Zlatý věk
Michal Ajvaz
Ve Zlatém věku se odhaluje Ajvazův skrytý „druhý svět" tak dalece, že se stává prakticky „prvním“. Samozřejmě zůstává ten „druhý“, od naší zdánlivé racionální reality tak odlišný svět nadále autorovým základním motivem, zde avšak opustil příšeří záhadných pražských zákoutí či fabulačně fantastickou atmosféru pražských hospod a stal se zcela svébytným, na naší realitě nezávislým prostorem kdesi na naší reálné planetě – Posledním ostrovem, na němž vzdor naší evropské či evropsko-americké racionální a pragmatické civilizaci vyvinula a udržela civilizace naprosto svobodná, stavěná na principech chaosu a destrukce všech aspektů námi vytyčené totality jazyka a logiky.... celý text
Přidat komentář
Ajvazova magie slov nejprve jako by dřímala skrytá pod příkrovem popisného líčení života obyvatel jakéhosi imaginárního ostrova. Autor zkouší potměšile čtenářovu trpělivost a teprve někde v polovině knihy nechá jakoby neochotně vstoupit na scénu Knihu, zpodobnění stvořitelského procesu, prázdnotu, z níž se živelně rodí miriády světů, bublají, přetváří se, vytvářejí rozvětvující se výhonky a znovu zanikají, a nechá nás jen krátce nahlédnout dovnitř - přesto je to pohled úchvatný a jedinečný. Pokud vás Ajvazovy fantastické světy a jejich implicitní filosofické kvality fascinují a inspirují tak jako mne, neváhejte a čtěte.
Román o nekonečnosti příběhů, o tom, že ke všemu existuje nepočitatelné množství odboček, které změní úplně vše. A z nich vedou další hypotetické odbočky. Překvapivé, nečekané. Pokud existuje něco, jako "román o životě" (fuj, to je odporná fráze) a nestálosti forem veškeré existence, tak je to tohle geniální dílo Michala Ajvaze. Autor téma zpracovává pochopitelně v naprosto metaforické rovině, kdy na sebe vrství jeden za druhým příběhy z tajemné a nikdy neuzavřené, nikdy nehotové knihy. Jediné existující (a jediné potřebné) knihy obyvatel nepojmenovaného ostrova, jehož popis v Ajvazově podání zní jako velmi magická a bizarní parafráze Morovy Utopie. Ostatně rozvětvené příběhy nejsou o nic méně bizarní, a je jich obrovské množství: ať už jde o odposlouchaný příběh, který se nakonec ukázal jen hrou představivosti způsobenou švédštinou slyšenou skrz zeď, nebo o příběh sochy z podivné gelové hmoty, plné masožravých ryb (a zrovna na tenhle příběh se vrství také mnoho dalších, například nádherný příběh krále smutně putujícího cizí zemí, dokud neobjeví dalekohled namířený na cizí planetu obývanou lidmi se zlatou kůží, ty pozoruje a tu nám začínají - jak jinak - zase příběhy obyvatel této planety). Rád bych viděl příběhovou mapu Zlatého věku - myslím, že takhle spletitou knihu nenapsal nikdo jiný, ani Ajvaz sám. Zlatý věk absolutní poctou mnohosti a nekonečnosti možností, která je vyprávěna autorovým typicky magickým a absolutně nepředvídatelným stylem. Jsem v úžasu a tleskám. Pokud někdy budete mít pocit, že život je nuda, kniha jako tahle vám může připomenout, jak nevyzpytatelné a magické místo k žití svět je.
Taky bych řekl, že ve Zlatém věku, Cestě na jih a Městech Michal Ajvaz dotáhl k naprosté dokonalosti techniku "udělejme velké dílo z množství nápadů, které jsou příliš šílené pro samostatné využití".
Přečteno omylem, fantastické cestopisy opravdu nejsou literaturou, kterou bych vyhledávala. Přesto mě vtáhla atmosféra vylíčená tak bravurně, že jsem se rázem ocitla v jiném světě a jeho příbězích.
Hledáte-li knihu, ve které je zcela snadné rozehrát z neškodné větičky o králi zamyšleně pozorujícím ředkev celou další spletitou historii... Toto je to pravé.
Popisy města a jeho jazyka byly naprosto brilantní, samotný nápad s "knihou" taky, jen ty příběhy z knihy mě moc nenadchly.
Četl jsem už před delší dobou, ale dodnes si pamatuju atmosféru a podmanivost téhle knihy. Myslím, že spolu s Cestou na jih jde o jednu z nejlepších Ajvazových knih.
Úchvatné! Knihu jsem dostala a dlouho jsem se jejímu přečtení vyhýbala, slova jako ,,cestopis´´ či ,,fiktivní ostrov´´ ve mně vyvolávala nedůvěru. Jak jsem se mýlila! Ještěže jsem si knihy po několika letech všimla v knihovně a kvůli nedostatku času na rozmýšlení ji vybrala jako četbu na třídenní pobyt se školou.
Nikdy jsem nečetla nic podobného, což je pro mě jeden z atributů, které musí kniha splňovat, aby mě zaujala a měla šanci stát se mou oblíbenou. Slovo ,,originální´´ už sice téměř ztratilo význam, ale v knize Zlatý věk jej opět našlo (a tentokrát prohloubený a zdůrazněný). První polovina knihy je popis nejrůznějších aspektů bezejmenného ostrova, na kterém vypravěč pobýval. Mohlo by to leckoho odradit, ale prosím, prosím, PROSÍM, jestli tento komentář čte někdo, kdo váhá nad přečtením Zlatého věku, důvěřujte vášnivé (a snad i celkem náročné) čtenářce a hned knihu otevřete a začtěte se. Nechápu, jak autor mohl vymyslet tolik kouzelných informací o vymyšleném ostrově a napsat je na 150-ti stranách tak poutavě, že jsem se od nich nedokázala odtrhnout. Druhou polovinu knihy pak tvoří jeden příběh z Knihy ostrovanů, který je neméně fascinující než první polovina knihy, přestože tu už (alespoň v mých očích) nepřekonal. Častým úkazem jsou v knize téměř (a někdy doslovně) filozofické pasáže, kterými si procvičíte mozek, uvažování, porozumění i vytváření názoru.
Ve všech kapitolkách autor přeskakuje od příběhu k příběhu, ale takovým způsobem, že se čtenář začte do příběhu A, v tom je pak vsuvka příběhu B, v té vsuvka příběhu C... Čtěnář dočte vsuvku C, se zatajeným dechem se prodírá slovy, až ji nakonec dočte a autor jej znovu nenásilně přesune do příběhu B, na který čtenář při čtení vsunutého příběhu C úplně zapomněl, ale teď si opět rozpomene a se stejným zápalem a zvědavostí, s jakými četl vsuvku C, se vrhne na B. A s návratem do příběhu A je to úplně stejné. Celá kniha je úžasným obrazem složeným (snad doslova) z milionů drobných střípků třpytivých drahokamů pestrých barev, které způsobují, že se čtenáři tají dech. Když se přes jejich průhledné úlomky čtenář podívá na svět, získá úplně novou perspektivu, svět se jimi zabarví do jasných barev a jeho tvrdé hrany se různě zaoblí a pokřiví.
Další věc, kterou mě kniha uchvátila, je autorův bohatý a nádherný jazyk, zamotaná souvětí, která se mi zavrtala do hlavy a ještě teď mi v ní rezonují.
První setkání s Michalem Ajvazem pro mě nemohlo dopadnout líp. Drahocenná kniha.
Tentokrát mě bohužel celá kniha nezaujala. Je to sice typický Ajvaz, ale začátek mi připadal chvílemi zdlouhavý, teprve do sebe zasazené příběhy Knihy v druhé polovině děje mě naprosto vtáhly a nepustily.
Limity našeho vnímání reality jsou v místech, kam si je sami umístíme. Vidíme tvary, cítíme vůně, slyšíme zřetelné zvuky, ale už je nám cizí svět, který se skrývá za nimi. Svět, který nám na první pohled připadá nesmyslný, který se rozplývá v jakousi neidentifikovatelnou skvrnu, jakési neznámé a jen těžko rozeznatelné pachy, v jakýsi nepříjemně nejasný šum. Mezi naší realitou a tímto skrytým světem však není zřetelná hranice. Tu si vytváříme sami naším uvažováním a odmítáním všeho, co je mimo náš každodenní dosah. První krok do temtoty je obtížný, někteří z nás ho učiní nevědomky, za clonou našich zvyků se však skrývá netušený prostor, jehož odbočky z klasického příběhu nás odvedou k velkolepým a zároveň nicotným obrazům. Ostrované věděli, jaký má tento svět krásy, my už díky Michalu Ajvazovi také. Jak poetický a surrealistický svět se tak skrývá v příběhu, ve kterém "král dlouho zamyšleně pozoroval ředkev."
Možná máme rádi příběhy více než cokoliv jiného. A možná také, že se cítíme nejistí ve své lásce k nim, jsme opatrní a snažíme se ji nedávat tolik najevo. Proto může být náš vztah k románům Michala Ajvaze velmi rozporný. Příběhy, které z jeho románů tryskají jsou poutavé, ale chvílemi si nejsme jistí, co vlastně čteme. Je to moderní příběh, je to umělý mýtus nebo snad románek pochybné kvality?
Jedno je však jisté, Zlatý věk je typický zástupce Ajvazovy románové tvorby. Co více, je to i sonda do jeho způsobu tvorby a do jeho názorů. Ostrovní Kniha protkaná příběhy v příbězích je Ajvazova Kniha, jeho ideál, ke kterému se chce přiblížit.
Tato kniha je velmi působivá svou nekonečnou fantazií, bohužel je psaná stylem, kvůli kterému mi čtení trvalo přepříliš dlouho, přesto ráda vzpomínám :D
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Přečteno v rámci čtenářské výzvy, kdy jsem nemohl najít nic lepšího a toto dílo bylo dostupné zdarma. Celou čtvrtinu textu mi trvalo, než jsem pochopil, že tento literární zážitek bude odlišný. Jak sám autor předesílá, jedná se o cestopis o dobrodružném putování fantomatickou říší, v níž svorně vládne triumvirát Paměti, Snu a Touhy. Za sebe mohu dodat, že tak jako na popisovaném ostrově nedávalo smysl nic a zároveň všechno, je i tato kniha současně geniální i totálně děsná, a dá se buď milovat, nebo nenávidět, ale nic mezi tím. Po jazykové stránce naprosto dokonalé a moc rád bych se dožil doby, kdy budu mít na tento druh kreativně absurdní literatury více času a trpělivosti. Skvělé, originální.