Gambit12 diskuze u autorů

siena: Ten zmiňovaný projev Aleny Wagnerové je na stránkách Václava Klause uveřejněn. Wagnerová v něm obviňuje "antimarxistu Klause a skupinu ekonomů kolem něj", kteří prý antikomunismem a neoliberalismem vytlačili samozvanou kulturní elitu ze společenského piedestalu. Dále uvádí že "v roce 1989 nastupující pravicové a ­neoliberálně orientované mocenské elity v čele s ekonomem Václavem Klausem … vyřízly z dějin posledních čtyřicet let existence Československa a paušálně odsoudily a odmítly vše, co se během té doby událo.“ Prý byl "vyříznut i XX. sjezd KSSS v roce 1956, který usiloval o humanizaci marxismu .... a zapomenut i pokus pražského jara o demokratický socialismus“. Dále to pokračuje v podobném prosocialistickém duchu včetně úvahy "do jaké míry by došlo k takovému kulturnímu sebeodcizení bez onoho rigidního antikomunismu, který vše minulé paušálně odmítl" a přesvědčení, že "diferencovanější kritika minulosti by umožnila navázat na některé stránky státně socialistického systému, včetně diskuse o významu pražského jara, což se Václavu Klausovi jako přesvědčenému neoliberálovi naprosto nehodilo".
V myslích levicově orientovaných lidí tímto projevem nepochybně, jak to říkáte, "smetla myšlenky Václava Klause".

siena: Pokud Vás zajímají polemiky Václava Klause, na jeho stránkách jich najdete víc než dostatek. Jako příklad bych zmínil velice obsáhlou polemiku Václava Klause se zahajovacím projevem Aleny Wagnerové na Sjezdu spisovatelů 2022, které bylo věnováno 40 stran listopadového newsletteru plus.

Ohledně toho parcelování prostoru oligarchy, nepoužil jsem slovo normální, ale legitimní, ačkoliv se to někomu může nelíbit. Právo sledovat svůj vlastní zájem bylo koneckonců těžištěm polistopadové transformace, bez ohledu na nějaké směšné představy o světové vesnici, kosmopolitismu a občanské společnosti, které se tehdy šířily z Hradu. A co se týče toho údajně smutného konce náplně konzervatismu, konzervatismus vyznává společenskou hierarchii a měl vždy poněkud vstřícný vztah ke šlechtě, jen ty výsady, kterými disponovala v minulosti šlechta už samozřejmě se změnou doby nejsou spojeny se šlechtickým titulem, ale spíše s výší majetku a z toho vyplývající moci. Tímto tento přístup neobhajuji, spíš podotýkám, že je v nemalé míře spojen s konzervatismem (osobně mi není kdovíjak blízký, ale respektuji ho).

siena: Asi mám odlišné představy o vedení polemiky, ale vést polemiku sám se sebou nebo s někým, s kým v podstatě souhlasíte, je sice v osobní rovině přínosné a hodnotné, ale v médiích je to spíš karikaturou významu slova polemika, navíc s ohledem na demokratické principy a nějakou míru otevřenosti. Na druhou stranu vůbec nekritizuji názorovou vyhraněnost médií, pokud se jedná o média soukromá a ne veřejnoprávní (sám mám předplatné u třech médií), stejně tak ten bulvární styl, který je vlastní Forum24, pokud si někdo vyhodnotil, že je po takovém stylu psaní poptávka a najde si své čtenáře (opravdu nepovažuji za seriózní novinařinu například komentář, jehož jediným účelem je kritika toho, že si někdo koupil nové boty) a generuje to určitý zisk, potom je to naprosto legitimní, stejně tak jako je legitimní, že někteří oligarchové sledují své zájmy. Pokud je pro některé lidi přijatelné, že dodavatelem jejich názorů je medvědář, mně to teda určitě nevadí, ovšem nevím, jestli je paní Hovorková v tomto ohledu přínosem, konečně medvědář jako šéfredaktor je přece jen lepší volbou než medvěd.
Co mi ovšem velmi vadí je (jak už jsem jednou napsal) vylučování některých názorů z diskuze na základě subjektivního pohledu a bez jakékoliv opory v legislativě s teatrálními prohlášeními, že něco nepatří do demokratické společnosti. To je buď neznalost, co vše dříve bylo součástí demokratických společností (a zase může být) nebo účelová manipulace, což je v případě Fora24 samozřejmě ten druhý příklad, že? Považuji třeba za naprosto nepřijatelné, pokud Vámi zmiňovaný historik v tomto médiu veřejně publikuje komentář, ve kterém deklaruje, že slavení Dne české státnosti a Dne vzniku samostatného československého státu už pozbylo svého významu a měli bychom je pozvolna opouštět a orientovat se na 17. listopad jako na náš nejvýznamnější svátek (ještě s přihlédnutím k účelovým reinterpretacím, že se nejednalo o protest proti konkrétnímu režimu a jeho činům, ale boj za jakési abstraktní a univerzální hodnoty). Tomu člověku nelze upírat, aby něco takového napsal, ale že tento příspěvek nebyl veřejně rozmetán, je velmi varovné a znepokojující.
Že něco dává smysl a je důležité, je rovněž čistě subjektivní úhel pohledu (v souladu s hojně rozšířeným názorem mezi určitými lidmi, že politiku dělají ti ostatní, my jen správně vykládáme stav světa) a pokud někdo chce rozeslat 2,5 milionu výtisků na „český a moravský venkov“ s nulovými nebo minimálními náklady, protože na to uspořádá sbírku, tak je to svým způsobem obdivuhodné.
Nepsal jsem o nikom, že je hlásnou troubou kohosi, pouze o používání tohoto termínu, konečně hlásná trouba je nástroj, který někdo používá, přičemž ten samotný člověk může být pouze zprostředkovatelem "některých hodnot".

siena: Myslím, že je naprosto v pořádku, pokud soukromá média zastávají určitý názor, pak je ovšem třeba tolerovat i názory jiných médií, které nekonvenují tomu našemu a nevylučovat tyto názory z debaty. O nějaké ochotě k polemice nemůže být v případě média Forum24 diskuze ani v nejmenším. Nevím, jestli vaše citace Jana Dobrovského nebyla myšlena ironicky, ale pokud nějaké médium před volbami pořádá sbírku na 2,5 milionu výtisků pro "český a moravský venkov", tak bych v tom asi s lehkou nadsázkou aktivismus a "dělání politiky" viděl. Ale možná budu některými poučen, že se nejedná o aktivismus, ale o boj proti zlu. Nebo je to typický příklad Quod licet Iovi, non licet bovi (Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi)?
Jen pro zajímavost, když si zadáte na webových stránkách Fora24 do vyhledávače "hlásná trouba", najde vám 50 článků (a to jen za určité dílčí období), kdy toto slovní spojení použili přispěvatelé tohoto média (i p. Hovorková, a to přímo v titulku svého komentáře) nebo v rozhovorech s redaktory jejich spřízněná politická reprezentace.
Takový slovník není výtvorem dob normalizačních, ale je tak nějak univerzální v každé době. Četla jste např. jak se psalo o Masarykovi v souvislosti s bojem o Rukopisy?

Opravdu nevím, v čem by mělo být moje vymezování se proti socialismu selektivní. Já socialismus upřímně nenávidím, ale na druhé straně, v dnešní době odmítám naskočit na vlnu nějakého radikálního odporu vůči minulému režimu, který už 31 let neexistuje. Opravdu nevidím hrozbu v nějakém marxisticko-leninském ghettu, do kterého se uzavřeli zastánci minulého režimu a ve kterém už jen přežívají, odmítám jásat radostí nad trestním stíháním skoro stoletých bývalých funkcionářů KSČ zdůvodňovaným nějakou zdánlivě ušlechtilou snahou o vyrovnání se s minulostí nebo snižováním penzí představitelům režimu, jak to bylo schváleno na Slovensku (což je paradox, protože Slovensko zase tak proti komunismu neprotestovalo díky svému průmyslu, hlavně zbrojovce, Chartu 77 tam snad podepsalo 40 lidí). Možná je to dáno tím, že nejsem zatížen osobními zkušenostmi s minulým režimem, takže si k němu můžu udržovat něco jako klinický přístup. Nicméně jsem velkým zastáncem mccarthismu a jeho důsledků, v té příslušné době byl nezbytný. Vymezuju se proti těm pravověrným komunistům, které po srpnu 1968 vrhly na opačnou stranu barikády pouze stranické prověrky, těm složkám našeho disentu, které nikdy neopustily komunistickou víru, ale jen se jinudy chtěly vrátit do mocenské elity, těm, kteří se svazáckým romantismem pomáhali budovat komunistický režim, poststalinský komunismus se jim stal těsným a jejich následné prozření v nich upevnilo pocit vyvolenosti a nároku znovu rozhodovat a řídit, takže nepatří historii, ale jsou znovu a znovu vyzdvihování a nekriticky velebeni. Vymezuju se proti aktuálním hrozbám, současným socialistickým tendencím, nebojuju bitvy, které už dávno byly vybojovány a nebojuju s dávno poraženým nepřítelem. Jedna etapa našich dějin skončila a je potřeba dívat se do budoucnosti, abychom byli schopni vidět reálné hrozby.

siena: To, že si všichni zaslouží jen pohrdání a Václav Havel je zhoubou českého národa, jsou pouze vaše interpretace. Nic takového jsem tady nenapsal. V případě Havla jsem pouze odkazoval na rozhovor Timothyho Snydera pro Český rozhlas a jeho pohled a osobní názor na 90. léta a ten ideový střet Havla s Klausem s tím, že jsem názorově na opačné straně, než Snyder.
Myslíte rozhovor Václava Klause pro rakouskou televizi z 12.11.1989, za který byl taky režimem napomínán? Škoda že nezmiňujete rozhovor Klause ze srpna 1989 pro Chicago Tribune, ve kterém zaznělo, že Československo se připravuje na konec komunismu.
K tomu vašemu druhému odstavci mi chybí jen odkaz na článek Pavla Šafra.

SputnikV: S tím, že velká část společnosti po revoluci nebyla pro kapitalismus, asi nelze nesouhlasit, jednak z důvodu čtyřicetiletého očerňování kapitalismu minulým režimem a hlavně s přihlédnutím k osobám, které se v převratu angažovaly, jak říkáte. Až na pár výjimek se náš disent rekrutoval z bývalých stalinistů a reformních komunistů. Ten skutečný, protikomunistický disent byl zlikvidován už v 50. letech. Jednoduchost s jakou byla uzavřena ta polistopadová dohoda byla dána porozuměním mezi oběma stranami a to právě z toho důvodu, že představitelé režimu se ke konci 80. let v podstatě hodně přiblížili reformním komunistům a na druhé straně stáli v drtivé většině právě reformní komunisté 60. let. Myslím, že podobně to vyjádřil i Vladimír Železný. A navíc Češi byli mentálně vždycky nalevo, to je dáno historickými okolnostmi. Proto je třeba vyzdvihovat roli Václava Klause v 90. letech. Na Českém rozhlase Plus byl nedávno hostem Timothy Snyder, který tam prohlásil, že "k jeho lítosti" současná ČR je víc Klausova, než Havlova. Já k tomu říkám naštěstí a upřímně se děsím při představě, že by v 90. letech zvítězila Havlova vize.
Já jsem opravdu neuvažoval o žádném seznamu, na který nás Rusové zařadili. Ano, to je důsledek určitých snah konkrétních politiků k jejich mediální exhibici a sebeprezentaci a je namířen k lidem, kteří stále ještě vedou minulé války a kteří slyší na antikomunismus ve smyslu vymezování se vůči minulému režimu, případně ke kazatelům a teologům sekularizovaného náboženství lidských práv.
To, jestli má na svědomí víc mrtvých socialismus nebo kapitalismus snad ani nemůže být předmětem nějaké seriózní debaty. To můžou tak leda vykřikovat nějací Tožičkové a jim podobní.
Já odmítám dělat nějaké existenční volby studené války. Mnoho lidí, kteří v té době žili, dodnes trpí ideologickým PTSD a tu studenou válku prožívá stále i po desítkách let. Ale přesto, sny o nějaké všeslovanské říši byly naivní a pomýlené už před první světovou válkou a o to víc (především o 40 let zkušeností s naším "slovanským bratrem") jsou naivní a pomýlené i dnes.

siena: Nemyslím si, že konstatování, že Jiřina Šiklová byla 13 let členkou KSČ je nějaké zlehčování jejího osudu. Zároveň vidím z hlediska nějakého zadání si s režimem obrovský rozdíl mezi člověkem, který aktivně vstoupil do komunistické strany a člověkem, který pouze mlčel nebo byl apolitický.
Nevím, jaké má názory uživatel SputnikV, ale předpokládám, že s nějakou nostalgií vzpomíná na minulý režim nebo sympatizuje se současným Ruskem.
Já taktéž můžu vzpomínat s určitou nostalgií na Rakousko-uherskou monarchii (ač samozřejmě pouze historicky), dokonce jsem se nedávno setkal s názorem, že mezi konzervativci je hodně monarchistů, což je asi opodstatněné tvrzení. Ale jak minulý komunistický režim, tak monarchie už patří historii. Ohledně Ruska mám docela podobný názor jako Roman Joch (rozhovor na toto téma vyšel ve vašem oblíbeném médiu Forum24 a vedl ho s Jochem ten Halíkův domácí skřítek Jandourek). Na rozdíl od Maďarska a Polska, kteří s námi chtějí spolupracovat a rozvíjet vzájemné vztahy, Rusko nám nepřeje nic dobrého. Jakékoliv představy o nějakém rovnocenném partnerství s Ruskem jsou veskrze naivní. Rusko nestojí o rovnocenné partnery, ale o vazaly. Tím neříkám, že mi není sympatický určitý "styl" ruské politiky a hodnoty, ale jestli někdo má představy o Rusku jako nějakém našem zachránci, tak jsou to představy velmi pomýlené a nebezpečné. Na druhé straně podobné představy měl i Karel Kramář.
Jak už jsem zmiňoval mnohokrát, ještě nejsme na úrovni Maďarska a Polska a nejsme v pomyslném roce 1989, ale spíš na začátku 60. let, viděno velmi optimisticky.

siena: Reagoval jsem na váš výrok o lidech, kteří se s komunistickým režimem nezapletli, což v případě Jiřiny Šiklové není pravda. A jakousi snahu z určitých mediálních a politických kruhů selektovat minulost některých chartistů a disidentů, která pak vede k tomu, že jsou částí veřejnosti nekriticky vnímaní jako hrdinové, kteří čelili celý život jen pronásledování.
Když jste zmínila Václava Klause, který bezesporu je představitelem pravicového konzervatismu (v českých poměrech národnostně orientovaného), byl to právě Klaus, který v jednom ze svých textů citoval amerického konzervativního komentátora Rogera Kimballa a sice: "Levicový předpoklad o světě říká, že politika je to, co předvádějí lidé na pravici (zejména konzervativci), všichni ti správně myslící (to znamená levicově orientovaní lidé), nedělají politiku, ale pouze správně vykládají stav světa."
Šiklová, jako jedna z mála lidí na levici, neodmítala pravolevé dělení politického spektra, i když byla taktéž v zajetí určitého dogmatismu o tom, co je nezpochybnitelně správné a co ne, ale v menší míře, než většina levicově orientovaných lidí. Přinejmenším se nevyhýbala diskuzi. To je i důvod, proč jsem ji já osobně respektoval jako politického protivníka, který byl asi ve všem názorově úplně jinde.
V jednom ze svých posledních rozhovorů uvedla, že Masaryk i Havel byli v podstatě levičáky (Masaryk v souvislosti s hilsneriádou a Havel důrazem na občanskou společnost), ale že jsme zvyklí, že levice byla pouze komunistická a proto je tam řadit nechceme. Ano, myšlenku občanské společnosti pokládala za veskrze levicovou.
Stejně tak zde stojí velmi levicové hodnoty, které uvádíte, solidarita a soudržnost, v opozici proti pravicovému individualismu, boj za rovnoprávnost menšin proti pravicovému budování sociální hierarchie. I když v současnosti se může zdát, že levice a pravice ztratily svůj původní smysl a hodnoty, pravice byla infikována ideologií lidských práv a levice konceptem tržního hospodářství, základní ideologické rysy zůstávají.

siena: Ohledně toho nezapletení se s režimem, Šiklová byla členkou KSČ v letech 1956-69. Její názory se, ač přes nespornou intelektuální kapacitu a neodmítání diskuze, hodně blížily ke krajní levici.

Jiřina Šiklová vstoupila do KSČ v polovině 50. let a vystoupila v roce 1969. Byla názorným příkladem skutečnosti, že většina našeho disentu se rekrutovala z bývalých reformních komunistů, což dnes někteří lidé odmítají přijmout. Na rozdíl od mnohých jiných se vždy otevřeně hlásila k levici jako politickému přesvědčení, neodmítala pravolevé dělení politického spektra a nebála se označit Masaryka, Havla nebo Borovského jako levičáky. Stejně tak důraz na občanskou společnost jako levicovou myšlenku. Její společenské a politické názory jsem sledoval se zájmem, přestože byly často v ostrém protikladu s těmi mými.

Lubos_Kucera: V poslední době se u jistých lidí čím dál častěji setkávám s jevem, který by se dal nazvat jako nepochopení psaného textu, pokud se ovšem nejedná o sofistické dokazování, které potlačuje fakta nebo skutečné důvody, chybně udává podstatu problému nebo nesprávně popisuje protiargument. Řečeno stručně "záměrné nepochopení psaného textu". S tím je úzce spojen jiný model chování, totiž obviňování z vedení nepřípustné formy polemiky (domnělé urážky, výsměch), která se naopak toleruje u lidí názorově blízkých obviňující straně a která dokonce svému uživateli vynese slávu spravedlivé horlivosti a ctnostného rozhořčení.
Politická preference pro mě zdaleka není rozhodujícím faktorem jestli si mám knihu přečíst či nikoli. Právě naopak. Pravidelně čtu knihy a texty názorových oponentů i v médiích, která jsou na míle vzdálena mému politickému přesvědčení např. A2larm nebo Forum24. Čtu texty autorů jako Noam Chomsky, Jean-Claude Michea, Jan Keller, Guy Debord atd. Autorů, kteří jsou osobnostmi v levicovém světě.
Myslím, že jsem smysl pojmů jako sebestředná nadřazenost a iluzorní chápání lidské a sociální psychologie v souvislosti s autorkou dostatečně vysvětlil v předchozím komentáři ale budiž. Termín "moral high ground" je ve filozofii a politice dostatečně znám, jeho nositel vznáší nárok na respekt společnosti na základě univerzalistického pojetí vlastní vize dobra a spravedlnosti a získává tak pro sebe benefity společenské nebo i ekonomické povahy. Je to poměrně efektivní argumentační strategie člověka, který toho jinak mnoho nenabízí. Pro lidi je většinou velmi těžké oponovat organizacím, které si například své jméno zvolily tak, aby jim oponovat nebylo možné (Člověk v tísni, Antifa atd.) nebo lidem prosazujícím názory založené právě na univerzalistickém pojetí dobra. Oblíbená filosofická metoda obhájců liberální demokracie spočívá v determinismu všech problémů lidské společnosti výhradně z pohledu práva. Takový výklad je karikaturou vnímání lidské společnosti. Legitimita společenského požadavku není dána přesvědčivostí jeho morálních argumentů, naopak tento požadavek ztrácí svou legitimitu pokud pomáhá otevřít nový právní prostor pro každého bez ohledu na smysl a konkrétní dopady takového práva.
Iluzorní je chápání psychologie společnosti nebo jedince spočívající v diferenciaci lidí podle vzdělanosti a přístupu k informacím a z toho vyplývající odmítnutí rasismu nebo diskriminace. To osobně považuju za jednu z největších a v konečném důsledku velmi škodlivých dezinterpretací chápání lidské společnosti.
Nijak nerozporuju skutečnost, že je naše společnost prostřednictvím sociálních sítí a alternativních médií zahlcena masivním informačním šumem. A že existuje možná i nemalé procento lidí, kteří věří konspiračním teoriím a hoaxům. A už vůbec nezpochybňuju mocenské ambice Ruska a především Číny. Uvedu příklad v současnosti asi nejznámější opozice proti režimu Komunistické strany Číny. Tou opozicí je hnutí Falun Gong nebo taky Fa-lun-kung. Podle odhadů čínské vlády se k němu hlásí 20-60 milionů lidí, podle údajů samotného hnutí je to až 100 milionů. Obvinění z velmi tvrdé perzekuce, pronásledování a odebírání orgánů členům tohoto hnutí opakovaně projednával i Evropský parlament a Kongres USA. Hnutí Falun Gong je spojeno s vydavatelstvím Epoch Media Group, které před prezidentskými volbami USA masivně podporovalo Trumpa a samo se dopouštělo mnohých dezinformací o volebních podvodech. Prestižní americká média nicméně přebírají slova Komunistické strany Číny a informují o hnutí Falun Gong jako o temném kultu. Ve výsledku tu tedy máme lidi, kteří jsou extrémně pronásledováni čínským režimem, ale tito lidé poměrně značně podporovali Trumpa, který je i podle názorů autorky produktem dezinformací a při jeho podpoře se sami dopouštěli dezinformací.

Nedávno jsem od jedné kamarádky dostal knihu této autorky s názvem Průmysl lži: Propaganda, konspirace a dezinformační válka. O autorce jsem věděl, že je sympatizantkou KDU-ČSL a že pravděpodobně nebude patřit do mé názorové bubliny. Nicméně kniha předčila má nejhorší očekávání.
Pro autorku je základním stavebním kamenem jakéhokoliv publikovaného textu extrémní sebestředná morální nadřazenost typická pro příslušníky krajní levice. Ale co považuji za výjimečně nebezpečné je její iluzorní chápání lidské a sociální psychologie.
Autorka zřejmě žije v silně ideologicky podbarveném sebeklamu, ve kterém diferencuje lidi vzdělané, inteligentní schopné kritického myšlení, kteří zastávají ten jediný správný názor, a pak ty druhé: hloupé, naivní, omezené, podléhající manipulacím, kteří v nějakém smyslu vždy zaostávají jen proto, že nesdílí její světonázor. Jako zásadní koeficient této diferenciace využívá přístup k migrační krizi.
Během Norimberského procesu byli nacističtí vůdci podrobeni zkoumání psychologů a součástí tohoto zkoumání bylo i měření inteligence, aby se případně předešlo trestu smrti mentálně retardovaných jedinců. Jejich IQ bylo v drtivé většině případů nadprůměrné, v případě Hermanna Göringa 138. Japonsko se pravidelně umisťuje v žebříčcích zkoumání inteligence na předních místech, přesto tam funguje silný rasismus.
Autorka není absolutně mentálně způsobilá připustit legitimitu názoru založeném na zamítnutí multikulturalismu a naopak víře v homogenní společnost. Významný americký autor Samuel Huntington hovoří o multikulturalismu jako o protizápadní ideologii a útoku na evropskou civilizaci. Podle britského novináře a komentátora Douglase Murrayho je snaha o zrovnoprávnění kultury cizinců s kulturou Evropanů snižováním významu evropské civilizace.
Alvarová ve svých textech často pouze spekuluje a vydává své, značně subjektivní názory za vědecky dokazatelnou pravdu, ačkoliv jako opěrné body svých spekulací používá fakticky nevyvratitelné skutečnosti jako existenci ruských mocenských ambicí, trollích farem atd., na které velmi obratně roubuje svou ideologii a nastoluje tak existenční volbu z doby studené války, Západ nebo Východ. Zcela mimo její myšlenkové konstrukce se naskýtá legitimní úvaha, jestli hodnoty, pro které jsme se vždy hrdě hlásili k Západu ještě existují nebo jestli je nahradil morální nihilismus nevídaných rozměrů, který je v přímém rozporu se skutečnou morálkou a samozřejmě naprosto v souladu se zájmy Ruska a Číny. Osobně se domnívám, že současný stav západní civilizace je pro Moskvu a Peking trvalým zdrojem obveselení, pokaždé když je uveřejněna informace o dalších právech LGBT komunity nebo pozitivní diskriminaci v rámci boje proti údajnému rasismu. Při letmém pohledu na twitter paní Alvarové se neubráním domněnce, jestli se sama autorka nestává tím, před čím ve svých textech varuje nejvíc, užitečným idiotem Východu. Kromě sdílení myšlenek, že Steve Bannon je globální politický terorista a Kyle Rittenhouse vrah stojí za zmínku jedna věta ze 4.2.2021, která má velmi vypovídající hodnotu o jejím smýšlení a sice: "The century of greed just hit the wall and terminated itself."
Greed neboli chamtivost je nosným pilířem západní civilizace, chamtivost ve všech podobách, po životě, vzdělání, lásce, penězích. Abych parafrázoval, chamtivost provázela celý vývoj lidstvo vpřed. Odstraněním chamtivosti bude Západ zbaven své duše i páteře a nebude moci konkurovat Rusku a Číně, která se brzy stane hegemonem ekonomicky mocnějším než USA zbaveny své podstaty a přirozenosti.

"Polské vlastenectví je založeno na symbolech a dějinách, zatímco to české se projevuje láskou k místu a široce chápanému životnímu stylu. Pro Čechy znamenají tyto pojmy určitý druh svátosti a proto jejich skutečné nebo domnělé ohrožení vyvolává okamžitou reakci. Vůbec si nejsem jistý, která z těchto dvou verzí vlastenectví je mocnější, hlouběji zakořeněná a odolnější" – říká Maciej Ruczaj, politolog a ředitel Polského institutu v Praze pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva “.

Část eseje Václava Bělohradského v Salonu Práva: "Tentokrát na Západ. Jak se ve 20. století unášela střední Evropa", konkrétně pasáž nazvaná "Havlovo sofisma".

"Po roce 1989 byla rychlá integrace do západních struktur vyhlášena za hlavní cíl naší zahraniční politiky. Moralizující rétorika Václava Havla – prezidenta, volajícího po globální ochraně lidských práv – dala ale českému sofismatu o liberálním Západu novou dimenzi: připsala ekonomicko-vojenskému aparátu Západu právo hájit, co Západ sám prohlásí za „lidská práva“, bez ohledu na svrchovanost ostatních států, protože „hodnoty a principy“ jsou nadřazené pozitivnímu právu. Stejně jako u Masaryka je jádrem Havlova sofismatu odtržení pojmu Západ od reálné historie jeho světové nadvlády.
Václav Havel povýšil strategické zájmy oligarchie západního vojensko-průmyslovo-byrokratického komplexu na „univerzální lidské hodnoty“, a zajistil jí tak obrovský legitimizační náskok před všemi ostatními mocenskými oligarchiemi.

Tato verze sofismatu o liberálním Západu, do níž je vepsán především Havlův odpor k „politické politice“ devadesátých let převládla v politické kultuře českých postkomunistických antikomunistů.

Západ se pro Havla stal kompenzačním „velkým prostorem“, kam bylo možné unikat z „malé české politiky“. Promítl do západních vojensko-ekonomických struktur svou představu o politice jako „službě pravdě“, jeho tragédie byla ale v tom, že pojal naivně západní demokracie jako režimy, kde „intence struktur“ jsou i „intencemi života“ a „co je legální, je i legitimní“.

Bombardování Srbska bez mandátu OSN v roce 1999 se mu tak jevilo jako „první válka vůbec, vedená ne na obranu zájmů, ale principů a hodnot“. Tento ochotně-pomahačský postoj k americké ekonomické a vojenské moci poté stvrdil podpisem Dopisu osmi z ledna 2003 na podporu Bushovy irácké „války ve lži“."