Zmizet
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/19756/bmid_zmizet-5oV-19756.jpg
4
1574
1574
Intimní rodinné či partnerské vztahy jsou tradiční doménou ženských a dívčích románků. Vyšší literatura se tohoto tématu jako by bála a možná i trochu štítila… Tím větší pozornost potom budí, dokáže-li je nějaký autor uchopit neprvoplánově, nesentimentálně a netradičně. Petře Soukupové se to podařilo hned v první knize nazvané K moři. I v jejím novém souboru tří rozsáhlých povídek jsou hlavním tématem rodinné vztahy. Tentokrát však autorka zvolila stylizaci dětského hrdiny. V prvních dvou textech jsou děti vypravěči příběhu, ve třetím je vypravěčem sice již dospělá žena, ale těžištěm jsou její vzpomínky na dětství. Ve všech povídkách se hrdinové snaží vyrovnat s určitým rodinným traumatem, které je vzdaluje od jejich blízkých, nutí je hledat identitu a místo v rodině. Nejde však o dramatické filmové zvraty, které by životy hrdinů převracely naruby, to podstatné se odehrává v nitru postav. Do tohoto velmi intimního prostoru však dokáže autorka čtenáře vtáhnout natolik, že je schopen sdílet i ta nejsubtilnější vnitřní hnutí a nazírat je jako skutečná existenciální dramata. Zdá se to být i poněkud paradoxní, neboť jazyk vyprávění téma spíše zcizuje a zaznamenává jakoby chladným okem kamery. I v tom se však projevuje vypravěčský talent Petry Soukupové. Nová kniha lapidárně nazvaná Zmizet tak představuje v rámci současné české literatury polohu, která neláká čtenáře prvoplánovou exkluzivitou, zato jej nutí přemýšlet i nad zdánlivě nedramatickými okamžiky jeho života. A mimo jiné i v tom je smysl každé dobré literatury.... celý text
Přidat komentář
První povídka zastínila dvě další. Nicméně kniha mě nadchla a chystám se na další od této autorky.
geniální kniha, po jejím přečtení jsem měla chuť sedět, mlčet a jenom přemýšlet
Také mě ty příběhy silně zasáhly - tak to má být. Jak to, že to PS umí napsat tak, jakoby to sama zažila) - byl to zážitek.
Neuvěřitelná kniha. Jak je možné, že tehdy sedmadvacetiletá holka dokáže tak skvěle vystihnout atmosféru životní tragédie, léta pokažených vztahů. Nevím, ale naprosto mě dostala. Když píše, umí být nad příběhem, nehodnotit a nenechat se stáhnout ke kladnému východisku z mizérie a to se musí ocenit, protože právě tím jsou ty příběhy mrazivě skutečné. Život nebývá vždy růžová knihovna a i když je z toho šedo na duši - c´est la vie.
Zajímavě a hodně poutavě napsané. A nemusí to být hned nějaký milionkrát propletený příběh s mnoho postavami, aby zaujal. Stačí 3 různé povídky s různými lidmi a zaujme to stejně dobře. Vztahy mezi rodiči, mezi rodiči a dětmi a hlavně mezi sourozenci.. Člověk by nevěřil, kam až takováhle dětská "nenávist" nebo spíš závist a žárlivost, zajde. Na konci poslední povídky na mě padl takovej zvláštní smutek až to úplně přebilo ty okamžiky, kdy jsem se u něčeho i zasmála.. Ono stačí málo a hned může být všechno úplně jinak..
Kniha se skládá ze dvou příběhů. Ten první mně absolutně dostal, vtáhl, byla jsem dojatá. Velmi smutné, skvěle napsané. Měla jsem ji půjčenou, ale po přečtení jsem si ji ihned koupila. To u mě hovoří za vše.
Někdo by řekl depresivní, jiný řekne "ze života"...sice nechápu, jak se to stalo, že Petra to dokáže popsat jako by to sama zažila, nicméně kniha se čte dobře a paradoxně lehce, na to jaké je to téma. žádný srdceryvný doják, spíše naopak, a o to je to silnější...
Kromě motivu mizení mají povídky Petry Soukupové ještě další společné jmenovatele. Jedním z nejvýraznějších jsou spory mezi sourozenci. Svět sourozenců je světem nepochopení, soupeření o pozornost rodičů a častých výbuchů nenávisti. Emoce jsou tak silné, že je zmírní pouze čas a ten není vždy kdispozici. V povídkách Petry Soukupové se objevují stále stejné typy postav, otcové, kteří nejsou příliš spolehliví, potýkají se alkoholem, autoritu si musí vynucovat, matky, které se marně bojují s absencí zázemí fungujícího partnerského vztahu. Rodina je plná napětí a generačních střetů.
Autorka se snaží o kombinaci různých pohledů - pohledů dětí, pohledu rodičů i nezaujatého pohledu popisného. Je to velmi zajímavý přístup, ale vyprávění se ztrácí dynamiku a pointa je málo výrazná, příběh k pointě nesměřuje. Dramatické momenty zanikají a jeví se ve vyprávění Petry Soukupové jako běžné, nejobyčejnější příhody, které zažíváme každý den.
Ze začátku jsem si připadal ohromený způsobem jakým vykresluje atmosféru, detaily které se člověka dotknou, ale po přečtení první části jsem si uvědomil, že to zafungovalo stejně jako reklama na antiperspirant. Shlédneš ty okouzlující "obrázky" a pak si uvědomíš, že nejde o nic důležitého. Za chvíli se na knihu zapomene, protože nic nepřináší, i když je velmi dobře napsaná.
Líbí se mi moc vykreselení atmosféry z maličkostí, jednotlivé mikropříběhy se slévají v jeden velký život, plný malých velkých věcí, atd. to je ovšem také po chvíli trochu monotónní a předpovídatelné. jestli i třetí kniha p. soukupové bude taková, tak jí nečtu.
Zajímavé příběhy napsané přirozeně a kniha je tak velmi čtivá. Bohužel jsem ji četla po Irvingovi, kde byl příběh rozvinutý a postavy i děje podrobně popsané. Po něm mi v této knize hodně věcí chybělo. Asi proto jen tři hvězdy, zrovna mi nesedla. Snad se i do postav vcítí víc člověk s dětmi a rodinou.
První povídka mne úplně odrovnala, slz bylo víc než dost a a říkala jsem si : tak takové to je"!!!
Ve druhé a třetí jsem našla sebe i svou rodinu.
První povídka mě velmi zaujala, přesvědčila a vtáhla do děje. U druhé se to říci nedá, tak uvidíme co třetí...
Někdo tyto povídky označuje za depresivní, existenciální, jiní civilní, realistické, s odcizujícím odstupem. V každém případě to není příliš veselé čtení, přestože vypravěči příběhů jsou ve dvou příbězích děti. Často vás bude mrazit při pomyšlení - skutečně to tak dítě cítí, vidí, vnímá? Skutečně máme my "dospěláci" vždy pravdu, vždy navrch? A ve třetím příběhu se opět přesvědčíte, že mnohá rodinná tajemství ubližují tím více, čím déle trvá jejich odhalení.
Četlo se velmi dobře, i když nevesele ...
Zatím přečtena první povídka ze tří. Rozhodně motivuje k dočtení zbytku. Příběh je napsaný velmi zručně a přirozeně, čte se jedním dechem a podává dobré svědectví o tom, jak se dnešní člověk pere se životem. I když, pere... ty záblesky tam sice jsou, například v otcově pokusu naučit Kubu fotit, takže z povídky nečpí pasivita tolik jako u jiných současných autorů. Nakonec ale pointu bohužel utváří zásah zvnější, tedy změna prostředí, než úsilí postav samotných, ve výsledku příliš zasekaných.
Dodatek:
S chutí dočten i zbytek. Má to jasné limity v tom, jak jsou či spíše nejsou postavy schopny se svým životem zachátet (viz nicotný závěr třetí, vůbec trochu rozplizlé povídky). Zůstává ale strhující vykreslování vypjatých chvil, zachycování charakterových typů a vztahových stereotypů i kus vtipu (ostře glosující děti stojí za to).
Štítky knihy
česká literatura rozvod sourozenci rodinné vztahy osamělost dětský hrdina rodinná tajemství Magnesia Litera zmizení dětí despotický rodič
Část díla
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Tato kniha mě velmi oslovila. A dovedla k dalším knihám Petry Soukupové. I další knihy od této autorky můžu vřele doporučit jako odpočinkovou literaturu.