mcleod diskuze u autorů

Po přečtení výborného Kapitálu (který má ode mě samostatný komentář https://www.databazeknih.cz/knihy/kapital-i-56166) se nevyhnu obhajobě Karla Marxe před jeho všeobecným lynčováním (které bohužel často vychází i od lidí, kteří ho nikdy nečetli). Vidím ho v kontextu 19. století, mám proto pro něj velké pochopení. Podmínky zaměstnanců (včetně dětských) v této době jsou pro nás zcela nepředstavitelné (i v Kapitálu Marx často cituje hodně mrazivé příklady), dospělí i děti umírali v továrnách, hladověli, bydleli v příšerných podmínkách, vše bez jakéhokoli zájmu zaměstnavatelů, pro které šlo jen o finanční ztráty... nedivím se, že je jejich situace dovedla až k vyhrožování násilnou revolucí. Stejně tak je nutné vidět Marxe jako člověka doby, která přála rozervaným romantickým představám sebezničujícího boje za vyšší ideály... hodnotit romantismus dnešní usedlou optikou nedává moc smysl, naopak Marxovo dílo se v kontextu romantismu stává něčím zcela pochopitelným. Mladý Marx byl revolucionář, starý Marx myslitel. I Kapitál je velmi promyšlenou knihou sečtělého autora. Reaguje v ní na další ekonomické autory té doby, jako jsou Adam Smith a David Ricardo, kteří píší o stejných tématech. Marx tak představuje zajímavou disputaci a doplnění celého souboru přístupů politické ekonomie. Reaguje ale také na sociální utopisty tehdejší těžké doby... právě Marx jediný byl schopný tyto myšlenky ukotvit do hlubší vědecké podoby (která ani dnes není překonaná, viz http://davidharvey.org/reading-capital/). Z dnešního pohledu tak Kapitál nabízí právě velmi přínosný teoreticko-metodologický rámec, ve kterém se spousta socioekonomických vztahů otevírá ve zcela novém světle a který je přínosný i pro nemarxisty (třeba pro mě). Naopak si nemyslím, že by mělo smysl Marxovi žijícímu v 19. století vyčítat mocenské boje vedoucí k odporným komunistickým totalitám ve 20. století, které nemohl ovlivnit, a kvůli tomu zatracovat jeho rozsáhlou teoreticko-metodologickou práci, která nemá podle mých zkušeností obdoby. Lordu Byronovi taky kvůli jeho burcování k boji nikdo nevyčítá, že svět po romantismu skončil ve světových válkách. Když už tak můžeme Marxovi a jemu podobným spíše poděkovat nejen za dnešní sociální stát nebo zákoník práce, ale i za takovou samozřejmost, jakou je zákonem časově omezená pracovní doba nebo zákaz dětské práce.

Jak nejlépe popsat romantickou rozervanost? "Na tváři lehký smích. Hluboký v srdci žal." Cítíte také tu sílu? Karel Hynek Mácha je pro mě naprosto neohrozitelnou ikonou romantismu i mého vlastního života. Nejen v českém, ale i ve světovém měřítku představuje to stylově nejlepší a pocitově nejsilnější z tehdejší poezie. Jak daleko za ním jsou velikáni angličtí i němečtí. Jeho postupně se rozvíjející talent, který byl bohužel přerušen v největším rozkvětu, se koncentruje v básni Máj, která je pro mě nedotknutelným pokladem lidské tvorby. Sám sebe totiž považuji za rozervaného romantika, což mi přináší radost a netušené kouzlo světa a života smíchané tím prazvláštním romantickým způsobem se zaujetím pro smutek, zkázu a marnost lidského konání. Vidím v tom krásu života a světa, ale zároveň své největší neštěstí. Karel Hynek Mácha by jistě rozuměl. Já zase plně rozumím jeho pocitům vyjádřeným tak krásnými verši...

"Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach, nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je! - Zklamánať láska má!"

V mém pohledu nejtalentovanější a tedy také můj nejoblíbenější z šestice Monty Pythonů. V literární tvorbě je známý především díky svým cestopisům, které jsou plné barvitých popisů lokalit různých zemí světa, místních lidí, příjemného nenápadného Palinova humoru a především jakési vším prostupující pozitivní atmosféry. Tohoto stylu psaní i osobní zkušenosti z nádherných lokalit pak hojně využívá ve výborném románu Pravda, který tak v určitém smyslu navazuje na jeho předešlou cestopisní tvorbu. Dokazuje tak ale navíc, že dokáže zaujmout jakýmkoli svým výtvorem a přinést chytré a neotřelé myšlenky a příběhy. Pro mě jako pro geografa je navíc neméně poutavou (a s cestopisy zřejmě související) informací, že v letech 2009-2012 Michael Palin zastával funkci prezidenta Royal Geographical Society... čímž v mých očích ještě více stoupl :-)
PS pro případné nakladatele :-) Doufám, že se někdy dočkáme překladu některých jeho cestopisných knih, které dosud vyšly jen v angličtině... překvapivě nebyla přeložena ani Nová Evropa, ve které autor navštívil Česko.

Orhan Pamuk je zřejmě můj nejoblíbenější současný autor. Jeho knihy nejsou často jednoduché na čtení, podávají ale tak zajímavé myšlenky, které jsou podány tak originálním způsobem, že mě pokaždé dokáže nadchnout a překvapit. Jeho dílo je z velké části vedeno otázkou, zda moderní Turecko dokáže obstát v nejistém postavení mezi Východem a Západem a zda pomalu neztrácí sebe samo. Jeho knihy však obsahují mnoho myšlenek, které lze vztáhnout mnohem obecněji na jakoukoli lidskou osobnost a jakoukoli lidskou společnost. Možná i proto mu byla (zcela zaslouženě) udělena Nobelova cena za literaturu. V jeho knihách lze objevit velmi složitá myšlenkově nabitá díla, která čtenáři nedají nic bez snahy (Černá kniha, Nový život), zajímavé a myšlenkově bohaté historické romány (Bílá pevnost, Jmenuji se Červená), romány z moderního Turecka doslovně uvádějící myšlenku vnitřního boje o vlastní identitu země (Tichý dům, Sníh) a příběh přibližující vnitřní rozervanost postav na pozadí melancholické atmosféry Istanbulu (Muzeum nevinnosti), kterou pak představuje také v esejích o tomto městě (Istanbul: Vzpomínky na město). Specifické a velmi originální je pak pojetí rozpolcenosti odkazující na starobylé západní a východní legendy (Rusovláska). Své kvality autor ukazuje ve všech jmenovaných knihách, já však mám pro originální pojetí, kdy je každá kapitola vyprávěna jinou postavou, čtivost i myšlenkový obsah a přesah nejradši (osobně autorem podepsaný! :-) ) román Jmenuji se Červená. "...nic nemůže být tak ohromující jako život. Kromě psaní. Kromě psaní. Ano, jistě, kromě psaní, jediné útěchy."

Franz Kafka mě uchvátil již v ranné pubertě. Byl prvním autorem, u kterého jsem objevil díla, která nebyla prvoplánová a plochá, ale za kterými se skrývaly hluboké myšlenky. Navíc jsou napsána výborným jazykem, mnohdy se velmi podobajícímu nijak neupravovanému proudu myšlenek, který mi zcela sedí. Možná i proto se stal mým nejoblíbenějším českým spisovatelem. Zajímavá je interpretace Kafkova díla... snad každý ho bere trochu jinak, každému přináší něco jiného. Je to jako by se na toto dílo každý díval z jiného úhlu, ale čistým pravdivým pohledem na stále stejný objekt. Interpretace tak většinou naprosto sedí, přestože se mohou vzájemně vylučovat. Přemýšlím, zda právě celkové rozpoložení čtenáře, kdy se s Kafkou poprvé setká, neovlivňuje navěky jeho pohled na toto dílo. Možná tedy také vzhledem k mému věku, kdy jsem Kafku poprvé četl, ho beru za výborného společensko-kritického autora, který se strefuje přesně do nejpalčivějších problémů tehdejší společnosti, které však lze promítnout i do té dnešní.

Na závěr si neodpustím malý povzdech... opravdu hodně mě mrzí neschopnost Čechů přijmout Franze Kafku (ale i další předválečné německé autory působící v Praze) za vlastního domácího autora. Ten tak je stále brán jako cizí autor, který se snad shodou okolností ocitl v Praze, přestože zde prožil takřka celý svůj život (mimo nešťastného léčení v alpském sanatoriu). Doufám, že snad jednou zase získá svůj domov, který ho tak inspiroval k úžasným dílům a myšlenkám.

Které jsou stále pro mnoho lidí velkou inspirací: https://youtu.be/2KLSjtB8Y0s?t=133