostřed totality, ty šedivé ulice a pokroucené charaktery mnohých kolemjdoucích, které máte možnost pozorovat za okny ...
"Podívej se kolem sebe ... lidé u nás žijí ve věčném strachu, jen proto, že je pronásledují ve jménu štěstí ... štěstí je lež, která způsobila ta největší neštěstí. Co jiného dělají diktátoři, než že slibují ...štěstí. Sliboval je Hitler svým voličům, i Stalin zahrnoval stovky milionů Rusů lží o šťastnějším zítřku ..."
Uvidíte svět v miniatuře ... Vaše představivost pak ten obraz bude ještě dlouho dokreslovat ... a z rádia se k tomu ozve zakázaná stanice ... "ženský hlas táhle a drsně zpívá, asi se taky ve světě cítí cizí ... a za oknem teď drobně prší a je tma." ... je to píseň emotivní a dost smutná ...
Jenže pak za okny začne svítat ... a vám je zas hezky, jak sluneční paprsky osvětlují jarní ulici ... a několik paprsků proniká i k vám ... za okno ... do zahrady ... do duše ...
Zbývá už jen připomenout slova Eviny babičky, staré indické přísloví praví: "Nesouhlasíš-li se mnou budeš dvojnásob můj přítel, neboť společně se dobereme pravdy."
Jestli jste ještě nečetli, nechte se pozvat :-), přisedněte k nám, do zimní zahrady a poslouchejte, určitě nebudete litovat, alespoň ve mně příběh dozníval ještě dlouho po dočtení. Původně jsem ho označila čtyřmi hvězdičkami, stejně jako Tichou ženu, kterou jsem četla jako první od paní Zgustové, a kde se nemohla rozhodnout jestli se mi příběh líbil, nebo ne, něco v chování hlavních hrdinek obou příběhů mě totiž popuzuje, některá jejich rozhodnutí mě dost iritují, jsou na hony vzdálená mému způsobu uvažování, ale při psaní tohoto komentáře se najednou ta pátá hvězdička rozzářila ... pochopila jsem ... uznala, že si to příběhy paní Zgustové zaslouží, a definitivně se tak rozhodla, že se mi její příběhy líbí :-), navzdory hlavním hrdinkám, jsou to totiž její hrdinky a jsou své ...
Dočteno před chvílí... Jedním slovem neuvěřitelné. Chvílemi jsem se v ději ztrácela, chvílí jsem měla chuť hlavní hrdinkou zatřepat... Nic to ale nemění na tom, že na mě kniha zapůosobila a dlouho nad ní ještě budu přemýšlet. Jak my lidé dokážeme být jeden k druhému nevlídní, necháváme city vyšumět naprázdno nebo naopak své vlastní postavíme nadevše. Osobně považuji za vrchol knihy dva okamžiky (Eva s Věrou v sauně, rozhovor Karla a Milana v Paříži), ale obrovský dojem na mě udělala i scéna na Hradě. V každé době se najdou lidé, kteří s ní splynou, využijí ho jen pro své dobro a pak ti, kteří budou žít v "exilu" - v tom vnitřním...
Balada v próze, antická tragédie, lyrická próza. Velmi krásně poeticky napsaná. Melancholická. Jen mi z ní bylo smutno - tolik víceméně z vlastní vůle či romantických ideálů promarněných životů... Nejvíc mě na téhle knize upoutala neskutečná krása jazyka, který paní Zgustová používá. Výstižně knížku okomentovala Eremites, k tomu není co dodat...
Pro pamětníky té doby je to čtení pravdivé a je tu cítit beznaděj.
I závěr nevyzní optimisticky...
"Pořád mě z něčeho obviňuješ: neobviňuj mě, ale život, jaký nám byl dán a svět´, do něhož jsme se narodili".
Zimní zahrada je něco jako sonáta pro housle a piano a stejně tak jako se poslouchá klasická hudba, tak se musí kniha číst - pomalu a v klidu vychutnávat každý tón. Autorka pěkně staví do kontrastu šedou dobu, šedé stavby a v neposlední řadě šedé povahy s jemností umění, melancholicky historickou částí Prahy a křehkostí duší.
Málokdy v literatuře z této doby nenarazím na škatulkování typu: tehdy to bylo špatné a teď sluníčko svítí, Zimní zahrada pokazuje bez slepé idealizace na smutek a nešvary každé doby.
Kdo by nechtěl občas ignorovat všechno nepěkné a schovat se do malého antikvariátu v zapomenuté Zlaté uličce (kam by v současnosti neprošla přes turnikety na turistické vstupenky ani noha, natož nějaký disident... ).
Atmosféra novely je velmi pěkná, řešení vedlejších vztahů a náznaky úletů (př. v klášteře) mi přijdou nedůležité a trochu přebytečné.
Je velkým darem, když si čtenář najde svého autora, jehož styl a způsob psaní mu dokonale ladí s tóny jeho duše. Mě se to stalo s Monikou Zgustovou. Její nádherná a bohatá čeština mne nepřestává okouzlovat; svět okolo i uvnitř lidí popisuje přesně tak, jako bych to dělala já (kdybych ovšem měla ono spisovatelské nadání). Ať už píše o záležitostech samoty, smutku nebo těžkých časech v době totality, zanechávají ve mě její řádky pocit hřejivé náruče.
Zimní zahrada není ani tak román o volbě hlavní hrdinky mezi dvěma muži, jako spíše o složitosti lidských citů, o vzájemném nepochopení, o tom, že naše světy se mohou dotýkat světů druhých lidí na mnoha místech, mít mnoho společného, a přesto se třeba nikdy neprotnou. Je to příběh o osamění a přesto velké hrdosti a síle.
Hlavní postava knihy měla asi působit jako bytost citlivá a inteligentní, to první ji určitě nelze upřít, to druhé se postupně s příběhem vytrácelo až úplně zmizelo. A tak i kniha je spíše než naivní ...../však každý ví, jak se to říká/.
Přílišná popisnost a snaha navazovat jednotlivé kapitoly vždy stejnou větou na mě působila vyumělkovaně a tak nějak přemotivovaně. Asi nejsem čtenář s dostatečnou trpělivostí.
Je třeba číst takové knížky a neustále mít na paměti tu hnusnou dobu, kdy tady vládli komanči....mnoho lidí brzy zapomnělo, co dělali za zvěrstva a jakým způsobem se podíleli zejména na morální devastaci lidí. A ti mladší? Vůbec neví, co to tehdy bylo .....stát kilometrové fronty na banány, bát se promluvit pravdu třeba v hospodě, být bez možnosti jet do ciziny, muset chodit v prvomájových debilních průvodech a vyvolávat hesla: ať žije KSČ............brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. A těch lidí, kolik umučili a věznili a nutili pracovat v uranových dolech a kolik lidí poté umřelo.
NIKDY VÍCE bych to nechtěla zažít a nechápu, jak s nimi někdo může sympatizovat.
Knížka není žádná oddychovka. Je to pekelné čtení.
Štítky knihy
umělci Československo komunismus rok 1968 normalizace (1969-1989) invaze disidenti rok 1968-1989 mladí lidé oběti komunismuAutorovy další knížky
2015 | Růže od Stalina |
2020 | Oblečené k tanci na sněhu |
2008 | Zimní zahrada |
2005 | Tichá žena |
2022 | Potmě jsme se viděli lépe |
Po letech jsem se ke knížce vrátil, měl jsem náladu na něco pražského - a volba byla skvělá, román na mě zapůsobil ještě více než tenkrát. Krásný jazyk, krásné myšlenky, hudba, knihy, melancholie, nepochopení, valící se dějiny minulého století, nenaplněná láska a hlavně kouzelná zimní zahrada zavěšená nad Prahou, tam se vydám určitě znovu.