Zvuk slunečních hodin

02.04.2017

Nevim přesně čím, ale kniha na mě v mnohých pasážích působila neautenticky, násilně ve smyslu struktury textu. Pro mě trochu zklamaní. Baťovská část mi přišla hodně povedená.

31.03.2017

První část knihy mě nadchla, bavilo mě číst o tom, jak se zakládaly baťovské továrny v Indii. Druhá část z války už byla pro mě náročnější.

15.03.2017

Tak, jak všechny komentáře pode mnou i já brečela nad knihou a slzy mi stékaly na listy knihy, ani jsem se je nesnažila stírat z tváře.
První stránky, kdy jsem četla o Danovi a jeho dceři mě rozesmály-Ty jsi ale debil... Ano, máš pravdu dcero, Takovou dceru mohl zplodit jedině debil...
Jsem , byla jsem kdysi taky 15-ti letá dcera, promiň tati, myslí si to fakt všichni, i moji kluci si to o mně ve svých 15-16 letech mysleli...
Pak ale přišlo to, o čem jsem četla již mnohokrát v různých formách, ale... tohle...na to totiž může přijít jen zoufalá máma, která se snaží ve svém tichém zoufalství svému dítěti pomoci....
" Když odcházela, řekla mi, že sluneční paprsky jsou poslové slunečního boha a že si po nich budeme posílat vzkazy. Když uvidíš sluníčko, ucítíš paprsky na tváři, budeš vědět, že to jsou moje ruce, které tě hladí, že jsem nablízku. Měsíc ti bude vyprávět příběhy na dobrou noc.
Nezažila jsem tu dobu, ale z úplně jiného úhlu pohledu, když mi kluci odcházeli z domova na studia , podotýkám v době míru a klidu zbraní, já se o ně bála a oni se báli co je čeká a dohodou mezi mnou a mými dětmi bylo - koukni na měsíc, budem na něj koukat v určitou hodinu všichni tři a bude nám líp, hm?
A to nám nehrozilo žádné děsivé odtržení, jen jsme museli pouhých pět pracovních dní zůstat každý na jiné straně republiky, bylo nám jen pouhopouhé smutno po domově, který tvoří máma a děti ...
Ač pocházím z věřící, křesťanské rodiny a nespočetněkrát jsem se na to ptala, pořád nevím, kde v době holokaustu zůstal Bůh, jak mohl dopustit takovéhle bezpráví na dětech, na lidech, na všech ... po dočtení této knihy jsem se dnes v noci ptala ptala sama sebe: Jsem já vlastně pořád ještě věřící? V co vlastně věřím?

11.03.2017

Mimořádná záležitost.... Rozcupuje vám srdce i duši, ale tak nějak něžně a laskavě....pár slov či vět bez zbytečné pompéznosti vám způsobí takovou bolest, že sotva lapáte po dechu, aby vám vzápětí vzpomínky na lepší časy vyčarovaly na tváři lehce přitroublý úsměv (a to i proti vaší vůli).

Autorka nám svým nádherným jazykem přibližuje osudy jedné židovsko-německé rodiny, osudy Toma, Ráchel a jejich syna Daniela, v období míru a následně války. Prolíná se zde poetické vyprávění o životě v Indii s hrůznými zážitky z koncentračního tábora, vzpomínky na milování a hlubokou lásku hlavních hrdinů s obrovskou vůlí přežít za každých okolností a znovu se shledat.

Přiznám se, že si snad ani nevzpomínám, zda jsem někdy v životě četla knihu psanou tak nádherně poetickým jazykem. Je to jedna velká báseň, velkolepá oslava života a lásky.

"Tom a Ráchel. V mísnosti s mosaznými svícny. V záchvěvech voskového plápolání. Zvuky se změnily v prostor ve vesmíru, volně letí navzdory zákonům gravitace. Černá díra s magickou silou. Jeho dech se v ní kolébá vřetězech semknutých paží, rány po zaťatých nehtech jako vrásky moudrých starců. Kapky potu se mu proplétají porostem hrudníku, její rty je sbírají jako perly. Nepřestávej. Slib mi, že nikdy nepřestaneš. Slib mi to. Její tělo je gotický oblouk. Dlaně cejchují staženou kůži. Nikdy nepřestanu. Vtékal do ní jako řeka. Nikdy tě nepřestanu milovat."

Nádherná kniha.Brečela jsem u ní jako
želva.Ale zároveň je krásný to jak se stří-
dá děj mezi minulostí a přítomností.

02.02.2017

Nádherný a silný příběh, ve kterém se mísí cizí kultury s naším holokaustem. Kniha obsahuje lásku i smutek, přináší úsměv i slzy (alespoň u mě). Téma holokaustu je zmírněno dějem odehrávajícím se mimo koncentrační tábor, což však příběhu neubírá na jímavosti.

31.01.2017

Velmi dobře napsané!! Vyprávění má spád. Od této knihy nelze jen tak odejít, po přečtení ve vás na dlouho zanechá nesmazatelnou stopu. K některým pasážím se jistě budu vracet.
Román má zajímavou kompozici, střídání časových rovin a míst. Velmi pěkně a plasticky vykreslený vztah Tomáše a Ráchel. Působivě vylíčená atmosféra Indie, stejně tak obrazy z Terezína a Osvětimi.

26.01.2017

Zvuk slunečních hodin je prostě nádherná kniha, pro mě jedna z nejlepších co jsem kdy četla a nebudu přehánět, když řeknu, že mnou otřásla.

Příběh je tak realistický, že se vám občas nedostává dechu. Doufáte, že vše dobře dopadne a když už chápete, že happy end se nekoná, nedokážete se ubránit smutku nad osudem hrdinů, kteří se stali téměř rodinou.

Nepamatuji se, kdy mě nějaká kniha tak citově poznamenala a přestože se nechcete týrat, kniha vás nepustí a musíte ji dočíst. Tady platí, že ZA KAŽDOU LÁSKU SE DŘÍVE ČI POZDĚJI PLATÍ SMUTKEM.

Ano, kniha je úžasná a z celého srdce ji doporučuji. Veliká škoda, že autorka již zemřela.

14.01.2017

Tato kniha má v mém životě zvláštní místo. Přišla mi do života rok před smrtí Hany Andronikové a já jsem zrovna měla jedno z těch těžších období ve svém životě. Byla nám doporučena ke státním zkouškám a jako jedna z mála z toho velkého výběru mi dokázala vstoupit do srdce a udělat tam pěkný kolotoč. Mám ráda víceúrovňové romány, proto mi styl a kompozice maximálně vyhovovaly. Zaslouženě za ni autorka získala ocenění. Dodnes ukázky z knížky využívám jako motivační texty ve vyučovacích hodinách.

31.12.2016

Tato kniha na mě neskutečně silně zapůsobila. Doporučuji.

17.12.2016

Někdy tyhle témata hůře snáším, ale moc se o ně zajímám. Tohle je moc krásná kniha. Některé momenty jsou otřesné. Ale měla jsem nádherný literární zážitek.

30.10.2016

Jsem velmi skeptická k prvoplánovým příběhům z tohoto prostředí... málokdo totiž tu dobu, kdy svět přestal dýchat, umí zachytit s náležitou pokorou a silou a netlačí vás jen do bezduchého vyždímání se....
Ale!!!... tohle je úplně jiný šálek masaly... skvostná písmenková rajská zahrada, kdy jen potichu našlapujete a necháte se bolet... úplně tiše a obyčejně...
Uvěříte v každý nádech tohoto neuvěřitelně silného příběhu, protože oni jsou tak živí... tak opravdoví... že vás jejich osud chtě nechtě sevře do emočního svěráku a už vás nepustí... válka neválka... opravdu jsem nechtěla brečet, ale hrnul se mi do očí celý jejich krutý svět... protože on byl její sluneční orloj a ona jeho slunce!
Nestydatě závidím všem, kdo si jí právě užívá a objevuje její nezapomenutelné kouzlo ;) jedna z těch, ke kterým se budu vracet...

17.10.2016

Ach jo, to zase bylo... Láska, tak silný cit. Když je, překoná SKORO všechno, ale silnější než smrt prostě není.
A ti, kteří jsou milováni, pak tolik ztrácejí.
Skvělý příběh, mistrně vyprávěný, mistrně napsaný. Několik časových rovin, rodinné drama. Válka, která vstoupí do osudu hrdinů, rozvrátí co může, znásobí chybná rozhodnutí a skoro všechno zničí. Bylo mi úzko a bylo mi líto.

30.08.2016

Zvuk slunečních hodin je nádherná kniha.Androniková umí skvěle psát, její styl je strohý, zkratkovitý, ale s o to větší intenzitou umí slova vršit a seskupovat. Být poetická. Je to velmi silný příběh o lásce a vzájemné provázanosti, ale také o hrůze koncentračního tábora, je to ukázka toho, kolik člověk ztrácí odchodem milované bytosti a kam až museli sestoupit lidé, kteří byli odvezeni do Osvětimi. A co z nich zůstalo. Nesmírně silný příběh a velká poklona paní spisovatelce, škoda, že už není mezi námi...

28.08.2016

Moc krasna kniha. Je psana formou vzpominek, nuti vas vzpominky si propojovat. V zadne sve kapitole me kniha nenudila. Jsem ctenar, ktery nema rad dlouhe popisujici odstavce, ale spise primou rec. Tato kniha je predevsim o popisu. Je ale napsana tak krasnym jazykem, ze proste ctete a text doslova hltate.
Pribeh je velice smutny, na konci knihy jsem mela i slzy v ocich. A. urcite to nebylo tim, ze byly 4 hodiny rano.

19.08.2016

Moc nečtu česku literaturu, ale někdy mě přece jen nějaká česká kniha zaujme. Toto je určitě jedna z knih, které chci mít v knihovně a jednou se k ní určitě vrátím. Knihu jsem přečetla jedním dechem a nedokázala jsem se odtrhnout od poutavého příběhu, který byl smutný a tak hezky vyprávěný. Příběh plný lásky, smutku, zoufalství, odehrávající se v Indii, ve Zlíně, v Americe, v době okupace, v koncentračních táborech, Příběh, který vykresluje dobu tak realisticky, až si připadáte, že jste součástí života hlavních hrdinů a doufáte, že vše dopadne dobře. Ale ne vždy tomu tak je a na konci knihy už nedokážete skrýt dojetí ani smutek nad osudem Ráchel, Tomáše a Daniela, kteří se vám dostali pod kůži. Už dlouho mě žádná kniha tak nedojala a nenutila, abych o ní tak dlouho přemýšlela.

17.08.2016

Těžko hodnotit tak výbornou knihu...nedostává se mi slov! Za nádherný český jazyk, za metafory, za tak rozmanitý děj, časovou linii, i když se v ní člověk někdy ztrácel, lásku, která nemá hranice....to všechno v jedné úžasné knize. Plně si neuvědomujeme výdobytky dnešní doby, v níž žijeme, co všechno nám nabízí a jak široké možnosti máme....při čtení tohoto příběhu, při popisu přežívání v koncentračním táboře Vám najednou dojde jedna věc: Lidský život je velmi drahocenný, ale v té době neznamenal vůbec NIC!

08.08.2016

Skvost. Zaujme hned úvodní motto od Johna Donna „Mám pocit, že držím klíč od svého vězení ve vlastních rukou, jako by to byl meč…“
Prostřednictvím náhody (krmení koček) autorka spouští svátečně laděné vyprávění (zasazené do novoroční noci v symbolickém roce) dvou českých rodáků žijících v Kanadě. Odkrývají pohnutou historii svých předků.
Autorka strhujícím způsobem zachycuje život baťovských inženýrů, jejich každodenní dřinu v Indii. Osobní život hrdinů Andronikova prokládá mýty a legendami. Často používá aluze. Celkem otevřeně kritizuje Nietzscheho („A co třeba Nietzsche! (…) Treitschke, Nietzsche, Hitler. Jak se to rýmuje. Opojný mýtus o nadčlověku, který může všechno ve jménu nadřazenosti! Není to šílené?“ s. 87)
Linka o holocaustu je neotřelá – nejen zachycení života v terezínském ghettu, ale i drobné charakteristiky nacistických dozorců a dozorkyň, vytváří mozaiku, která není jen černobílá.
Zajímavé, že po Ráchelině knize jsem sáhl ke knize, jejíž hrdinkou je taky Ráchel.
Zajímalo by mě, jestli Jodi Picoult (Vypravěčka) Satan McCoy (Pekařova dcera) nebo Sissel Værøyvik (Ráchelina kniha) četly příběh Hany Andronikové.

„My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdarovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a chladily. Rukopisy milovaných.
(…)
Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěli psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem?“ (s. 281)

18.07.2016

Nádherná kniha. Čerstvě zařazená do mého TOP výběru. Příběh hluboké lásky, ale taky hluboko zasunuté bolesti, která je ale nakonec tou láskou vyléčena. Okouzlily mě pasáže z Indie - už druhý indický příběh, který mě tak fascinuje. Určitě budu číst znovu.