Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487282/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-cRu-487282.jpg
4
2156
2156
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.... celý text
Přidat komentář
Za mě super kniha, přečetal jsem během pár dní. Pocházím z tohoto kraje a nikdi nám ve škole nic konkrétnějšího k této události neřekli. Tato kniha by měla být v povinné četbě, aspoň pro tento kraj.
Práce historika v působivém, podmanivém, přitažlivém, precizním až puntičkářském zpracování palčivého tématu dějin.
Autorka má můj respekt!
Krásná kniha. Přečetla jsem ji jedním dechem. Krátké kapitoly, které nutí číst pořád dál. Tuhle knihu bych asi zařadila do povinné četby. Je krátká a děti by se při tom naučily i kus historie než například u Harryho Pottera nebo hobita, které by podle mě neměly co dělat v povinné četbě (samozřejmě bez urážky). Jediné co bych u knihy vytkla je velké množství jmen a hrozně jsem se v nich ztrácela.
Úžasná kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem. Kdyby byly tímto způsobem zpracovány i jiné události z historie, tak věřím, že by se dějepis učil jedna radost.
Líbí se mi, že jsou zde lidi vykresleni ve všech odstínech šedi, protože nikdo z nás není jen dobrý a nebo jen zlý. Ne vždy je možné se rozhodnout jen pro něco velkého a krásného ... spousta rozhodnutí je velmi těžká a ovlivňuje mnoho dalších osudů.
Více takových knih...
Přečteno jedním dechem. Nemám slov.... jedině ..... vzít knihu do rukou a číst!
Další velice čtivá kniha literatury faktu, která dokáže čtenáře rychle vtáhnout do pohnuté historie, tentokrát Životic a okolí. Musím se přiznat, že jsem o této tragédii a vůbec o situaci v těchto končinách neměla ani tušení. O to víc jsem byla překvapená a smutná při čtení tohoto dokumentu o strašných událostech, které autorka bravurně sepsala a předala veřejnosti. Na určité události a činy lidí, ať dobré či zlé, by se nemělo nikdy zapomínat.
Že paní Lednická umí psát dokázala už u Šikmého kostela, ale Životice...to je úplně jiný "kafe". Z literatury faktu udělat čtivý, srozumitelný a dechberoucí příběh a tím probudit tuhle zapomenutou opomíjenou událost...to umí jen málokdo.
Tuto knihu hodně tvoří její zpracování - jedná se o kombinaci odborné literatury, záznamů z kronik a také beletristického zpracování očima postav. Na první pohled to může působit trochu přeplácaně, ale ve skutečnosti to opravdu moc dobře funguje, a vůbec by mi nevadilo číst i jinou knihu na stejném principu.
A ted už k Životicím - no ve škole jsme se o nich skutečně neučili, a je opravdu zvláštní a zarážející co všechno se dá zamíst pod koberec, nebo to zastíní jiné více zmedializované případy. Člověk si pak říká čemu všemu má vlastně pak věřit, co je skutečně pravda. Vychází totiž najevo, že né všechny historické události byly skutečně takové jak jsme se zprvu mohli domnívat. No a autorce se zde daří vidět situaci hned z několika úhlů, dokáže se vcítit i do prospěchářského starosty, nebo slizkého četníka a hledá i jejich motiv, které nemusely být tak jednoznačně zlé..zároven nechává promlouvat hned několik obyvatel Životic a především pak zločiny na ně spáchané, které jsou skutečně absurdní....nechápu jak někdo mohl někoho zabít, ipřesto, že to vůbec nebyli lidé na seznamu. Co to muselo být za lidi, kteří nepotřebovali už žádný důvod a prostě bez rozmyslu stříleli....je tak absurdní si to představit, že to celé působí jen jako část nějaké vymyšlené apokalyptické knížky ....skuteční mrtví lidé, jejiž těla se válí někde po vesnici, takže z celé vesnice je jeden velký hřbitov... to jak rychle se s tím jejich rodiny musí vyrovnat. Opravdu není normální, aby si lidé navykli vídat smrt každý den, a brali jí už jako něco skoro tak samozřejmého jako vstát ráno z postele...
Na knize mi určitě přišly moc fajn i fotografie, které jednak byly poctou těmto neštastným lidem a jednak to velmi dotvářelo atmosféru celé knihy. Byla jsem velmi vděčná i za doslov, který pomocí kronik komentoval, co se dělo dále s Životickými...a i ten pohled na partyzány nebo sousedy vracející se z koncentráků, byl velmi zajímavý...akorát to dokazuje to, jak bylo pro lidi jednodušší svoje problémy házet na ostatní, a že né vždy byla rebelantská činnost brána jako hrdinství a ku prospěchu.
Opět to otevírá zase nové dveře a pohledy na válku jako takovou a jinou skupinu obyvatel.
Karin Lednická umí najít příběh. To dokázala už v Šikmém kostelu. A právě proto jsem si sama tak trochu naběhla na vidle - i když jsem o této knize četla, čekala jsem další "Šikmý kostel". Životice jsou spíš kombinací příběhu a faktografie. Vlastně mi to nevadilo, jen mi chvilku trvalo, než jsem si na to zvykla. Problémem pro mě bylo množství jmen a vztahů, i když autorka dělala, co mohla, aby psala srozumitelně.
Rozhodně vítám, když se populárně naučnou formou otevírají polozapomenutá témata, která by zapomenuta být neměla. Navíc pro rodinné příslušníky stále živá. Takových "Životic" bychom zřejmě našli víc a je moc dobře, když se podobné příběhy dostanou do povědomí formou, jakou zvolila KL - je skvělé, že "slávu Šikmého kostela" přetavila v něco, co přesahuje hranice odpočinkové literatury, a dokázala ji dostat k mnoha čtenářům.
Autentické, čtivé a hluboké.
O tragické události v Životicích jsem se dozvěděla až prostřednictvím této knihy. Atmosféra té doby na čtenáře dýchá z každé stránky, což posiluje autentičnost díla. Jsem ráda, že autorka příběhy Životických obětí vynesla na světlo a navždy je zapsala pro další generace, protože toto smutné období našich dějin nesmí být zapomenuto.
Díky Karin Lednické se tento kout země dostane do podvědomí.
Moc zajímavě pojatá kniha o událostech na našem území, o kterých jsem doteď neměla ani tušení. A musím říct, že jsem se styděla, že jsem takovou nešťastnou historickou událost úplně minula. V roce 1944 bylo v srpnu zabito několik desítek mužů v obci Životice. Vše jako odplata za partyzánský útok na příslušníky Gestapa. Ti muži s útokem ale neměli nic společného. Mnoho z nich zemřelo jen proto, že je neměl rád ten, který měl celou akci na starost. Jiní obcí třeba jen projížděli na kole nebo vyrazili do lesa… Každá kapitola začíná jako beletrie. Dále je pak fakticky dovyprávěna a dovysvětlena. Tuhle formu jsem u knihy zažila poprvé, a právě tenhle prvek čtení pozvedl na úplně jinou úroveň. Takže moc doporučuji. Zvláště pak těm, kteří mají stejnou mezeru v historii, jako jsem na startu stránek téhle knihy měla já. @knihodura
,,Svět je nebezpečné místo k životu, ne kvůli lidem, kteří jsou zlí, ale kvůli lidem, kteří s tím nic neudělají."
Albert Einstein
Rozhodla jsem se, že tuhle knihu nebudu hodnotit. Důvod je víc jak prostý. Kolik hvězd se přísluší dát tak silnému tématu, jako je tento? Příběhu - příběhům, které jsou zde skutečné. Nikterak vymyšlené, přifouknuté... Kolik hvězd může jeden dát, po dočtení takové tragédie, která se může klidně zařadit vedle Lidic, či Ležáků...? Netuším. Navíc, když je v knize toliko reálných fotografií, které vše ještě více umocňují... Přiznávám se, že jsem pro tentokrát bodování odpískala. A moc bych si přála, aby se takový útlak, bezpráví a zvěrstva nikde neopakovala...
Paní Karin Ledecké, patří za tuhle knihu můj velký dík.
P.S. Bohužel Životice a celý tamní kraj tomuto útisku a okupaci nečelil prvně. Již ve dvacátých letech minulého století, po vzniku Československa..., si toto území nárokovali - zabírali Poláci. Nebýt legionářů, kteří se tehdy všemožným způsobem vraceli z Ruska domů... a po příjezdu do vlasti, si vzali jako svoji osobní - morální povinnost bránit a uhájit hranice nově vzniklého Československa, tak by se třeba příběh Životic ubíral, byl by formulován a zapsán jinak...
Paní Lednickou mám moc ráda. Tak ač kniha byla o hrůzných činech, vrhla jsem se na ní. Napůl faktografie, napůl osobní příběhy hodnotím kladně. Je to zajímavé.
Naprosto skvěle napsaná kniha o pozapomenuté historické události, která se stala za okupace naší vlasti.
Ač napůl faktografie, nebo možná, právě proto,
pro to studené ostří faktů (zasazených do prostředí, do určité konkrétní situace),
které dokáže pořádně tnout do živého,
je tento příběh, který paní Karin odvyprávěla, neskutečně emotivním svědectvím o době, ale především o lidech,
o osudech, které zasáhnou přímo do srdce.
Fenomén volklisty – jako temná linka – provází celým příběhem a dozvuky jsou patrné ještě mnoho let poté …
„Chlapi na šachtě říkali, že je lepší, abych nepodepsal.“
Spouštěcí mechanismus byl odjištěn, útočná rétorika, pokřivená válečná morálka a neskonale brutální nátlak si vyžádaly rozhodnutí, která nelze soudit!
... „Když nedáte dobrovolně, vezmeme si sami.“
Někteří tušili,
někteří věděli,
kdo poskytuje partyzánům úkryt, jídlo, kontakty … „nad Životicemi se začínají stahovat mračna“.
„Aspoň na hodinu, dvě, si vzít volno od války.“
… dělat, jako by žádná nebyla.
A pak stačí vteřina a je všechno zpět,
všudypřítomná hrozba … „vymění si vystrašené pohledy, ale utéct není kam.“
Záznam dětské vzpomínky přináší další úhel pohledu
… „hlavně nikde nic neříkej!“
… jenže někdy ani ta největší opatrnost nestačí!
A nad krajinou se rozprostře dusivé ticho!
„Včera na tržnici … oběsili pět chlapů.“
A oni byli nuceni přihlížet, protože pomsta gestapa je krutá.
„Bůh nás všechny ochraňuj!
Ano, tak je třeba se k tomu postavit, modlit se a robit, co je třeba.“
Tak to přeci dělají celý život,
upínat se k naději,
jenže okolnosti si vyžádají fatální změnu plánu
… „rozhodl se, během vteřiny stiskl spoušť“.
Venku začíná svítat,
vztek a touha po pomstě se rozprostřely okolím,
následuje šok, strach, … podvolení … „tu noc byla opravdu velká tma“.
Přála bych si, aby se takové knížky dostaly do škol, aby i učitelé pochopili, že dějepis nejsou letopočty, že za nimi stoji skuteční lidé se skutečnými osudy a učit se o nich, přemýšlet o jejich chybách (které historicky skoro tvrdošíjně opakujeme), postojích, důvodech pro jejich činy, možná stoji za to daleko víc, než znát časovou osu hromady nakupených letopočtů, holých fakt, za kterými si neumíme představit lidi a jejich skutky. Knížka jako je tato by to určitě mohla pomoci změnit, možná bychom pak lépe dokázali rozpoznat náznaky opakování těch událostí, které nikdo z nás opravdu netouží už nikdy zažít, a to je asi to nejdůležitější, co by nám historie (dějepis) mohla dát.
„a pak se vrátil domů … a zhroutil se“
Životickým se zhroutil celý svět, roztříštil se na milion kousků, a oni se je s ohromným úsilím snažili (a dodnes snaží) poskládat zpět – do uceleného obrazu, což je úkol vpravdě sysifovský, dá se říct nemožný, a přesto,
asi to je údělem člověka,
život rozcupovaný na kusy … znovu skládat dohromady,
rozorané cesty … znovu prošlapat!
Kruté čtení, které má vadu na kráse, že se nejedná o román, ale o historii. Lidé tehdy volili mezi dvěma zly, dobrá volba neexistovala.
Karin Lednická přibližuje obraz jedné pozapomenuté tragédie, která se stala během druhé světové války v obci Životice uprostřed Těšínského Slezska. Tragického rána 6.8. 1944 zavraždilo gestapo 36 mužů (mezi nimi i mladé hochy) ze Životic a okolí, ve většině případů přímo před zraky jejich rodin, jako pomstu za 3 zabité příslušníky gestapa při partyzánském útoku v místním hostinci dvě noci předem. Tato krvavá msta bohužel pokračovala až do února 1945, do té doby zemřeli další lidé a desítky byly odvezeny do koncentračních táborů.
V knize je vše líčeno formou vyprávění, které je doplněné o dokumentární část včetně mnoha fotografií, které dodávají příběhu sílu.
Přiznávám, že tento dílek historie mi nebyl znám, dokud jsem se o něm nedočetla v druhém díle Šikmého kostela, tam je tato tragédie krátce zmíněna. Zaslouží si více, i proto jsem si rozhodla pro čtení této knížky, přestože historickou literaturu faktu běžně nečtu.
Zajímavá prezentace příběhu. Nutno podotknout, že o Životicích a jejich osudu ve válečných a poválečných letech jsem neměla nejmenší ponětí. O to víc hodnotím knihu jako přínosnou a na jejím základě jsem si vyhledala pár fakt.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Pravdivé a smutné čtení o krutém lidském zacházení.... Smekám před pečlivou a obsáhlou prací paní spisovatelky a děkuji za veřejné odhalení takovéto tragédie do podvědomí mnoha lidí dnešní doby.
Děkuji