Zvuk slunečních hodin
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/212206/bmid_zvuk-slunecnich-hodin-yTT-212206.jpg
5
1253
1253
Román vynalézavým způsobem spojuje několik rovin a časových pásem - Baťův Zlín, Indii 30. let, poválečnou Ameriku.
Přidat komentář
Já jsem přečetla knížku jedním dechem, a po přečtení poslední stránky jsem jen zůstala zticha. Už dlouho jsem nečetla tak "plný" příběh, nesetkala se s tak dokonalým popisem lásky, už dlouho mě žádná kniha tak niterně neoslovila. Klobouk dolů, zesnulá paní spisovatelko. Za mne poklona největší.
... čte se nesnadno - je v ní hodně krásy i bolesti popsané v útržcích jednotlivých postav. Ale při bedlivém čtení se dá najít i špetka humoru: "Děda Otto mi řekl, že veškeré ponaučení a moudrost najdu v knihách. To měl recht. V Kámásútře bylo všechno, co jsem potřeboval vědět."
Úžasná kniha. Baťovský Zlín, Indie zač. 30. let 20. st., okupace Československa, židovské transporty, zimní Colorado r. 1989... Množství časových i místních rovin, přitom vyprávění plyne hladce, ovšem drama a emoce jsou v každém odstavci. Těžko se to popisuje, ale hrozně silně kniha přitáhne. Nádherný jazyk a styl psaní! Místy je to poezie! - tak nádherné prozaické pasáže popsané básnickým jazykem: "Vkleče se ponořil do záhybů žlutooranžových šatů a strhl ji k sobě. Vzpínal k ní ruce jako při horoucí modlitbě, zoufale a prosebně. Modlitba beze slov. Uvíznutí. Kůže a temně rudý mech koberce lemovaný havraními vlasy. Ta změť barev mu utkvěla v paměti. Slunce a krev." Doporučuji!!! Pět hvězdiček mi nestačí... ;-) :-) A velmi smutné pro mě je, že nelze už s napětím čekat na další knihy této dosud mladé autorky, protože již podlehla těžké nemoci... :-(
Neobyčejná kniha. Vyprávění o krásných věcech v době, která krásná nebyla ani trochu. Dílo plné lásky i v těch nejtěžších chvílích člověka, chvíle, kdy byste měli nenávidět ale vy nemůžete. Chvíle hledání a nacházení Boha i na místech, kde to nečekáte, kde prostě být nemůže. Chvíle, které vás drtí a svírají a vy nemůžete dělat nic, aby se to změnilo. Pocit bezmoci. Opravdoví lidé v opravdovém světě.
Bez patosu, bez hloupého filozofování, bez nudných míst. Líbilo se mi, že kniha měla spád. Stránky napěchované dějem, city a lidskostí, ale ne násilně. Spousta dojmů. Nelíbilo se mi, že nemám kapesník… ;-)
Neskutečná kniha pro náročné čtenáře. Mrzí mě, že jsem ji četla v době, kdy jsem byla nemocná a tudíž jsem se na ní nesoustředila na 100%. Spoustu věcí mi tam nedocházelo, unikalo a musela jsem si na ně přijít až v průběhu, nebo ke konci. Opravdu neskutečné proměny vypravěčů, jednotlývhc období, přímých i polopřímých řečí. Tak náročnou a dobrou knihu zároveň jsem dlouho nečetla. Tématika války a koncentračních táborů je tak ožehavé téma a přesto mě nepřestává bavit.
Silný příběh, velmi uvěřitelný a čtivě napsaný. Pro psychicky odolné jedince určitě moc krásné čtení. Já ale potřebuji, aby mě kniha nabila energií, povzbudila. Tahle kniha mě energeticky úplně vysála a dostala do deprese, že člověk je vlastně absolutně bezmocný. Ať se snaží, jak se snaží. V mnoha ohledech to v životě tak skutečně chodí, o tom žádná. Já ale hledám knihy, které mi dají naději. Nemusejí mít nutně happy-end a klidně mohou být i smutné. Ale nesmějí vzbuzovat pocit totální beznaděje. Nehodnotím tuto knihu záporně, neříkám, že je špatná. Jen zkrátka není pro mě.
Haně Andronikové se podařilo v knize vystihnout více dějových rovin, z nichž každá je svým způsobem zajímavá. Jímavý příběh ústřední dvojce je plný nádherných pasáží o lásce, který kontrastuje s pozdějším násilným odloučením. Na první čtení mě příběh dojal a přesvědčil o tom, že cenu za objev roku získal zcela právem. Smutnou skutečností je, že se nových knih od této autorky nedočkáme, protože ve čtyřiačtyřiceti letech podlehla rakovině prsu.
Pravě jsem dočetla a mám srdcebol.Krásný pribeh maminky a tatinka.Jako rodilemu Zlinakovi mi dej bezel pred ocima, jako bych byla jeho soucasti.Tyto hruzy uz se nesmi opakovat,zla na svete bylo spachano vice nez dost. Autorka je (byla) skvela vypravecka.Skoda ji.
Už dlouho jsem nečetla knížku, která by mě dojala, oslovila a kterou jsem doslova nechtěla opustit. Zvuk slunečních hodin není jednoduchý text, není to přímočaré čtení pro davy nebo nedej bože odpočinková četba. Prolínání časových rovin, střídání vypravěčů, řada polopřímých a nepřímých řečí - to vše vyžaduje pozorného a soustředěného čtenáře. Přidejte ke všem pozitivům taky krásnou češtinu a práci s jazykem a dokonalý zážitek je na světě. Nejvíce mě dojal a zaujal příběh Tomáše a Ráchel, milostná lovestory s tragickým nádechem mě dostal a bude ve mně rezonovat ještě dlouho. Nádherné čtení, které stojí za to číst!
Nádherná kniha plná barev, chutí a vůní... i když ta chuť byla někdy hořká. Krásný příběh, který má mimořádnou příchuť navíc pro rozené Zlíňáky :-) město je popsáno věrně.
Fenomenální kniha s fenomenálním dějem a kompozicí. Jedna z nejlepší knih, co jsem kdy četl. Poklona paní Andronikové.
Kniha dočtena. Ještě dlouho z ní budu vstřebávat dojmy. Jedno vím ale určitě, bylo to nádherné počtení. Snad jediné negativum, které ale nakonec v celkovém výsledku ani za negativum nepovažuji, je časté střídání vypravěčů, často i v rámci jedné kapitoly bez jakéhokoli oddělení, což působilo místy chaoticky. Kniha tak jednoznačně nepatří mezi ty, které zhltnete za jeden večer a ani to nedoporučuji, tuhle knihu je potřeba si užít, dát ji šanci, naučit se v ní orientovat a když do ní proniknete, budete doslova ohromeni, jako byste ty příběhy prožívali sami. Myslím, že o osudech jednotlivých vypravěčů budu ještě dlouho přemýšlet, zvláště o Ráchel, která v závěru odchází „na louku“, aby tam zůstala. Nemůžu se ubránit mrazení v zádech při představě, co následovalo. Přitom stačilo tak málo a všechno by to dopadlo úplně jinak..., tak málo..., aby Ráchelina matka neonemocněla a nerozhodli se k ní z Indie přijet, aby se Tom vzepřel své ženě a nikam neodjeli. V knize je zkrátka spousta momentů „kdyby“..., které donutí čtenáře přemýšlet ještě i dlouho po přečtení knihy.
Co musím z celé knihy vyzvednout nejvíce, je styl psaní. Tak krásnou češtinu jsem už dlouho nečetla. Jaký byl pro mě šok, když jsem po přečtení této knihy sáhla pro „odreagování“ po jedné nejmenované severské detektivce (hodnocené čtenáři nadprůměrně). Prvních padesát stran jsem si musela doslova protrpět a zvyknout si na tu „hrůzu“ nedokonalého překladu, který by mi jistě tak nedokonalý nepřipadal, pokud bych krátce předtím nepřečetla Zvuk slunečních hodin. Jedním slovem bylo čtení knihy nádhera, jaká škoda, že autorka už víc knih nenapíše.
Knizka se mi libila, i kdyz byla v druhe polovine hodne smutna. Jen jsem se nekdy trosku ztracela, kdo prave tu konkretni cast pribehu vypravi.
Hana Andronikova patřila bezesporu k nejtalentovanějším českým spisovatelkám a je ohromná škoda, že svůj boj se zákeřnou nemocí nakonec prohrála. Možná měla trochu více spoléhat na moderní medicínu, než na Šamany skákající okolo ohně kdesi v bohem zapomenuté Peruánské džungli.
Především je téměř k neuvěření, že jde o autorčinu prvotinu. Pozornost si zaslouží zejména fakt jak věrohodně, poutavě a přitom nenuceně dokázala autorka popsat a to poměrně často v této knize vyskytující se geografické, umělecké či jiné reálie z různých koutů světa, nebo naopak její až do morku kostí mrazivý popis hrůz a zvěrstev odehrávajících se za 2. světové války, kdy autorka popisuje všechny tyto okolnosti jakoby si jimi prošla na vlastní kůži ač samozřejmě nemohla. V celé knize navíc nenajdete ani jen náznak povrchnosti, nýbrž jen kopu čiré a ryzí lidskosti, která z hlavních hrdinů doslova prýští a to i v situacích, které si dnes jen stěží dokážeme představit. Mohu vám slíbit, že ještě douho po přečtení ve vás bude ona nezměrná lidskost rezonovat. To celé navíc zahalené v nezaměnitelném básnicko lyrickém hávu. A nejenom toto dělá tuto knihu tak skvělou a nezapomenutelnou..
tahle kniha mě už při prvním čtení dostala. Bylo zajímavé vidět své rodné město v historických souvislostech, o Holocaustu vypráví minimalisticky. Jedna z mých oblíbených knih, u kterých jsem brečela jako želva. Je škoda, že Hanka už žádnou další knihu nenapíše, snad je jí v literárním nebi líp.
Musím přiznat, že první polovina se mi líbila víc. Nebyla tak smutná jako druhá. Jediné, co bych vytkla, že jsem se místy špatně orientovala.
První třetinu, možná polovinu jsem spíš protrpěla, ne, že by to nebylo zajímavé, ale dlouho jsem si zvykala na styl psaní. Krátké věty, kolikrát i jednoslovné, užité pro popis situací. Dále popis Indie a především popisování stavebních prací pro mě bylo zbytečně zdlouhavé, do podrobností. Nicméně kniha mi byla doporučena kamarádem, tak jsem se kousla a četla dál. A pak to přišlo. Od poloviny to začlo všechno zapadat do sebe, příběh se zdramatizoval a knížka se změnila ve velmi čtivou. Konec se neobešel bez slz. Suma sumárum musím uznat, že je to opravdu krásná ale i smutná kniha. Souhlasím s názorem, že bych vypustila vyprávění vojáka, které ani mně do celku příliš nezapadalo.
Kniha mne naprosto nadchla. Malinko jsem se obávala prolínání časových rovin i dějových linií, ale autorka to zvládla naprosto bravurně. Příběhy plynou, nikde se nekouskují, nezasekávají. Krásné čtení, které nutí čtenáře přemýšlet nad naší historií jako historií sestávající se z milionů běžných lidských příběhů. Skutečnost, že autorka už žádnou skvělou knihou čtenáře neobdaruje, vidím jako obrovskou ztrátu pro každého, kdo miluje prosté lidské příběhy na pozadí velkých historických událostí, podané bez sentimentu a přitom vyvolávající emoce. Úžasná kniha.
Pecka, pecka, pecka. Tato kniha me hodne oslovila. Po dlouhe dobe jsem u knihy brecela a po dlouhe dobe jsem byla nadsena z ceske literatury. Kazdy, kdo cte o svetove valce, by si tenhle pribeh mel precist. Pohled na ceskou realitu smrcnuty zahranicnim odstupem.
Štítky knihy
Indie koncentrační tábory prvotina láska česká literatura Zlín (Gottwaldov) ságy holokaust, holocaust historické romány Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2001 |  Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
Neskutečná kniha, prolnutí nekolika náboženství, několika zemí, několika osudů... Baťův Zlín, Indie, koncentrační tábor, fronta, Toronto...nikdy bych si nepomyslela, že se děj knihy může odehrávat na tak odlišných a různorodých místech a přirom tvořit tak kompaktní celek. Vzpomínky na Indii proložené aztéckými mýty a bájemi vám dovolí utéci do fantaskních dětských světů, o to tvrdší je kontrast deportace živelné Ráchel do koncentračního tábora. Ačkoli autorka upouští od útoku na city a vypravěčský styl je spíše věcný, v závěru knihy jsem se neubránila "vzpomínkám, které tečou po tváři"...