Živý duch

04.02.2025

„Naše vůle k sebeprosazení chce, aby věci byly takové, že se mezi nimi budeme cítit potvrzeni, přijati, neseni, podporováni. Tak se neustále snažíme svět přeformovat podle našeho specifického bytí. Každý pohled na svět, jak skutečně, ze sebe jest, přináší mé individuální existenci větší námahu. Každá věc má podstatné stránky, jež jsou cizí mé specifické přirozené vůli. Existují celé oblasti bytí, jež jsou cizí mé svévoli. Ba i ve mně samém jsou podstatné stránky, jež jsou dominantám mé bytosti nepohodlné. Vidět skutečnosti, jak jsou, tedy pokaždé způsobuje, že svět se pro mne stává méně pohodlným. Ovšem pokaždé také více stojí za to v tomto světě existovat – ve světě, o němž musím říci, rozumím-li správně sobě samému: „Děkuji Bohu, že svět není takový, jaký jej chci.““

Od Romana Guardiniho jsem ze svých předchozích zkušeností zvyklý na kombinaci teologické propracovanosti, srozumitelného podání a poeticko-povzbudivého oslovujícího stylu. A opět jsem nebyl zklamán. Jestli je Guardini nejvýznamnější teolog minulého století, to se posuzovat neodvážím, ale v mým očích je to zřejmě teolog čtenáři nejvíce přístupný. (Guardiniho user-friendly psaní si zvlášť vážím v kontrastu s mistrem Rahnerem, s jehož Základy se mořím už od Dušiček rychlostí jedné kapitoly za týden :-).
V tematicky propojené trojici starších textů se dotýkáme lidské svobody. Konkrétněji nutného napětí mezi svobodou stvořeného člověka a nezměnitelnými danostmi stvořeného světa, ve kterém se utváří a formuje lidská existence.
Také se zaobírá svobodou ve své paradoxnosti, když vymaňuje pojetí svobody ze zajetí lidské svévole a širokých možností člověka, které se zdají být vrcholným projevem svobody (vždyť přece platí, že čím víc možností, tím větší svoboda, ne?), ale jsou vlastně omezující, protože do nabídky přidávají věci nesouladné s lidskou důstojností a jeho určením. (O tomto psal obsáhle dominikán Servais Pinckaers ve svých výborných Pramenech křesťanské morálky; právě to, že jsem se rozporům mezi svobodou kvality a svobodou neurčenosti už dříve docela zabýval, mi pomohlo přijmout Guardiniho postoj bez odporu).

Romano Guardini přesvědčivě dokladuje, že člověk je tím svobodnější, čím více je jeho rozhodování v souladu s tím, kým bytostně je ve svém jádru. Takže je paradoxně nejvíc svobodný tehdy, když „nemůže jinak“. Pochopitelně nesmí toto „nemůže jinak“ být vnuceno z venku nátlakem nebo zevnitř podlehnutím vlastním emocím a závislostem.
Pro katolického myslitele Guardiniho je to samozřejmě osobní Bůh, který dává člověku jeho směřování. Odpověď na otázky „kdo jsem?“ a „jaký je smysl mého života?“ je proto logicky shodná s odpovědí na otázku „jakého mě chce Bůh?“ (což je něco docela jiného než „jakého mě chce mít pan farář?“, to snad ani nemusím dodávat). Jeho cesta ke svobodnému člověku je tak cestou od vlivu „konstelace periferních sil“ k poznání a přijetí svého vlastního já. Taková svoboda je pak dílem vnitřní pravdivosti a odpoutávání se od závislostí a lidských vymyšleností. To všechno se ale musí pěstovat, nespadne to z nebe samo. A jistě to není snadný proces a jistě není nikdy ukončen, je to trvalé „otřásání a utváření“. „Ke svobodě se musíme osvobozovat.“ píše Romano Guardini velmi výstižně.

V doslovu (který je velmi přínosný a vlastně bych doporučoval jej předřadit před čtení samotných Guardiniho esejí) jsem se dozvěděl, že se jedná o tři úvahy z rané části teologovy tvorby a že se nezdálo, že by otci Guardinimu na nich příliš záleželo (společné knižní vydání inicioval nakladatel). Přesto se podle mě nejedná jen o nějaké příležitostné texty, které jsou zajímavé pouze kvůli jménu autora. Naopak, byla to pro mě radost číst, stálo to rozhodně za to!

„Uchopit Boha: ne absolutní ideu nebo absolutní hodnotu, nebo absolutno vůbec, nýbrž skutečného, živého Boha. Duch je to živé ve mně, co se plně samo sebou stane až tehdy, když získá Boha jako obsah, jako obsah vlastního života – v poznávání, hodnocení a rozhodování, v tvoření a činu. Osobního Boha, ne jakousi obecnou podstatu světa, jeho slepě působící základ. Osobního Boha, který oslovuje a vyžaduje odpověď. Duch je to ve mně, co může být voláno Bohem. Co vůbec vzniklo tím, že tvořící Bůh to povolal. To, co má jméno, protože tvořící Bůh to pojmenoval. To ve mně, co je bytostně pojmenováno; neboť úkon, jímž to bylo stvořeno, byl úkon pojmenování, povolání jedinečné bytosti.“