Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487282/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-cRu-487282.jpg
4
2156
2156
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.... celý text
Přidat komentář
Brala jsem do ruky literaturu faktu a literaturu faktu jsem také dostala. Prahla jsem po dalších mně dosud neznámých autentických osudech naší historie a autorka opět odvedla důkladnou a pečlivou práci. Očekávala jsem dobové fotografie a dokumenty a bylo mi to splněno. Navíc vše propojené beletristickými vsuvkami, které knihu oživovaly. Tak proč nejsem tentokrát nijak zvlášť uspokojená? Snad to bude tím, že současně mi “procházela očima a hlavou” kniha Novinářem v Číně. Také literatura faktu. Ale působící na mě mnohem více vřeleji a citlivěji. Ano, zde je autor přímým účastníkem, ale přece jen… Při čtení Životic jsem zůstávala k osudům lidí v podstatě netečná a nezúčastněná. A to by se stát nemělo.
Kniha má své kouzlo, které bohužel já neumím ocenit. Tím, že se jednalo o popis události, která mi nic neříká, tak se mě příběh nedotkl tolik, jak by asi měl. Samozřejmě tragédie, která se v Životicích udála byla děsná, smutná, zbytečná, neodpustitelná.
Trochu mi vadil styl, jakým byla kniha napsaná. Kdyby se jednalo o román, tak si myslím, že bych byla více nadšená, než takovouto popisnou metodou. Líbily se mi fotografie - ty knihu skvěle doplnily. Za mě průměr.
Skutecna tragedie popsana vecne a jasne, bez romanovych prikras, ktere by udalosti v Zivoticich jedine “zjemnily”.
Je az mrazive, jakou moci a jakymi silami byli chladnokravne obeti zavrazdeny. Proste.. proc??
“Tesim” se na navstevu Pamatniku v Havirove. Velkou uctu chovam ke vsem, kteri se neboji v podobnych tematech patrat a udrzovat je tak zive pro dalsi generace.
Takové zklamání jsem dlouho nezažila.
Příběh sám o sobě by byl určitě skvělý a zajímavý , pokud by byl napsán jako román. Nemůžu autorce upřít , že umí psát brilantně. Ať už beletrii nebo dokument. Ale toto spojení je prostě neštěstí. Mísí se zde popis faktů , beletristické pasáže, poznámky pod čarou a fotografie. Na mě to působilo zmatečně až otravně.
Mikro příběhy , které měli být pojivem, jsou tak krátké, že se to stává kontraproduktivním. Celá kniha je překombinovaná, autorka chtěla spojit beletrii a dokument , ale tady se to opravdu nepovedlo, nosný příběh by měl být jeden základní, jako například v knize Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně, které jsou podle mě úžasné.
Možná by kniha jen potřebovala učesat , někým , kdo se takovým stylem psaní zabývá.
Četlo se mi to opravdu hodně špatně , i když mě příběh velmi zajímal.
Kdybych mohla autorce něco vzkázat, tak bych ji požádala o přepsání Životic do románové podoby. To by byl trhák jako Šikmý kostel.
Autorce se obdivuhodně podařilo spojit dokumentární část s mnoha podrobnostmi i fotografiemi s doplňujícími částmi beletristickými. Tohle spojení vytvořilo působivý, plastický a neuvěřitelně živý obraz životického vraždění…
Zaujalo vylíčení pro mě téměř neznámých poměrů za války na území mezi Protektorátem a polským Generálním gouvernementem a složitých národnostních vztahů v této oblasti; Němci - Poláci - Češi. Možná i proto se o téhle tragédii nepsalo tak, jako o Lidicích, vylíčení tehdejších poměrů a vzájemných rozporů nezapadalo do pozdějších komunistických ideologických klišé, jak uvádí sama autorka.
Velké uznání paní Lednické za podrobné studium dosavadních pramenů, za pátrání po pramenech nových, za nový pohled na celou tragédii, a zejména za trpělivé a zřejmě citlivě prováděné hovory s pamětníky a s přeživšími oběťmi (viz Doslov a Poděkování).
------------
Já vím, že to s tím nesouvisí, a nebo přece…?
Nemůžu si pomoct, ale když jsem četla o zastřelených životických lidech při jízdě na kole, vyvstaly mi před očima nedávno viděné fotografie na ulici zastřelených lidí a vedle nich ležících kol z doby současné…
Je to smutné, dějiny se valí dál a jsou stejně kruté, stokrát si lidé po ukončených válkách řekli, už nikdy, ale obdobné hrůzy se dějí znovu…
Sto lidí, sto chutí - někomu možná forma a styl psaní této knihy úplně nevyhovuje, já byla ale nadšená. Skutečné příběhy lidí a fotografie tomu dávají z mého pohledu mnohem větší punc reality, že jsem opravdu kolikrát musela přestat číst a v sobě to zpracovat - to by se mi při smyšleném románu nejspíš nestalo. A abych nezapomněla - velký obdiv autorce za mravenčí práci, kterou musela při přípravě na sepsání knihy vyvinout.
Knížku o Životicích jsem přečetla na jeden zátah ale musím říct že jsem o této tragédii, která se stala v noci ze 4. na 5. srpna 1944 nic nevěděla o to víc jsem ráda že jsem se o této tragédii dozvěděla a že se našla autorka, která o tomto temném období napsala. Z této knížky mě zamrazilo ale nemohu pořád pochopit proč se o tom nemluví nebo se o tom neučí ve škole vždyť na to co se dělo za války a čeho byli nacisti a jejich následovatelé schopni udělat by se zapomínat nemělo i vzhledem k tomu co se teď děje.
KL si po 2. Šikmém kostelu odskočila k literatuře faktu a zpracování životické tragédie. Životicím se také říká ,,slezské Lidice". Doprovodný obrazový materiál poodhalí osudy nebohých obyvatel. Uf. Doporučuji přečíst i Jizvu od Danuty Chlupové, i když ta mohla být o něco delší.
Uff, při vší úctě k autorce, mě to nebavilo. Ano, určitě je obdivuhodné zpracování těchto hist. pramenů a představení tématu širokému čtenářstvu, text ač spíše nebeletristický dokonce svým způsobem graduje, forma nás vtahuje do děje, ale… Prostě tohle se mě nijak zvlášť nedotklo, je mi líto.
Je to jako dokument té strašné doby.
Je dobře, že existují spisovatelé jako paní Lednická, kteří nás nenechají zapomenout na všechny hrůzy, které se za války staly. Tak si říkám, kolik takových příběhů zůstane nedovyprávěno.....
Knížka je spíš taková kronika té doby, která je sepsaná podle informací z dochovalých dokumentů, archivů a hlavně pamětníků. O této vesnici jsem nikdy neslyšela a je smutné, že místní se tyto tragické události nesnažili ani později víc zviditelnit, vždyť ani lidé z blízkého okolí o těchto událostech neví. Paní Lednická dělá úžasnou práci, že této historii věnuje zaslouženou pozornost.
Tolik očekávaná kniha a tolik zklamání. Příběh sám o sobě je úžasný a věřím, že kdyby ho paní Lednická napsala jako román, tak to bude bomba. Ale toto, co je v knize.....Románové pasáže úžasné, ale pak ten psaný dokument, trochu mi to připomíná knihu Žitkovské bohyně, ze které jsem též nebyla nadšená ohledně toho, jak byla napsána. To co bylo dovysvětlováno pod každou románovou pasáží bych si možná mohla dohledat na internetu. Rozhodně lepší zpracování o Životicích bylo v knize od Danuty Chlupové Jizva. Škoda.
Prostě skvělé, to se nedá ani jinak komentovat. Přečetl jsem na jeden zátah a nemohl jsem se odtrhnout. Je důležité, že se vypráví takto o našich dějinách a otevírají se třeba ne úplně známé kauzy a příběhy.
Tragédie Životic a okolních vesnic je důkladně popsána podle dobových dokumentů a autorizovaných výpovědí pamětníků, hlavně z důvodu, aby se na ní nezapomnělo. Děkuji autorce a jejím spolupracovníkům.
Těžko popsat. Karin Lednická je výjimečná autorka a touto knihou to opět dokázala. Šikmý kostel mi někdy přišel až příliš natahovaný, ale tady, tady to bylo perfektní. Líbila se mi kombinace beletrie a literatury faktu. Ano, bylo tam hodně jmen a postav, v těch jsem se občas ztrácela, ale vzhledem k tomu, co se stalo je dobře, že se o těchto lidech mluví. Moc jsem ocenila fotografickou přílohu. Je to silné svědectví o nacistickém masakru v Životicích, co tomu předcházelo a jaké následky to mělo. Měla jsem husinu a často slzy v očích a nepochopení, jak se něco takového mohlo zapomenout. Jsem si jistá, že tuto knihu budu doporučovat dál a že jsem jí nečetla naposledy.
Bože...Právě jsem dočetla...
Narodila jsem se koncem padesátých let jen pár kilometrů od Životic, v nedalekých Žermanicích. A až dodnes jsem o tom, co se tehdy skutečně stalo, vlastně nevěděla vůbec nic. Jen to, že se tragédie odehrála právě v tomto regionu, evidentně způsobilo, že se o ní doslova nechtělo nic vědět...
Paní Lednické znovu po zásluze nejen tleskám, ale hluboce se před ní skláním. Poprvé to bylo za Šikmý kostel, díky kterému náhle český národ zjistil, že existovalo a existuje Těšínsko. Nyní za to, že snad český národ zjistí, že nevýslovně a opakovaně trpěli i lidé, žijící na okraji naší země, nejvíce vzdálení od jejího centra, s nimiž doboví politici vždycky hráli své strategické hry...
Paní Lednická, děkuji a těším se na další vaše knihy.
Zpracování knihy je úplně jiné než předchozí autorčiny knihy, ale zároveň poutavé.
Po přečtení mi však vrtá hlavou jedna věc. Vyrůstala jsem na Ostravsku, chodila jsem do slezských škol, a nedokážu pochopit, proč jsem o této tragédii neslyšela ani na základce, ani na gymnáziu... Takovéto události by se neměly zapomínat. Děkuji autorce za jejich připomenutí.
Čekala jsem od toho víc, námět je hodně zajímavý, ale styl vyprávění mi nevyhovoval, ocenila bych zpracování do románu. Přesto mě kniha velmi zaujala, je to část dějin o které nic nevíme.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Takový dokumentární styl. Rozhodně čtivé. Někdy se všechno tak nějak negativně sejde.