Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487282/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-cRu-487282.jpg
4
2156
2156
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.... celý text
Přidat komentář
Řada lidí autorce vyčítá, že Životice nepřeklopila do románové podoby. V rámci toho, že hlavním cílem bylo na události srpna 1944 upozornit, mi tahle forma faktů přijde mnohem vhodnější. Rozmělňování skutečných tragédií domyšlenými příběhy není potřeba. Potřeba je začít chápat tento kraj, slyšet o něm, zajímat se.
Díky za to.
Zajímavá forma psaní, chvilku mi trvalo, než jsem tomu přišla na chuť, ale nakonec jsem se nemohla odtrhnout. Spojení příběhů a historických faktů se nakonec ukázalo jako geniální. Doporučuji k přečtení.
Za mě skvělá kniha!!! A moc mě bavila forma, .... A krásná kniha do ruky. ... A děkuji.
Čtivá literatura faktu. Příběh, jsem jako člověk pocházející ze Slezska, v povědomí měla. Tato událost rozhodně není tak známá jako třeba Lidice i když lidská tragédie v Životicích není o nic menší. Soudruhům se prostě nehodil - možná i kvůli složitosti tohoto kraje, kde se vždy prolínaly, české, polské i německé vlivy - tento příběh do jejich chápání světa.
Je dobře, že ho Karin Lednická znovu připomíná. Takové události by nikdy neměly zapadnout pod nánosem prachu.
Pani autorke sa podarilo oživiť veľmi smutné udalostí z roku 1944 spojené s odvetnou akciou nacistických
bezpečnostných zložiek proti obyvateľom obce Životice. Dokumentárne spracovanie v kombinácii s beletrizovanými vsúvkami dodáva tomuto dielu punc jedinečnosti. Vďaka obrázkovým príloham strácajú obete svoju anonymitu a celá tragédia pôsobí na čitateľov oveľa autentickejšie. Ešte pred pár mesiacmi by sme si povedali, že našťastie sú tieto tragické udalostí už iba smutnou spomienkou...
Kniha je však vydaná vo veľmi znepokojúcej dobe, kedy sa niečo obdobné odohráva u našich východných susedov a naraz ma toto dielo aj ďalší smutný rozmer.
Ze začátku se mi kniha četla hodně špatně, hodně postav, musela jsem se občas vracet k předešlým odstavcům. Kniha je to určitě zajímavá, ale vyhovovalo by mi románové zpracování.
Není to Šikmý Kostel, ale já to neočekávala.
Utrpení obyvatel jedné vesnice které se opomíjí. Zajímavou formou zpracované. Za touto knihou je hodně práce a je to na ní cítit.
Tragédie jedné vesnice a mnoha rodin. Velké uznání autorce za připomenutí a nalezení nových okolností případu. Neveselé čtení.
Ze začátku to bylo utrpení a vůbec mi ten příběh nepříběh nesedl. Ale sotva přišla akce, tak jsem knihu nemohla odložit. Po Šikmém kostelu je to další kniha, kterou já jako karviňák si musel přečíst. Jako je i vtipné že už xlet kolem toho obřího životickeho pomníku jezdím, když jedu k bráchovi do Domaslavic, a netušila jsem nic o životické tragédii a ani se o to nezajímala.
Ps: problem té knihy vidím v tom zápachu, který ta kniha vydává. Nevím zda to dělá ten papír a nebo lepidlo. Ale jako nedalo se to mít vedle postele
Kniha rozhodně přínosná, protože Karin rozhodně umí skvěle zpracovat a sepsat témata, o kterých se nemluví a mělo by. Nutno si uvědomit, že tohle je spíše literatura faktu, doplněna o bohatou obrazovou přílohu, ale podána čtenáři tak, aby se v událostech neztratil a doplněna beletristickou linkou sepsanou na základě pamětníků a přeživších. Upřímně nechápu, jak může někdo srovnávat Životice se Šikmým kostelem, protože za mě se jedná o absolutně odlišné formy zpracování (a tím samozřejmě nemyslím nic špatného), ale opravdu si nemyslím, že každému, komu se líbil Šikmý kostel se nutně budou líbit i Životice. S čím mám problém je ale zpracování knihy jako takové - "dřevěná" obálka, červená ořízka, text psaný kurzívou. Osobně s tímhle zpracováním kamarádka nejsem, protože ho mám zafixované k úplně jinému žánru - např: k P.S. od Anny Geislerové.
Díky za tuto knihu, která není klasickou beletrií ani vědeckou publikací, ale vyváženou kombinací obojího. O Životicích jsem nikdy neslyšela a jsem si jistá, že nejsem sama. Díky paní Lednické už jméno této vesnice nezmizí.
Pro mě jakožto obyvatelku Českého Těšína a zároveň učitelku dějepisu byla tato kniha povinností. V první řadě jsem nadšená samotným vzhledem a vazbou. Krása. Zároveň obsah je dle mého koncipován tak, jak by měla literatura faktu být pojata, aby byla přístupná co nejširšímu okruhu čtenářů. Záplava jmen sice občas dělala čtení náročnějším, ale celkový příběh tragédie je zpracován výborně. Jsem pyšná, že se náš region může chlubit tak výbornou současnou spisovatelkou, jakou je paní Lednická.
Opět jsem se nezklamala. Paní Lednicka odvedla neuvěřitelnou práci a já jsem ráda, že jsem toto od ní čekala a četla. Fakta, která jsou smutnou minulostí a díky takto sepsanym i nezapomenutou. Kniha se čte dobře a všechny údaje jsou i pro obyčejného smrtelníka majícího rád historii v přijatelné formě prezentovány. Neumím lépe vyjádřit díky za to, že takové knihy vznikají.
Kniha se mi dobře četla a příběh se mi líbil. Jediné, co mi trošku vadilo byla obrazová příloha, ke které jsem se neustále vracela, abych věděla o kom právě čtu, čili neustále listování. Víc bych ocenila kdyby fotografie byly vždy u daného příběhu. Samozřejmě to na podstatě knihy jako takové nic nemění. Stojí určitě za přečtení.
Námět velmi smutný, ale je dobře, že se o této události začalo psát a seznamovat svět s ní. Přílohy k příběhu dodaly na autenticitě, stejně jako výpovědi jednotlivých účastníků. Nicméně jsem ze stylu podání (kus příběh, kus fakta, kus obrazové přílohy) rozčarovaná a zmatená. Celkově mě to během čtení rušilo a jednolitý příběh bych ocenila více. Přesto kvalitní a zajímavá kniha.
U této knihy je především nutné si před jejím čtením uvědomit, že se nejedná o beletrii, ale o literaturu faktu. Autorka to ale svým čtenářům usnadní alespoň tak, že každá kapitola beletristicky začíná a pak přijdou fakta. S těmito fakty musela být neskutečná práce (a jde to v knize i zcela zřejmé), já si paní Karin Lednickou představuji jak sedí uprostřed velkého pokoje a kolem ní jsou všude papíry - rešerše - mapky, dokumenty, archivy, fotky, atp. a ona vybírá co vše do knihy dá a co bohužel bude muset vynechat. Velmi si cením toho, že autorka s takovou pílí přináší čtenářům ucelené informace o jedné (vlastně nedávné) tragédii ve vesnici Životice v Moravskoslezském kraji. Přála bych takového pracovitého a zaníceného autora každé podobné vesnici, městu, události. Za mě mohu určitě vřele doporučit a snad i poprosit, dejte knížce šanci (ale nezapomeňte si předem ujasnit jaký žánr čtete), děkuji.
Kniha moc dobře dokumentuje celou životickou tragédii, aniž byste se ztráceli v momentech, místech ani osobách, které zasáhla. Vynikající!
Příliš ale nechápu zdejší komentující: kniha je označena jasně jako Literatura faktu, proč si to tedy někdo kupuje a pak zklamaně hodnotí, že to není román?
Čekala jsem románový příběh jako je Šikmý kostel, ale je to dokument, paní spisovatelka odvedla skvělou práci.Je velice smutné, že se o tom nemluvilo nebo to minulá doba přikrášila, je zlé,že muzeum je otevřené jen v úterý, doufám, že zásluhou paní spisovatelky se změní a bude v povědomí lidi a dětí té šílené události v Životicich.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Kniha připomínající tragédii jedné české vesnice za druhé světové války. Všichni jsme již slyšeli o Lidicích a Ležácích. Učí se o tom ve škole, probíhají každoroční osvěty, píšou se knihy a točí filmy….. o Životicích jsem ale prvně slyšela až nyní s ohledem na propíranou knihu Karin Lednické. Je smutné, že některým historickým událostem se dostává velkého mediálního prostoru a některým naopak skoro žádného.
Kniha je sepsána velmi zajímavým a čtivým stylem. Krátké příběhové pasáže, které jsou zrekonstruovány dle vyprávění přeživších, střídají části dokumentárního charakteru, kde nám autorka vysvětluje hrozivé události blíže. Kniha je taktéž doplněna o bohaté obrazové přílohy, které nám skýtají pohled jak na tváře, tak na tehdejší dokumenty dotýkající se osudových událostí vedoucích ke katastrofě.
Knihu bych doporučila zejména do škol, kde by se mohla stát jakýmsi odrazovým můstkem pro žáky v pochopení života za protektorátu.
Historie této malé vísky je velice zajímavá - nejprve se stává polským územím a následně je v rámci Těšínska připojena k Říši. Novinkou pro mě byla taktéž možnost, pro obyvatele této oblasti, přihlásit se k německé národnosti. Postava starosty Životic byla zase připomínkou, že někteří lidé se umí přizpůsobit každé době a režimu a vytěžit z toho co nejvíce. Osobní rovina, která se promítla i do perzekucí místního obyvatelstva, byla za mě v rámci čtení naprosto nejhorší -) zahrávat si s životy lidí, kvůli vlastnímu obohacení či odvetným činům vůči jednotlivcům, je vážně silná káva. Neméně hrůzným se následně stalo i chování lidí po válce, kdy k sobě navzájem mnohdy pěstovali ještě větší zlovůli než k okupačním složkám.