HTO diskuze u autorů

Jedno japonské nakladatelství rozesílalo odmítavý formulář tohoto znění:

„Milý synu!

Váš příspěvek je mistrovským dílem techniky a Váš styl je nesrovnatelný. Okakura Kazuzo, Největší z Velikých, nenapsal nic lepšího. Od severu na jih a od východu na západ není nikoho, kdo by se Vám vyrovnal. Vaše psaní je dobré, a proto dovolte, abychom Vám je vložili zpátky do klína. Buďte i nadále naším odběratelem."

Tento skvělý básník a člověk je zřejmě jediným člověkem, který složil státní hymnu pro dva státy – Indii a Bangladéš. Však ho u nás také řádně uctili – na jednom domě má pamětní desku s nápisem

ZDE BYDLEL SLAVNÝ RABíN

DRANÁTH THÁKUR.

1802
smrt Diotimy

1804
definitivní selhání duševních sil

1807
lékaři mu předpovídají nanejvýš tři roky života

1807 – 1843
žije ve věži u Neckaru v domě truhláře Friedricha Zimmera. Návštěvy titulují básníka pane magistře nebo pane knihovníku, on je Vaše královská Výsosti, Vaše Svatosti, Excelence. Podepisuje se Scardanelli.

„Ach, já jsem přece ubohý člověk:

Rozmanité jsou čáry života
Tak jako cesty a jak hranice hor.
Co zde jsme, může tam docelit Bůh
harmonií, odplatou věčnou, mírem."


Celý půlden nedělá nic jiného, než že vytrhává trávu. Smeká před dvouletým dítětem, pokud není příliš pohroužen do sebe.

„Já už, pane, nemám stejné jméno, jmenuji se teď Killalusimeno."

Dává si do kapes květiny, hraje si s kapesníkem, prozpěvuje, mluví sám se sebou a odpovídá si na své otázky jednou ne, podruhé ano. Vymýšlí si nová slova, jeho oblíbeným je PALLAKSCH.

„A víte, co se stalo se mnou? Zbláznil jsem se, zbláznil, zbláznil, zbláznil."


1843
umírá

Pan doktor bude na mejlu až od 28. března.

Aktualizováno: už odepsal. Díky, nightlybirde - e-mail jsem sice měl, ale potřeboval jsem povzbudit.

Když se N. W. s rodinou odstěhovali o pár ulic dál, jeho manželka mu dala písemné instrukce, jak se dostat k jejich novému domu, protože věděla, jak je roztržitý. Ale když Wiener na konci pracovního dne opouštěl kancelář, nemohl si vzpomenout, kam ten papírek dal, ani kde je jejich nový dům. Odjel proto k dřívějšímu bydlišti. Spatřiv tam malou holčičku, zeptal se jí: „Děvčátko, můžeš mi říct kam se odstěhovali Wienerovi?“ Odpověď zněla: „Ano, tatínku. Maminka řekla, že asi přijedeš sem, tak mě poslala, abych ti ukázala cestu.“

A Stanisławu Lemovi zakázali v Astronautech použít slovo „kybernetika“, protože tehdy bylo ještě v socialistické zemi snad ještě nepřípustnější, než Henry Miller v USA!

Autorka, která je u nás vlastně skoro neznámá? Ale každý určitě zná její "Morning Has Broken" (nezapomenutelně zpívá Cat Stevens) a taky básničku o Vendelínkovi, co jel na vandr na lasici.

Jak podotknuto u Obratníku Raka, ačkoliv se jako první jazyky, do nichž bylo přeloženo dílo Henryho Millera, uvádějí japonština a hindustání, první byla ve skutečnosti čeština. Opět se zde prokázala naše jasnozřivost (čili čuch) na genialitu (za všechny další uveďme třeba Georga Trakla). Kéž nás tato neopouští ani v čím dál drsnějších, či spíše zdrsňovaných ekonomických podmínkách!

Zájemcům o Henryho moc doporučuju báječný dokument Henry Miller Asleep and Awake (1975).

Kompletní Jungmannův Slovník (a mnoho jiného) naleznete, když u autora kliknete na „Web“.

Tak skvělý stylista (a nejen to), že v Anglii jsou jeho knihy dávno mezi povinnou četbou. U nás, myslím, existuje pořád tendence odbývat autory SF jako „jenom sci-fi“. Jenže v každém žánru platí, že 90% produkce je brak. Ovšem na SF se pořád většina lidí z jakéhosi důvodu dívá shora – nezbývá než doufat, že stejně jako se to stalo u detektivek, i tady pronikne do povědomí to, že i v rámci žánru SF existují géniové.

Brehmův život zvířat je encyklopedie, kterou dodnes ocení i odborník. Jistě se jí dá leccos vytknout, především krutost krotitelských metod nebo subjektivní hodnocení a la „krása“ nebo „užitečnost“, ale v českém prostředí je to dílo snad dodnes nepřekonané objemem informací. Člověka zabolí srdce tehdy, když si čte o tehdy běžných zvířatech, dnes vyhubených – ovšem na druhou stranu se naštěstí Brehmovy obavy o osud jiných druhů nevyplnily. Nevyhýbá se ani zvířatům – dnešní terminologií – kryptozoologickým, např. waitorekemu. Český čtenář navíc jistě ocení nádherný jazyk – především u prvního vydání, řekl bych já – a doplňky překladatelů vztahující se k našim zemím.

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Brehm,_%C5%BDivot_zv%C3%AD%C5%99at_03.JPG

Z blogu J. E. Friče: „Vilém Heckel, ještě než se stal i znamenitým horolezcem, hledal jednou někde v horách nejlepší místo, z kterého chtěl vyfotit nějaké panoráma či nějakou skálu. Hledal tak dlouho, až se ocitl na vrcholu jednoho skalního útvaru, odkud viděl tak, jak chtěl a odkud udělal takové snímky, jaké si přál. Když o tom později vyprávěl kamarádům-horolezcům, tak ti mu s údivem sdělili, že ten štít, z kterého fotografoval, je k lezení tak obtížný, že i nejzdatnější lezci si na jeho zlezení troufnou jednou za rok. Sen. Krása přírody. Krása uvnitř i krása vně.
A mnoho možností lidské interpretace i naplnění.“

Podle UNESCO a "Index Translatonium" druhý nejpřekládanější spisovatel vůbec (http://databases.unesco.org/xtrans/stat/xTransStat.a?VL1=A&top=50&lg=0).

„Adorno – často se to připomínalo a stále opakovalo – si jednou položil otázku, zda je poesie po Osvětimi ještě možná. Chápal ji však bezpochyby – málo citlivě a nepříliš šlechetně – jako prosté a naivní okouzlení dobrotou jednotlivých bytostí a krásou života. Nevěděl, že poezie není to, co hovoří o světě, ale práce, která tím, jak vyprošťuje slovo z pojmového diskursu, tento svět zakládá, v dobrém či zlém, neboť má za to, že mu lze dát smysl. Pochopena takto, poezie ani po Osvětimi neztratila na významu. Není shovívavým sněním, jež některé skutečnosti nutně činí nesnesitelným, ale luciditou, která předává odvahu. Spíše si všimněme, že znamenala v hodinách opravdu čirého zoufalství – jak to dokládají četná svědectví – oporu pro ty, kdo se zuby nehty drželi ne tak života jako ideje vlastní důstojnosti. Rezignovat na poezii po zkušenosti s vyhlazovacími tábory by znamenalo dovést do konce jejich záměr.“


(Yves Bonnefoy - Století, jež obětovalo slovo; in: Eseje; překlad Jiří Pelán)